ILSE VIEHBECK-VEITHOVÁ
Domov
Je nádherný červnový den. Začíná senoseč a každé pilné ruky je třeba. I děti musejí pomáhat. Dneska jsem té obtížné povinnosti ušla a abych si ukrátila odpoledne hrou, hledám k ní kamaráda. Stojím však všude jen před zavřenými dveřmi, i cesty jsou liduprázdné, na všech stranách jakoby vymeteno. Zůstala jsem sama se svými dvanácti lety a nevím najednou, co se sebou počít. Vyklouznu mezi staveními ven na luka. Travnatá pěšina se vine nahoru do vršku. Jdu po ní jen kousek, poněvadž tam na kopci jsou naši na senách a já jim nemůžu na oči: hned by poznali, že se chci vyhnout práci. Lehnu si tedy do trávy při cestě a jsem v ní jako ztracená, sama samotinká - ale ne... nade mnou je přece rozesmátá slunečná obloha, po níž vítr žene oblačné kupy a klade jejich stíny na luka dole. Nad poli stoupá k nebi skřivánek, aby na chvíli vydechl zpěvem ve věčném shonu za potravou pro svá holátka. Po nohou mi leze brouk s modrými krovkami a kousek dál vedle mne v trávě slyším šumět potok. Z louky nahoře ke mně doléhají ozvěny hlasů, všude ve vzduchu je plno vůně uschlé trávy. Bachratý čmelák mi bzučí nad čelem a kolem neustávají cvrčci ve svém muzicírování. Motýli poletují z květu na květ a jen štěkot psa z dálky ruší ten zdánlivě sváteční poklid. A také až sem dolehlo zaskřípání vrat stodoly, která se právě otevírají první fůře se senem.
To všechno vidím a slyším, cítím a vnímám - i to, jak země pode mnou mi předává své hřejivé teplo. Je mi lehko u srdce a jsem šťastná... to proto, že vím, jak docela blízko, blizoučko je můj domov.
|
De Grenz, de uns trennt Um Freiheit und Friedn hot ma de ganzn Johr bett', de Schlogbaam soll afgeh, mehr wollt ma jo nicht. Und dann is es wahr worn, ma hots selba nit glaubt, des Hinum und Herum is af oamol erlaubt. Doch wann ma hiatzt moang, es fangt d Liab endli o, dann hot ma si täuscht, da Neid is hiatzt dro. Und a naie Grenz ziagt ma, de geht mittn durchs Herz. Es trennt uns vom Nachbarn de Schlogbaam "eiwärts" Mir kinnan.nit frei sa, koan Friedn nit findn, wenn ma de Grenz nit z'reißn und uns überwindn! |
Hranice, co nás dělí Svobodu jen tak tě nikdo nedá. to letitej sen závoru zvedá: ne, že se to stane, já už nevěřila, a pravda že bude, smět jít, kam sem snila: že nadejde láska, prej ta čistá a ryzí, lež, dávný zloby, i závist že zmizí... Ale vprostřed srdce nám všem vede zas, vod souseda dělí černá čára v nás. A nebude míru, svobody v duši, když nesvedem tuhle hranici zrušit. |
|
Eisstochschiaßn Ah unsre liabn Mannerleit de hobn am Winta eahna Freid, denn kaum habns g'essn af Mittog, da san's scho draußt, des is koa Frog. Kaam langts ba oam noh schnell zan Grüaßn, weil draußtn wart scho 's Eisstochschiaßn. Da Weiher ist bold schwarz vor Manner und grod schö lusti sands beinander. Und kemmans hoam, a weng dafrert, dann sands guat afglegt und alert! Des is's wos mir am Januar gfollt: Eiwendi hitzi, draußtn kolt. |
Lední metaná Věřte si či nevěřte si mně, čim se ty muský bavěj v zimě. V polodne sotva dojeděj a juž sou šupem na ledě. Na rybníce sou namačkaný, je jich tam černo při metaný. Že doma sotva pozdravěji, tu halasej a vtipy měji. A dyž se potom trousej domu, sou čiperný a milý k tomu. To se mně líbí v zimní čas: srdce hřeje, ať kouše mráz. |
|
Böhmerwäldler Heimatbrief, 1994, č. 1, s. 9 |
|
Oděv Šumavanů
Jinak než např. na Chebsku (Egerland) či v některých oblastech severních Čech neměli obyvatelé Šumavy nijaký kroj v tom pravém smyslu slova, tj. takový oděv, který by se pro celé její území jevil jako spojující prvek a nošen o svátečních a slavnostních příležitostech byl by výrazem společenství a vzájemné spolupříslušnosti jejích obyvatel. Přesto existují některé charakteristické znaky, které se dají v oděvu Šumavanů obecně vykázat. Na starých dokumentárních snímcích na prvý pohled upoutává, že ženy a dívky vždy nosí zástěry (Schürzen). Zatímco u žen byla barva zástěry většinou černá nebo tmavá, byla zástěra děvčat vždy naopak světlá či dokonce bílá, eventuálně zdobena malým květinovým vzorem. Ženy nosily do kostela na hlavě svůj velký šátek z černého hedvábí (Kopftuch), který vzadu spadal až do pasu dlouhými cípy (Zipfn). Zástěry a šátek na hlavu jsou i typickými a nezbytnými součástmi tzv. "obnoveného šumavského kroje" ("die erneuerte Böhmerwaldtracht"). - Jinak se v místech nosilo obvyklé ošacení podle dobové módy.
