OTTO WIENER
|
Gott sei Dank Danke, dass ich atmen durfte des Waldes harz'ge Luft! Danke, dass ich schauen durfte Wasserfall und Bergeskluft! Danke, dass ich hören durfte wie vielgestimmt doch ist die Welt! Danke, dass ich erfahren durfte dass Geben mehr als Nehmen zählt! Danke, dass ich fühlen durfte Freundschaft und auch Lieb'! Danke, dass ich sagen durfte: "Bitte, gib'!" |
Bohu dík Že směl jsem volně dýchat, díky, vůni lesů sát! Že směl jsem volně spatřit, díky, v roklích vodopád! Že směl jsem volně slyšet, díky, světa mnohohlas! Že směl jsem volně dávat, díky, ne brát jen zas a zas! Že směl jsem volně cítit, díky, lásky čistý dech! Že směl jsem říci, Bože, díky, žít ji nech! |
|
Böhmerwäldler Heimatbrief, 1993, s. 431 |
|
Jak by nás to vo mym křtu bylo málem cestou vodfouklo
Přirozeně si nemůžu událost, kterou popisují následující řádky (v originále zní titul textu v šumavském nářečí "Wie 's uns bei meina Taf' fost vowaht hätt'" - pozn. překl.) nijak pamatovat, velice dobře mně však ve vzpomínce utkvělo vyprávění osob, které se na ní podílely, totiž mého křestního kmotra a obou tet, jimž byla oné masopustní neděle roku 1928 svěřena úloha donést mne do farního kostela v Českých Žlebech (Böhmisch Röhren), kde jsem měl přijmout svátost křtu (kostel sv. Anny byl vyhozen do povětří v roce 1965 - pozn. překl.).
Zimy na Šumavě nikdy neslynuly nějakou velkou mírností, ale bývaly naopak téměř bez výjimky plné sněhu a mrazu. Ten osmadvacátý rok se měl v tom směru obzvláště vyznamenat a jako by si k tomu, aby dokázal, co umí, vybral zrovna ten čas, na který připadlo 8. února datum mého narození. Právě tři dny poté měl Duch svatý křtem ve farním kostele sestoupit i na mě samého. Nejprve však musela křestní karavana z rodné vsi dosáhnout farní obce, což byla otázka více nežli jedné hodiny. Mělo být té masopustní neděle opravdu krutě chladno, vítr, přicházející od Bretterbergu (dnes na mapách Spáleniště - pozn. překl.), hvízdal a nesl se dál přes místa zvaná Mühlstell dál až k Vltavě (Moldau) tak prudce, že stopa mimojdoucích už po několika vteřinách mizela zaváta, jako by nikdy ani nebyla. S uzlíčkem v náručí, v níž mělo být mé několikrát zavinuté tělíčko chráněno před příboji sněhu a mrazivého vichru, probojovávala se ta dotyčná, jež mne nesla, vždy v zákrytu za oním, kdo se brodil závějemi před ní, krok za krokem k "Lina" (zřejmě se tak místním nářečím označovaly "linie" opevnění z dob třicetileté války, zvané dnes "Volarské šance" v lese zvaném také "Schanz Wald" při cestě od Soumarského mostu /Säumerbrücke/ do Českých Žlebů, do níž ta z autorovy rodné vsi Guthausen /dnes Dobrá na Šumavě/ kolmo ústila - pozn. překl.), kde hukot větru byl přece jen trochu mírnější a mohlo dojít ke krátké zastávce. Více nežli polovinu času, který měla zabrat celá naše cesta, strávila teď pouhá její třetina. "Macht's auf (tj. "Rozbalte to!" - pozn. překl.)," vykřikla moje teta, "daß uns der Bua nit dastickt (tj. "ať se nám ten kluk neudusí!" - pozn. překl.)!" Než se tak ale mohlo stát, musel se "křtěcí" povijan otřepat (v originále "mußten der Fatschpolster abgestaubt" - pozn. překl.) a musely být olámány rampouchy ze svrchní houně, které na jejím vyšívání visely a držely jak úbory lopuchu (v originále "an dem gestickten Übertuch wie Kletten hingen", říkalo se těm ježatým kuličkám, jimiž po sobě děti házely, česky také "žebráci" či "švagři" - pozn. překl.).
Nejtěžší kus celé trasy byl zdolán. Cesta sice vedla pořád do kopce (a klučina nebyl vůbec nijaká lehká váha), les však zadržoval teď sílu větru na dlouhém úseku, než udeřila ještě jednou na pahrbku před farní vsí proti malému houfci, teď už nezadržitelně se mnou směřujícího k mému křestnímu obřadu (v originále "gegen die Taufgesellschaft anstürmte, die sich von ihm aber nicht aufhalten ließ" - pozn. překl.).
Následující studenou sprchu svěcené vody (v originále "den nachfolgenden kalten Guss des Taufwassers" - pozn. překl.) jsem patrně přestál při křtu stejně dobře jako celou tu cestu k němu, o které mi kmotříček i tety ještě častokráte vypravovali a snad přitom i mamince kladli na srdce, aby případného dalšího kmotřence už na svět raději nepřivedla v takovou roční dobu. Držela se té rady, neboť ten, co přišel po mně, spatřil světlo světa v líbezném měsíci máji (v originále "erblickte im Wonnemonat Mai das irdische Licht", při čemž "Wonnemonat" a "Mai" jsou vlastně německá synonyma - pozn. překl.).
Böhmerwäldler Heimatbrief, 1996, s. 62
Otto Wiener je stejně jako Rosa Tahedlová rodákem z Dobré na Šumavě, poblíž Soumarského mostu. Německy se té osadě, kde spatřil poprvé světlo světa 8. února 1928 a která si kupodivu dodnes uchovala mnoho z dávného kouzla, říkalo ovšem Guthausen. Stejně jako Rosa Tahedlová se měl stát učitelem a studoval proto v letech 1942-1945 na učitelském ústavu v Prachaticích. Až po odsunu však své pedagogické vzdělání dokončil v bavorském Straubingu. Od roku 1949 pak plných 40 let působil ve školské službě, naposledy jako ředitel základní školy v obci Chamerau v bavorském okrese Cham. V osmém čísle prvního ročníku Česko-bavorských Výhledů blahé paměti vyšel popis jeho zážitků při prvé návštěvě po letech v rodné končině. Zemřel 8. srpna roku 2011 třiaosmdesátiletý a je pochován v Lederdornu, místní části Chamerau, kde žil a také napsal mnohou ze svých básní, rozptýlených po stránkách krajanských časopisů.
- - - - -
* Dobrá na Šumavě / České Žleby / Prachatice / † † † Lederdorn, Chamerau (BY)
