FRANZ URMANN
Boj s pytláky
Podle skutečné události
Bylo to v době půstu (o ní blíže viz Wikipedia - pozn. překl.) v šedesátých letech minulého století (rozuměj století devatenácté - pozn. překl.). Podloudnictví a pytláctví zažívalo dosud na Šumavě poměrný rozkvět, poněvadž četnické stanice byly odtud hodně vzdáleny. V revíru Stožec (v originále "in dem Reviere Tusset" - pozn. překl.) se pytláci, přicházející sem většinou z bavorské strany, zařídili podomácku (v originále "häuslich eingerichtet" - pozn. překl.). Tábořili přechodně v chýších z chvojí a pytlačili v tehdy ještě zvěří oplývajících hvozdech podle libosti.
Ve stavení čp. 6 ve Stožci bydlel tehdejší knížecí schwarzenberský hajný (v originále "der damalige Fürst Schwarzenberg'sche Waldheger" - pozn. překl.). Franz Brunner se svou manželkou Elisabeth a svými dětmi. Stavení, jedno z nejstarších ve Stožci a hajného majetek, bylo zbudováno z otesaných stromových kmenů a mělo horní patro, které používala finanční stráž, čítající tehdy 10 mužů, jako své stanoviště (v originále "als Kaserne" - pozn. překl.).
Když při jedné služební obchůzce natrefil hajný Brunner u jedné chýše z chvojí na tři pytláky, ti ho ohrožovali zbraněmi a posměšně naň pokřikovali: "Wenn's wos hob'n wollts, so kemmts heut nocht um zwölf in den Schützenschlag!" (tj. " Jestli chceš něco dostat, přijď dneska o půlnoci na Schützenschlag /tak se zřejmě říkalo nějaké mýtině v okolí/" - pozn. překl.).
Hajný ohlásil, co viděl a slyšel, na stožecké myslivně. Tak drzou výzvu si ovšem tamní revírník nemohl nechat líbit. Poněvadž ale lesní personál sám byl příliš slabý, byl případ sdělen finanční stráži ve Stožci, která dala okamžitě na vědomí svou připravenost k účasti na chystaném bojovém střetu.
Celý lesní personál, jakož i deset mužů finanční stráže v plné síle se vydali blíže půlnoci k pytláky udané pasece. Z její protější strany se tam okamžitě vůči nim ozvaly výstřely, které finanční stráž a lesní personál opětovali. Rozpoutala se divoká přestřelka z jedné i druhé strany. Tu zazněl prudký výkřik - jeden z pytláků se těžce raněn skácel k zemi. Místo aby mu pomohli, obrátili se ostatní jeho druzi na útěk. Zraněný ležel bez hnutí. Lesníci spěchali k blízké stodole z cihel, kam si dřevorubci v zimním období schovávali své sáně, jedny z nich teď byly vytaženy navenek, vystlány chvojím a těžce raněný na nich byl přepraven ke zmíněnému už stanovišti finanční stráže. Financové zraněného obvázali a co možná spěšně ho dovezli do špitálu ve Vimperku (v originále "ins Spital nach Winterberg" - pozn. překl.).
Během dne dorazil do Stožce jakýsi obchodník s dobytkem, který se ve stavení čp. 6 poptával po dobytku a obhlížel všechno kolem. Byl to samozřejmě vyslanec pytláků, který tajně vyzvídal, kde by mohl být raněný uložen a poněvadž ho dole ve stavení neviděl, pojal tušení, že je nahoře v patře. Zeptat se přímo se však neodvážil.
Kolem půlnoci se náhle objevilo před stavením asi třicet pytláků a žádali vydání zraněného, jinak že na dům zaútočí (zřejmě se obávali, co by mohl zraněný vypovědět při výslechu). Na patře byli však jen čtyři financové, kteří si dlouhý zimní večer krátili hrou v karty. Zbylých šest mužů konalo právě strážní pochůzku. To ovšem pytláci nevěděli, domnívajíce se, že v domě je všech deset mužů.
Opakovanému ujišťování financů, že se raněný nachází ve vimperském špitále, nepřičítali pytláci nijakou váhu a zahájili palbu na okenní frontu horního patra (v originále "auf die Fensterfront der Kaserne" - pozn. překl.).
Na žádost financů, kteří chtěli ušetřit rodinu hajného, bylo ujednáno, že se rodině nic nestane, pokud se na střetu nebude podílet. A vzápětí začaly rachotit výstřely, jako by se rozpoutalo samo peklo.
