KLEMENS RYTÍŘ VON WEYHROTHER

Dva lovci

V šumavském šenku sedělo jednoho zářijového večera před mnoha a mnoha lety při stole několik společníků z lovu, popíjeli, družně klábosili, byli dobré mysli a vesele vyprávěli o loveckých čaromocech, připisovaných jim lidovou pověrou. Tu se zvedl jeden myslivecký vousáč ze židle a povídá: "A teď, vy zelenáči (v originále "Ihr Gelbschnäbel" - pozn. překl.), schválně jestli byste uměli přivábit za měsíčné noci tady z lesa okolo zajíce, aby sem šli sami naproti své jisté smrti?" Lovci mlčeli, jen jeden z nich, jehož horní ret pokrývalo blonďaté chmýří a jehož modré oči vyzařovaly upřímností srdce i šelmovstvím zároveň, zatímco rty se rozevíraly stále jakoby k lehkému úsměvu, opáčil: "Ukaž nám, starouši (v originále "alter Graukopf" - pozn. překl.), nejprve sám, co umíš, a my ti pak ukážeme, co my, poněvadž stáří má přece vždycky přednost."
"Ty ovšemže, holobrádku (v originále "Du Milchgesicht" - pozn. překl.), zajíce ze zelí vábit nebudeš!" nato myslivec, pohladil si svůj už šedý vous, vyprázdnil půllitr bavorského moku a přistoupil k oknu. Když je otevřel, ozařoval měsíc tak jasně malou louku poblíž krčmy i les, který ji lemoval, že to byla radost pohledět. Pak přiložil k ústům ukazovák a prostředník své pravice a vydal tři pronikavé hvizdy, po nichž se hostinskému, natahujícímu dlouhý krk do volné krajiny, zježily vlasy na hlavě. Netrvalo dlouho a zajíci ze všech koutů lesa přibíhali na loučku, panáčkovali či pitvorně poskakovali sem a tam. Myslivec se obrátil s triumfálním výrazem na mladíka a řekl zvysoka: "Tak co, chlapečku, neměl jsem pravdu, nemám ty zajíčky všechny pod palcem?"
"Baže máte," přisvědčil mladý lovec, aby to znělo co možno nejlhostejněji.
"Tak sem pojď, vezmi mou flintu a vypraš jednomu trochu kožich!" povídá ten starý s uštěpačným úsměvem.
"Hm, když už jste je přivolal, tak byste je snad mohl i střelit!" ozval se holobrádek, aniž by se hnul z místa.
"Řekl bych, chlapče, že ti chybí kuráž," nepřestal myslivec.
"Myslete si, co chcete, je mi to jedno," ani teď nevyveden z poklidu odvětil mládenec.
Starý myslivec vrhl na něho pohrdavý pohled, popadl z kouta hospodské místnosti zbraň, zalícil a výstřel, který se rozlehl ozvěnou, skolil jednoho ze zajíců, zatímco ostatní se hleděli spasit úprkem odsud.
"Tak co teď povíš, ty ustrašený hochu, co ses ani neodvážil vypálit? Zajíc to dostal, dojdi tam a přines ho alespoň dovnitř!"
"Zastřelil jste si ho, tak si ho snad můžete i donést," nedal se ani teď mládenec a obrátil do sebe sklenku pálenky.
Myslivec si ho ještě jednou pronikavě přeměřil očima a opustil místnost. Netrvalo dlouho a nesl dovnitř vítězně mladého zajíčka, kterého hodil rovnou na stůl. Všem zavřel ústa, jen holobrádek se nepřestal čtverácky usmívat a dal si dolít sklenku.
"Nu, holobrádku, co řekneš na můj kousek?"
"Jen že jednomu ubohému nevinnému zajíčkovi zhasil plamínek života," opáčil mladík.
"Ach ty dobrosrdečná onuce (v originále "Du gutherziger Lapp" - pozn. překl.), z tebe bude jednou věru pěkný lovec," řekl starý a hlasitě se rozesmál.
"Hm, kdoví," holobrádek nato, vstal, vzal střeleného zajíce do náruče jako by to bylo nějaké děcko a vyskočil s ním na dokořán otevřené okno.
Staroch s ostatními ho vyjeveně pozorovali.
Mladík ale pohladil zajíčka od hlavy po hřbetě dolů a pronesl teskným hlasem: "Chudáčku, to sis jistě nepomyslel, že ti bude ještě dnes večer konec. Běž, uháněj za svými kamarády a nedej se už zase přivolat na jistou smrt."
Po těch slovech, které mladý lovec pronesl téměř jako by zpíval, zvedl zajíc hlavu, složil slechy dozadu a byl skokem z okna ven. Starý myslivec zbledl, ostatní se pokřižovali a ten holobrádek se vrátil, jako by se vůbec nic nebylo stalo, ke stolu, dal si ruce pod bradu a s hlavou v dlaních hleděl se čtveráckým úsměvem někam do daleka.
Starý myslivec ale si hodil pušku přes záda, smekl před mladíkem svůj zelený klobouk a pravil vážně: "Poslyš, hochu, zdá se, že máš čerta v těle. Já snad dokázal toho zajíce střelit, jenže tys mu uměl navrátit život. Našel jsem v tobě svého mistra!" Poté opustil místnost a nikdo ho už jaktěživ nikdy nespatřil.