Oděv ("Gwand") se dá nejlépe představit na jednotlivých částech pracovního šatu a jejich nářečním označení. Tady jednak šlo o cosi obecně užívaného, a to muži i ženami, jakož i dětmi po celém daném území, jednak se tu zůstávalo u osvědčené tradice. A poněvadž právě na Šumavě kvetlo jak pěstování lnu, tak i jeho zpracování prostřednictvím domáckého tkalcovství, byl výsledný produkt, už pro svou trvanlivost, nejobvyklejším materiálem zdejšího oděvu.
Chci se teď pokusit vypočíst nářečními výrazy jednotlivé jeho kusy, abych je touto jazykovou formou vyvolala v naší společné paměti. Začněme košilí, zvanou tu "Pfoad" či "Hemad", jen u dětí "Pfoidl". Byla zhotovena ze lnu. Ženské košile měly široké rukávy, které se připínaly na ramenou. Ve výstřihu u krku byly košile sdrhnuty do umělého řasení, vepředu byl výstřih zdoben monogramem a ornamentální výšivkou. Ve všední den nosily šetrné ženy do práce košili, která byla v horní polovici šita z jemnějšího (aus "habern"), v dolní pak, zvané "Stouß, z hrubšího, "režného" (aus groben, "rupfern") lněného plátna (Leinwand). Měla také jen krátké rukávy. Přes ni se nosila spodnička, řečená "Interschikidl" (z výrazu je slyšet i česká "kytlice" - pozn. překl.). Nahoře nosily ženy živůtek, zdejší nářeční němčinou "Leiwei" (i hovorovou češtinou "lajblík" - pozn.překl.) nebo jednoduchou šněrovačku (Mieder, Korsett). Mužským spodkům se říkalo "Gatihousen" (viz české "gatě" - pozn. překl.) a byly zhotoveny rovněž ze lnu. Dětem se v zimě natahovalo kalhotové triko (Hemdhose) s dlouhými rukávy i nohavicemi, nazývané pěkně "Husinouna" (tj. "všechno dohromady"). Horní část mužského oděvu byla většinou z hrubého (režného) lněného plátna pro letní čas, v zimě pak z ručně tkaného lodenu, kterému se tu říkalo "Tscherken" (i česky "šerka" - pozn. překl.) či "Duradei". Šerka je tkanina z čisté valchované vlny, "Duradei" je zhotoven v osnově (Kette) ze lnu a v útku (Schuss) z vlny a pak jednou zvalchován. V zimě se navrch nosil ještě teplý svrchní kabát, zvaný tu "Schulk". K letnímu oblečení patřilo ještě lehké sako, nářečně "Scheikl", v novější době zdomácnělo "listrové sako", tedy "Listerscheikl" ("listr" je lesklá lehká látka z bavlněné příze a česané vlny - pozn. překl.). Mužskou pokrývkou hlavy byl v létě slaměný klobouk (Strohhut) a v zimě pletená čepice, řečená tu "Pullhaubn" nebo "Stouckhaubn", což byla kulatá čepice ze zmíněné šerky. Přes všední pracovní oděv nosili muži zástěru, tj. "Schurz" z modrého lněného plátna či grádlu (v originále "Drell", hustá lněná nebo bavlněná látka s tkanými proužky - pozn. překl.). Zástěra neměla žádné kapsy a zavazovala se křížem zezadu dopředu. Pod hrudním laclem nad zavázaným pásem mělo své místo řemeslné ruční nářadí jako kladivo, hoblík, pilník atd., často také dlouhá porcelánová dýmka, krátce řečeno fajfka (Pfeife). - Ženy nosily do práce své lněné sukně (Leinenröcke), kterým se říkalo "leinern Kidln" a bývaly zhotoveny z plátna s podélně proužkovaným vzorem. Také lněné sukně měly vedle rozličných vzorů tkanin i svůj vlastní střih, které jim dodávaly na švihu. I jako součást svátečního odpoledního šatu působily přitom úpravně a čistě. - V létě se při práci nosila pod sukni jen košile, přes sukni pak zástěra "do pasu" (Halbschürze), nářečně "Plahl". O žních za vedra došlo i na lněný šátek, zvaný "Gugltuah", který se zavazoval dvěma cípy přes hlavu a chránil před sluncem. - V zimě se nosila k vlněné sukni lodenová kazajka (Lodenjacke), šumavským nářečím "Meika", sahající jen lehce pod pás. Při velkých mrazech se vázal na hlavu ještě velký bavlněný šátek "Plejna" (i v češtině známe už od středověku výraz "plena" pro široký ženský šátek a německé označení se k němu zřejmě váže - pozn. překl.), který sahal až široko přes bedra. Aby ruce zůstaly déle zahřáty, nosil se háčkovaný nátepník (Pulswärmer), nazývaný "Puitstiezl", a ještě vlněné či šerkové rukavice, ve svátek i kožešinový rukávník (Muff), nářečně "Schluf". Do kostela chodily ženy v kazajce podšité zevnitř ondatřím kožíškem a zvané prostě "kožíšek" ("Pelz"), na ženských šatech (Schößchen) bylo pak vídat jako lemování tchoří kožišinku. Děti se choulily do teplého oblečení už proto, že mívaly obvykle před sebou dalekou cestu do školy sněhovými spoustami. Přes pletenou čepici, zmíněnou už "Pullhaubn" se ještě vázal teplý vlněný šátek na tak řečený "Gugei" (vlastně cosi jako "kukuč" - pozn. překl.), svými konci obtáčející i krk a nahrazující tak vlastně i šálu.
Nejčastější obuví byly dřeváky, nářečně "Hulzschuah" a k nim pár valchovaných punčoch (Walkstrümpfe), po našem "gwulchti Stimpf", nebo šerkových ponožek (Socken), tj. "tscherka Sejkln". Dobře se v nich prošlo tuhou šumavskou zimou.
Böhmerwäldler Heimatbrief, 1995, s. 165-166
|
Maria vom Tussetberg Maria vom Tusset, Patrona vom Wald, Lass uns dein Lob singen, dass es weithin erschallt! Du bist jetzt bei uns, hast hier nun dein Haus. Lass uns zu dir kommen, jahrein und jahraus. Beschütz unsre Heimat, das Land und die Leut, Erhör unsre Bitten und tröst uns im Leid. Gib unsern Dank weiter an Gott, unsern Herrn. Er soll sich erbarmen, den Frieden beschern. Du bist ein Stück Heimat, geliebt und vertraut. Rundum unsre Berge. -- "Wir loben dich laut!" |
Panna Maria ze Stožce Maria Stožecká, co chráníš ten les, nech chválu Ti zpívat nás, ať zní do nebes! Jsi tady s námi, patříš tu k nám sem. Nech k Tobě nás putovat rok za rokem. Ochraňuj náš domov, kraj, lid jeho dál, vyslyš naše prosby a utiš náš žal. Předej náš dík Bohu, co je Vládce a Pán, že nám milostí Jeho je mír zachován. Jsi domova článkem, láskou jsi nás všech. Tady v těch horách Tebe chválit nás nech! |
|
P.S. Ty verše uvádějí příležitostnou brožuru k vysvěcení "nové stožecké kaple" v bavorském Philippsreutu kousek od českých hranic 26.-28. července 1985, tj. v době, kdy se zdálo, že pro tu původní na Stožecké hoře už není naděje na záchranu. Nakonec byla i ona znovuobnovena, tím pozoruhodnější je ovšem impuls, který k tomu byl dán krajanskou láskou. |
|
|
Herbst Der große Maler zieht durchs Land mit seinen Tausend Farben, varwandelt Gärten und den Wald, macht farbig Feld und Garben. Die Birken stehn im zarten Gelb und braun die starken Eichen, der Ahorn ist jetzt gar orange, das satte Grün muss weichen. Der Apfelbaum schmückt sich nun bunt mit roten, gelben Früchten, die Zwetschgen leuchten silberblau von Bäumen, die sich lichten. Der wilde Wein ist blutig rot dort an des Hauses Mauer. Die Blumenpracht sagt auch ade, nichts ist mehr lang von Dauer. Denn kommt der Wind mit Macht daher und lässt die Blätter tanzen, dann ist vorbei die schöne Zeit, der Winter schnürt den Ranzen! |