Pytláci, kryti seníkem, vystavili horní okna prudké střelbě, kterou financové opětovali okny, z nichž už beztak zbývaly pouhé rámy se zbytky rozbitých skelních výplní. Dům stál stranou silnice ze Stožce do Nového Údolí (v originále "nach Neuthal" - pozn. překl.) a do myslivny zvuk výstřelů nedoléhal. Na východní starně domu se nacházelo dřevěné schodiště s malou předsíňkou před vchodem ke stanovišti finanční stráže.
V té předsíňce bránil vchod jeden z financů jménem Polak. Tu zaznělo ze strany pytláků volání: "Feuer! Feuer!" (tj. "Hoří! Hoří!" - pozn. překl.), mající ovšem sloužit jen k tomu, aby ty uvnitř vylákalo ven z místnosti. Poněvadž obléhaní ten záměr prohlédli, minul se výsledkem. Jeden z pytláků se soustředil na finance v předsíni a pálil na něj, skryt v rohovém výklenku. Právě znovu stiskal spoušť, když financ v témže okamžiku klesl na kolena, aby lépe zacílil. Pytlák ovšem mínil, že jde o jeho vlastní úspěšný zásah, vystoupil ze skrytu a vykřikl: "Aha, hot's dih?" (tj. "Aha, dostals to?" - pozn. překl.) V tom okamžiku krachl výstřel a financova kulka zasáhla pytláka rovnou doprostřed čela, proletěla lebkou a na hraně jednoho střešního trámu zanechala polokruhovou rýhu. (Ještě v roce 1931 byla ta stopa střely zřetelně patrná a pisatel těchto řádek ji často pozoroval za návštěv stoického stavení čp. 6, jehož majitel pan Eustachius Brunner, syn hajného Franze Brunnera, mi celý ten příběh vyprávěl, poněvadž boj s pytláky zažil jako osmiletý chlapec. Zemřel na podzim roku 1931 ve věku 85 let. Teď musí dům čp. 6 ve Stožci ve stavu značně sešlém ustoupit nějaké novostavbě.) Pytláci se vzdálili; vzali tentokrát mrtvého s sebou a vlekli se s ním do Nového Údolí.
Cestou ta jimi vlečená mrtvola v mrazivé noci úplně ztuhla, takže ji nastojato opřeli v Novém Údolí o jedny domovní dveře a zmizeli. Časně ráno jedna paní ty dveře otevřela a mrtvý se ji ocitl v náruči, Ženina hrůza byla tak velká, že ji údajně nepřežila.
Tak skončila pytlácká bitva ve Stožci.
Südböhmische Volkszeitung, 1935, č. 12, s. 1-2
Německý originál předchozího textu jsem mohl přeložit díky laskavosti, s níž mi ho přátelsky poskytl Dr. Raimund Paleczek, který ho použil jako součást své přednášky "Hajní a pytláci na schwarzenberské Šumavě", pronesené česky na valné hromadě Historického spolku Schwarzenberg i za účasti knížete Karla v Třeboni dne 25. září roku 2021. Slíbil mi ten dar během našeho nikoli prvního posezení v českobudějovické hospodě "U Tří sedláků" a doprovodil pak zásilku elektronickou poštou i daty některých účastníků pytláckého příběhu ve Stožci: ten, kdo o celém dramatu Franzi Urmannovi vyprávěl, byl Eustach Brunner, syn hajného Franze Brunnera (1805-1895), *19. září 1844 ve Stožci (fara České Žleby /Böhmisch Röhren/), †15. října 1931 rovněž ve Stožci, kde byl v letech 1871-1877 (i pro Nové Údolí) hajným a kde působil později i jako starosta (Gemeindevorsteher) obce. Tím mrtvým pytlákem byl pak pětadvacetiletý Mathias Tuschl, syn domkáře z bavorské vsi Lackenhäuser hned za "trojmezenskou" hranicí blízko Třístoličníku, pochovaný tehdy dávno, dávno tomu v Českých Žlebech. Ještě že toho i o pisateli novinového článku Franzi Urmannovi vím poměrně dost díky jeho potomkovi v Lenoře, od Stožce nijak vzdálené.
Ze sklářského života
Bude už jen málo těch blízkých sedmdesátce, kdo ještě pracovali ve sklářské huti u pece, poněvadž to povolání je výjimečně těžké a klade vysoké nároky na sklářské schopnosti a zručnost. K tomu přistupuje ještě velká žízeň, zejména v letní době, která vysušuje plíce a musí být hašena střídavě pivem a vodou. Podrobně vylíčit hotovení jednotlivých sklářského zboží a artiklů by nás zavedlo daleko. Často zavítají do huti cizí lidé a zírají okouzleně na skláře při práci ve snaze pochopit, co jim nějaký vůdčí úředník vykládá o jejím postupu, jakmile ovšem vyjdou ven, nevědí zase nic.
