KARL WERNER
Martin Novilianus (Winterberger) z Vimperka v Čechách
Šestnácté století není chudé na jednotlivé muže, kteří se, byť snad i jen v úzkém okruhu, vyznamenali před svými spoluobčany a zasáhli do historie nějakého města či obce mocí a zdarem, které v lokálních poměrech nelze asi dost vysoko ocenit. Duchovní kvas, v celé té době přítomný, kolotal i v individuích, a historik smí tím méně přejít takové zjevy, poněvadž jsou zpravidla nositeli nového kulturního údobí (v originále "Kulturperiode" - pozn. překl.), která nám v užším rámci podává týž obraz, který byl ve velkých a mohutných rysech prezentován všeobecně proslulými reformátory.
K těmto jednotlivcům náleží i muž, jehož činnost a působení tu teď chceme probrat trochu blíže. Asi v předposledním deceniu patnáctého století se v městečku Vimperk (Winterberg) v jižních Čechách jednomu řemeslníku jménem Neudörfer narodil chlapec, který při křtu dostal jméno Martin. Ačkoli nám o jeho mladých osudech není nic známo, dostalo se mu, zdá se, poměrně důkladného vzdělání a možnosti oddat se studiím. Začíná nás zajímat právě až tehdy, kdy je mu určeno zasáhnout do historie většího města, jakým byla Jihlava (Iglau), kam byl v roce 1512 povolán jako rektor tamní městské školy.
Tato škola se tehdy už po delší čas těšila zvláštní pozornosti městské rady, která za úpadku duchovních autorit, jak jsme ukázali v článku "Die Verhältnisse des Prämonstratenserstiftes Selau zu Iglau" (tj. "Poměry v premonstrátském klášteře Želiv blízko Jihlavy" v 6. ročníku Mittheilungen des Vereines für Geschichte der Deutschen in Böhmen /1867-1868/, č. 4-5, s. 131-147 - pozn. překl.), vystupovala jako patron školy a učitelská místa obsazovala podle vlastního dobrého mínění, aniž by se dotazovala církevních míst. Už v roce 1495 přešla funkce rektora do laických rukou, když byl vedením školy pověřen Lucas Leupold, pilný a energický muž. Když byl týž přijat roku 1512 mezi radní, povolali na jeho dosavadní post právě Martina Neudörfera, který podle tehdy panujícího učeneckého obyčeje přijal latinské jméno Novilianus, brzy však byl v řeči lidu zván podle místa svého narození Winterberger.
V Jihlavě už tehdy - jinak to za oněch dob byl jev poměrně vzácný - panovala velká úcta vůči učitelskému stavu a z toho plynoucí snaha, aby se muži, pověření výchovou mládeže, ve městě trvale usadili, takže toulavost učitelů i žáků (v originále "das pädagogische Vagantenthum" - pozn. překl.), jinde tak hanebně bující, tu neměla místa. Správce městské školy musil být mužem důkladných vědomostí a hlubokého vzdělání a měl naději být z tohoto místa povolán do rady, která mohla ovšem potřebovat jen osobnosti vynikající inteligence a vážnosti.
V prvých letech svého rektorského působení dbal Novilianus zejména o to, aby vedl školu v duchu svého předchůdce. Především mu proto záleželo na horlivém pěstování latinské řeči, jejíž studium bylo tehdy velice rozšířeno a kterou se hovořilo i v měšťanských domech. Vystoupil sám jako latinsky píšící poeta a sepsal "carmen elegiacum super victoriam anno 1402 dominica tertia post Pascha de hostils Rotenstein, Socolio urbem Iglaviam noctu ad Monasterium beatae Virginis obruče volentibus, ope superum omenta accedunt ejusdem in laudem zrum, qui fortiter pugnando pro Patria occubuerunt et ad beatam Virginem oratio."
Námět básně je vzat z historie města Jihlavy a líčí přepadení, jež podnikli rytíři (v originále "die Ritter", jinde označováni jako čeští zemané - pozn. překl.) proti městu, kde byl už delší dobu vězněn jeden z jejich řad. V divokých časech tehdy panujícího pěstního práva se snažili překvapit město za noci, pročež se Zikmundem z Rokštejna (v originále "Sigmund von Rottenstein", česky i Zikmund Křižanovský z Rokštejna - pozn. překl.) a Sokolem (rozuměj Janem Sokolem z Lamberka - pozn. překl.) v čele, přistavili v nočních hodinách žebříky k městským hradbám a nehlučně pronikli do prostor minoritského kláštera. Jedním z mnichů však, majícím pravděpodobně zvonit k noční modlitbě, byl způsoben povyk, po němž přispěchali ozbrojení měšťané a rozpoutal se zuřivý boj, který skončil v neprospěch interventů. V poděkování za záchranu, připisovanou patronce kláštera Panně Marii, byla každoročně konána slavná procesí, při nichž byli duchovní z města i okolí slavnostně hoštěni a každý z nich obdarován jedním kaprem a sedmi groši.
Z celé tendence básně, vzniklé v roce 1520, vyplývá že Novilianus byl horlivým katolíkem a je proto i samozřejmé, že v přísně katolickém duchu vychovával i svěřenou mládež.
