RUDOLF WEISS
|
Des Dichters Gruß an die Heimat Zu Linz ist auf dem Friedhof ein Grab von schlichter Art; drin ruht ein deutscher Dichter von seiner Pilgerfahrt. Wenn droben im Böhmerwalde der Wiesen Grün verblasst, da wandern die Vögel nach Süden, und halten am Grabe Rast. Sie singen dem toten Poeten ein Lied, das jubelnd schallt weit über den schweigenden Kirchhof: Dich grüßt dein Böhmerwald! Dann zieh'n über die Berge hinab ans blaue Meer und warten, bis über die Heimat wegzog des Nordsturms Heer. Da eilen auf Sehnsuchtschwingen den heimischen Wäldern sie zu und lassen am Grabe des Dichters sich nieder zu kurzer Ruh'. Sie singen dem Waldpoeten ihr Lied vom Lenzesglück und horch! - wie Geisterstimme tönt's aus der Gruft zurück: Willkommen, ihr lieben Sänger! Nun wird's doch Frühling bald? Kehrt ihr zurück ins Bergland, grüßt meinen Böhmerwald! Wenn es im Hochwald klinget vom See zur Felsenwand dann wisst: es grüßt der Dichter sein deutsches Heimatland! |
Básníkův pozdrav domovu V Linci tam na hřbitově básníka kryje zem; má ustláno jen prostě po putování všem. Na podzim na Šumavě když louky poblednou, ptáci letí tam k jihu, na ten hrob usednou. Zpívají tomu v hrobě píseň, jež rozezní mlčící nebe hudbou: to Šumava je v ní. Pak táhnou nad horami až k mořím modravým, vrátí se, až zlá zima zajde zjara, já vím. Zpět ponese je touha po lesích domova, cestou však na tom hrobě zdrží se poznova. Teď bude jejich píseň o štěstí jarních chvil a básníkův duch vroucně jak by k nim promluvil: Vítejte, zpěváčkové, že přijde jaro zas? Tam v horách u nás doma chtěl bych pak slyšet vás! Když nad vodami zvoní a hvozdy proniká ten zpěv, to zdraví zemi i srdce básníka! |
|
Budweiser Zeitung, 1919, č. 8, s. 3 |
|
|
Seiner Majestät Kaiser Nicht unter festlich heiterm Jubelklange Bestiegst Du Deiner Väter alten Thron; Wetteifernd mit dem hehren Kaisersange Klang Dir zum Gruße der Kanonen Ton. Und während von des Kampfes Glut die Wange Noch brannte Dir, erhabner Füstensohn, Botst Du in Deines Herzens edlem Drange Dem Feind die Kaiserhand zum Frieden schon. Er nahm sie nicht; der Völkerkrieg tobt weiter. Wir aber bau'n auf Dich, den Herrn und Hort: Du wirst zum Siege führen unsre Streiter, Erneu'n das alte Reich am Donaubord. Dem Vaterland und seines Schicksal Leiter Treu bis zum Tod! - sei unser Losungswort. |
Jeho Veličenstvu císaři Karlu I. Ne snad jásot veselím hřímající provázel Tě Tvých předků ke trůnu; k císařské hymně chtěl spíš cosi říci na pozdrav rachot našich kanonů. A zatímco tím bojem rozpáleny vznešené Tvoje líce hořely, Tvé srdce na důkaz své ryzí ceny navrhnout mír znalo nepříteli. Odmítl však a válka zuří dál. My ale víme, v koho důvěřovat: Tys vítězství svým borcům předsevzal, dunajské říši vnuknul sílu znova. Slyšíš hlas otčiny - Ty, císař náš a král - "Věrni až k smrti!" znějí naše slova. |
|
XLVI. Jahresbericht des k.k. deutschen Staatsgymnasiums in Budweis, veröffentlicht am Schlusse des Schuljahres 1916-1917, s. 3 |
|
|
P.S. Ten věru odvážný "sonet" je věnován spíše Karlu "Poslednímu" nežli Prvnímu, i tak se našli i po letech mnozí, kdo ho navrhli ke svatořečení za jeho úsilí o mír ve válce nejspíš předem prohrané. |
|
|
Am Plöckenstein Ich stieg zum waldumkränzten Plöckenstein, Da schon der Sommertag zur Rüste ging; Die Seewand leuchtete im Abendschein, Der goldig schimmernd Tal und Höhn umfing. Und wie ich aus des Forstes Säulensaal Hinaustrat an des Waldsees stillen Strand, Da grüßte mich des Dichters Ehrenmal Vom steilen Kulm der grauen Felsenwand. Da warś mir in der tiefen Einsamkeit, Als schaute ich ein seltsam Traumgesicht: Dort stand der Waldpoet wie zu der Zeit, Da er noch wandelte im Sonnenlicht. Und als ein rüst'ger Wandrer zog durchs Land, Die breite Brust umhüllt vom braunen Rock, Die Mütze auf der mächt'gen Haupt, die Hand Bewehrt mit seinem derben Knotenstock. Still sinnend sah ins Waldland er hinaus, Sein Auge schweifte über Strom und Au, Als suchte es das kleine Vaterhaus, Bis an der fernsten Berge duftig Blau. Zum Abendhimmel hob er dann die Hand, Zu segnen seinen lieben Böhmerwald... Die Nacht sank leise nieder auf das Land, In grauen Dunst zerfloss die Lichtgestalt... Auf mondbeglänzten Pfad stieg ich zu Tal, Des Dichters denkend, der bei Tag und Nacht Im Waldesfrieden wohl so manches Mal Des Lebens tiefen Rätseln nachgedacht. Was sterblich war an ihm, ward längst zu Staub; Dem Zauber, der in seiner Dichtung webt, Ihm bleibt das Ohr der stumpfen Menge taub, Ihr hat der Hochwaldsänger nicht gelobt. Doch wer sich ihn erkor zum treuen Hort Und offnen Sinnes geht auf seiner Spur, Dem offenbart sein schlichtes Dichterwort Die großen ewigen Wunder der Natur. |