Doba, potřebná k vyučení začínajících přinašečů (v originále "die Lehrzeit der Lehrlinge /Einträger/" - pozn. překl.) není nijak přesně určena. Vždycky záleží na talentu a zručnosti jednotlivých chlapců, než se z učňovských přinašečů stanou pomocníky a posléze dokonce mistry. Když si dnes ti hoši stěžují, že jsou vystaveni přílišné námaze, měli by vědět, že my staří jsme taky neměli na růžích ustláno. Výkony, které přinašeč dnes už ani nezná, bylo tehdy od učně žádat považováno za něco samozřejmého. Dřevo k vytápění chladicích pecí (v originále "zur Feuerung der die Lehrzeit der Kühlöfen" - pozn. překl.) musel tenkrát přinašeč přivážet ze složiště polen, vyklidit chladicí pec, během pracovní doby nesčetněkrát přemisťovat foukačské nářadí (v originále "die Lippendruckmaschinen" - pozn. překl.) od pece k peci. To jsou úkony, které dnes už přinašeč dělat nemusí.
Pracovní doby ve staré huti, zvané tehdy Johannisthal, u lenorského mostu zvaného Schanzrechenbrücke (v originále "bei der Schanzrechenbrücke in Eleonorenhain", nejde přitom o známé lenorské rechle, v knize Fritze Hudlera /ten je i samostatně zstoupen na webových stranách Kohoutího kříže/ "Eleonorenhain" /2. vydání 2002/ je na s. 78 jeho snímek a na s. 99 jiný snímek starého mostu, plánek na s. 135 je lokalizuje - pozn. překl.), byly následující: poněvadž tavicí proces za přímého otopu dřevem bez plynu trval 18 až 22 hodin, bylo během každého týdne toliko 5 pracovních dnů, a sice:
pondělí od 6 hodin ráno do 6 hodin večer,
úterý od 4 hodin odpoledne do středečních 4 hodin ráno,
středa od 12 hodin v noci do čtvrtečních 12 hodin v poledne,
pátek od 6 hodin ráno do 6 hodin večer,
sobota od 4 hodin odpoledne do nedělních 4 hodin ráno.
Po 6 hodinách pracovní doby nastávala vždy 1 hodina přestávky. O poslední "šichtě" nás přinašeči stáhli takříkajíc z kůže. Brusiči skla obcházeli už v sobotu večer pěkně oblečeni huť kolem dokola a my tomu museli úplně zmoženi přihlížet. Pracovní perzonál byl pak přeložen do horní huti, pec ve staré huti uhašena a později úplně stržena. Jen jedna jediná zeď dosud stojí k ochraně přistavěných bytů.
V noci jsme si museli z hospody donášet pivo. Byli jsme dohodnuti s číšníkem, který nám otevřel a pivo vydal. Jednou v noci jsme zrovna šli přes most zvaný Schleifmühlbrücke (česky by se řeklo "most u brusírny" - pozn. překl.), a tu slyšíme, jak je z brusírny slyšet lidi při práci. Vyprávěli jsme o tom v huti a mistři to nenechali bez odezvy: "Das wären die verstorbenen Glassschleifer, die arbeiten nachts." (tj. "To museli být mrtví brusiči, ti pracují v noci." - pozn. překl.). Smáli jsme se tomu a nevěřili. Jednou kolem půlnoci, měsíc jasně svítil, že se dalo do brusírny nahlédnout (v originále "in die Schleifmühle hineinsah" - pozn. překl.), jak je tam zase všechno při práci, právě když jsme stáli se džbánky plnými piva před mostem. Řemeny transmisí mlaskaly a svištěly, ba zdálo se nám, že tam plni hrůzy vidíme přecházet sem a tam nějaké postavy a usedat na židle. Takže je přece jen pravda, co nám mistři říkali. Fix Laudon! jak se u nás říkalo, kdo by se nebál? Se zavřenýma očima a poklusem jsme to vzali přes Schleifmühlbrücke, až se nám dřeváky na nohou rozpadaly a pivo stříkalo ze džbánů. Bez dechu jsme dorazili do dolní huti, oči hrůzou rozšířené navrch hlavy a přerývaně jsme vyprávěli o tom, co jsme rávě zažili. Mistři se sice smáli, s nevolí však sledovali, jak málo piva jsme donesli. Pak přišlo vysvětlení. Propustě na kanálu nedostatečně těsnily a tak se stalo, že se kapsy vodního (mlýnského) kola