LOIS WEINBERGER
Šumavské shledání s domovem a s matkou
Jak jen možno hořké bylo to shledání s domovem a s mou mrtvou maminkou. Uběhly už celé měsíce od osvobození. když došlo i na tuto chvíli (v originále "dann kam auch diese Stunde" - pozn. překl.). Není tu dost místa na to popsat byť i jen malý díl toho, co mne tenkrát potkalo. Jen ten, kdo něco takového sám prožil, dokáže také porozumět. Čím blíže jsem byl rodným místům, tím truchlivěji mi bylo u srdce (v originále "desto trauriger wurde mir zu Mute" - pozn. překl.). Celé osady byly takřka bez živé duše (v originále "fast menschenleer" - pozn. překl.). Kdysi šťavnatá luka zcela zarostlá plevelem, nevhodná už ani na pastviska; okna slepá a obydlí zpustlá a prázdná. Tam, kde zůstal život, slyšet jen cizí hlasy. Tatínek, který věděl o mém příjezdu, mi chtěl udělat radost a vyvěsil na domě tabuli s jistě srdečně myšleným "Willkommen!" (tj. "Buď vítán!" - pozn. překl.). I to vyvolalo pobouření a nápis byl stržen a zničen ještě předtím, než jsem dorazil. Šel jsem hned na hřbitov. Úplně sám jsem tam dlouho stál nad maminčiným hrobem. Bylo to krušné. Potom jsem se s ní ale dal do hovoru, pozdravil jsem ji a poděkoval jí za všechno to dobré, co mi pomohlo žít. Jednou se spolu určitě zase shledáme. Už to, že jsem ji tu směl pozdravit, byla vlastně čistá milost a trpká krása.
Hoam!, 1950, č. 2 s. 15-16
P.S. Úryvek z knihy Tatsachen, Begegnungen und Gespräche (1948), přetištěný v krajanském měsíčníku, líčí cestu rakouského protivníka nacismu a oběti nacistické perzekuce na rodnou Šumavu těsně po odsunu jejích německých obyvatel.
To, co se tehdy stalo...
To, co se tehdy stalo, není promlčeno a nebude nikdy promlčeno. Bezpráví se nestane právem ani tehdy, dají-li k němu souhlas světové mocnosti, tak jako tehdy spojenci bohužel odsouhlasili vyhnání našich krajanů a zbavení domova dalších mnoha milionů lidí. Myslím a věřím, že mezitím už nahlédli, co bylo tenkrát spácháno.
Svět je nyní na vahách, každý z nás jednotlivě a tím více každý národ se musí rozhodnout pro svobodu nebo proti ní, pro lidi nebo proti nim.Je tragické,že se tolik národů tomuto velkému rozhodnutí vyhýbá nebo se před ním krčí. Kardinál Wendel měl jen pravdu, když v Mnichově řekl, že také Západ v mnohém selhal a že tamní lidé hledí jako telata na svého řezníka, aniž by se odvážili co podniknout.
Rád bych také jednou se vší důrazností, že vyhnancům z domova nebylo ani v Rakousku nic darováno, nýbrž že si museli nový domov pořádně zasloužit. Zasloužit poctivou a dobrou prací, svou spořivostí a v neposlední řadě i skrze dobrý příklad, který jim byl dán v předchozím životě ve zdravém rodinném prostředí a v nezávislých mravních postojích celých generací.
Především v bavorském příhraničí se pro Šumavu namísto německého jména "Böhmerwald" stále více prosazuje označení "Bayerischer Wald" či "Bayerwald", což je nejen geograficky a historicky nesprávné, nýbrž i politicky neprozřetelné a propagačně přímo nesrozumitelné, poněvadž celý svět zná pod starým nenahraditelným jménem jen jeden jediný zeměpisný a dějinný celek.
I kdyby mě česká úřední místa měla zase jednou označit za válečného štváče, volám i letos jménem vás všech, jménem všech vyhnanců z domova po svobodě a spravedlnosti také pro ty vyhnané z Čech, Moravy a Slezska. To, co se přiznává africkým černochům, mělo by konečně platit i pro menšiny v Evropě, v neposlední řadě v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, jakož třeba i v jižním Tyrolsku jako spravedlivé a oprávněné. Víme velice dobře, že nějaký návrat všech by už byl sotva možný a také velice obtížný, nároku na svůj starý domov se však nikdy nevzdáme. Chceme věřit i tomu, že rovněž Češi ve své lepší části nahlížejí, že trvalý mír také pro ně je pak možný, když uznají i práva Němců, a že mír sám přece tkví ve svobodě a spravedlnosti.