Podzim Zas malíř táhne po kraji tisícem barev mámí, lesy i pole zahrají za humny mumraj známý. I břízy tonou ve zlatě a duby v syté hnědi, javory rudnou bohatě - to aniž o tom vědí. Jabloň má větve skloněny ovocem obtěžkané, sad švestek modře omžených očesán náhle stane. Divoké víno krvácí, jak pne se po zdi dolů. A nikdy už se nevrací, co kvetlo s námi spolu. Poslední vítr zamete listí divokým tancem a kdesi v mracích nad světem sníh rozvazuje rance. |
|
Böhmerwäldler Heimatbrief, 1994, č. 9, s. 427 |
|
|
Hoamweh Mei Hoamat is a kloane Stodt, mit Häusern ganz aus Holz, und d'Wulda rinnt durch d'Au und d'Wies, da Wold is unsa Stolz. Und ih hon glaubt, des bleibt aso, do ändert sih nia wos! Ba Nocht und Nebl bin ih furt, bin gstandn af da Stroß. Do hon ih's gwisst, wos d'Hoamat is, de konn ma neamd mehr gebn. Wer furt muss und derf nimma zruck, trogt schwaar für's ganze Lebn. Und gangert ih de ganz Welt aus, bergaf, getol, - zan Meer, waar durt der Plotz ah no so schö, es is koa Hoamat mehr. |
Stesk po domově Můj domov je město pod lesem, z dřeva má i domů pár, Vltava kolem vine se, lukama u Volar. Snad jinačí být nemohou, než jak je z dětství znám. Vidím je dál nocí a mhou, jsem dál na cestě tam. Domov, jak znám ho z dětských však nevrátí se víc. Kdo musel pryč a nesměl zpět, tomu nezbylo nic. A kdybych prošla celý svět, hory i roviny, až k moři došla - vím už teď: domov je jediný. |
|
Ein Licht im neuen Jahr* Der große Baum mir hundert Lichtern erstrahlt für alle in der Nacht. Kommt her, die Tür steht immer offen, für jeden, dem die Weihnacht lacht! Und hell wird's in dem großen Raume, für alle leuchtet nun ein Stern. Die Liebe ist heut Mensch geworden, wie uns die Kunde ward vom Herrn. Ich werde ruhig, still, bescheiden, such' mir ein einz'ges Kerzlein aus, ganz hinter einem kleinen Ästchen versteckt es sich, strahlt zu mir raus. Es brennt für mich nun eine Stunde und gibt mir Wärme, Trost und Licht, macht klein alle meine Lebensängste und doch behalte ich es nicht! Nein, nein, ich geb mein Lichtlein weiter: Dir soll es leuchten nun ein Jahr. Und all deine Träume, Bitten, ich wünsche dir, sie werden wahr! Und sieh', mein winzig kleine Lichtlein soll Mut dir geben jeden Tag und eines sollst du auch noch wissen, da ist doch jemand, der dich mag! Nun hast auch du ein Lichtlein übrig, doch ich verlang es nicht für mich. Es gibt bestimmt wo einen Menschen, der dein Licht besser braucht als ich. Und auch der gibt sein Licht dann weiter, als Lächeln, oder lieben Gruß, als stille Bitte vor dem Herrgott, als Hilfe, wenn man helfen muss. Nur so bekommt das Licht auch Wärme, und Hoffnung pflanzt sich selber fort, man kann ihn überall begegnen, in jeden Menschen - jedem Ort. Und ich bin sicher, auch ein Lichtlein kommt ganz bestimmt zu mir zurück, und wird - vielleicht dann erst im Sommer - für mich das echte Weihnachtsglück! |