na vrchní vodu na jedné straně plnily vodou, kolo pozbylo rovnováhy, několikrát se otočilo a uvedlo transmise do pohybu, než se opět zastavilo, aby se po chvíli táž hra rozeběhla znovu. Dnes koná stejné dílo moderní turbína. Strach, vznášející se nad mostem u brusírny, vydržel ovšem ještě delší čas. Jinak probíhal sklářský život docela jednotvárně. Nijaké pískání lokomotivy ani zvuky automobilového klaksonu nerušily ještě hrobové ticho temných lesů. Nebylo proto divu, že se skláři, foukači i brusiči, cítili vnitřně spjati se zvířaty v lese a aby se mohli těšit i doma ptačímu zpěvu, věnovali se čižbě (v originále "sich dem Vogelfange widmeten" - pozn. překl.). Dnes jsou naši lesní a luční zpěváčci chráněni zákonem, tehdy však nijaká podobná opatření neexistovala. Zvláště dobří ptačí pěvci, které nebylo snadno na vábničku chytit, museli být vyhledáni v čase hnízdění. Poněvadž se dobré vlastnosti ptáků přenášejí na jejich mladé, byli na mýtích dlouho sledováni náslechem a voleni podle kvality zpěvu. Tu a tam pár nic neříkajících hvizdů a dlouho zase nic. Náhle ale zazní dvojí ostrý hvizd pěnice černohlavé (viz popis zpěvu na Wikipedii: Vábí tvrdým mlaskavým "tek", přednášeným samostatně nebo v řadě. V čistém flétnovém zpěvu dokáže mistrně napodobit hlasy jiných druhů ptáků (např. slavíků. kosa, drozdů nebo červenky). Zpívá z vyvýšených míst i při prolézání hustou vegetací. - pozn. překl.) se zakončením: didi, deidi, deudi deidia. Ano, to pak byla jiná a dalo se to poslouchat. Nebo když takový pěnkaví samec (v originále "ein Finkenhahn" - pozn. překl.) spustil svůj dokonalý "Reitherfür", jak se u nás říkalo (viz opět Wikipedia s tímto popisem: Ozývá se často a charakteristicky, obvykle jasným pink (při vábení) nebo trif (známým jako "volání deště"), za letu také známým jip-jip a při znepokojení nebo vyrušení nevýrazným ce-ce-ce-ce. Samec zpívá z vyvýšených míst, nejčastěji z koncových větví stromů a keřů od února do července, často je velmi snadno určitelný i díky vystavování své jasně oranžové hrudi. Zpěv pěnkavy obecné je všeobecně známý a tvořený řadou zvučných jasných tónů (v základu rrr-čafčafčafrajčák). Trvá maximálně 5 sekund, za minutu ho tak samec může zopakovat až 10 ×. Má navíc i 2 nebo 3 odlišné verze a v různých částech světa je jeho podoba proměnlivá. Samci zprvu obvykle opakují zpěv po ostatních zástupců svého druhu, ale občas mohou odposlouchat i hlasy jiných druhů pěvců, např. kanárů. - pozn. překl.); za takovým pěnkavím samečkem se volarští milovníci ptáků a taky starý Toni Hirter z Hliniště (v originále "aufs Leimsgrub" - pozn. překl.) byli ochotni vydat často hodně daleko. Nebo jak nádherně zpíval takový drozd na Volarských šancích (v originále "im Wallerer Schanzzipf", Volarské šance jsou zbytky pěchotní reduty, rozuměj opevnění z třicetileté války blízko Soumarského mostu - pozn. překl.) - něco podobného už široko daleko neuslyšíte. Dokonce i brusičští mistři se podíleli na tom pátrání po hnízdech a my hoši přinašečští rovněž. Všechno naše hledání bylo však marné. Byl to tak řečený skalník zpěvný (v originále "eine sogenannte Steindrossel", viz o něm blíže Wikipedia - pozn. překl.) a ten hnízdí až na nejvyšších vrcholech korun stromů. Přesto jsem s hledáním nepřestal. Při jedné takové výpravě - už mě bolelo za krkem od pohledů nahoru do korun, mne překvapil volarský hajný, dobromyslný člověk, myslím, že to byl Schreiberheger. Poněvadž jsem ho neviděl ani neslyšel přicházet, trhnul jsem sebou, když zvolal: "Wos schaust denn a sou af d' Bam in d' Höh', suachst a