Glaube und Heimat, 1960, s. 870-871
P.S. Projev, z něhož je tu citováno podle katolického krajanského časopisu, byl pronesen v neděli 28. srpna 1960 po polní mši na setkání asi dvou tisíc vyhnanců, které uspořádalo sdružení Klemensgemeinde Gmünd při samé rakouské hranici se státem, který toho roku změnil novou ústavou svůj název na Československá socialistická republika (ČSSR s odkazem na vzor SSSR).
...vzepřít se nenávisti...
My však sami dokázali jsme svými zedranými těly a často ještě krvácejícíma rukama vzepřít se nenávisti a zastat se jich (v originále "konnten uns mit unseren zerschundenen Leibern und den oft noch blutenden Händen gegen den Hass stemmen und für sie eintreten" - pozn. překl.).
Autor této věty, citované nejspíše také z jeho knihy Tatsachen, Begegnungen und Gespräche (1948), má na mysli zastání se nacistů jejich vlastními obětmi z řad křesťanských "disidentů" před krvavou pomstou zejména ze strany socialistických a komunistických emigrantů v poválečném Rakousku. Ocitl se v koncentračním táboře hned roku 1938 a odsouzen k smrti po proslulém 20. červenci 1944, tj. dni atentátu na Hitlera, jakoby zázrakem ušel výkonu trestu. Snad právě ten pocit zázraku, že ještě žije, jej uchránil žízně po odvetě, které podlehli mnozí, nemající se ani zač mstít. Byl v nekrologu na stránkách krajanského měsíčníku Glaube und Heimat nazván "velkým Šumavanem" a je třeba asi i česky říci proč. Narodil se 22. června roku 1902 v Železné Rudě (Markt Eisenstein) v někdejší škole vedle farní budovy, kterou jeho předkové získali jako obytný dům. Šlo o starou řemeslnickou rodinu, otec Alois, po němž syn zdědil i křestní jméno (Lois je jeho nářeční podobou, česky se z německého "Alwis" ve významu "velmi moudrý" odvozovalo i "Loviš" a v románském prostředí bylo jméno přiřazováno tamním podobám křestního jména Ludvík), byl zdejším mistrem truhlářským, matka byla roz. Pscheidtová rovněž odtud ze Železné Rudy. Začátkem první světové války přichází mladý Weinberger na gymnaziální studia do Vídně a maturuje v dolnorakouském Hollabrunnu. Poté navštěvuje vídeňskou univerzitu a už v té době se jako vysokoškolák angažuje v křesťanském dělnickém hnutí. Stává se tajemníkem Ústředního svazu křesťanských zaměstnanců a později předákem zaměstnaneckých odborů v peněžních a pojišťovacích ústavech i za obtížných časů meziválečného Rakouska. Po porážce německého národního socialismu byl roku 1945 nejprve úředníkem rakouské státní správy sociálního zabezpečení v provizorní vládě kancléře Rennera, především však stál u obnovy rakouského odborového svazu a při vzniku rakouské Lidové strany (Österreichische Volkspartei). Ve vládě kancléře Figla se stal ministrem bez portefeuille a jako nástupce křesťanského dělnického předáka Kunschaka převzal úřad vicestarosty města Vídně, pověřen zároveň resortem zdravotní péče. Psal i do krajanského měsíčníku vyhnanců z českobudějovické diecéze Glaube und Heimat zejména články na téma svého šumavského rodiště. V Rakousku byl spolupracovníkem různých deníků a autorem už zmíněné a dodnes ceněné autobiografické knihy. Zemřel dne 17. března 1961 ve vídeňské nemocnici Františka Josefa (Franz-Josef-Spital) na srdeční embolii ve věku pouhých 59 let. Zanechal po sobě vdovu a tři děti. Jistě věděl, že i láska dokáže zlomit srdce.
- - - - -
* Železná Ruda / † † † Vídeň (A
