FRIEDL VOBISOVÁ

To nám leží na srdci...

Když se po vyhnání šumavská německá mládež (v originále "die Jugend des Böhmerwaldes" - pozn. překl.) znovu shledala navzájem, byl Gustav Schuster sdružením Landschaftsrat für den Böhmerwald (tj. Krajinská rada pro Šumavu - pozn. překl.), jejímž předsedou se stal školní rada v.v. Adolf Webinger (Schuster i Webinger jsou samostatně zastoupeni na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), pověřen zabývat se rozšířením obnoveného šumavského kroje mezi mladými z vyhnaneckých rodin a umožnit jim jeho pořízení. To se stalo v roce 1953. Ruční tkalcovna firmy Dr. Adalbert Greipl dodala látku pro sukni se živůtkem (v originále "zum Leibchenkittel" - pozn. překl.) k ženskému kroji a ušila jej stejně jako i halenku a zástěru. Šumavanská "selská škola" (v originále "Böhmerwäldler Bauernschule" - pozn. překl.) vydala roku 1957 popis kroje, který byl po celá léta jediným použitelným podkladem pro krajanské skupiny. Týkal se ovšem hlavně kroje ženského a dívčího. Gustav Schuster o léta později (1963) zveřejnil popis mužského kroje na stránkách "Wanderstecken" (to je mládežnická příloha krajanského měsíčníku "Hoam!" - pozn. překl.). Dlouhý čas se spolu se svou ženou šumavským krojem zabýval. Býval vždycky velice zklamán, že se mnoho nositelů kroje nedrží předpisů a upravují si jeho vzhled podle osobního vkusu a aktuální módy. Následkem toho je veliká odlišnost podoby kroje v jednotlivých skupinách a skutečnost, že se zejména ten ženský podobá spíše dirndlu než původnímu šumavskému archetypu (v originále "mehr einem Dirndl als einer Heimattracht gleicht" - pozn. překl.). Tím ovšem nebyla krojovému hnutí prokázána nijaká dobrá služba, ba dá se říci, že obnovený šumavský kroj postihla dokonce určitá nedůvěra.
Mnozí se domnívají, že každý kroj musí v podstatě vyhlížet jako ty ostatní. Právě všeho, co přispívá k jakési uniformitě, bychom se však měli vyvarovat. Zvlášť nebezpečné je, když je pak jednotně oděna celá nějaká skupina. V žádném případě nelze volit živůtek žen téže barvy nebo vyšívané mužské vesty a hedvábné šátky téhož ornamentu. Ve skupině má spolu harmonovat co možná velké množství barevných variací. Pro dospívající je např. mnohem vhodnější pořízení letního kroje. Hodí se dobře i vedle slavnostního kroje. Konečně musejí zmizet žluté vlněné šátky přes ramena, zaváděné jako provizorium z finančních důvodů roku 1953, a to i když jsou tak pěkně vyšívané, tak pěkně teplé, tak pěkně žluté a tak podobně. K našemu kroji nepatří a lépe je pak nenosit žádné. Obnovený šumavský kroj chce podtrhnot osobnost svého nositele. Musí tedy ladit s postavou, stářím, barvou vlasů, očí i tváře, stejně jako s temperamentem dotyčné osoby. Bohužel působí mnohé ženské kroje opravdu žalostně. Při studiu starých krojů v muzeích žasneme vždy nad nádherou někdejší barevnosti. Nové druhy tkanin a nové látky nabízejí dnes nové možnosti. Ovšem pozor! Náš kroj není žádnou záležitostí módy. Prostota a harmonie jsou našimi charakteristikami! Nějaké přehánění není ničím pro nás. Šumavan nedává nikdy své bohatství najevo oblečením. To přenechává jiným krajům. Proto je třeba doplňky a ozdoby (v originále "das Drumherum", němčina má pro to i výraz "der Firlefanz" - pozn. překl.) jako šperky, kabelky, knoflíky, účesy či deštníky pečlivě volit.
