SEPP WALLNER

Na krásné Šumavě

25 let ztracené domoviny na sever od nás

Tam, kde hranice Rakouska vybíhají daleko severním směrem, tam, kde se stříbří rozlehlá hladina lipenského přehradního jezera (v originále "die Silberfläche des Moldau-Stausees" - pozn. překl.), kde Vltava sama pak se nedaleko odtud obrací k severu české země a Velká Mihela (zde užívám české obdoby německého označení rakouského vodního toku - pozn. překl.) spěchá k Dunaji (v originále "die Große Mühl der Donau zueilt" - pozn. překl.), leží Šumava. Země hor a lesů (v originále "ein Berg- und Waldland" - pozn. překl.), jedno z nejstarších pohoří celé Evropy, stará tak, že na místě Alp se nacházelo ještě moře v době, kdy už tento žulový masiv (v originále "dieser Granitblock" - pozn. překl.) vyhlížel přes širé obzory.
Obrostlé mechy, lišejníky a křovinami tyčily se všechny věže a hradby tohoto mohutného žulového masivu. Vstříc nám nesvítí jasná skaliska Vápencových Alp (v originále "Kalkalpen" - pozn. překl.), nýbrž prahory, naše cesta vede po té nejtvrdší žule. Tisíciletá plíseň pokrývá hluboké příkopy, rokle a jeskyně (v originále "Gruben, Löcher und Höhlen" - pozn. překl.); mech a borůvčí kryjí lesní půdu.
Mohutné lesní kmeny stojí tam na Šumavě, často se zdají být ještě pralesem. Když vichřice pokácí řadu starých stromů, vykvete brzy z padlé trouchně a temné lesní zeminy nový život. To je ten sebe sama věčně zmlazující les, skutečný prales. Tady se dá sledovat něco z přírodního dění, z pravé nefalšované přírody.
Hora Třístoličník (v originále "Dreisesselberg" - pozn. překl.) se svými 1312 metry je markantním bodem Šumavy. Zvětráváním vzniklé prohlubně v žule, vykazující tvar sedadel, zvou k oddechu. Je daleko vidět do Horních Rakous, do Bavor a hluboko i do Čech. Přes zelené moře lesů vidíme v jižní dálavě modrat se pás Alp. Pokračujeme-li v cestě po hřebeni, dojdeme brzy k hraničnímu Trojmezí (v originále "zur Dreiländergrenze" - pozn. překl.), ke kameni s literami ABC - Austria, Bavaria, Čechia!
Dále vysokokmenným potemnělým jehličnatým lesem - až tísnivé ticho tu vládne - docházíme k vrcholu hory Plechý (v originále "zum Plöckenstein" - pozn. překl.) s jeho 1378 metry a ke Stifterovu památníku (Adalbert Stifter má na webových stranách Kohoutího kříže i své samostatné zastoupení - pozn. překl.), který ovšem za současných hraničních poměrů (rozuměj v roce 1970 - pozn. překl.) navštívit nelze. V hloubi pod ním leží tiché horské jezero, zvané Plešným (v originále "Plöckensteiner See", kdysi i česky se mu říkalo Plekenštejnské - pozn. překl.), obklopené temnými smrky a jedlemi: "okem lesa" (v originále "das Auge des Waldes" - pozn. překl.) ho nazval Stifter. 15 metrů vysoký pamětní obelisk má připomenout básníka Hvozdu. Tady je to místo, o němž Sifter říká: "Lieg ins hohe Gras gestreckt, schau sehnend nach der Felsenwand. Hier an diesem grünen Anger, an diesem Wasser, ist der Herzschlag des Waldes." (tj. "Uložen ve vysoké trávě, hledím toužebně po skalní stěně. Tu na tomto palouku, u této vody bije srdce lesa." - pozn. překl.)
Odtud zaletí pohled opět přes nekonečné moře lesů k hranolovité věži ruiny Vítkova Hrádku (v originále "zum Würfelturm der Ruine Wittinghausen" - pozn. překl.), kterou básník Hvozdu opředl svou pověstí. Daleko hledí z hrdé výše ta věž vzdorně do kraje.
Šumava je co do své drsné přírodní krásy jedinečná. Tam, kde byly lesy řidší, v nižších polohách a na dnech údolí ležely kdysi v zelenajících se lučinách usedlosti přičinlivých a zdatných německých rolníků a řemeslníků. Útulné vsi, půvabná městečka a města vroubila tam na sever od nás šumavské svahy.
Tíživá bolest spočívá na ní a jejích dědičných osídlencích, mnoho myšlenek putuje právě tohoto roku v touze k jejím zeleným lesům a vrchům, mnoho srdcí jí bije vstříc. Osudová hranice zahladila všechen činný život a nejednou se poutník nemůže ani odvážit do osamělých lesů podél ní. Chceme se tak věnovat alespoň v myšlenkách ztracené severní domovině.
Ten, komu kdy byla domovem tato lesní země, na níž spočívá dech nordické drsnosti, ten, kdo ji byť i jen jednou procestoval, bude opředen jejím jedinečným kouzlem a nikdy už na ni nedokáže zapomenout. Porozumí pak i smyslu Baumbachových veršů, které promlouvají vlastně i o ní:

