JULIUS HANS WEIGEL
Dům židovské rodiny Weigelových v Železné Rudě
Můj dědeček byl rozkošně rustikální starý pán. Měl mě velice rád, byl jsem přece ten jediný Weigel (Heinrich Weigel, jediný bratr otce autora textu se utopil v mladém věku a jinak zbývaly v rodině dědově toliko tři dcery - pozn. překl.). Byl svého druhu písmák (v originále "eine Art Schriftgelehrter", v Bibli nacházíme pojem "zákoník", tj. znalec Písma, rozuměj zde Starého zákona - pozn. překl.), což nám ale nedával znát. Dověděl jsem se to teprve nedávno od jedné sestřenice. Měl malé hospodářství, drůbež, krávy a něco luk. Dům v centru městečka (na Deffernikstraße, tj. Debrnické ulici čp. 27 - pozn. překl.) byl rozlehlý, měli jsme tam své místnosti, dodržovala se rituální pravidla (viz k tomu Wikipedia - pozn. překl.), nikoli však nějak demonstrativně. Věděl o naší světskosti. Jednou byl u nás o Vánocích na návštěvě, po dohodě s ním jsme se nezdrželi vánočních zvyků včetně stromečku. Účastnil se toho a řekl tiše: "Sehr schön war 's!" (tj. "Moc krásné to bylo!" - pozn. překl.) Jeho žena, roz. Weissová, byla velice jednoduchá, uzavřená paní, která mnoho a většinou nesouvisle mluvila a kterou mám ve vzpomínce jen jako churavějící. Rosel (česky by se řeklo "Růženka" - pozn. překl.), duše domu, se starala o dědečka a také o nás, když jsme přijeli na návštěvu. Železná Ruda (Eisenstein) je poslední stanicí na železniční trati, vedoucí z Plzně (Pilsen) na německou hranici, má relativně vysokou polohu s kostelem výrazné cibulovité báně. Bydlily tam dvě židovské rodiny, rodina Ungerova a rodina Weigelova. Vedle zemědělského hospodářství vedl můj dědeček obchod se smíšeným zbožím, "krám" (v originále "Laden" - pozn. překl.), v domě vedle toho velkého. Ten krám převzala pak (dědeček, který byl mj. v letech kolem roku 1910 pokladníkem místní organizace sdružení Deutscher Böhmerwaldbund, zemřel v Železné Rudě v květnu roku 1932 - pozn. překl.) nejmladší teta se svým mužem.
Cítím se dodnes v tom městečku doma (v originále "ich fühle mich bis heute in diesem Markt zu Hause" - pozn. překl.) a byl jsem velice smuten, že tam nemůžu zas být, ani na Černém, ani na Čertově jezeře. Jednou jsem tam byl z bavorské strany, jen v Bavorské Železné Rudě (Bayerisch Eisenstein), odkud se dá dostat k Javorskému jezeru (Arbersee) a k chatě na temeni Velkého Javoru, odkud je vidět hluboko do Čech (v originále "in das böhmische Land" - pozn. překl.).
Býval jsem tam nejmíň jednou do roka, dokud jsem žil ve Vídni. Byla to významná názorná výuka, nejprve rakousko-uherská monarchie a pak Československá republika. Nezaznamenal jsem tam nikdy nějaký problém se židovstvím, spíš s česko-německou nevraživostí.
Přišel odtud můj otec, absolvoval obchodní akademii a stal se potom, docela mladý ještě, Vídeňanem, našel si místo ve sklárně firmy Stölzle, udělal tam kariéru, byl prokuristou a pak ředitelem, myslím, že oblíbeným.