Střihy krojů nesmějí být svévolně pozměňovány. Byly vypracovány rukou věci znalou, neboť figura člověka se mění. Dnešní chlapci a děvčata mají např. širší záda a delší kříž. Naše střihy vycházejí u žen vždycky z obvodu hrudníku (v originále "aus der Oberweite" - pozn. překl.). To je pro švadlenu důležité. Sukně k živůtku nesmí být v žádném případě složena do záhybů, je to možné jen vepředu pod zástěrou. Musí sahat skutečně až do půle lýtek a být pěkně široká. Jinou chybou je, když u dlouhého rukávu halenky chybí šířka. To pak vede k tomu, že při žabičkování není dost látky k založení.
Všechny části kroje by měly bezpodmínečně najít využití, nové pořízení by na to mělo být nastaveno. Nemravem je i to, celé kroje vypůjčovat. Nikdy úplně nesednou a působí tak lajdácky!
V této publikaci klademe důraz na slavnostní kroj, poněvadž je pro skupiny sdružení Deutscher Böhmerwaldbund (DBB) velice vhodný, jelikož však odedávna existují ještě i jiné formy, chceme brát ohled i na ně.
V každé ze skupin se asi najde nějaký "Trachtenexpert" (tj. "expert na kroje" - pozn. překl.), který se rád poradí a poučí. Na shromážděních, setkáních a sněmech jsou nabízeny krojovým výborem DBB potřebné podklady a poradenské služby. Členové výboru s sebou přinášejí množství osobních zkušeností. Všechno důkladně prokonzultovali a vyzkoušeli a jejich rad by mělo být nositeli krojů dbáno.
Členy krojového výboru jsou:
Heinz Präuer, Mnichov (i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.)
Friedl Vobisová, Heidelberg
Anna Pöchmannová, Kirchheim/Teck
Erich Hans ml., Freyung
Na vytvoření této publikace (v originále "an der Erstellung dieser Mappe" - pozn. překl.) se kromě toho podíleli:
Felix Schuster, Starnberg (má rovněž samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.)
Emmi Schuster-Langová, Starnberg
Gustav und Marie Schusterovi, Aalen (Gustav Schuster je také, jak už zmíněno, samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.)
Traudl Wolfgangová, Esslingen
Emmy Bayer-Wondraová, Karlsruhe
(porada se střihy)
Tento "Trachten-Fibel" (tj. krojový slabikář v názvu publikace - pozn. překl.) se rozumí jako pokračování snahy, kterou měli už mnozí před námi. Zvláště děkujeme těm, kdo stáli zcela na začátku a po vyhnání se ještě jednou odvážili nového začátku. Učinili tak ve smyslu slov, která pronesl Dr. Josef Hanika (rovněž samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) na jednom zasedání, pořádaném sdružením Deutscher Volkstumsverband (jde o tzv. ochranný spolek, využívaný ovšem při vší přechodně hrané liberálnosti nacistickou /už to užívání přívlastku "völkisch" v následujícím textu, posvěcené názvem tiskového orgánu NSDAP "Völkischer Beobachter"/ podporou "Němců v zahraničí" viz k tomu přesvědčivý plakát z britských sbírek dokladů nacistické propagandy - pozn. překl.) dne 26. února roku 1938 (v originále všem německy - pozn. překl.):
"Krojové hnutí není nijaká přechodná módní záležitost. Usiluje v rámci všeobecné obnovy vlastního národoveckého života (v originále 'im Zuge der allgemeinen Erneuerung völkischen Eigenleben' - pozn. překl.) o další utváření krojové tradice resp. na tomto základě o rozvoj nových trvalých národních krojů (v originále 'durch Neugestaltung auf dieser Grundlage die Entwicklung dauernder Heimattrachten' - pozn. překl.). Nosit národní kroj je výrazem sepětí s domovem a přiznáním k němu a k národu. Nejde ani o znovuzavedení přežitých oděvnícj forem, ani o svévolné novotvary, nýbrž o tvorbu z ducha domovského lidového kroje (v originále 'aus dem Geiste heimatlicher Volkstracht' - pozn. překl.). Těsné pojmové a citové sepětí mezi krajem a domovem je bytostný cíl. Nový domovský kroj je podle možnosti třeba vyvinout z tradičního tvarového bohatství příslušné krojové oblasti (v originále 'aus dem überlieferten Formengut der jeweils zugehörigen Trachtenlandschaft' - pozn. překl.). Charakteristické znaky a místní zvláštnosti je třeba podle možnosti podržet resp. ve vhodné formě zapojit do celkové podoby kroje. Krajové a kmenové charakteristiky kroje by měly vždy zůstat zřetelnými.
