JOSEF WENZL
O pandemii koronaviru a svaté Koroně
Milí krajané a čtenáři časopisu "Glaube und Heimat"!
Poprvé zažíváme v našich zeměpisných šířkách cosi, co je označeno jako pandemie (v originále "erleben in unseren Breiten eine Pandemie" - pozn. překl.), proti níž přijímají evropské státní instituce nejrůznější opatření a koronavirus (COVID-19) se přesto šíří dál a dál! Úřady žádají uzavření škol a jiných veřejných zařízení a také ochranu prostřednictvím karantény!
Není to v Evropě nic nového. Všechno to existovalo ve středověku a ještě v novověku. Časy moru se vryly do kolektivní paměti. Morové sloupy, kostely, spolky a procesí zasvěcené sv. Šebestiánovi (v originále "Sebastiankirchen, -vereine und -prozessionen", světec byl považován za ochránce proti moru - pozn. překl.) to připomínají dodnes. Mnoho lidí spatřovalo kdysi v pandemiích a epidemiích dopuštění Boží a u Boha, u svátostí a světců hledali také pomoc. Poutní kostel sv. Korony ve Frontenhausen-Altenkirchen - poslední neděli jsem se v něm modlil - vznikl v době morové epidemie za třicetileté války v letech 1621-1631 a vede nás k zamyšlení.
Na počest Matky Boží byl v Mnichově (v originále "in München" - pozn. překl.) i jako dík za ukončení moru vztyčen mariánský sloup. K mariánským poutním svatyním jako třeba k té v Tuntenhausen mířila nesčetná procesí s prosbami za uzdravení nemocných a odvrácení nákazy.
I my se k Ní můžeme obrátit v každičké nouzi. (Pro příklad budiž zde uveden v originále německý text modlitby, který vydala se vší vážností arcidiecéze Mnichov-Freising v době aktuální "Corona-Krise":
Allmächtiger, ewiger Gott, von dir erhalten alle Geschöpfe Kraft, Sein und Leben. Zu dir kommen wir, um deine Barmherzigkeit anzurufen, da wir durch die Erfahrung der Corona-Pandemie, die uns herausfordert und ängstigt, mehr denn je die Zerbrechlichkeit der menschlichen Existenz erfahren. Dir vertrauen wir die kranken und alten Menschen an. Sei du bei ihnen und ihren Familien, wenn sie sich einsam und verlassen fühlen. Hilf allen Gliedern der Gesellschaft, Verantwortung zu übernehmen und untereinander solidarisch zu sein. Stärke alle, die im Dienst an den Kranken bis an ihre Grenzen gehen. Auf die Fürsprache der seligen Jungfrau Maria, die mit uns auch in schweren Zeiten auf dem Weg ist, bitten wir dich: Segne mit der Fülle deiner Gaben die Menschheitsfamilie, halte fern von uns allen Unfrieden und schenke uns festen Glauben an deine liebende Nähe. Befreie uns von der Krankheit, die unser Leben so stark beeinträchtigt und bedroht. Auf dich vertrauen wir und dich loben wir, der du mit deinem Sohn, unserem Herrn Jesus Christus, in Einheit mit dem Heiligen Geist lebst und Herr bist in Zeit und Ewigkeit. Amen. Maria, Heil der Kranken, bitte für uns! viz webové stránky Pfarrverband Tuntenhausen - Schönau - pozn. překl.). |
Svatá Korona (blíže viz Wikipedia i s pasáží o Karlu IV. v roli sběratele ostatků obou světců - pozn. překl.) je patronkou, vzývanou ve středověku proti morové ráně, a to i v Altenkirchen blízko Frontenhausen (viz blíže k někdejšímu poutnímu místu web Markt Frontenhausen - pozn. překl.).
Během epidemie moru koncem 15. století i v následujícím 16. století, jakož i při jiných příležitostech, přicházeli nemocní k milostnému obrazu sv. Korony v předchozí provizorní stavbě ze dřeva; po dokončení nové zděné budovy počátkem 17. století pak především k hlavnímu oltáři, jak se o tom píše i v biskupské vizitační zprávě z roku 1723 a 1724.
Smíme i my také dnes vzývat o přímluvu proti koronaviru a prosit o nápor modliteb a obětí (v originále "und zu Gebetssstürme und Opfern bitten" - pozn. překl.).
Olejomalba na hlavním oltáři zachycuje martyrium světice. Svatá Korona je dvěma silnými muži spoutána a dva kmeny palem, k nimž jsou připoutány ze dvou stran obě její ruce, při poryvech větru v korunách rvou i paže z ženina těla. Ta krutost nemá hranic! A čeho jsme my lidé schopni dnes?
Modleme se denně posvátný růženec! To je poselství Mariina zjevení ve Fatimě (blíže viz Wikipedia - pozn. překl.)
Glaube und Heimat, 2020, č. 6, s. 1
Vlastní životopis
Narozen dne 29. ledna 1937 ve vsi Woisetschlag (zanikla pod českým místním jménem Boršíkov po druhé světové válce - pozn. překl.) čp. 3, okres Kaplice v Sudetech (v originále "Kreis Kaplitz in Sudetenland"/!/ i v letech 1938-1945 příslušel však okres Kaplice, který byl v roce 1937 ještě součástí Československa, k tzv. "Reichsgau Oberdonau", tj. k župě Horní Podunají v tzv. "Ostmark", tj. v "anšlusem" k nacistické "říši" připojeném Rakousku, nikoli tedy k "Reichsgau Sudetenland" - pozn. překl.)
