CARL VOGL
Síť víry pravé
"A když přestal Ježíš mluviti, řekl Šimonovi Petrovi: Vez na hlubinu, a rozestřete sítě k lovu. A odpověděv Šimon Petr řekl jemu: 'Mistře, přes celou noc pracujíce nic jsme nepopadli; avšak k slovu tvému rozestřu síť. A kdyžto učinili, zahrnuli ryb množství veliké, takže se trhala síť jejich.'"
Ta slova pověděná jsou v evangeliu napsána jakožto základ těch věcí, kteréž by měly potom užitečně pověděny býti, snadně kterým k potřebě, a některým k sváru a k potupení a k popuzení hněvů a nepřízní. Avšak nic jiného nebude jednáno v té věci s pomocí Boží, jen to, že my poslední žádáme spatřiti první věci a k nim se přivinouti, jestli nám toho Bůh popřeje. Neboť již se stal skutkem čas nejhorší, čas bouře, čas volání a pláče hodný a čas všelikého oklamání, takže by to mohlo býti, aby všickni lidé do jednoho oklamáni byli skrze divy a zázraky, kteréž jsou uvedeny od falešných Kristů, před nimiž by žádný neobstál, kdyby Bůh pro své vyvolené těch časů neukráti1. Protož my nejposlednější jsme jako po vyhoření, když dům spálený se sesype a vznikne hromada sutin a jen znamení nějaká zde i onde ještě se ukazují, že tu někdy pokoj stál, ale na základ se všecko sesulo a porostlo lesem, v němžto zvířata se pasou a příbytek mají. Protož kdo se základu dobere u toho domu, kterýž jest spálen a základ se hluboko zasypal a na povrchu dávno protivnými věcmi zarostl? A nejvíce proto nesnadno v tom rumu základ pravý může nalezen býti, že ty věci protivné, kteréž na tom zasypaném základu vyrostly, nazvány bývají ústy mnohých základ, aby mnozí, vztahujíce na sebe ten vzrůst na sutinách zbořeného domu, říkali: "Totoť jest základ a cesta, jíž mají všickni jíti," a jiní opět též. A tak při mnohých jest, kteří základ zasypaný v novotách vyrostlých a základu odporujících ukazují, rozdílně základ. Protož to je obtížení k nalezení pravého základu.
Měli bychom, pokud jsme tady odtud, znát tu knihu od mala ze školy. Nechodili jsme asi do té správné, poněvadž dodnes ten text (zde ho uvádíme v novočeské úpravě Františka Šimka pro vydání v nakladatelství Orbis z roku 1950) hovoří "o obtížení k nalezení pravého základu" domovskou řečí i za nás. V bavorském Dachau, jehož pověst tak zostudil národní socialismus, vyšel roku 1924, kdy byl Hitler ve vězení a psal tam svůj "Mein Kampf", pod titulem "Das Netz des Glaubens" překlad toho středověkého díla Petra Chelčického (žil přibližně v letech 1380-1460, blíže viz Wikipedia) do němčiny. Není jaksi divu, že překladatelem byl evangelický teolog. Jeden z jeho životopisců ho nazval "poutníkem mezi křesťanstvím, anarchismem, socialismem a spiritismen". Řeč je o Carlu Voglovi, na jehož zjev mne upozornil Václav Petrbok na podnět Václava Petrboka a poskytl mi k dispozici i četné své poznámky. Navíc jde o rodáka z jihočeské Bechyně při "šumavské" řece Lužnici (jako by nestačila výše zmíněná "šumavská" vazba Chelčického), kde přišel na svět dne 4. března roku 1866 a byl tam pět dní nato děkanem Františkem Felixem v kostele sv. Matěje pokřtěn dlouhým jménem Karel Theodor Jiří Jan Vogl, jak vysvítá z česky psaného záznamu tamní křestní matriky. Novorozencův otec Jan Vogl, c.k. notář v Bechyni čp. 102 (dům tam v Dlouhé ulici až dosud stojí), byl synem Jana Vogla, "městského kasíra" v Kutné Hoře a Johanny Ritschlové z Plzně, chlapcova matka Emma byla dcerou Jiřího ze Stradiotů (ten rod pocházel z Nizozemí), "c.k. okresního" (rozuměj hejtmana) v Přelouči, a Anny, roz. Čejkové z Prahy. Po absolvování německého státního gymnázia studoval ve vltavské metropoli filosofii, filologii a historii, pokračoval v tom pak i v Berlíně, ve Freiburgu im Breisgau, v Tübingen a v Lipsku, kde promoval na doktora filosofie. Přibližně rok nato (1892?) následovala v Jeně konverze k evangelické církvi. Následovalo jenské studium teologie a v roce 1895 v Meiningen vysvěcení na kněze. Už brzy jako základ svého ježíšovského myšlení (postoj milosrdného samaritána) zvolil náboženský socialismus. Stal se členem organizace "Bund der religiösen Sozialisten" a v roce 1930 odešel z kněžské služby na odpočinek. Byl vášnivým odpůrcem války a celkem mylně spojil svůj pacifismus s obdivem k sovětskému Rusku. Roku 1926 se účastnil výpravy, kterou tam podnikli němečtí "proletářští volnomyšlenkáři" ("Gemeinschaft proletarischer Freidenkers Deutschlands") a setkal se dokonce se vdovou po Leninovi po její přednášce o "škole bez náboženství" (!) Ještě v témže roce 1926 vstoupil do tzv. "Bratrstva německých socialistických bohoslovců" ("Bruderschaft sozialistischer Theologen Deutschlands") a kromě svého překladu "Sítě víry pravé" vydal v Curychu a v Lipsku o Chelčickém ještě dvě studie pod názvy "Peter Cheltschizky - ein Prophet an der Wende der Zeiten (1926) a "Peter Cheltschizky und die Böhmischen Brüder" (1938). Dožil jako emeritní farář ve východoněmeckém Vierzehnheiligen u Jeny († tam 5. prosince roku 1944), ale za druhé světové války se podílel na německém komunistickém odboji a poskytoval jeho příslušníkům úkryt. Snad stojí za zmínku i to, že když v osmdesátých letech minulého století navštívila Vierzehnheiligen delegace sovětských akademiků, aby vyhledala Voglův hrob, a nalezla na jeho místě jen prostý kamenný kříž, zasadila se u státních míst tehdejšího východoněmeckého režimu o instalaci "důstojnějšího" památníku na zdejší návsi. Co by tomu řekl Chelčický i Vogl, se tehdy asi nikdo neptal. Vy se však zkuste zeptat na Carla Vogla v Bechyni či v Chelčicích! "My nejposlednější" totiž jsme i nadále "jako po vyhoření"...
- - - - -
* Bechyně / Chelčice / † † † Vierzehnheiligen, Jena (TH)
