JOSEF WENZIG

Prachatický mistr Hans a svatoštěpánský dóm ve Vídni

Ein Wald von Säulen, schlank wie deutsche Eichen,
Strebt himmelan, es wölben sich die Kronen
Zu hohen Hallen, Pflanzen aller Zonen
Umranken rings den Bau, den wunderreichen.

Die fromme Thierwelt zieht hinein, zum Zeichen,
Sie diene gern den Heil'gen, die rings thronen,
Indess, hinausgebannet, die Dämonen
Als Ungethüm' in hartem Dienste keuchen.

Wo sich der dunkle Säulenhain dem Lichte
Erschließet, schaut in glüh'ndem Farbenglanze
Entzückt das Auge himmlische Gesichte.

Sagt, ist 's ein Zaubergarten dieses Ganze?
Das Paradies ist 's; ward 's durch Schuld zu nichte,
So weiß die Andacht, wie sie neu es pflanze.

Jak štíhlé duby sloupoví se zvedá,
německý les se korunami klene
až k loubí lodě směle vytyčené,
krása, jež roste, div, který spát nedá.

Zvířata zbožná u pat světců kruhu
sloužit jim touží. Níž pak běsí tlupy,
zatraceny se svíjejí a úpí
výstrahou muk každému z dobrodruhů.

Kde se háj fiál světlu otevírá,
v přejasném třpytu, až se v plamen mění,
nebeské oko shůry vlídně zírá

a ten sad divů chystá k dovršení.
Byť lidských vin je překročena míra,
modlitba ví, že stavby konce není.

Tak líčí svými verši biskupské kníže Diepenbrock podobu gotického dómu vůbec a my chceme nyní na chvíli stanout ve vznešených prostorách jednoho z nich. Svatyně z nejdokonalejších onoho ušlechtilého slohu, tak bytostně blízký právě duchu našeho německého národa, to jest svatoštěpánská katedrála v hlavním městě rakouského císařství, si to bezesporu zaslouží.
...
Zdálo se, že stavba její štíhlé a vysoké věže dojde zmaru po smrti toho, kdo vypracoval její původní plány - pokusy jiných, kteří chtěli v díle pokračovat, alespoň do té míry neodpovídaly záměru mistra Wenzla z Klosterneuburgu (některými prameny bývá uváděn do souvislosti s Václavem Parléřem, synem Petra Parléře, stavitele svatovítské katedrály za vlády Karla IV. - pozn. překl.), že musely být opětovně strženy. Teprve mistr Hans (Johann) von Prachatitz, česky Jan či také Hanuš z Prachatic, z města, které hledalo a našlo zdroj svého bohatství v kvetoucím obchodování na Zlaté stezce, z kraje na jihozápadě Čech, kde ještě dnes vzbuzují obdiv hrady a chrámy zbudované mocným rodem Rožmberků a českými králi Přemyslem Otakarem II. i Karlem IV., se odvážil v mistrově díle pokračovat. Vystavěl za panování Albrechta V. (jako německý císař to byl Albrecht II.) v letech 1407-1433 tu vysokou věž až k samému vrcholu a vyzdobil vnitřek chrámu nádhernou kazatelnou a jinými výtvory kamenického umu. Tak se v něm spojilo nadání Rakušana původem z Čech s německými rysy umu jeho mistra. V dómu, jehož vnějšek krášlí nespočet gotických ozdob v kameni a vnitřní prostor na 18 pilířích hlavní lodi pak množství soch, převážnou měrou svědčících o časech Rudolfa IV. Zakladatele (to on, zvaný "Stifter", tj. "zakladatel" položil základy té katedrále - pozn. překl.), lze spatřit vlevo od hlavního oltáře mramorový památník Rudolfa a jeho choti, dcery Karla IV.; rakouský vladař je na něm zpodoben v rytířské zbroji s korunou a pláštěm, císařova dcera zase s korunou a žezlem, mezi nimi oběma obraz svatoštěpánského chrámu.