Vogelnest?" (tj. "Co koukáš tam nahoru na strom, hledáš snad ptačí hnízdo?" - pozn. překl.) "O na," povídám, "a Zapferlpech suach ma." (tj. "Ale ne, hledám smolný šišky." - pozn. překl.) "A nu." mínil hajný, " 's Lutzeibech is jo net in Gipfel oben." (tj. "Inu, tekutou smolu nenajdeš přece na špičce stromu." - pozn. překl.) Popošel kus dál k nejbližšímu kmeni, sedřel kus pryskyřice a mezi palcem a ukazovákem uhnětl z povrchu kůry žlutavou kuličku, kterou mi podával. Tu začal drozd se svým zpěvem, jak nastal jeho čas. Zrovna dneska mu to šlo divukrásně. Hajný chvíli naslouchal a pak povídá: "Der Vogel tuat jo wia narrisch, der zreißt jo heut no 's Schnawei." (tj. "To ptačisko dneska zpívá jak blázen, aby si nakonec neroztrh' zobáček." - pozn. překl.) Baže, kdo slyšel drozda zpívat, sedne tomu doslova na lep (německé úsloví "aus dem Leim gehen" tj. "sednout něčemu na lep", se skutečně odvozuje od čihařského způsobu chytání ptáků na lepidlo, potřísňující větve - pozn. překl.) a oči se mu celé rozsvítí. Pro dnešek byl s hledáním hnízda konec, ale zítra se to musí podařit. Nedá-li se hnízdo vypátrat zdola, musí se najít shora, nač bych se jinak učil skákat ze stromu na strom? Vyleze se na jeden strom až na špičku, ta se rozhoupe, až člověk dokáže oběma rukama zachytit špičku nejbližšího stromu, tu pevně uchopí oběma rukama a rychle se odrazí nohama od špičky druhého (v originále "vom anderen Wipfel" - pozn. překl.). Chvíli se počká, než se špička přestane houpat a pak se všechno opakuje na další a další stromy křížem krážem kolem (v originále "kreuz und quer herum" - pozn. překl.). Ach to skákání! Jsi jako zbaven zemské tíže, skutečně osvobozen, slunce svítí jako na dosah, roje včel bzučí všude okolo, ostrá a zdravá vůně pryskyřice k tomu všemu. A najednou se to stalo: vyrušen nebezpečím shora, vyletěl pták s jekotem z hnízda, které zahříval. Srdce se mi rozbušilo vzrušením. Podle zvuku, který vydával, jsem poznal drozda. Omrkl jsem polohu, rychle slezl ze stromu a pohleděl opětně zdola. Neviděl jsem zase nic, mýlit jsem se ale nemohl. Musel jsem ještě vylézt tam, kde jsem byl nahoře a hnízdo mi najednou leželo přímo před očima. Bylo mi blízko u srdce jako v tom Kupci benátském (v originále "Mir ging es wie dem Kaufmann von Venedig: 'Herz, steh still!'" - pozn. překl.). Umně spleteno z vlasatého mechu a tenkých větviček tulilo se ke kmeni mezi dvěma silnými větvemi. Bylo uvnitř pěkně vystláno měkoučkou trouchnivinou, kterou jako by někdo vysoustruhoval z červeného buku (v originále "wie von einem Drechsler aus Rotbuchenholz gedreht" - pozn. překl.). Na dně hnízda leželo pět nebesky modrých vajec, posetých černými tečkami. Našel jsem to, vítězství bylo moje. Radost, kterou jsem tehdy cítil, se dá sotva s něčím srovnat. Kdyby tenkrát kdokoli přišel a chtěl mi za to hnízdo nabídnout nějakou horentní sumu, snad dokonce mizerný milion, odbyl bych ho rezolutně. Neboť s tak čistou radostí mladý člověk neobchoduje. Ještě jeden vroucí pohled jsem vrhl na to hnízdečko a jeho obsah a rychle jsem sestoupil dolů, abych si zapamatoval místo a mohl spěchat směrem k domovu (v originále "heimzu" - pozn. překl.). Samým nadšením jsem si zpíval a hvízdal všechny nápěvy a písně, které mě napadly. Musel jsem přece dát svým pocitům nějakým způsobem výraz. V našem stavení jsem se pak překotně pochlubil svým objevem hnízda a pěti vajec v něm. Kde se mi to přihodilo, to jsem ale neprozradil. Často jsem se tam pro kontrolu vypravil. Na hnízdě už vyvedli mladé. Jednou mě sledoval Stacherl, jak jsme přezdívali Heinrichu