JOSEF WILLARD
Morušovník
Ani mnozí z mých krajanů si už asi nevzpomenou, že se v Šitboři kdysi také pěstoval bourec morušový. Bylo to tak: začátkem čtyřicátých let (rozuměj dvacátého století - pozn. překl.) vzešel ze školy podnět k vysazení morušovníků (snad ne pro dobovou potřebu padákového hedvábí za války! - pozn. překl.) mezi vesnickou silnicí a záhony školní zahrady (v originále "zwischen Pflanzbeet und Straße" - pozn. překl.). Ty stromy můžeme obdivovat ještě dnes, ačkoli jsou už pořádně pocuchané. Keře morušovníku jsme tenkrát vysazovali i na kopci zvaném Eichenbühl, vedle sportovního hřiště a při cestě ke stavení čp. 51, řečenému "Schlößlmühl". Asi dva roky nato, když už sazenice stromů a keřů pěkně povyrostly, poněvadž jsme je my žáci pilně zalévali, dalo se pomýšlet na pěstování bource morušového (v originále "Seidenraupenzucht" - pozn. překl.). Náš učitel Karl Wurzberger (*1. ledna 1892, uprchl se ženou Annou, roz. Rothmeierovou /*5. dubna 1899/ a syny Walterem /*1921/, Ernstem /*1922/ a Guntherem /*1929/ ještě před poválečným "odsunem" do Německa - pozn. překl.) dostal housenčí vajíčka (v originále "Raupeneier" - pozn. překl.) a ta byla ve skleněné krabici vystavena slunečnímu záření. Trvalo věčnost (asi 10 dnů - pozn. překl.), než se pod sklem něco pohnulo. Poté, co se vyklubaly první housenky, bylo jim dáno k nakrmení pár zelených listů morušovníku (je to jediná a výhradní jejich potrava - pozn. překl.). Housenky byly ještě tak malé, že jejich život byl sotva patrný. Po několika dnech však rostly stále rychleji a každý den se jim muselo nosit víc a víc listů. Brzy jejich hlad naše mladé dosud morušovníky nestačily ukojit a tak jsme si z Ronšperka (rozuměj dnešní Poběžovice - pozn. překl.) pořídili v koších další krmení. Když už housenky dosáhly slušné velikosti, byl jejich hlad najednou den ze dne pryč.
Ještě dnes v duchu slyším, jak to v listech chroustá a křupe. A bylo to něco jako zázrak, když tu z vajíček velkých na čtvrt prstu bylo několik krabic housenek, navíc s tak obrovitou chutí. Aby byla jejich žravost utišena, byli každý den pověřeni dva žáci obstaráním potřebného krmiva. Poté, co housenky vyrostly a jejich hlad ustal, zapředly se do kokonu a byly odeslány jinam. Obecná škola v Šitboři zaujala tenkrát třetí místo v pořadí mezi všemi školami v Sudetech (v originále "im Sudetenland" - pozn. překl.) a dostalo se jí dokonce zvláštního uznání. Hodnotila se velikost a váha kokonů. Všichni, kdo se na výsledku podíleli, byli naň velice hrdi a ačkoli mě tehdy bylo něco mezi jedenácti a dvanácti lety, mám ještě všechno v dobré paměti.
Schüttwa : unsere Heimat (1990), s. 174
Výročí dvou ctihodných řádových sester ze Šitboře
Ty sestry ze Šitboře slavily nedávno (psáno v roce 1987 - pozn. překl.) pětadvacáté a šedesáté výročí svých řeholních slibů (v originále "Profeß-Jubiläum" - pozn. překl.). V rakouském Linci (v originále "in Linz/Donau in Österreich" - pozn. překl.) slavila svůj památný den 15. srpna roku 1986 se svými spolusestrami a příbuznými sestra Leonore Brunnová ze Šitboře čp. 17 (Gronadierer). Jubilejní bohoslužbu konal kurijní biskup (rozuměj vatikánský titulární biskup - pozn. překl.) Dr. Wagner z Říma, někdejší světící biskup v Linci, dobrý přítel řeholního domu, i se zdejšími jeho kněžími. Spolusestry oslavenkyně zkrášlily bohoslužbu svým zpěvem.
