JOSEF WIDTMANN
|
Reichtum Die tausend Lerchen, die da singen, der liebe helle Sonnenschein, die Wolken, die am Himmel schwingen, der Quell, die Falter, alles mein! Das holde sommerliche Weben im Walde hier, am Bach, am Teich, gehöret meinem Erdenleben; o Gott, wie bin ich gar so reich! |
Bohatství Tisíc skřivanů, co tu zpívá, slunce, všechen jas jeho v nás, oblaka, z nichž se rozednívá, rej motýlů, pramen a čas! To léto, kterým lesy žijí i potok, rybník, vonný vzduch, zní mi jedinou melodií: to bohatství mi svěřil Bůh. |
|
Waldheimat, 1925, č. 4, s. 61 |
|
|
Vier Linden Vier Lindenbäume stehen am hohen Hügel dort; ein steinern Kreuz inmitten, das macht so traut den Ort. Manch müder Wanderer sitzet im Schatten dort zu Ruh' und wendet seine Augen dem lieben Berge zu. Die Dörfer in den Auen, die Wälder wundermild, die fernen blauen Berge - welch herrlich schönes Bild! Es ist so gut den Augen, erfreut den Lebensinn; Drum schau auch ich so gerne zur stillen Ferne hin. Bin selbst ja nur ein Wandrer in dieser weiten Welt Und gleiche so der Wolke am blauen Himmelszelt. Sie wandert über Berge und über Wälderseen und wird doch einstens wieder entsschwinden und vergehn. Vier Lindenbäume droben, die schauen in das Tal; das Alter wird sie brechen, dann ist das Plätzchen kahl. Dann werd' ich nimmer wandern, die Berge nicht mehr sehn; es werden andere Wandrer die Heimatwege gehn... |
Čtyři lípy Stojí ty čtyři lípy na kopci, nebi blíž, na místě srdci drahém a uprostřed nich kříž. Tu poutník unavený usedá ve váš stín a obrací své oči dál k horám, do výšin. Vesnice v lukách dole tmáň lesů, něžný div modrých hor všude kolem chci vidět, co jsem živ! Jak osvěží jen smysly ten pohled do dáli! Tak rády by se oči jen tiše dívaly. Jsem jenom pouhý poutník, je široširý svět. Jak oblak v blankyt nebes chtěl bych se rozletět. Jak on přes hory plynout, přes lesní jezera, a zhasnout jednou také s ním do tmy večera. Ty čtyři lípy hledí nad údolí a dál, než stářím na prach sejdou jak vše, co čas už svál. Pak dávno i mé oči nezpije horský štít a musí jiný poutník k domovu cestou jít... |
|
Waldheimat, 1927, č. 6, s. 99 |
|
|
Grenzweg Jahrhunderte schied dieser Weg das Hüben vom Drüben, das doch stets das Gleiche war in Sprache, Sitte, Blut; noch rinnen klar die Bächlein, ihren weiten Weg zu üben. Was hüben klang, das widerhallte drüben in Sang und Tanz; es flocht so manches Jahr den Hochzeitskranz dem beiderseitigen Paar; der Tod ließ dort und da die Augentrüben. Nun scheiden sich hier Welten; öd und leer blickt fahl und kahl das Land von drüben her, auf morsche Mauern drücken Dacher lasten. Die alte Wege weit und breit vergrasten. Der fremde Pflug kennt nicht die Raine mehr, die ehdem deutschen Bauernfleiß umfassten. |
Hraniční cesta Po staletí ta cesta dělila Tady a Tam, pojila přitom stejné: řeč, mrav i krev a city neochvějné jak čistý potok, který střežila. Co tady vzešlo, ozvěnou tam znělo v zpěvu i tanci; k svatbě býval dán svatební věnec páru z obou stran; k pohřbům z obou stran oko zaslzelo. Teď hraničí tu světy; pustá zem hledí Tam odtud kalným obzorem rozpadlé zdi pod střechou, která shnila. Spleť starých cest ostřice zaplavila. Drahým polím a mezím konec všem, co z hor jich dobyla kdy selská síla. |
|
Hoam!, 1968, č. 10, 2. str. obálky |
|
|
Sternschnuppen "Schau, Stern vom Himmel fällt!" "Hast du dir etwas gedacht?" "Kam mit dem Wunschen nicht am Ziel." Dann gib beim nächsten acht!" "Sieh, schon wieder solche Glut!" Nun rasch im Wünschen sein! Wir dachten beide: Bleib mir gut! Und schon entschwand der Schein! |
Hvězdopad "Podívej, hvězda padá!" "Mělas nějaké přání?" "Nevím hned, co bych ráda." "Příště si počkej na ni!" Rychle znovu si něco přát! "Padá a ještě svítí!" Oba jsme chtěli: ať má mne rád! Než další z hvězd se zřítí. |
|
Hoam!, 1977, č. 7, 2. str. obálky |
|
|