Novým domovem po vyhnání v říjnu 1946 - byl jsem třetím nejmladším mezi 10 sourozenci - se stala obec Schnaitsee ve "vnější Chiemské župě" (v originále "im äußeren Chiemgau", dnes hornobavorský zemský okres Traunstein - pozn. překl.).
Po obecné škole 1951 přípravné gymnázium Salesiánů Dona Bosca (v originále "Progymnasium der SDB", o kongregaci jinak zvané též Společnost sv. Františka Saleského viz webová adresa Wikipedia - pozn. překl.) v Benediktbeuern.
1954 Gymnázium v Buxheimu u Memmingen.
1956/1957 Noviciát SDB v Ensdorfu.
1957 Dne 15. srpna dočasné, po šesti letech věčné sliby (v originále "zeitliche, nach sechs Jahren Ewige Profess" - pozn. překl.) v Ensdorfu.
1959 Maturita v Benediktbeuern.
1959/1960 Filosofie v Benediktbeuern.
1960-1962 Pedagogické praktikum ve vzdělávacím středisku Waldwinkel u Aschau am Inn.
1962-1966 Bohosloví na vysoké škole SDB Benediktbeuern.
1966 Vysvěcení na kněze v augsburském kostele Don-Bosco-Kirche.
Jako salesiánský kněz jsem nyní vyslán k mladým lidem v zařízeních Salesiánů Dona Bosca německé provincie, aby jejich život dosáhl času i věčnosti.
1966-1968 Domov Dona Bosca (Don-Bosco Heim) v Augsburgu.
1968-1982 Jugendwohnheim Salesianum v Mnichově.
1982-1987 Domov Dona Bosca ve Forchheimu.
1987-1993 Domov Dona Bosca ve Furtwangen.
1993/1994 Sabbatjahr (tj. tvůrčí volno, blíže viz Wikipedia - pozn. překl.) v Benediktbeuern a Chemnitz.
1994-2007 Referentem pro mládež a ředitelem kláštera v Endorfu..
2007-2010 Pomocník na poli duchovní péče ve Furtwangen.
2010-2016 Vikářem a farním vikářem kláštera v Endorfu.
Od 15. srpna 2016 duchovním na poutním kostele Maria Hilf Vilbisburg.
Wallfahrtskirche Maria Hilf Vilsbiburg
Arch sčítání lidu z roku 1921 pro stavení ve dnes zcela zaniklém Boršíkově (tehdy se jmenovala Woisetschlag a byla osadou obce Studánky /Kaltenbrunn/ u Vyššího Brodu) nám dává vědět, že tu s rodinou Johanna Nepomuka Biebla (*14. května 1856 ve dnes zaniklé vsi Závratná /Sabratne/) a jeho ženy Magdaleny, roz. Martetschlägerové (*18. července 1856 v rovněž dnes zcela zaniklém Herbertově /Gerbetschlag/, †17. března 1925 v Boršíkově čp. 3 v 68 letech věku na zvápenatění tepen) včetně jejich dvou vlastních synů Laurenze (*14. července 1893 v Boršíkově) a Johanna (*15. června 1901 v Boršíkově) žil i ženin syn z jejího prvního manželství Franz Wenzl (*18. listopadu 1891 v Boršíkově jako pohrobek /posthumus/). Jeho otec a jmenovec Franz Wenzl (*26. března 1844 v Boršíkově čp. 3) totiž 18. srpna 1891 v rodném stavení skonal na perforaci žaludku ve věku 47 let). Byl synem Mathiase Wenzla, sedláka v Boršíkově čp. 3 a Kathariny, roz. Draxlerové ze dnes rovněž zaniklého Radvanova (Raifmaß) čp. 3 a byl ženat dvakrát: 8. února roku 1886 si vzal ve Vyšším Brodě (Hohenfurth) za manželku Marii Wenzlovou, dceru Wenzla Wenzla (ano, přeně tak) z Radvanova čp. 4 a Magdaleny, roz. Hochreiterové z téhož tamního stavení čp. 4, a když mu žena 13. ledna 1887 zemřela na poporodní horečku omladnic, oženil se ve Vyšším Brodě 12. června 1888 podruhé se zmíněnou už Magdalenou Martetschlägerovou, která se po jeho smrti vdala 25. října 1892 za také už zmíněného Johanna Nepomuka Biebla. Její syn z prvního manželství Franz Wenzl "mladší" se 7. února roku 1922 ve Vyšším Brodě páterem Felixem Dickem, který oddával v roce 1888 Franze Wenzla "staršího" s Magdalenou Martetschlägerovou, sezdán s Annou Pangerlovou (*23. července 1898 ve zcela dnes zaniklém Petřejově /Bretterschlag/), dcerou rolníka Andrease Pangerla z Petřejova čp, 7 a Kathariny, roz. Schwarzové ze zaniklých, aby se to všechno nepletlo, Sejfů (Seiften) čp. 7. Možná, že to při vědomí zániku tolika lidských sídel na už od 13. století "klášterském" Vyšebrodsku poté, co je opustili jejich původní, "sub specie aeternitatis" také jen "dočasní" obyvatelé, trochu vysvětluje, proč salesián Josef Wenzl vsadil na Boha a na modlitbu a proč učí své mladé svěřence, aby v tom duchu bohdá "dosáhli času a věčnosti".
- - - - -
* Boršíkov, Studánky