Sestra Leonore spatřila světlo světa 25. října roku 1903 v Šitboři čp. 17 (Gronadierer) jako druhé dítě Andrease Brunna a jeho ženy Margarethe, roz. Rothmeierové. Po vychození obecné školy pracovala na rodičovském hospodářství. Dne 8. února roku 1926 vstoupila Maria (tak znělo její křestní jméno - pozn. překl.) Brunnová do řádu Milosrdných sester sv. Karla Boromejského (boromejek). V srpnu téhož roku oblékla řeholní roucho a přijala řádové jméno Leonore. Dne 15. srpna 1928 složila v pražském mateřském domě své první sliby. Následně byla sestra Leonore nasazena do různých nemocnic v jazykově německých, později k "říši" připojených územích (v originále "im Sudetenland" - pozn. překl.), mj. v Jablonci nad Nisou, v Litoměřicích, ve Varnsdorfu a v Tachově (v originále "in Gablonz, Leitmeritz, Warnsdorf u. Tachau" - pozn. překl.). V Tachově zažila letecký útok (bylo to 14. února 1945 na Popeleční středu, kdy byla podle komentáře k dochovanému amatérskému filmu /viz Tachovský deník/ zasažena i místní nemocnice, bombardovaly americké letecké svazy i Prahu - pozn. překl.), po nichž byly v nemocnici i četné oběti na životech. Jako zázrakem se samotným sestrám nic nestalo. V roce 1948 byly německé řeholnice z Tachova vypovězeny. Z tohoto důvodu se pražské boromejky připojily k těm vídeňským. Tak se sestra Leonore dostala přes Vídeň do Bad Hall, svého prvního působiště v Rakousku. Roku 1958 byla přeložena do Lince. V obou působištích se věnovala péči o staré lidi. Ve službě setrvala až do svých pětasedmdesátin. I ve vysokém věku koná ještě malé výpomocné služby, ačkoli už sama potřebuje k trvalejšímu pohybu chodítko. I dnes žije stále podle zásady "sloužit Bohu a lidem".
V kapli nemocnice Theresienkrankenhaus v Mannheimu slavila se spolusestrami a příbuznými stříbrné výročí svých řeholních slibů řádová sestra Humberta. Nemocniční pěvecký sbor, doprovázený hrou na housle a příčné flétny, orámoval svým vystoupením sváteční chvíle, k nimž přišlo i množství šitbořských vyhnanců z Mannheimu a okolí. Po mši svaté bylo sestrami postaráno o jídlo a pití (v originále " für das leibliche Wohl" - pozn. překl.) pro všechny účastníky.
Sestra Humberta (Anna Willardová, "po chalupě" Simma /Simmer/) se narodila dne 17. prosince roku 1940 jako třetí dítě (a sestra pisatele originálního textu Josefa Willarda - pozn. překl.) šitbořského rolníka Georga Willarda a jeho ženy Elisabeth, roz. Brunnové (Gronadierer). Po vyhnání z domova byli přijati ve vsi Kaltenbrunn u Walldürnu (dnes je Kaltenbrunn jen místní částí bádensko-württemberského města Walldürn - pozn. překl.). Anna Willardová navštěvovala obecnou školu v obci Reinhardsachsen (dnes rovněž jen místní část Walldürnu - pozn. překl.). Roku 1955 se s rodiči odstěhovala do Seckachu, kde si Willardovi zbudovali vlastní obydlí. Pět let nato se Anna rozhodla vstoupit do kláštera. Připojila se ve Freiburgu k sestrám řádu sv. Vincence z Pauly (česky se jim říká vincentky či také vincentinky - pozn. překl.). Do kláštera vstoupila 10. srpna 1960 a oblékla po dvouletém noviciátu řeholní roucho, jakož i přijala řádové jméno Humberta. Své první sliby složila rovněž po dvoluletém noviciátu, v jehož druhém roce už byla delegována do mannheimské nemocnice Theresienkrankenhaus. Tam úspěšně absolvovala i zkoušky v oboru péče o nemocné. V roce 1987 oslavila i pětadvacetileté služební jubileum. Za svůj úkol i povinnost považovala vždy milosrdnou sesterskou službu nemocným na těle i na duši, pro něž tu chtěla být trvale nápomocna.