Die Kinderwiese Heut sind wir über die Wiese gegangen, Wo meine Kindheit geblüht. Lerchen hatten im Blau sich verfangen, Du sangst ein uraltes Lied. Um Berge woben vergessene Märchen Erzählten von seliger Kinderzeit; Wir hörten hoch die jubelnden Lerchen, Fern blaute des Waldes Einsamkeit. |
Lučina dětství Dnes šli jsem zase cestou přes lučinu, kde moje dětství kvetlo. Skřivánek nad ní v podoblačném stínu se třepotal jak světlo. Voněly hory dávným vyprávěním a já ten čas zas před očima měl; skřivánčí písně, hory v modrém chvění a les, který snad s nebem osaměl. |
|
Des Waldes Widerhall, s. 30 |
|
|
Gebet des Böhmerwäldlers O Herrgott, halt die Augen nicht zu, schau in dies bangende Land und gib ihm wieder die süße Ruh', wie es der Wäldler einst fand! Du hast so schön die Berge gebaut und grün der Wald auch gemalt, und wie so prächtig der Himmel blaut - o dulde hier nicht Gewalt! Du hast den Wäldler hineingesetzt, du gabst ihm der Sprache Gut; drum kannst du nicht dulden, dass ihn jetzt verderbe neidvolle Wut! O Herrgott, in diesen Waldeskranz stimmt ein nur der deutsche Sinn; es müsste vergeh'n ein jeder Glanz mit deutschen Lauten dahin! Wenn unsere Sprache vom Walde schied', so müsst' unterm Himmelsraum verklingen das selige Lerchenlied und sterben der letzte Baum! |
Modlitba za Šumavu Pane, zas obrať k nám oči své, pohleď k té tiché zemi, ať je nám všem zase domovem, ať opět matkou je mi! Ty, který jsi kraji dal ten ráz, horám a lesům záři, nebi nad nimi ten modrojas - i smrt dokážeš zmařit. Ty lidem i řeči dar jsi dal i věrnost půdě svatou; nestrp, aby kdo jim v zášti vzal žeň rodů přebohatou! Bože, ať ten věnec lesů sní dál v poklidu starých mravů; jak jen rodná řeč tu odezní, bude i konec právu! Když i řeč opustí tu zem, pak nebe neuchrání bez všech skřivánčích písní nad krajem ten les od umírání. |
|
Waldheimat, 1926, č. 10, s. 157 |
|
|
Osser Getürmter Gipfel Wucht stößt in den Raum Des Lichts und lässt der Täler Schatten Tief unter sich; des Glimmerschiefers Platten Bemächtigt sich Gemoose, Strauch und Baum Und kleidet finstrer Schroffen Zackensaum Mit jenem dunklen Grün, dem tiefen, satten; Dazwischen schimmern heller samtne Matten Wie ferner Kindheitssagen Wundertraum. Es ragt der Berg in beiderlei Gestalten, Verschollner Riesen wilder Kanzelbau, Mit seines Doppelgipfels prächtiger Schau. Und zwingt die Stürme, sich an ihm zu spalten, Und zwingt die Wolken, sich an ihm zu halten, Und gleißt und leuchtet hoch ins Himmelblau. |
Ostrý Vahou vrcholu opřen do prostoru světla jak věží vrháš stíny hluboko dolů - mech a kapradiny obrůstají s klečí tvé pláty svoru. A temně rozeklaný obrys skal lemuje temná zeleň, zdola sytí je jasný samet luk a v nich se třpytí sen, který mne od dětství oblétal. Tyčí se hora vzhůru hrotem dvojím, divoká kazatelna olbřímí, když nádherná se k nebi napřímí, zadrží bouři, mraky na ní stojí, jak svítí v modru, když se s nebem spojí, vím, že ta hora ze snů patří mi. |
|
Des Waldes Widerhall, s. 30 |
|
|
Lerchenlieder Es ist, als hätt der Himmel die Engel ausgesandt, dass sie als Lerchen jubelnd nun flögen übers Land. Viel hundert ihrer Lieder erfüllen die Natur; wie lauschend stehn die Blumen, wie betend ist die Flur! Da ist's, als wollt die Sonne auf einmal stille stehn, bei so so viel Lerchenwonne nicht hinter Berge gehn. |
Píseň skřivánků Bylo to, jak by nebe seslalo anděly, když nad jarními poli skřivánci vzletěli. Ta sprška jejich písní jásotem opilá! I květy naslouchaly, luka se modlila, slunce stanulo asi i modré obzory, aby skřivánčí hlasy nezašly za hory. |
|
Böhmerwäldler Jahrbuch 1969, s. 29 |
|
|
Frühlingslust Blumen blüh'n wieder im Sonnenlicht, Veilchen, Glöckchen, Vergissmeinnicht. Vöglein grüßen vor Lust und Freud' liederselig die schöne Zeit. Wunder reihen sich Wunder an; bleibt da ein Herz, das trauen kann? Frühlingslust, du holdes Glück, kehrst immer wieder der Welt zurück. Mach alle Menschen so lieb und rein, gut wie den Frühlingssonnenschein! |