Bin durch die Alpen gezogen
Wo die Lawine rollt,
Sah, wie im Meereswogen
Tauchte der Sonne Gold.
Aber freudig ich tauschte
Alpen und Meeresstrand,
Für mein tannedurchrauschtes
Nordisches Heimatland.

Alpy jsem prošel, kde k ránu
laviny zřel jsem pád,
viděl jsem z oceánu
zář slunce vystoupat.
Radostněji však zní mi
než Alp i moře hlas,
jedlemi šumícími
severní vlast všech nás.

(báseň Rudolfa Baumbacha /1840-1905/, známou také pod názvem "Heim" a opěvující autorův rodný Durynský les, zhudebnil v roce 1895 Bernhard Seiffert /1852-1918/ a je jednou z nejznámějších německých "Wanderlied" - pozn. překl.)

Sudetenpost, 1970, č. 9, s. 4

Ten článek nese v německém originále titul "Tief drinn' im Böhmerwald", což je samozřejmě odvolávka na šumavskou "hymnu" Andrease Hartauera, který je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže). Autor textu Sepp Wallner spatřil světlo světa dne 10. dubna roku 1909 v hornorakouském obci Sankt Marien, okres Linec-venkov. Už jako školákovi mu byla po nehodě amputována levá noha nad kolenem, což ho nijak neodradilo od bohaté sportovní činnosti. Svědčí o tom jeho knižní prvotina "Wille und Weg" (tj. "Vůle a cesta") z roku 1942, která je vlastně výzvou postiženým (jistě i těm válečným), aby sebrali odvahu a pevnou vůli, kterou se dají i v tak náročných sportovních odvětvích, jakými jistě jsou horolezectví či alpské lyžování, dokázat přímo zázraky. On sám podnikl nespočet horských výstupů nejen v celém alpském prostoru, nýbrž i v horách Norska, v Pyrenejích a Karpatech, zlezl Etnu, stal se znalcem nejen západních Alp, nýbrž i všech "německých" středohoří, od nichž si lze těžko odmyslit Český masiv jako jejich okraj, speciálně pak své hornorakouské domoviny. V posledku byl zemským tiskovým referentem Rakouského alpského svazu (Oesterreichischer Alpenverein /ÖAV/) pro spolkovou zemi Horní Rakousko. To, že ke své rakouské domovině počítal i Šumavskou hřebenovou cestu (Nordwaldkammweg) od Třístoličníku po Mandelstein, jejíž filmová dokumentace byla roku 1969 před dokončením (už předtím natočil pro německou televizi barevný film "Land rings um den Dachstein"), byla věc do jisté míry přímo osudová svou datací. Wallner slavil šedesáté narozeniny, ale doba spěla sovětskou invazí ke znemožnění přístupu k rakousko-české hranici. Hornorakouský historický kalendář uvádí symbolicky výmluvný den jeho úmrtí 7. září 1975 "auf dem Priel", tj. na temeni Totes Gebirge (čeští horolezci říkají Mrtvému pohoří i "Totesky"), kde byl celá léta právě po "Prielgruppe" horským vůdcem (Kletter- und Wanderführer). Jaká asi "Wanderlied" mu zněla v hlavě?

- - - - -
* Sankt Marien (A) / hora Třístoličník / hora Plechý / Plešné jezero / † hora Grosser Priel (A)