Mezník

"Kam ho mám vsadit? Kam ho mám vsadit?" to volání ozývalo se každičké půlnoci při polní mezi poblíž hradu Rožmberk nad Vltavou (Rosenberg), a nikdo se neodvážil dát na to tázání nějakou odpověď. Každý z poutníků, který šel tou cestou, snažil se minout co možná nejrychleji strašidelné místo, odkud zaznívala ona podivná slova, aniž by se ze strachu, že mu lesní duch skočí na záda, byť i jen jednou jedinkrát ohlédl nazpět. Tak tu strašilo už více nežli po půl století a ti nejstarší z místních si vzpomínali, že slýchali táž tajemná slova i od svých prarodičů a odpověď na ně neznal žádný z lidí.
Bylo to v čase pozdního podzimu roku 1720, kdy se ševcovský mistr Veit z městečka Rožmberk někdy k půlnoci a trochu pod parou vracel domů kolem strašidelného pole. Ve své podnapilosti na pověst toho místa ani nepomyslil a potácel se za zpěvu nějaké pijácké odrhovačky dál svou cestou. Tu se náhle ozval v jeho blízkosti onen bědující hlas: "Kam ho mám vsadit? Kam ho mám vsadit?" Veit se rozhořčeně otočil a zablábolil: "Hloupá otázka! Tam, kdes ho vzal!"
V tom okamžiku stanula před ním bílá postava a pravila tak zvučně, že to zaznělo jako by hřměly varhany v kostele: "Děkuji ti, Veite, tys mě vykoupil z mé staleté trýzně a já nyní mohu vejít v příbytek míru!"
Veit následkem řečeného zjevení zčistajasna vystřízlivěl, pokřižoval se jen a opáčil: "Chval všechen dobrý duch Hospodina, Pána našeho!"
"Amen!" řekla postava.
Veit, který se už docela vzpamatoval, poněvadž dobrého ducha poznal právě ve zjevení před sebou, se srdnatě zeptal: "A kdože jsi, co tu kolem obcházíš?"
"Já jsem tvůj praděd, kterému kdysi náleželo toto pole a který žil v rozepři se svým sousedem. Hnán nepřekonatelnou chamtivostí, chtěl jsem rozmnožit své jmění a vyhrabal jsem za noci kámen, vymezující pole sousedova, načež jsem ho zarazil daleko v nich, abych získal kus jeho země pro sebe. Rozpoutal se ovšem spor, proces, trvající mnoho let, za něhož jsem zvedl ruku ke křivé přísaze a přivedl jím nakonec svého souseda na mizinu. On a jeho rodina upadli v nouzi a já byl naopak rok od roku bohatší, i když mi vlastnictví statků neprávem nabytých nijaké štěstí nepřineslo. Po mém skonu odsoudil mě Věčný Soudce tak dlouho tu bez oddechu bloudit, dokud mě ty, můj pravnuk, nezachráníš."
Veit pln úžasu nebyl mocen slova a nevěděl, zda sní či bdí, konečně se však vzmužil a řekl: "Teď, milý praděde, když jsi vysvobozen, nebudeš už nikoho plašit svou otázkou?"
"Už opravdu ne, milý pravnuku. Přeji si jenom, abys dílo mého vykoupení i dokonal."
"A co mám pro to udělat?" zeptal se tiše Veit.
"Svěř se jen velebnému panu faráři tady z Rožmberka a popros ho, zda by zítra o půlnoci nemohl odsloužit mši svatou za moji nesmrtelnou duši. Budu tam také a na důkaz své přítomnosti dám nějaké znamení."
"Když nejde o nic víc, můj milý praděde, rád se o to postarám. Teď ale sbohem. Musím se jít vyspat, poněvadž se cítím na mou čest opravdu unaven." Po těch slovech zanechal Veit ducha jeho osudu a chvátal domů. Měl toho všeho až nad hlavu a toužil jen po troše klidu.
Doma ševcem jako by lomcovala horečka. Lehl si do postele, aniž by své ženě pověděl cokoli o tom, co viděl a slyšel. Spánek měl neklidný. Pronásledovaly ho zlé sny a sotva se dočkal rána. Jakmile vstal a oblékl se, pospíšil za farářem, aby mu přednesl prosbu o mši, slouženou o půlnoci za pradědovu duši. Farář byl nemálo užaslý, když se z Veitových úst dověděl, co ho na vyhlášeném místě potkalo.
Když konečně nadešla půlnoc, sloužil farář za zavřenými dveřmi kostela mši, které byl jinak přítomen toliko Veit. Všem knězovým modlitbám jako ozvěna odpovídal hlas duchův. Při požehnání objevil se na poštáři, na kterém leželo evangelium, otisk ruky. Bylo to ono smluvené znamení, že duch se mše opravdu zúčastnil.
Od řečené noci se hlas, nahánějící hrůzu slovy: "Kam ho mám vsadit? Kam ho mám vsadit?" už nikdy více neozval, jakož Veita už nemohl nikdo nikdy spatřit, neboť skonal hned za jitra následujícího dne náhlou smrtí.