Radosti jara Květy svítí v slunci do dálky, pomněnky i zvonky, fialky. Ptačím zpěvem ozývá se zas blažený, milostiplný čas. Div jak by se s divem ve běh dal; je srdce, co steskem stůně dál? Štěstí jara, čisté radosti, rok co rok se světem rozhostí. Dobrým dechem lidi oslovit zná vždy znova zjara slunce svit. |
|
Hoam!, 1970, 2. str. obálky |
|
|
Dorf hinter der Grenze Noch sitzt der alten Kirche Zwiebelturm auf seinem grauen Dach im Wettersturm und schaut wie ehmals über First und Baum herüber aus der Heimat trautem Raum. Aus flacher Mulde lugen Haus und Dach, und drunter ruht in manchem Truhenfach vergilbte Schrift; so mancher bunte Schrein schließt noch manch deutsches Bauernbrauchtum ein. Auf halbem Weg zum Dorfe, fast versteckt, liegt dort der Friedhof, längst nicht mehr gepflegt; in Gräberreih'n ruh'n unsre Väter aus, die ehmals bauten Stadel, Stall und Haus. Und rings in jenes Dorfes trauter Flur vermählt sich wild und bange der Natur nur hin und wieder eines Traktors Hall; doch schweigen Glocke, Huf und Peitschenknall. Und doch sitzt noch der alte Kirchenturm auf seinem grauen Dach im Wettersturm, und wartet still in seiner bangen Not auf eines Freudentages Morgenrot... |
Ves na druhé straně hranic Ta cibulová báně sedí ještě na věži kostela v přívalech deště a vidět je jak kdysi přes hřeben domov, důvěrně známý obraz, spíš jen sen. Ten mělký úval, v něm ty shluky střech, pod leckterou z nich truhla, prach a mech, zažloutlé glejty, švabach, zašlý selský šat v nich leží, poklad, marno naříkat. Na půli cesty ke vsi tichý lán našeho hřbitova, je dávno zanedbán, v řadě těch rovů naši drazí spí, ti zvedli sýpky, stáje, stavení. A humna dál, jak jsem je v dětství znal, zarůstají teď pustě dál a dál, rozryty traktory a opuštěny zas. Bez ržání koní, hlasu zvonů zmlkl čas. A přece stará báně sedí ještě na věži kostela v přívalech deště a tiše čeká v nouzi bez proměn, že svitne jitro zas a po něm den... |
|
Hoam!, 1972, č. 4, 2. str. obálky |
|
P.S. Ve starším otištění této básně v Glaube und Heimat je na jejím konci připojena poznámka: Geschrieben im Sommer 1951 an der Grenze. Následuje pak delší vzpomínka na Maxov k 300. jubileu obce, nesoucí jméno po svém zakladateli, svobodném pánu Wolfu Maximilianovi von Lamingen und Albenreuth.
Když Josef Widtmann 28. prosince 1974 zemřel v tom krásném městě Rothenburg ob der Tauber, provázely ho do hrobu tituly Oberstudienrat a Konrektor, které myslím už dávno neznáme. A přece byl kdysi šumavským venkovským učitelem rodem z Maxova, to už je dnes okres Domažlice, kde spatřil světlo světa 31. května 1899, působil několik let i v Praze, které později věnoval sbírku básní Prager Sonetten, poněvadž vedle povídek a vánoční hry k jesličkám to byly vždy znovu verše, jimiž plnil také po osudné válce a vyhnání skromné krajanské časopisy a kalendáře. Byl to člověk muzikální, hrál na housle a v posledních desetiletích svého života byl dokonce hudebním kritikem listu Rothenburger Zeitung. Už dávno před odsunem publikoval však ve dvacátých letech básně v českobudějovickém Waldheimatu (třicet let předtím byl v budějovickém německém gymnáziu, které už nestojí - roku 1945 ho jakoby symbolicky jen několik měsíců před koncem války zasáhla spojenecká bomba - spolužákem jakéhosi Johanna Vaclika z Dolního Dvořiště jakýsi Johann Widtmann z Maxova!) a ve své Modlitbě za Šumavu jako by se stal jedním z jasnozřivých proroků osudu svého národního kmene. Nezatrpkl nikdy ani potom, kdy se stalo, čeho se tolik bál a bez lidí neměla komu znít píseň skřivanů. To poněvadž mu zůstala snad až selsky zatvrzelá víra předků, kterou nám jeho sloka pomáhá pochopit:
|
Herr und Gott! Du nimmst von uns und gibst;
sieh, wir beugen uns vor deinem Walten! Denn wir wissen, Herr, dass du uns liebst, wenn wir treu dein Banner heilig halten. |
Pane, co všechno vzal jsi nám i dal,
je z lásky, vím, že dokonce i hněv tvůj plynul z toho, žes nás miloval, v té lásce nést mě nech tvou korouhev. |
- - - - -
* Maxov / hora Ostrý / České Budějovice / † Rothenburg an der Tauber (BY)