Mittheilungen des Vereines für Geschichte der Deutschen in Böhmen, 1869, s. 51-52
Úvodní pasáž rozsáhlého, téměř pětinásobně většího pojednání, týkajícího se nakonec spíše bouřlivých osudů města Jihlavy v šestnáctém století, kdy na český trůn vstupují Habsburkové (Ferdinand I. na českém pomezí u Jihlavy přísahal 1526 zachovávat zemská privilegia), než jednotlivého osudu katolického Šumavana původem, pojednání vyšlého na stránkách renomovaného časopisu "pro dějiny Němců v českých zemích", má v podtitulu psáno, že jde o "životopisnou skicu sdělovanou gymnaziálním ředitelem Karlem Wernerem". V pozdějším rejstříku autorů časopisu Mittheilungen des Vereines für Geschichte der Deutschen in Böhmen (MVGDB) se dočítáme, že šlo o zemského školního inspektora v.v. pobytem v rakouském Salzburgu. Narodil se dne 3. května roku 1828 ve Vídni, kde se původně věnoval právnickému studiu a v roce 1848 přináležel úřadovně akademické legie, poněvadž mu malá postava a slabá tělesná konstrukce bránila v ozbrojené prezentaci. V roce 1850 podstoupil na univerzitě v Olomouci prvé právnické rigorózum, ale při cestě na druhé se pro zálibu v německé literatuře odřekl juristické dráhy. Po návratu do Vídně byl podnícen okruhem kolem Friedricha Hebbela, kam patřil mj. i Emil Kuh, rovněž samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže, aby se napříště věnoval soustavněji literatuře a kritice. V roce 1851 byl jmenován profesorem literatury a dějepisu na olomouckém gymnáziu a nedlouho poté v Jihlavě, kde se 12. listopadu 1853 i oženil s Rosinou Hellerovou, dcerou tamního statkáře a lékárníka Josefa Benedikta Hellera. Zásluhou své píle a literárních aktivit se stal brzy gymnaziálním profesorem v Brně, později ředitelem gymnázia ve Znojmě a zemským školním inspektorem v Praze, odkud byl roku 1872 přeložen na vlastní žádost do rakouského Salzburgu. Tam pokračoval v literární činnosti, a to i po odchodu na penzi. Poté, co mu 4. září 1893 zemřela milovaná choť, přesídlil k příbuzným do své rodné Vídně. Poněvadž trpěl astmatem, odebral se na několik týdnů do Merana, kde ovšem po krátkém pobytu 26. března 1898 vydechl naposledy. Tři dny po úmrtí byly jeho ostatky převezeny do Salzburgu, kde spočinuly po boku manželčině. Zanechal syna a tři dcery, z jeho prací lze připomenout dějiny středověkého soukenictví, zpracované na základě dobových pramenů, jakož množství příspěvků v renomovaném vídeňském deníku "Neue Freie Presse". Nevím, zda se o Karlu Wernerovi dovíme kdy více, o "jeho" Novilianovi a "Winterbergerově" životaběhu nás však celkem podrobně zpravuje česká Rukověť humanistického básnictví (Enchiridon renatae poesis). Kromě skutečnosti jeho původu "z Vimperka v Čechách" (jako jeho německé příjmení se tu k velkému překvapení neuvádí Neudörfer jako v samém titulu Wernerova textu, nýbrž Neumayer /Newmair/) dovídáme, že byl roku 1512 zapsán na artistické fakultě vídeňské univerzity, kde byl prý žákem Fabriciovým a Lauterbachovým a horlivě se zabýval matematikou a hvězdářstvím. Když skončil svá univerzitní studia získáním magisterského gradu, stal se rektorem školy v Jihlavě. Za měšťana byl přijat roku 1520, v roce 1522 se už hlásil podle Rukověti k protestantismu. Kolem roku 1525 opustil školskou službu a stal se konšelem. Byl v čele poselstva vypraveného po zhroucení stavovského odboje roku 1547 do Prahy stran jednání Jihlavanů za války šmalkaldské (český král Ferdinand I. tehdy požádal stavy o pomoc svému bratru, císaři Karlu V., v jeho sporu s protestantskými říšskými knížaty, což se setkalo s odmítnutím a po katolickém vítězství toto rozhodnutí donutilo neposlušné k mocenským ústupkům, jež se dotkly zejména městského stavu v Čechách) a dosáhl zmírnění pokuty, která jim byla uložena. V radě setrval jako první konšel až do roku 1558, 30. října následujícího roku 1559 pak v Jihlavě zemřel. Zanechal syna Daniela a Rukověť ještě připomíná, že pohřební řeč nad mrtvým tělem Novilianovým pronesl Peter Zasius. U příležitosti Novilianova skonu vydali přátelé pod vedením Dionysia Puclera, žáka nebožtíkova, ve Vídni sborník pod titulem "Epicedion in obitum M. Martini Noviliani Vinterbergensis, civis Iglensis, de patria optime meriti", do něhož přispěli zmíněný Dionysius Pucler, dále Paulus Fabricius, Hieronymus Lauterbach, Martin Mylius Annebergensis, Petrus Paganus, Caspar Cropacius, Iacobus Holzer, Matthias Eberhard, Paulus Iudex, a Iacobus Sorgenfrey. V závěru Wernerova textu se dočítáme, že oportunismus Winterbergerův v závěru jeho života se dá omluvit a vysvětlit samozřejmě tím, že nechtěl město uvést do konfliktu s "dobře katolickým" králem Ferdinandem a způsobit tak plné potlačení "nového", protestantského učení, které si po Novilianově odchodu tak jako tak zjednalo vrch a vedlo v následujících časech i k novým převratům. Zřízení nové latinské školy ve zcela protestantském duchu už se Winterberger nedožil: připomeňme jen, že jejím žákem byl i Mistr Jan Campanus Vodňanský (vl.jm. Jan Kumpán), hrdina proslulého českého románu Zikmunda Wintera, psaného mj. v šumavské Hojné Vodě (Heilbrunn), kde jeho vznik kdysi na jednom domě připomínala pamětní deska. Čechy jsou opravdu větší svými lidmi a problémy, než si kdo z nás dokáže vůbec pomyslit.
- - - - -
* Vídeň (A) / Vimperk / † Merano (I) / † † Salzburg (A)