Nad Plešným jezerem Věncem lesů jsem stoupal na Plechý a letní den se klonil k večeru; Jezerní stěna v třpytu útěchy šířila hvozdem zlatou nádheru. Na skalním útesu ten světla blysk, výspa v stromovém moři, tichý kout mne pozdravil, zval šedý obelisk, že u jeho pat mohu spočinout. V hloubi samoty náhle zdá se mi, že vidím jako ve snu vlídnou tvář, jako by dosud chodil po zemi básník a skráně zlatila mu zář. Putuje dál snad tady po kraji, na hlavě klobouk, temnohnědý šat, drsnou hůl dobré ruce svírají, zdáli ho vidím na obzoru stát. Dívá se v zamyšlení kolkolem, oči mu bloudí tiše nad řekou, rodný dům vidí odtud, blízký všem, hor modrou vlnu, náhle dalekou. Do soumraku teď ruku svoji zved, Šumavě jako by chtěl požehnat... noc klesá k zemi, krásné na pohled, mým očím v šeru i on mizí snad... Luna mi stříbří cestu dolů zas, vím už, že v jeho stopách chtěl bych jít, kde v srdci lesa chvíli zmlkl čas, záhadě života se poklonit. Co časné bylo, změnilo se v prach, co v díle trvá, bude žít jak dřív. Dav přejde kolem, v těchto končinách jako by nikdy nevzešel ten div. Kdo ale slyšet chce ten věrný šum, zazní mu tady v dechu básníka a jeho slovy k věčným pramenům vede jak poklad, srdcem proniká. |
|
Budweiser Zeitung, 1920, č. 52, s. 2-3 |
|
Dnes už trochu nezvyklý patos nese verše budějovického gymnaziálního profesora Rudolfa Weisse. Když 17. prosince 1920 v Českých Budějovicích skonal den poté, co byl ve škole stižen záchvatem mrtvice, list Budweiser Zeitung vyslovil soud, že v něm město ztratilo jeden ze svých nejhlubších charakterů, muže, který se vždy zasazoval o právo a mravnost. V těch bouřlivých popřevratových dobách to mohlo znamenat jediné: pan profesor setrval ve svém pevném rakouském přesvědčení, jemuž i za té první ze světových válek dával i podle pozdějších vzpomínek svých žáků průchod bojovnými verši, přesvědčenými předem o vítězství monarchie. To jak známo nenastalo. Přesto Rudolf Weiss vydal posledního roku svého života i v nových poměrech vlastním nákladem sbírku veršů pod názvem Späte Ernte (Pozdní žeň). Byl původem ze Štýrska, narodil se tam 13. června 1865 ve Vorlobmingu (dějiny c.k. německého státního gymnázia v Budějovicích uvádějí jako rodiště St. Stephan ve Štýrsku, jehož je Vorlobming osadou) a působil v Budějovicích od roku 1907, tedy po třináct let. Žil v bezdětném manželství s chotí Marií, rozenou Taubenkorbovou, v českobudějovické Kostelní ulici, nazvané tak podle kostela svatého Václava v ní stojícího. Jeho povídka Thespis vyšla nejprve jako příloha listu Budweiser Zeitung a pak i jako samostatný tisk, roku 1917 vydalo lipské nakladatelství Xenien Verlag dvě Weissovy povídky pod společným názvem Aus deutschböhmischen Gauen. Ještě den předtím, než ho postihl záchvat mrtvice, měl ve spolku Bund der Deutschen přednášku o své básnické tvorbě. Spolek Schlaraffia, rozpuštěný až nacisty po jejich příchodu do města roku 1939, konal po Weissově skonu smuteční zasedání. Pohřeb se konal na českobudějovickém hřbitově u sv. Otýlie. Nekrolog v Budweiser Zeitung připomíná učitelské zásluhy zesnulého, který prý vždy považoval za svůj životní úkol vést "mladá lidská srdce cestou do Výmaru. Byla to i jeho vlastní životní cesta bezpodmínečné lásky k pravdě a sebeobětavého přátelství... poskytující zářivý příklad vždy chápající a odpouštějící dobroty srdce... dávající proniknout celý život duchovním obsahem." To jako bychom četli epigraf celé zaniklé epochy.
- - - - -
* Vorlobming (A) / Horní Planá / Plešné jezero / † † † České Budějovice