V rozmanitosti kroje spatřujeme vyjádření vnitřního bohatství našeho národoveckého života. Kroj není nijaká uniforma. Je proto žádoucí nechat otevřen vědomý hrací prostor pro živoucí procesy rozvoje a proměn, pro uplatnění vlastního vkusu a osobní umělecké dovednosti."
Odhalíte, jakou radost může způsobit, když všechno správně, krásně a přiléhavě dohledáte. Kroj byste neměli nosit jen na odiv, nýbrž abyste se v něm dobře cítili. Snad už rádi nosíte dirndl, resp. součásti krojů. Pak pro vás nebude tak daleko k tomu obrátit se k vlastnímu šumavskému kroji. Je nám velice líto, když mnozí nositelé kroje po nějakém slavnostním průvodu či tanečním vystoupení hned za scénou mění oblečení, aby zbytek slavnostní akce strávili v džínsech a podobně. Dá se v tom spatřovat zřejmý rozpor. Odbourat tento nepomět a nabídnout něco, co se dá nosit pro bezpočet příležitostí, je velkým úkolem a záměrem této publikace. Prosíme krajany, kteří mají ještě z domova části krojů (šátky přes ramena, zástěry, šátky na hlavu, opasky atd.), aby je dali k dispozici, resp. je zapůjčili krojovému výboru. Také staré fotografie, popisy krojů, vzory výšivek či pletení apod. nám velice pomohou. Vydáním tohoto krojového slabikáře totiž nemá být učiněn nijaká závěrečná tečka. Kroj je cosi živoucího, poněvadž ho nosí lidé a nikoli panenky ve výkladě.

Trachten-Fibel (1980), s. 8-9

Elfriede Vobisová, "řídící učitelka" ("Oberlehrerin"), jak je titulována pod snímkem. který v rakouském krajanském listě "Sudetenpost" doprovází připojený text Ericha Hanse (také on má samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže) z roku 1983 a přeložený pro naše stránky do češtiny (místy čerpá z naší úvodní textové ukázky), se narodila 26. června roku 1937 ve vsi Klenová (Leinbaum), farnost Hůrky (Adamsfreiheit), dnes jen městské části Nové Bystřice. Podle archu sčítání lidu z roku 1921 žil ve stavení čp. 48 Johann Stumvoll (*2. května 1866 s příjmením psaným "Stumfoll" v Nové Bystřici /Neifistritz/ čp. 2 jako syn tamního šenkýře Daniela Stumfolla, jehož otec Josef Stumfoll šenkýřoval v témže čp. 2 se svou ženou Annou Marií, roz. Hofbauerovou z Kunějova /Kunas/ čp. 5, jehož matka a otcova žena Antonia byla pak dcerou Andrease Strohmera, sedláka z dnes zaniklého Pomezí /Markl/ čp. 1 blízko hradu Landštejna, a Kathariny, roz. Deimelové z Třeboně /Wittingau/ čp. 10, alespoň podle křestní matriky farní obce Klášter /Kloster/, kde se měl, nikoli tedy v Nové Bystřici, narodit podle sčítacího archu o dva dny později, než je zapsáno v matrice /!/) se svou ženou Marií (*26. listopadu 1864 ve vsi Žišpachy /Sichelbach, od roku 1956 česky Blato/ podle sčítacího archu i křestní matriky farní obce Klášter, z níž je patrno, že její dívčí příjmení znělo Grausamová) a jedinou dcerou Marií (*15. listopadu 1890 v Žišpaších, podle pozdějšího přípisu k záznamu křestní matriky o jejím narození měla 17. listopadu 1921 v Jindřichově Hradci svatbu s Johannem Jelínkem, který je v oddací matrice uveden jako řídící učitel v Otíně /Ottenschlag/ a z jeho záznamu v jindřichohradecké křestní matrice se dovídáme, že se s jednatřicetiletou Marií Stumvollovou ženil jako sedmapadesátiletý vdovec po Antonii, roz. Stumvollové z Kláštera čp. 2 a byl nemanželským synem Anny Kaňkové z Červené Řečice /zde Rothřečic/, okr. Pelhřimov, legitimizovaným teprve jejím jindřichohradeckým sňatkem s Josefem Jelínkem /*10. května 1864 v Jindřichově Hradci/ v listopadu 1866). Ať už je to s jejími rodiči jakkoli (podle sčítacího archu z roku 1910 bydlili s Johannem a Marií Stumvollovými v Klenové čp. 48 vedle tří dcer, tj. zmíněné už Marie i Josefy /*14. března 1894 v Klenové/ a Christine /*16. prosince 1898 tovněž v Klenové/ také tři synové Josef /*21.