Stadlerovi a tvrdil mi potom, že o hnízdě věděl dřív, poněvadž v něm viděl ještě jen dvě vejce a že má tím pádem na hnízdo přednostní právo on. Já jsem se s ním přel, že ze země odzdola hnízdo vidět není a on že skákat ze stromu na strom přece neumí. Poněvadž byl však starší a silnější než já, nezmohl jsem se na nějaký vážný odpor. Mladí drozdi už se naučili lítat a já se dověděl, že si za polední přestávky Stacherl hodlá přinést z lesa hnízdo i s mladými. Pral jsem se s ním, hrozil mi přinašečskou vidlicí (její zobrazení viz web Spessartmuseum in Lohr am Main - pozn. překl.). Můj mistr Fritz Pankratz nás už delší dobu pozoroval. Odkázal Stacherla k jeho pracovnímu místu a obrátil se ke mně s otázkou, cože to spolu máme. Vyprávěl jsem mu všechno dopodrobna i s tím, že si Stacherl chce přinést v poledne z lesa mladé opeřence. Mistr dlouho nepřemýšlel a tiše mi povídá: "Wonn da Schürer schreit, renn o'n und schau, dass dös kriagst." (tj. "Až topič zakřičí, seber se a běž, abys to stihnul." - pozn. překl.) Podle staré tradice bylo zvykem, že topič (v originále "der Schürer oder Heizer", česky se topiči říkalo i palič nebo šalíř - pozn. překl.) se kolem tři čtvrtě na dvanáct, tj. čtvrt hodiny před polednem postavil před pec a zvučným hlasem zvolal: "Meine Herren, Mahlzeit!" (tj. "Mí páni, čas k jídlu!" - pozn. překl.) Sice se až do dvanácté pracovalo dál, ale pokyn k obědu zazněl. Zmocnila se mě blahá naděje, že mistr mi pomůže. Upřel jsem na něj vděčný pohled, ale moje hlavní pozornost platila hodinovým ručičkám. Teď stála ta delší na devítce. Topič právě stanul před pecí a pronesl svou průpověď. Můj mistr pokynul rukou a já opustil bočním východem huť a vydal se bosky přes luka a Schanzrechenbrücke na Schustereck, abych se po chvíli ocitl u stromu. Rychle jsem vylezl nahoru, opatrně vyprostil hnízdo se sevření větví okolo a i s mladými jsem si ho strčil pod košili na záda, aby se mu nic nestalo při mém slézání po kmeni. Chvátal jsem k Lenoře plný strachu, abych se nepotkal se Stacherlem. Měl jsem ale štěsrtí. Než jsem dosáhl okraje lesa, přeběhl Stacherl poslední louku. Rychle jsem se schoval za strom, nechal jsem ho přehnat ko a pak jsem zamířil domů. Hnízdo s mladými jsem předal svému staršímu bratrovi, který se ujal odchovu, spěšně až překotně jsem se najedl a šel pak ke kanálu až k lávce a přes jalovcový svah u Wolffleischhauerů dál na Tomerlovu louku u Trewanich stavení. Tam stál kolotoč. Musel jsem mít proti Stacherlovi nějaké alibi. Kolotočář byl starý rudovousý Čech se ženskou jako hora (v originále "mit einem ents Trumm Weib" - pozn. překl.), která hrála na flašinet, zatímco ji on doprovázel na buben a triangl a čekali už nějaké zákazníky. Už tu byli nějací hoši přinašečští a hromada dětí. Mohlo se to spustit. Já rychle sedl na jednoho bělouše, na znamení zazněl zvonek, stroj se roztočil a kolovrátek hrál melodii krásné staré písně "Du hast Diamanten und Perlen." (slova Heinrich Heine z "Knihy písní" /1829/, stojí asi za to uvést vedle originálu i český překlad Vítězslava Nezvala /1950/:
|
Du hast Diamanten und Perlen, |
Máš perly s diamanty, |