O Janu Ptákovi

Nemělo by být opomenuto zastavit se u zde (rozuměj na krumlovském zámku - pozn. překl.) pobývajícího knížecího schwarzenberského řezbáře pana Jana Ptáka a seznámit se jak s jeho díly, tak se samotným tímto nadobyčej vynalézavým mužem. Jeho život je příliš zajímavý a poučný, než abychom jej tu neuvedli alespoň v stručném náčrtu. Pták je synem nemajetných rodičů a narodil se roku 1808 v Krumlově (na den přesně to bylo 18. května, o jeho smrti se Wenzig už referovat nestačil - došlo k ní rovněž v Krumlově 16. července 1860, tj, právě v roce vydání knihy, z níž úryvek pochází - pozn. překl.). Nenabyl tu jiného vzdělání než toho, co mu poskytla obecná škola. Poněvadž byl zvláště obratný kreslíř, toužil stát se právě učitelem kreslení a vydal se za tím účelem do Vídně, kde zamýšlel navštěvovat pedagogický kurs. Využil tu příležitosti ohlásit se u Jeho Eminence knížete Bedřicha ze Schwarzenberka, v současnosti vysoce ctěného arcibiskupa pražského, který ho znal z Krumlova ještě z časů, kdy pro něj Pták sbíral motýly a posílal mu četné své kresby. Arcibiskup ho opravdu milostivě přijal, prokázal mu mnoho dobrého a doporučil ho pak jako kreslíř jistému panu Hergerovi. Na tomto místě se Pták zabýval téměř po celé dva roky pouze kreslením hmyzu podle přírody. Když většinu prací dokončil, upadl do nových obav o svou budoucnost. Tehdy pocítil poprvé, jak dokáže bolet, je-li kdo proniknut láskou k umění a je přitom bez prostředků. Obrátil se k hudbě, hrál v orchestru pana Morelliho a stal se nakonec koncertním umělcem. Náhle učinil rozhodnutí vydat se s dvěma ještě zkušenými už krumlovskými učiteli na cestu kolem světa. Z těch tří hrál jeden na flétnu, druhý na kytaru a třetí na housle a poněvadž každý z nich dobře ovládal svůj nástroj, měli všude ty největší úspěchy. Dorazili tak do Milána, kde se zdrželi osm týdnů, když se roznesla smutná zvěst, že Jeho Veličenstvo císař a král František I. zesnul. Hudební a jiné produkce byly zapovězeny. Malá společnost se viděla nucena nastoupit zpáteční cestu domů a Pták se brzy ocitl znovu nezaopatřen v rodném Krumlově. Nebyl však zvyklý nečinnosti a tak se zaměstnával tím, že modeloval z vosku květiny a ovoce podle přírody. Myšlenka však, že nemá stálé zaměstnání, ho zneklidňovala. Obrátil se proto znovu na Jeho Eminenci knížete arcibiskupa a skutečně dosáhl jeho prostřednictvím místa v tělesné gardě panujícího knížete Jana Adolfa. Teď se cítil Pták přece jen zajištěnějším, teď byl schopen splácet svým drahým rodičům alespoň zčásti všechna dobrodiní, jichž se mu od nich dostalo. Jako člen knížecí tělesné gardy si vysloužil i první vyznamenání. Když stál jedné noci mezi dvanáctou a druhou hodinou na stráži, došlo k vloupání do knížecí pokladny, kde bylo uloženo 36 000 zlatých. Ostražitostí Ptákovou byl zloděj dopaden a vzat do vazby. Poté, co byl celý případ ohlášen panujícímu knížeti, dostalo se Ptákovi písemné pochvaly a finanční odměny ve výši dvou dukátů. Nedlouho nato byl vyslán do Husince jako dozorce při plavení dřeva po řece Blanici. Poněvadž vody bylo málo, jakož tudy i práce pro plavební dozor, uřízl si Pták jalovcovou hůl, aby si mohl krátit dlouhou chvíli tím, že v tom dřevě pouhým perořízkem ztvárňoval hlavy zvířat a všelijaké jiné své nápady. Aniž by té holi přisuzoval nějakou cenu, daroval ji pak komorníkovi Jeho Jasnosti. Kníže jednou procházel předsíní, spatřil hůl ležet na stole a zeptal se, odkudže pochází. Komorník mu vysvětlil, že ji dostal od gardisty Ptáka, který ji prý vlastnoručně vyřezával. Knížeti to způsobilo radost a věnoval značnou sumu, aby získal tu původně darovanou hůl pro sebe. To bylo Ptákovi novým vyznamenáním; lichotilo mu totiž, že kníže vůbec přikládá té jeho práci nějakou cenu a ani peníze mu ovšem nebyly nijak proti mysli. Neopomněl vyřezat čerstvou jalovcovou hůl na způsob prvé a poskytnout ji tak za ni komorníkovi náhradou. Tak minulo několik týdnů, když tu byl Pták pojednou pozván, aby se dostavil k Jeho Jasnosti panujícímu knížeti na Hlubokou (Frauenberg). Jakmile se tam dostavil, bylo mu předvedeno schodištní zábradlí vídeňské práce a Jeho knížecí Jasnost učinila dotaz, zda by si troufal zhotovit podobnou řezbářskou zakázku. Jen s počátečním ostychem pustil se Pták do díla. Když je ještě s jedním přítelem a za pomoci nedokonalých nástrojů posléze dokončil, došlo k poradě Jeho Jasnosti knížete, stavebního ředitele i odborného poradce a hle! Práce byla uznána lepší svého vídeňského vzoru. Kníže potěšen tím, že má poddaného, který sám zvládne danou zakázku a není tedy třeba objednávat nikoho z Vídně, rozkázal okamžitě zprostit Ptáka veškerých jeho služebních povinností gardisty a pověřit ho vedením prací na nově tenkrát rozkvétající Hluboké. Zároveň byl Pták zmocněn vybrat si pomocníky, schopné zhruba zajistit vše, co je tu třeba. Tak shromáždil posléze i 47 pomocníků, s nimiž pracoval, ať už šlo o truhláře, tesaře, tkalce, nádeníky atd. atd. a přesvědčil se přitom, že mezi potřebnými je množství talentů, které často zajdou jen proto, že je nikdo neprobudil.