února 1887 v Žišpaších, působil později jako učitel ve dnes chorvatské Opatiji/, Franz /*30. září 1892 v Žišpaších/ a Johann /*13. července 1905 v Klenové/, z nichž každý mohl být Elfriediným otcem), onoho 26. února 1938, kdy Josef Hanika (také on je samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže) pronesl svůj projev o krojovém hnutí (více o dobových souvislostech a jeho tehdejším politickém profilu viz i zde), nebyl tedy Elfriede Stumvollové z Klenové ani rok. Po vyhnání v roce 1946 našla ani ne devítiletá dívka nový domov v regionu Kurpfalz (viz o něm Wikipedia). Už jako čtrnáctiletá se zapojila do činnosti tzv. Böhmerwaldgruppe v Heidelbergu a později založila dětské skupiny v Eppelheimu, Oftersheimu a Nusslochu. Roku 1974 založila v Heidelbergu pěvecký soubor Singkreis der Böhmerwäldler. Stala se zakládající členkou sdružení Oftersheimer Heimat- und Kulturkreis a převzala vedení pracovního společenství (Arbeitskreis) Volkskunde und Volkskunst (tj. Národopis a lidové umění) se zaměřením na péči o domovské zvykosloví (Pflege des heimatlichen Brauchtums). Více než 20 let organizovala pořádání vánočních a velikonočních trhů a malých "posvícenských" výstav. Působila i při slavnostech "Tag des Waldes" (tj. "Den lesa") a budila obdiv návštěvníků svými informacemi o lesních rostlinách a plodech, houbách, bylinách a zvěři. O muzejních dnech přednášela s praktickými ukázkami o předení a paličkování. V roce 1983 získala v rámci Sudetoněmeckého sněmu ve Vídni kulturní cenu za národopisnou práci, čtyři roky nato zemskou čestnou jehlici spolkové země Bádensko-Württembersko za dlouholetou neplacenou působnost a roku 1995 obdržel její tým "oděvní komory" (Kleiderkammer) ocenění za komunální občanské akce. V roce 1999 následovalo druhé nejvyšší ocenění, udělované sdružením Deutscher Böhmerwaldbund, tj. "Adolf-Hasenöhrl-Plakette" (také Adolf Hasenöhrl je samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže) a roku 2006 byl Friedl Vobisové v obci Oftersheim, kde žila, udělen Spolkový záslužný kříž. Starosta Helmut Baust připomněl při té příležitosti slova Konrada Adenauera: "Ehrung, das ist, wenn ist die Gerechtigkeit ihren liebenswürdigen Tag." (tj. "Pocta je dnem, kdy má spravedlnost laskavou tvář."). Činnost oceněné se neomezila na spolkové Německo. V Oftersheimu na její adrese (ulice Max-Planck.Straße) působí tzv. Arbeitskreis Krummau, v samotném Českém Krumlově a v Kaplici se spolu s Franzem Kopanim starala v rámci tzv. "ABC-Schützenhilfe" o výuku němčiny na tamních mateřských a obecných školách. Známé a oblíbené byly i její škrábané kraslice, které nabízela na už zmíněných velikonočních trzích. V dubnu roku 2017 oslavila v Heidelbergu v kruhu zdejší Heimatgruppe 85. narozeniny svého manžela Gerharda Vobise (*12. února 1932) a své vlastní osmdesátiny. Zemřela 17. května 2021.