P.S. Dvě šumavské pověsti, které jsou součástí autorova souboru "Böhmische Sagen. Erste Reihe" (vyšel v pražském nakladatelství Carl Bellmann roku 1865 už ve druhém vydání a společnost Google ho roku 2009 digitalizovala z exempláře Harvardské univerzity), svědčí o autorově zemském vlastenectví, mezi "českými Němci" tehdy stále ještě živém. Knihu ostatně uvozuje motto citát z eposu "Wlasta" od Karla Egona Eberta:

Du Erde, heil'ge Stätte, das Grab so vieler Kraft,
Ihr Trümmer alter Baue in Schutt dahingerafft,
Ihr Neste hohen Geistes, der jedes Herz entbrannt,
Euch nenn' ich hoch begeistert mein großes Vaterland."
(tj.: "Ty svatá zemi, kterás hrobem tolika sil,
vy trosky starých budov, jak vás čas vyvrátil,
vy pozůstatky ducha, jež v srdcích řeřaví
všech, otčinou zvu vás, kéž roste do slávy.")

Z putování Šumavou

(1847)

Laskavý čtenáři, tak plný oduševnělého nadšení z přírodních krás, kéž by tě mé zážitky nevedly k pouhému uspokojení nad mým jistě nedokonalým líčením všech těch divokých půvabů Šumavy, ale kéž by tě podnítily vydat se neodkladně tam do té nezměrné a prapůvodně mocné končiny vlasti. Jistě tě potěší, jaká síla v ní dosud bytuje. Jak úžasné, jak povznášející je putovat těmi údolími, nabízejícími stálou změnu dálných výhledů a nových překvapivých obrazů, obrazů, které až groteskně bohatým a nahromaděným uskupením kulis bližších, těch prostředních i posléze těch vzdušných alpských scenérií na samém nejzazším konci obzoru představují nesnadno vyčerpatelný poklad té nejpůsobivější krajinné hloubky.
Jedním z nejzajímavějších výškových bodů tohoto putování je malá ves Kapličky (Kappeln, osada dnes zcela zaniklá - pozn. překl.), odkud zrak přes lesnaté výšiny a výběžky šumavských pohoří proniká až do Solnohradské komory (Salzkammergut) a může se tu kochat vzhůru se tyčícími ledovcovými hřebeny. Tady si dopřejeme venkovského déjeuner, svačiny totiž, ke které prostosrdečná hospodyně snese všechno snad, co se k jídlu ve stavení vůbec vynachází. Po té malé epizodě pokračujeme ve své cestě a dorazíme brzy na náhorní pláň se zelenými lučinami a s malou dřevorubeckou osadou, jejíž chýše podobné spíše salaším mají daleko převislé střechy zatíženy velkými kameny a kolem níž se pase pěkné stádo skotu. Obklopena vysokými lesnatými horami mihne se kolem nás jako fantasmagorické téměř zjevení. Rozlehlá slať, která se táhne napravo nás, platí za prokletou končinu, poněvadž někdy se polí tady ležících dovolávali dva vlastníci a spor o ně vzbudil v nich takovou zášť, že Bůh tu půdu ztrestal neplodností pro oba. Jako odstrašující příklad bloudí tu nyní duše na smrt znepřátelených soků v podobě světýlek na blatech, do jejichž bezedné náruče lákají a snaží se zatáhnout neobeznalého poutníka.