P.S. Úryvek z kapitoly nazvané prostě Krumau pochází z druhého oddílu (Der Mensch) průkopnické monografie Der Böhmerwald (1860) autorské dvojice Wenzig - Krejčí, oddílu, jehož autorem je právě prvý z obou jmenovaných; citujeme pak tento text pak z "čítanky" Johanny von Herzogenbergové Zwischen Donau und Moldau, kam byl v této podobě a rozsahu ze zmíněného díla převzat.

Úryvkem z prvního dílu Wenzigovy knihy Illustrirtes Vaterländisches Geschichtsbuch má být nadšenou pasáží o "šumavském" staviteli věže vídeňského dómu obrácena spíše jen pozornost ke stěžejní monografii Der Böhmerwald, kterou týž autor vydal spolu s Janem (Johannem) Krejčím také německy ještě téhož roku 1860. Budiž ještě předtím překladateli dovoleno, aby vyjádřil podiv nad tím, že Hans z Prachatic je v našem textu nazýván Rakušanem českým, zatímco jeho mistr Wenzel z Klosterneuburgu Rakušanem německým. To právě vyjadřuje zemské chápání věci, kdy obyvatel Čech byl bez ohledu na jazyk Čechem, Rakušan z "Východní marky" pak bratrem všech Němců z Říše staré i nové. Wenzig už v předmluvě ke své dějepisné knize píše: "Rakouské dějiny jsou s Německem ještě předtím, než německá císařská koruna tak nadlouho spočinula na hlavě Habsburků, neoddělitelně spjaty. Zahrnují však také zároveň i dějiny celé jedné skupiny různých států a národů a nabízejí tím proměnlivý a bohatě pestrý obraz zajímavých, charakteristických, zcela osobitých forem rozvoje." I zmíněná kniha o Šumavě, uvedená předmluvou Dr. Carla Rittera (1779-1859) z Berlína, nositele vůbec historicky prvé německé profesury zeměpisu, obsahuje v kapitole Člověk, jejíž autorství přísluší právě Wenzigovi, mj. také jeho překlady českých písní Chodů z národního pomezí. Jako bychom museli české cítění německy píšícího znalce Šumavy nějak zdůrazňovat! Tento muž je autorem původně německého libreta Smetanova Dalibora i nejnárodnější snad české opery vůbec, "historického tableau" Libuše! Narodil se 18. ledna 1807 v Praze v rodině c.k. setníka, už jako vychovatel ve šlechtických rodinách poznal vynikající osobnosti své doby jakými v Praze byli Karl Egon Ebert, nejvyšší purkrabí hrabě Karel Chotek, čeští básníci F.L. Čelakovský i K.A. Vinařický. Stal se význačným pedagogem a i politickým bojovníkem za jazykovou rovnoprávnost v rakouském školství, jejímž podle Dr. Konstantina rytíře Wurzbacha, autora pověstného rakouského personálního lexikonu, je právě Wenzig vlastním iniciátorem. Překládal do němčiny česky psanou poezii, která tehdy vlastně teprve začínala, Kollárovu Slávy dceru, Čelakovského Ohlasy, seznámil vůbec poprvé světovou veřejnost s osobností Tomáše ze Štítného. Pokračoval výbory, kde je zastoupen už i Jablonský a Erben, 1855 vydal v Lipsku německy Novou radu Smila Flašky z Pardubic. Po Wenzigově smrti 28. srpna 1876 v Turnově byly jeho ostatky převezeny na pražské Olšany a tu slavně pohřbeny. V Praze je po něm nazvána ulice, vznikla zde Wenzigova nadace i Matice Wenzigova k podpoře chudých žáků, především ale slovy toho "českého Rakušana" provždy bude znít Smetanova Libuše a poprvé u nás důkladně a navěky láskyplně oslavena, byť německy, o to víc synovsky věrně Šumava, společné dědictví dosud nerozdvojené země.

- - - - -
* Praha / Prachatice / Šumava / † Turnov / † † Praha