K ocenění Elfriede Vobisové za činnost v pracovní skupině pro vydání šumavského krojového slabikáře

Erich Hans

Prehistorie
O prvních a úspěšných snahách směřujících k obnově šumavského kroje podal zprávu profesor Felix Schuster. Vzpomíná v ní na léta velké hospodářské krize ve třicátých letech dvacátého století, která vedla v mnoha ohledech i k návratu k tradičním hodnotám (chci věřit, že autor tu nemá na mysli národní socialismus - pozn. překl.). I původní rukodělné umění se znovu ocitlo v zorném poli lidí, postižených krizí. Týkalo se to také lidového kroje. Poněvadž staré exempláře krojů nebyly sdostatek k mání, nabízelo se vytvořit obnovenou jejich podobu, čemuž ovšem předcházelo zevrubné studium věci. Utvořilo se skrze konzultace s Dr. Hanikou poradní těleso, k němuž náleželi zástupci rozličných sdružení a zainteresované osobnosti: Bund der Landjugend byl zastoupen Adolfem Winklerem (ten má i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), jako reprezentanti sdružení Deutscher Böhmerwaldbund se připojili řídící učitel Wilibald Böhm, profesor Friedrich Blumentritt, odborný učitel Anton Neubauer (všichni tři jsou také samostatně zastoupeni na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.). Na úsilí se podílela i šumavská turnerská župa (v originále "Böhmerwaldturngau" - pozn. překl.), za ni budtež jmenováni školní rada Josef Bürger a odborný učitel Heinz Steidl (rovněž oni dva mají samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.). O ženský kroj se zasloužila Gitta Poraková. Odborné síly se ujaly samotného vypracování obnoveného kroje, ať už to byla slečna Czekauerová či pánský krejčí Franz Suchomel (v neblahé roli nacistického zločince je i on zastoupen samostatně na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), oba z Českého Krumlova. První obnovené kroje nosili Adolf Winkler, Felix Schuster a jeho žena paní Emmi Schuster-Langová. Předák Šumavské župy ve sdružení Bund der Deutschen (v originále "Obmann des Böhmerwaldgaues im Bund der Deutschen" - pozn. překl.), archivář Rudolf Grohmann (i on má na webových stranách Kohoutího kříže samostatné zastoupení - pozn. překl.) a jednatel Franz Griebl (v roce 1949 byl ve Waldkirchen zakládajícím členem sdružení "Verein der heimattreuen Böhmerwäldler", vydavatele měsíčníku "Hoam!" - pozn. překl.) zřídili ústřednu (v originále "eine Zentralstelle" - pozn. překl.) pro péči o obnovený šumavský kroj. Vedení ústředny převzal Felix Schuster. Touto ústřednou byly podchyceny příslušné dílny domáckého průmyslu, jedna domácká tkalcovna ve Volarech (v originále "eine Hausweberei in Wallern" - pozn. překl.) a modrotisková dílna a dílna pro jinobarevný modrotisk (v originále "und die Blau- und Buntdruckerwerkstätten" - pozn. překl.) v Českém Krumlově. Byly pořízeny modely pro textilní potisk a pletací vzory (v originále "Stoffdruckmodeln und Strickmuster - pozn. překl.), krojové punčochy, krojová obuv, šátky přes ramena a na hlavu, krojové šperky a jiné příslušenství krojů se dočkaly návrhů a vyhotovení.