Světlo novoroční Velký strom, na něm stero světel pro všechny svítí, když je tma. Jen přijďte, dveře otevřete, to pro vás radost přijít má. Jako by hvězda nad ní stála, je ve světnici samý jas. Láska dnes člověkem se stala, Pán svědkem divu činí nás. I ve mně je ta záře čistá, odlesk stromku z mých dětských let, jako já malou dozajista svíci se na něm vidím chvět. Načas teď zaplašuje stíny, dá teplo, útěchu a klid. Vím, že by mohla svítit jiným, nechci ji jen pro sebe mít. Dám ti to světlo rukoudáním, ať hřeje tě po celý čas. ať splní se tvé sny a přání než se rok s rokem sejde zas. Pro každý den ta malá svíce odvahu by ti měla dát, abys věděl vždy víc a více, že je někdo, kdo tě má rád. Až vlídnost světla ovládne Tě, podej ho jiným lidem dál. Plno je jich po celém světě, každý by o kus světla stál. Ten plamínek nám dává tušit jak úsměv, který plaší noc, jako touha, nám daná v duši, kam je třeba jít na pomoc. Na síle nabývá ta záře a naději v ní smím snad číst, s každým novým dnem kalendáře že ubude v nás temných míst. Už vím, než rok se s rokem shledá, vrátí se hvězda vánoční, na rok mi opět světlo předá, jako dar, o němž srdce sní. |
|
Weihnachten tief drin im Böhmerwald, s. 85 |
|
Ilse Viehbeck-Veithová se narodila ve Volarech 6. dubna 1926. Zachytila své rodiště, jak v ní utkvělo z dětství, v nářeční básni Hoamweh i s takřka tělesně naléhavou silou dospívajícího mládí v próze Domov. V rodném městě chodila i do obecné a měšťanské školy a ve Vimperku pak do obchodní, aby se do Volar vrátila pracovat v městské správě. Jenže právě tehdy ve svých 19 letech musela místa svého mládí natrvalo opustit. Byla však děvče jako rtuť, jak se pěkně německy říká "quicklebendig", hned roku 1946 se v Mengkofenu vdala a v Gäu, jak se také označuje ten kus bavorské země na jih od Straubingu na Dunaji, našla novou existenci. Poněvadž naštěstí nejen krajina, jakkoli drahá, ale i lidé tvoří domov, to společenství vzájemnosti a porozumění, ono "Boranand" (beieinander), které se utužuje i společně prožitou a protrpěnou nesnází. Tou bylo nejen vyhnání z domova, ale i krušné začátky v novém prostředí. Hovořila o tom kdysi sama v Českobavorských výhledech blahé paměti, jejíž šéfredaktor se za ní vypravil až do bytu. Určitě ne sama odnesla si však z rodné země i pro budoucí přinejmenším poklad a dar řeči. Stala se výjimečnou nářeční autorkou, k níž se pro radu obracejí i odborníci. Ilse Viehbeck-Veithová zná na sta nářečních výrazů pro květiny a stromy, němou tvář i věci, jak je musela za sebou zanechat tam doma. To od ní jsem se dočetl, že "Wuissn" (Wespen) jsou "naše" vosy a kohout třeba "Gouksch", kokeš ze dvora. Včelám že se tu říkalo i "Beivogl" nebo "Impn" a vážce (Libelle spisovně!) zas "Boohschneider", tedy jako naše "šídlo", vlastně krejčí potoční! Knížku svých nářečních básní a próz nazvala podle už citovaného verše jedné z nich A kdybych prošla celý svět (Und gangert ih de ganz Welt aus...) - vyšla roku 1984 poprvé u Morsaka v Grafenau. Často se její verše a vzpomínky objevují i v měsíčníku prachatických krajanů Böhmerwäldler Heimatbrief (BHB). Uchovává pramen, který nazval Zephyrin Zettl "da ewi Brunn", tj. věčný pramen a studnu rodné řeči, nevysychající. Abychom i my mohli pít.
P.S. Ilse Viehbeck-Veithová zemřela krátce po dovršení 77 let svého věku v Mengkofenu kolem jedné hodiny v noci na 19. května 2003.
- - - - -
* Volary / Vimperk / Stožec / † † † Mengkofen (BY)