Zase znamení zvonku, muž chytne za opěradlo jednoho kočáru, zarazí paty do země a kolotoč stane na místě. Teď rychle dolů a přes lávku. Poklusem podél kanálu k huti. Byl ještě čas. Pomocníci právě vydávali píšťaly. U brány do huti už stál Stacherl, měl ruce v bok a osopil se na mě: "Wo bist denn du heut zu Mittag gwen?" (tj. "Tak kdepak jsi byl dneska v poledne?" - pozn. překl.) "No, am Ringelspiel hon i mi gfohr'n." (tj. "No vozil jsem se na kolotoči." - pozn. překl.) Kamarádi mi to potvrdili. Stacherla to zmátlo. "Denk da," povídá úplně skleslý, "i renn heut untern Mittog in Zipf umi, um die jungen Droscheln. Wir i am Bam afikim, i hon ma denkt, mi trifft der Schlag, iatzt is koa Nest net obn, wos sogst denn dazua?" (tj. "Pomysli, běžím dneska za poledne do cípu /rozuměj onen Wallerer Schanzzzipf, tj. cíp iu Volarkých šancí/ tkvůli těm mladým drozdům. Jak jsem vylezl nahoru, myslel jsem, že mě trefí šlak, teď tam nikde nijaký hnízdo není, copak bys tomu řekl?" - pozn. překl.) "Jo, wer hätt denn dös gnumma?" (tj. "Ba, kdopak by tohle pochopil?" - pozn. překl.) "Sunst neamd wia da Heger selber," (tj. "Jinak nikdo jako hajnej sám. - pozn. překl.) mínil Stacherl. "Ober geh, da Heger kimmt jo af den Bam goar net affi!" (tj. "ale jdi, hajnej přece na stgrom nahoru nevyleze!" - pozn. překl.) "So hands Guathauserbuam gwen, wias von da Schwemm hoamgonga san." (tj. "Tak to byli kluci z Guthausen, když šli z hub domů." - pozn. překl.) Nechal jsem ho přitom, a abych měl zase alibi, povídám, že vím ještě o jednom drozdím hnízdě, ve kterém je pět mladých, starý sice nezpívá tak pěkně, já bych si vzal ty. Můj mistr mi už mával zdálky a tiše se optal: "Host es?" (tj. "Máš to?" - pozn. překl.) Já kývl. "Dos is recht," povídá, "und iatzt renn ma noch gschwind um a Bier afi." (tj. "To je v pořádku, a teď mi ještě rychle běž pro pivo." - pozn. překl.) Abych neběžel! Letěl jsem, co mi nohy stačily. Takovému mistrovi by snad někdo neběžel? Už dávno to pivo vypil a mně ještě srdce divoce bušilo z toho zběsilého letu. Často ještě se ta událost v huti probírala. Jako bych slyšel mojeho mistra, jak vypráví na mou oslavu ostatním mistrům: "Do is er untern Mittag umi in d' Schonz ums Droschlnest und hot si no amol am Ringlspiel gfohrn und za da Orbat is a no recht kemma." (tj. "Za poledne byl na šancích /rozuměj opět už zmíněné Volarské šance/ pro drozdí hnízdo, ještě se jednou svezl na kolotoči a do práce se stačil vrátit včas." - pozn. překl.) Dokonce i maminka mojeho mistra, Hansiho babička (v originále "Hansigroßmutter" - pozn. překl.),mi tenkrát dala za pravdu a to u staré paní už něco znamená. Za hlavních svátků (v originále "zu den hohen Feiertagen" - pozn. překl.) býval hoch přinašeč hostem u oběda v mistrově domácnosti. O posvícenské neděli se na stole objevovala husí pečínka. Mistrová každým rokem mladou husu za tím účelem vykrmila. Na talíř mi položila parádní kousek. Když člověk ucítil v ústech tu šťavnatou dobrotu, ze které se na talíři ještě kouřilo, pomalu ji zpracovával zdravými zuby i s křupavou hnědou kůžičkou, na jazyku a patře tu zázračnou chuť husího sádla, tak skutečně nevím, jestli vůbec něco lepšího může být. Mistr přede mě postavil holbu s korunou pivní pěny a povídá: "Trink, in die junga Boa muass wos eini, in dö olten holt nix mehr." (tj. "Pij, co se vejde do mladýho kluka, do starýho už ne." - pozn. překl.) a potom sáhl do kapsy a podal mi padesát krejcarů (1 zlatý=60 krejcarů= asi 150 Kč - pozn. překl.) svátečního příplatku (v originále "Feiertagsgeld" - pozn. překl.). Člověk nejdřív ani nevěděl, co si má za to koupit, takovou radost měl z té částky (jedna libra velmi dobrého hovězího masa stála tenkrát 9 krejcarů - pozn. překl.). Nejdřív to padlo za foukací harmoniku značky Langhammer od starého Weltlicha v Houžné (v originále "in Hüblern" - pozn. překl.), k tomu za pár krecarů čepice plná salcburských hrušek, těch měkkých s červenou dužinou a ještě mi zbyla polovička těch peněz. - Pěkně bylo tenkrát!