Zaujala mne ta pověst vyprávěná mám průvodcem cestou podél slati a málo jsem dbal černých, hrozivých mračen, stahujících se nad našimi hlavami. Parno dne náhlou bouřkou vystřídal chlad, za něhož jsme nakonec mohli rádi poprvé užít v myslivně na Svatém Tomáši pod zříceninou Vítkova Kamene výhod našeho průvodního listu. Trochu zaražen vstupoval jsem do toho pěkného stavení, zatímco moji spolucestující nalezli útočiště před už dorážejícími krůpějemi prudkého lijavce jen pod přečnívající střechou blízké nuzné chatrče. Myslivec mi vyšel s přátelským slovem vstříc, já mu předal doporučující psaní, s nímž odešel a vrátil se brzy s malou přívětivou paní, která mě uvítala pod svou střechou a hned se omlouvala, že nás nemůže ubytovat, jak by chtěla, neboť je tu bez manžela a její příbytek je pro stavební úpravy dosud v nepořádku. Během několika minut jsem pak uvědomil své přátele o srdečném přijetí a rychle jsme se v domě cítili jako dávní známí. Mezitím nám byla představena i dcera domu, z jejíchž výroků jsme mohli brzy seznat, že je velkou přítelkyní četby a svůj pobyt v této odloučenosti dokáže zabydlit fantastickými obrazy vysněného a ideálního světa. K tomu se zdá právě Svatý Tomáš přímo jako stvořen. Přibližně 4000 stop nad hladinou mořskou je to místo v zimě takřka nepřístupné. Když sníh na několik sáhů vysoko pokryje nízké střechy zdejších chalup, z nichž vyčnívá už jen nezbytný otvor komína a vyjít ven se dá toliko se sněžnicemi na nohou, pak se za dlouhých temných zimních večerů, když z hor sténá a skučí vichr a sněhová bouře, stane zajímavá kniha hostem věru vítaným a její autor pak čímsi jako polobohem, který výtvory svého ducha, vonnými květy své fantazie vprostřed drsného, nehostinného okolí dokáže vykouzlit ráj plný kvetoucích niv, který je schopen jakoby z ničeho vyvolat svět štěstí, lásky a okouzlení.
Když bouře přešla a déšť ustal, vystoupili jsme na zříceninu Vítkova Kamene, vzdálenou od myslivny přibližně ne dál než na dostřel lovecké pušky. Jde bezesporu o nejvýš položenou hradní stavbu ze všech těch, co nám Čechy zanechaly ze své věru neklidné minulosti (v originále "aus seiner wilden Vergangenheit" - pozn. překl.). Adalbert Stifter, talentovaný zpodobitel přírodních krás, učinil jej ve svých Studiích námětem jedné zajímavé povídky (myšlen je ovšem proslulý Hvozd - pozn. překl.). To, co už pojednalo pero tak zručné jako je Stifterovo, nepotřebuje nijaké opakování, neboť to by mohlo vůči prvotnímu obrazu věru toliko ztratit.