Schüttwa : unsere Heimat (1990), s. 215
P.S. Díky tomu, že se sestry Marie a mě jako koncem roku 1949 osiřelých dětí ujala v nejranějších padesátých letech dvacátého století do té doby farská kuchařka v Domažlicích (rodem ovšem z okolí Soběslavi) Anna, roz. Váchová, (tu domažlickou faru rozpustili proto, že kněží měli napomáhat útěkům přes hranice) měl jsem za tety dvě její sestry (vstupem do kláštera kdysi ulehčily zadluženému statku ve vsi Debrník) Božku a Růžu, dnes už v Pánu zesnulé, řádovými jmény Irenea a Marisstella, školské sestry Notre Dame z mateřského domu v Horažďovicích, kde mezi válkami působil jako kněz pozdější kardinál Josef Beran. To jen, že o pojmu "ctihodné" sestry mám věru kladnou představu.
Josef Willard se narodil dne 20. května 1932 v Šitboři na stavení čp. 35, které tam dosud stojí a kde se kdysi říkalo u "Simmerů" (Simmer). Otec Georg (*28. března 1911) byl synem Andrease Willarda (*2. dubna 1878, †14. dubna 1956 v bádensko-württemberské obci Seckach), předešlého hospodáře na jeho i synově rodném stavení, a jeho ženy Kathariny, roz. Müllerové (*31. prosince v Novém Kramolíně /Neu-Gramatin/, †23. ledna 1951 ve vsi Kaltenbrunn /dnes místní část bádensko-württemberského města Walldürn/). Georg měl bratra Josefa (*30. května 1909 v Šitboři, zahynul pětatřicetiletý v Německu 23. března 1945), dále bratry dvojčata Andrease a Antona (*3. července 1913, Anton padl osmadvacetiletý v Rusku 2. března 1942), bratra Franze (*14. září 1917) a Johanna (*4. února 1921, padl dvacetiletý v Rusku 19. listopadu 1941), jak se dočítám z archu sčítání lidu z roku 1921 (mohl být tedy ještě někdo další). Matka "našeho" Josefa Anna, roz. Brunnová (*11. července 1908 v Šitboři čp. 17 /po chalupě "Gronadierer"/, †6. května 1973 v Seckachu) měla kromě něho ještě dcery Marianne (*12. září 1935), provd. Wies-Stemmlerovou) a Annu (*17. prosince 1940), později, jak už shora zmíněno, řeholnici vincentku řádovým jménem Humberta, jakož i syna Erwina (*12. prosince 1947 už po "odsunu" rodiny do Německa). S manželkou Hildegard je Josef Willard členem sdružení "Seelsorgeeinheit", pečující v Seckachu o sanaci věže místního kostela sv. Šebestiána, nazývaného na webových stránkách "kusem domova". Asi jako ty moruše na šitbořské návsi. Vidím se na schodech dnes už zbořeného stavení čp. 58 ve Vlastiboři (to místní jméno mi Šitboř /Ješitboř/ nějak připomíná), které postavil můj dědeček Jan Komárek (stavěl kdysi i v císařské Vídni), v rukou mám c.k. českou školní čítanku a čtu si v ní o chovu bource morušového (ten noční motýl býval prý i příčinou válek) s dobrodružnou historií "únosu" vajíček z Číny do Cařihradu už roku 552 v dutých bambusových holích dvou byzantských mnichů. Z mých zemědělských ideálů mnoho nezbylo, zmíněný chov byl prý u nás po roce 1950 administrativně potlačen. Syn spisovatele Ludvíka Vaculíka Ondřej se u morušovníku v Šitboři zastavil ve filmu "Mizející místa domova" a na webu Kam po Česku se píše o tamní "unikátní návsi plné moruší" přímo jako o krajové zvláštnosti. Kolik těch zvláštností jen ještě neznáme!
- - - - -
* Šitboř