Dorf und Markt Eisenstein sowie Bayerisch Eisenstein (2005), s. 201
Julius Hans Weigel, spisovatel židovského a navíc, jak patrno z předchozí ukázky, i šumavského původu, navíc jeden z nejvýznamnějších vídeňských divadelních a hudebních kritiků (používal i pseudonymů Florestan, Julius Hansen či Sven Lundberg), spatřil světlo světa dne 29. května roku 1908 ve Vídni jako syn továrního ředitele Eduarda Weigela a jeho ženy Reginy, roz. Feketeové. Jeho železnorudští předkové Ludwig Weigel a Babette Weigelová, roz. Weissová, měli pět dětí, tři dcery a dva syny: vedle Eduarda ještě Heinricha, který se, jak už zmíněno, v mladém věku utopil. Do roku 1932 pobýval Eduardův syn v Železné Rudě každé léto a také později se sem vracel, dokud nedošlo k osudnému nacistickému anšlusu Rakouska. Už v onom březnu roku 1938 opustil Hans Weigel Vídeň a uchýlil se do švýcarského exilu, hned po skončení války se však do rodného města na Dunaji opět vrátil. V roce 1978 vydal jako jednu z mnoha svých literárních prací knihu "Das Land der Deutschen mit der Seele suchend. Bericht über eine ambivalente Beziehung" (tj. "Země Němců duší hledaná. Zpráva o jednom rozporuplném vztahu"), o níž se zmiňuje ve svém textu, přeloženém na webových stranách Kohoutího kříže, jiný železnorudský rodák Gerhard Pfohl. Její prvá kapitola je nazvána "Bayerisch Eisenstein". Roku 1990 v knize "Das Scheuklappensyndrom. Undisziplinierte Gedanken über Mitläufer und nützliche Idioten" (tj. "Syndrom klapek na očích. Zpráva o souběžcích a užitečných idiotech") je na straně 38 řeč o "zvěrstvech českého obyvatelstva bezprostředně po válce" na autorových krajanech německého jazyka, ovšem i o utrpení jeho vlastní rodiny za národně socialistického režimu v Německu. Také kniha z roku 1986 pod titulem "Man kann nicht darüber reden. Umkreisung eines fatalen Themas" (tj. "Nedá se o tom hovořit. Obkružování fatálního tématu") se vrací na straně 125 ke vzpomínce na Grete Wiesnerovou, provdanou Dallmeierovou, kterou znal od mladých let a ačkoli byla přímo "sudetoněmeckým prototypem", udržoval s ní autor písemné spojení a vedl telefonické hovory jako "ein schöner Gegenbeweis gegen schreckliche Vorurteile", tj. jako "protidůkaz vůči strašlivým předsudkům". V roce 1990 vydal Georg Markus, autor mnoha knih o rakouských dějinách a známý novinový sloupkař, sborník příspěvků známých osobností, nazvaný "Mein Elternhaus, ein österreichisches Familienalbum", tj. "Můj rodičovský dům, rakouské rodinné album", z něhož pochází i naše přeložená textová ukázka. Vedle Hanse Weigela tu figurují se svými vzpomínkami třeba někdejší rakouský kancléř Bruno Kreisky, kardinál Franz König, zpěvák Udo Jürgens, automobilový závodník Niki Lauda, novinář Helmut Zilk, operní kritik Marcel Prawy, herec Fritz Muliar, ale i životní družka Weigelova od šedesátých let minulého století, herečkou Elfriede Ott. Weigel byl už předtím dvakrát ženat a rozveden, rovněž s herečkami: 1937-1947 s Gertrud Kugelovou, 1951-1964 s Elvirou Hoferovou. Poté, co absolvoval Akademické gymnázium ve Vídni, studoval v letech 1926-1928 práva v Hamburku a v Berlíně (byl činný i pro berlínský časopis "Die literarische Welt"), odkud se do rodné Vídně vrátil a byl od roku 1933 už jen spisovatelem na volné noze (pracoval i pro film). Po návratu ze švýcarského exilu v roce 1945 to byl vedle Friedricha Torberga (1908-1979) on, kdo se po válce zasloužil o bojkot her Bertolta Brechta (ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže) na vídeňských scénách pro dramatikovu komunistickou angažovanost ve východním Německu. Psal do novin (zejména pro Kurier a Neues Österreich), zejména divadelní kritiky a recenze, vydával v letech 1951-1954 edici Stimmen der Gegenwart, kde se mezi řadou mladých začínajících autorů objevilo i jméno Ingeborg Bachmannové (1926-1973). Pracoval opětovně pro film a hodně i pro televizi. Spolu se zmíněnou už Elfriede Ottovou inicioval inscenace her Johanna Nepomuka Nestroye (1801-1862) na hradě Liechtenstein v Maria Enzersdorf, kde žili. Tam v Maria Enzersdorf dne 12. srpna 1991 Hans Weigel i umírá. Je pochován v čestném hrobě na vídeňském Centrálním hřbitově (skupina 33G, č. 79). Stal se nositelem Ceny města Vídně za publicistiku (1972), Nestroyova prstenu (1977), Čestného prstenu města Vídně (1982) a Rakouského čestného kříže za vědu a umění I. třídy. Což ho tak jmenovat čestným občanem Železné Rudy?
- - - - -
* Vídeň (A) / Železná Ruda / Černé jezero / Čertovo jezero / Bayerisch Eisenstein (BY) / hora Javor / † Maria Enzersdorf (A) / † † Vídeň (A)