Panorama, 16, 1849, s. 406-407

V Praze vydávali od roku 1834 bratří Haaseovi časopis Panorama des Universums a v jeho 16. ročníku vyšel roku 1849 i tento jistě jeden z prvých šumavských cestopisů u nás. O jeho autorovi se můžeme dočíst ve ctihodném Wurzbachově lexikonu význačných rakouských osobností poměrně rozsáhlou informaci, týkající se dokonce dále i rodu téhož jména. Dnes zcela zapomenutý Klemens rytíř von Weyhrother se narodil v Praze 1. února téhož roku 1809, kdy jeho otec zahynul u Aspern blízko Vídně v památné bitvě proti Napoleonovi jako setník rakouské císařské armády. Syn absolvoval nejprve malostranské gymnázium, pak v rodném městě i filosofii a práva, načež podnikl cestu po Německu, za níž se prý seznámil v Drážďanech s Tieckem, v Lipsku s Herloßsohnem (byl rodem z Čech, v Lipsku vydával časopis Kornet a psal o českých dějinách, o Rožmbercích, husitech i Valdštejnovi) a v Berlíně s Raupachem (autorem pověstné a nesmírně oblíbené hry Mlynář a jeho dítě). Od konce třicátých let devatenáctého století se věnoval už jen literatuře a roku 1847 podnikl cestu po Šumavě, o níž vydal zmíněné svědectví. Už námi zvolený úryvek ze zprávy o jeho šumavském putování (Eine Reise durch den Böhmerwald) je pozoruhodný hned v několika ohledech: důsledně romantický rámec, cenný už pro svou zmínku o současníku Stifterovi, plnou oprávněného respektu, užívá jen jakoby mimochodem a pro pouhé zpestření záznamu cesty až děsivě dodnes symbolické pověsti o "prokletém poli", zemi, kterou Bůh potrestal neplodností za svár o nárok na ni. Sám "Kleroth" (také Kleeroth, jak zněl autorův pseudonym, tj. "červený jetel" ze šifry prvních písmen křestního jména a části příjmení) neplodným tvůrcem rozhodně nebyl. Právě pod uvedeným pseudonymem vydal několik svazků divadelních her i pro ochotnické scény a když Oskar Wiener vydal 1919 své "pověsti z Čech" pod titulem Böhmische Sagen, pojal tam od už tehdy spíše neznámého "Klerotha" dvě rozkošné pražské rokokové ságy Černý Kupido a Deset panen. Klemens rytíř z Weyhrotherů skonal v Karlových Varech 10. června 1876 a jak se píše u Wurzbacha, "smrt jej vykoupila naštěstí předtím, než by musel spatřit, jak Němci a Češi (i v originále Čechen!), které v důvěřivém opojení chtěl svést pod jednu střechu, si leží ve vlasech a ruší soulad, k němuž jsou morálně zavázáni už s ohledem na ten nádherný kus země, který je jim dáno společně obývat". Je třeba k těm slovům i dnes cokoli dodat?

- - - - -
* Praha / Kapličky / Rožmberk nad Vltavou / Svatý Tomáš / † Karlovy Vary