Böhmerwäldler Heimatbrief, č. 40 (1951), s. 209-211
Jak praví Egon Urmann, zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže, ve svém vyprávění ze stran knihy Elfriede Finkové "Do bin i dahoam" (2007), sklářský rod Urmannů "hatte Wanderblut in sich", tj. měl v sobě tuláckou krev. Takový "Glasmacher" putoval od huti k huti a neměl trvalou vazbu na určité místo. Tak se i autor německého originálu naší textové ukázky, syn skláře Andrease Urmanna (*30. listopadu 1834 v Arnoštově /Ernstbrunn/, Andreasův otec Josef Urmann (10. března 1798 ve Svinných Ladech /Seehaid/) se narodil Martinu Urmannovi (jeho datum a místo narození neznáme), prý jednomu z vlastních zakladatelů osady Svinná Lada ve farnosti Nový Svět /Neugebäu/ a jeho ženě Elisabeth, roz Saiko /na záznamu novosvětské oddací matriky z roku 1790 ovšem to její dívčí příjmení vyhlíží jinak, i když v křestní matrice při záznamu o narození syna Josefa je uvedena skutečně jako dcera Jakoba Saiko a Rosiny, roz, Ehrlichové/ ), nenarodil v Lenoře, které jeho vzpomínky patří, nýbrž 21. září roku 1873 v Josefstalu čp. 1, kousek na východ od českého Chlumu u Třeboně (Chlumetz), ve farnosti Litschau v rakouském Waldviertelu. Podle litschauské křestní matriky byla novorozencovou matkou Agnes, roz. Griedlová (*20. dubna 1835 v Korytě /Hundsnursch/, pokřtěná téhož dne ve Zbytinách /Oberhaid/, dcera Josefa Griedla, tkalce z Křišťanova v Čechách (Christianberg in Böhmen), a Anny, roz. Rohánkové (v matrice "Rohanek") z Hulína (Hullein) na Moravě v okrese Kroměříž (Egon Urmann vzpomíná, že jeho praprababička Anna se sice narodila roku 1806 na Moravě /Hulín prý dokonce kvůli tomu navštívil, byla ale původem "Tschechin aus Chrobold", tj. Češka z Chrobol). Malého Franze prý vychovávala hlavně právě tato jeho "česká" prababička. Svatbu ovšem měli Franzovi rodiče v Křišťanově už 24. ledna roku 1860. Po krátkém pobytu v otcově rodném Arnoštově navštěvoval malý Franz školu ve Vídni, odkud se vrátil na Šumavu a vyučil se sklářskému řemeslu už, jak na to sám vzpomíná ve svém textu, v Lenoře. Odešel poté do Karlových Varů (Karlsbad) a odtud opět zamířil do šumavských Českých Žlebů (Böhmisch Röhren), kde poznal svou budoucí ženu. Brali se 22. února 1897 a poněvadž oběma bylo 23 let, museli oba jejich otcové vlastnoručně podepsat souhlas s jejich sňatkem. Nevěsta Eleonora (Lori) byla (*22. listopadu 1873 v Dobré /Guthausen/) dcerou chalupníka z Českých Žlebů čp. 78 Mathiase Leuchtenmüllera a Marie, roz. Hopfingerové z Dobré čp. 20 (na rozdíl od Českých Žlebů čp. 78 se čp. 20 v Dobré dá dodnes najít). Leuchtenmüllerovi pocházeli z okolí Hejrova (německy Heuraffl, dnes Přední Výtoň) a proto se jim "po chalupě" říkalo "Heiraffa". Franz Urmann a jeho "Lori Heiraffa" nakonec v Českých Žlebech koupili dům. Když Lori v 56 letech zemřela, postavil Franz Urmann kolem roku 1934 v Lenoře dům, ve kterém se později narodil jeho vnuk Egon. Ten mu ve svém vyprávění pro knihu "Do bin i dahoam" věnoval značný prostor, stejně jako Fritz Hudler ve své už zmíněné monografii Lenory. Jako uznávaná lenorská autorita pronesl Franz Urmann 25. července roku 1937 v místním nářečí proslov při odhalení památníku Andrease Hartauera (ten je ovšem i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže), otištěný v doslovném znění i na stránkách českobudějovického německého listu "Budweiser Zeitung", který neopomněl připojit ve svém čísle z 31. července dnes skoro humornou zprávu, že ze slavnosti putoval pozdravný dopis prezidentu Edvardu Benešovi, zakončený trojnásobným "Heil!". Už ve značně pokročilém věku opustil starý sklář po druhé světové války legálně území státu, který předtím vyhostil, bojím se tady slova "legálně" užít, přes tři miliony "vinných" německých soukmenovců. Podle telefonického sdělení Egona Urmanna, z 9. května 2021, zemřel Franz Urmann 24. června 1959 u sebe "doma" ve městě Pfarrkichen, místní část Grub, a byl pochován u proslulého poutního kostela Gartlberg nad Pfarrkirchenem. Roku 1995 skončila lenorská sklárna provoz, aniž by dožila konce jednoho podivného století, kam jako by šumavští skláři snad ani nepatřili
- - - - -
* Josefstal, Litschau (A) / Lenora / Stožec / † Grub, Pfarrkirchen (BY) / † † Gartlberg, Pfarrkirchen (BY)