Při jedné slavnostní příležitosti byla ve Vimperku uspořádána první výstava krojů, na níž byly shromážděny všechny ukázky až dosud vykonané přípravné a už hotové práce. Podobná výstava se pak konala ve Volarech a v Českém Krumlově. Obsáhlá sbírka krojových součástí a krojového příslušeství se za vyhnání ztratila. Práce onoho pracovního společenství došla tak daleko, že krojový slabikář se střihy barevnými ilustracemi byl připraven k vydání. Všechny podklady byly ještě před koncem války uloženy do vlastivědného muzea (v originále "Volkskundemuseum" - pozn. překl.) v Innsbrucku.

Vývoj po vyhnání
Bylo významným rozhodnutím Krajinské rady pro Šumavu (v originále "Landschaftsrat für den Böhmerwald" - pozn. překl.), že se vyhnanecká mládež ze Šumavy začala shromažďovat a že vzniklo sdružení Böhmerwaldjugend. Gustav Schuster, který v něm spolupůsobil, převzal od Krajinské rady pověření přenést na Böhmerwaldjugend záležitost obnoveného šumavského kroje. Hnací silou projektu byl Adolf Webinger, předseda Landschaftsrat für den Böhmerwald. Ze "šumavanské selské školy" (také už zmíněná "Böhmerwäldler Bauernschule" - pozn. překl.), zřízené po vyhnání v tzv. Domě Šumavanů (v originále "Haus der Böhmerwäldler" - pozn. překl.), známém jinak pod názvem "Adolf-Webinger-Haus", vzešel roku 1957 první popis kroje. Byl po dlouhý čas podkladem pro pořízení kroje, zejména českého. V roce 1963 zveřejnil Gustav Schuster v příloze časopisu "Hoam!" pro mladé, která má název "Wanderstecken" (tj. "Vandrovní hůl" - pozn. překl.), popis mužského kroje. On a jeho žena byli po dlouhý čas středobodem péče o šumavský kroj. Mezitím se věci chopilo i sdružení Deutscher Böhmerwaldbund a podpořil pořizování krojů. Byl to úžasný a zároveň vrcholně potěšitelný vývoj, který se projevil. Brzy nosilo kroj množství žen a děvčat, méně už mužů. Jen mu chybělo na jasné výrazové jednotnosti. To rozpoznali především mladí Šumavané v Mnichově, kteří se podíleli na průvodech v rámci tamního Oktoberfestu. Nechtěli být totiž bráni jen jako nositelé kroje beze všeho dalšího. Bylo pochopitelné, že odtud vzešly nové podněty. Heinz Präuer z Mnichova žádal naléhavě přesné podklady pro ženský i mužský kroj. Deutscher Böhmerwaldbund jmenoval výbor odborníků s dalšími zainteresovanými (viz jejich seznam v úvodní textové ukázce Friedl Vobisové - pozn. překl.), mezi nimiž těžko volit, kdo byl významnější hnací silou. Zvláštní zásluhy je třeba rozhodně přičíst Friedl Vobisové a Anně Pöchmannové. Lze říci, že celá ta skupina lidí, opřená o znalé muže a ženy, jimž význam věci skutečně ležel na srdci a dovedli dát svému přesvědčení i patřičný výraz, bylo vytvořeno dílo, které si zaslouží toliko souhlas a chválu. S určitostí nabývá významu i přes hranice vlastního šumavského regionu a cena Sudetoněmeckého krajanského sdružení za péči o národopisný odkaz mu náleží s plným oprávněním.