JOHANN EMANUEL VEITH

Hahnenruf

Hahnenruf um Mitternacht,
Hahnenruf in Sünd' und Nacht:
Christ, hab' deines Geistes Acht,
Schlummre nicht, der Satan wacht,
Streite stark in Glaubensmacht!

Hahnenruf im Dämmerlicht:
Christ, erkennst du deine Pflicht?
Sieh, der Herr verstoßt dich nicht,
Geht mit dir nicht in 's Gericht,
Zeigt dir neu sein Angesicht!

Hahnenruf und Wetterhahn:
Sturm und Wetter zieh'n heran,
Wende dich vom bösen Wahn,
Suche schnell die rechte Bahn
Noch sieht Jesus mild dich an!

Kohoutí křik

Ten křik o tmách půlnočních,
křik v noci černé jak hřích:
bdi, kdos věrný v dumách svých,
střez se tenat satanských,
chraň víru v mhách dřímotných!

Ten křik, když nadchází svit:
hleď, co věrným pochopit;
Pán je ti co věrný štít,
nemíní tě zatratit,
obnov tvář, dej srdci žít!

Kohoutí křik, větru van:
bouře, vichr ze všech stran,
vyvrať blud v něm dokořán,
pravou cestu duši chraň,
Kristus hledí z nebe bran!

Der Pilger an dem Kreuzesstabe

Der Christ, ein Pilger an dem Kreuzesstabe,
Belastet nicht sein Herz mit eitler Habe;
Sein Weg führt ihn zu seines Heilands Grabe.

Hinweggewälzet ist der schwere Stein;
Durch der Verwesung öde Nacht herein
Strahlt mildiglich des Lebens Sonnenschein.

Sehn wir 's noch rätselhaft, und wie im Spiegel,
Doch ist erbrochen schon das alte Siegel,
Hinweggeschoben ist der eh'rne Riegel.

Der dunkle Weg führt zu den Himmelszinnen,
Doch, soll die Hoffnung uns nicht leer verrinnen,
Muss vor dem Tod das Leben schon beginnen! -

Poutník o holi v podobě kříže

Ten poutník o holi v podobě kříže,
jde, srdce pýchy zbaveno a tíže;
Kristovu hrobu cestou stále blíže.

Uzří vstup s odvaleným balvanem;
nocí v zániku padlou září sem
živoucí třpyt po Pánu vzkříšeném.

Jako v zrcadle je ta zvěst zamžená,
stará pečeť však provždy už zlomena
závora věků pak odtarasena.

Temná cesta vede až k nebes týnu,
proud naděje kéž by se nerozplynul,
život kéž začne, kde smrt zašla v stínu!

Psal i básně a texty nábožných písní, tyto dvě na s. 88 a 338 jsou z jeho spisu Die Leidenwerkzeuge Christi (1827), kde verše zakončují vlastně každou z kapitol, věnovaných nástrojům umučení Kristova (jdou po sobě takto: Vstup - Třicet stříbrných - Lucerna - Pouta a provazy - Kohout - Rouška /Šlář/ - Bílý šat - Důtky - Rudý šat - Trnová koruna - Rákosová třtina - Umyvadlo - Kříž, hřeby, štítek s nápisem - Kalich s myrhou - Kostky - Ocet, houba a yzop - Sedmero mečů - Kopí - Hrob a pečeť) . Prvá z obou básní tvoří závěr kapitoly o kohoutu (Der Hahn), druhá pak celé knihy vůbec. Její autor je rodákem z Chodové Plané (Kuttenplan), kde spatřil světlo světa 22. července 1787 ve zbožné židovské rodině. Podle plánů otce, který vlastnil tabákový sklad, se měl stát Mendel Veith, jak znělo původní jméno synovo, rabínem. Už v mládí si osvojil memorováním talmudu znalost hebrejštiny, vášnivě četl, prý i Voltaira a francouzské encyklopedisty v originále, rovněž Goethovy spisy, v osmi letech prokázal v šumavských Klatovech (Klattau) svůj neobyčejný talent sepsáním divadelní hry. Aby spatřil milovaného Goethea, opustil otcovský dům cestou přes Karlovy Vary do Plzně za dalšími studii, gymnázium však absolvoval nakonec až v Praze, kam se vydal roku 1801. Tam také ve "vlasteneckém čtvrtletníku" ("vaterländische Vierteljahresschrift") Libussa, vydávaném Johannem Georgem Meinertem, publikoval v roce 1803, tedy v 16 letech, své básnické prvotiny. Byl i hudebně a výtvarně nadán. Praha byla rovněž místem, kde se začal věnovat studiu mediciny. Pokračoval v něm od roku 1809 už ve Vídni, která se mu stala od té doby životním osudem. 1812 tu dosáhl titulu doktora lékařství. Stal se ředitelem veterinárního ústavu (Thierarzenei-Institut) a vědecky publikoval. Divadlo Na Vídeňce (Theater an der Wien) uvedlo dokonce v roce 1814 jeho zpěvohru Die Rückkehr des Kaisers (Návrat císařův). Dva roky nato Veith konvertoval ke katolictví a 1821 se zřekl všech světských titulů a vstoupil do řádu redemptoristů poté, co působil jako lékař Klemense Marii Hofbauera, generálního vikáře téhož řádu. Spolu s Antonem Passym vydával v letech 1819-1823 literárně-náboženský časopis "Oelzweige" (Olivová ratolest). Sama bibliografie jeho vědeckých i náboženských prací by zabrala několik stran textu, nás však zajímá jeho básnický talent, který bohatě uplatnil jako ve své době snad nejznámější kazatel císařské metropole (1832-1845 ve svatoštěpánském dómu). Nešetřil ve styku s publikem a stoupenci, ani humorem vpravdě šumavským: v kruhu mladých měl jednou něco závažného přečíst. Vytáhl prý knížečku a úryvek z ní všechny nadchl: hádali na Jeana Paula, E.T.A. Hoffmanna apod., než Veith prozradil titul duchaplného pramene: byla to příručka o chovu ovcí od Bertholda Waldingera. Když v roce 1831 vypukla ve Vídni zhoubná epidemie cholery, byl ku pomoci nejen jako duchovní pastýř, nýbrž i jako významný lékař, autor pojednání o profylaxi téže choroby. Byl příslušníkem kruhu videňských romantiků (Wiener Romantikerkreis), významným šiřitelem "křesťanské filosofie" tzv. Güntherovy školy (s Antonem Güntherem patřil i k nejbližším přátelům kardinála Schwarzenberga, jehož primici asistoval jako hlavní kazatel), zakladatelem Wiener Katholikenverein, prosazujícím větší svobodu církve vůči státu i uvnitř ní samotné. V letech 1850-1855 přesídlil sice na pozvání Schwarzenbergovo do Prahy, téměř hluchý se pak do Vídně vrátil, přestože po smrti přítele Günthera pak i oslepl, pracoval i nadále. Přeložil a kritickým výkladem doprovodil starozákonní Píseň písní i Kohelet, k padesátému jubileu kněžství přijal čestné občanství města Vídně, církevní vrchností přitom ignorován. Kongregací redemptoristů pro dobrozdání dnes svatého Klementa Marii Hofbauera-Dvořáka (otec původně české jméno poněmčil) byl však podán podnět k Veithovu blahořečení a on sám přijat mezi obláty. Zemřel 6. listopadu 1876 ve Vídni a byl pochován vedle Antona Günthera na matzleinsdorfském hřbitově, po zrušení zvaném dnes Waldmüllerův park. Kolem šumí stromy, jak by si jistě přál.

- - - - -
* Chodová Planá / † † † Vídeň (A)