EDMUND WILTSCHKO

Der Budweiser Bumme

Wo sich Maltsch und Moldau fanden,
ist einst eine Stadt entstanden,
die gar bald im ganzen Land
als Studenten-Städtchen ward bekannt.
Aus der Böhmerwald kamen
viele, die hier Wohnung nahmen,
um da, nach der Eltern Willen,
ihren Wissensdurst zu stillen.

Wie so manch' bekannte Stadt
die Besonderkeiten hat,
so hat Pisa den schiefen Turm,
Klagenfurt den Drachenwurm;
Olmütz hat die guten Quargel,
Znaim die Gurken und auch Spargel;
Berlin ist auf die U-Bahn stolz
und München liebt stets Hopfen-Malz.
Eidam liefert uns den Kas,
Pilsen ein gar köstlich Naß.
Das Goldne Prag hat den Hradschin,
den Stephansdom besingt ganz Wien.
Venedig füttert seine Tauben,
Budweis, das hat seine Lauben.
Köln hat seinen Faschingsrummel
Budweis hatte seinen Bummel;
eine eigne Sprache auch,
war sich nur in Budweis Brauch.
Jeder der in Budweis war,
denkt mit Wehmut oft sogar
an die schönen Bummelstunden
und was er dabei empfunden.

133 Meter in Quadrat
hat der Ringplatz dieser Stadt.
Darauf war seit altersher
streng geregelt der Verkehr.
Der Westen wurde für die Alten
von der Jugend frei gehalten;
die Tschechen bummelten im Süden
von den Deutschen streng gemieden.
Der Norden wimmelt von Gesinde,
vom Hausknecht bis zur Magd und Kinde.
Der Osten war den Deutschen offen,
die haben sich dort stets getroffen.

Als Gesetz zwar ungeschrieben
ist die Ordnung so geblieben.
Somit war auch jedem klar,
wer, wo, wann zu finden war.
Denn auf den genannten Strecken
traf man sich zu manchen Zwecken.
Manche kamen bloß und tratschten,
andre ihre Schuh verhatschten,
und nur aus Bewegungsgründen
waren sie dort oft zu finden.
Doch es war die grössere Schar,
für die der Bummel Selbstzweck war.
Manch einer bei der Arbeit saß,
und auf den Bummel ganz vergaß.
Doch wenn er dann nicht weiter kam,
ließ stehen er den ganzen Kram
und eilte flugs auf schnellen Sohlen,
um sich am Bummel Rat zu holen.
bestimmt war irgendeiner dort,
ihm helfend mit dem rechten Wort.
Kannte er sich schließlich aus,
ging befriedigt er nach Haus.

Minder Fleißige jedoch blieben
auf dem Bummel bis halb sieben;
wenn sie auch dort gar nichts machten,
hin und wieder nur laut lachten,
um den Blick auf sich zu lenken. -
Ihnen konnt man 's nicht verdenken,
hatten doch auch sie 's Verlangen,
sich ein Flämmchen einzu fangen.
Meist standen sich, den Bummel säumend,
und von Eroberungen träumend.
Doch Blicke, hündisch hingeschmachtet
werden meistens nicht beachtet.
denn Verehrung aus der Ferne
haben Mädchen gar nicht gerne.
Drum wollt' es ihnen nicht gelingen,
ein Mädchenherz sich zu erringen.
Es wuchs der Groll in ihrem Herzen
und trieb sie zu derben Scherzen
mit denen sie die Mädchen quälten,
das Bummeln ihnen so vergällten,
dass sie verbittert bald entflohen
den Flegeleien, den allzu rohen.
Es gab auch andere mit mehr Mut
die taten, was man eben tut.
Die haben, ohne lang zu fragen,
sich als Begleiter angetragen
und blieben, trotz Protest,
an ihrer Seite, stur und fest,
wohl wissend, dass ein "Frauen-Nein"
nicht immer auch ein Nein muß sein.
Ein "Ja" sofort und augenblicklich,
war für ein Mädchen gar nicht schicklich;
es muß sich anfangs etwas zieren,
könnt sonst den guten Ruf verlieren.
Drum, Brüder, nur nicht gleich verzagt,
denn es gewinnt, wer frisch gewagt
und Ausdauer führt auch zum Ziele.
So gab es der Methoden viele
die Mädchenherzen zu betören,
selbst bis zum "Ew'ge Treue"-Schwören.
Alle Stufen des Verliebtseins
und auch solche des Betrübtseins
haben am Bummel meist begonnen;
die meisten sind im Nichts zerronnen.

Doch manche Liebe hat gehalten
und konnt zur Ehe sich entfalten.
Hat solch ein Pärchen sich gefunden
ist es nach zwei/drei Runden
still vom Bummel abgezogen,
zur "Krummauer" hin eingebogen
in der "Schiller-Park" hinein,
um nur schnell allein zu sein.
Viele geblieben im Gedränge
scheute nicht die Menschenmenge
Nur zum Spaß und Zeitvertreib
war für sie die Bummelzeit.
Drum wurde meist nach kurzer Dauer
oft gewechselt, ohne Trauer;
denn das höchste der Gefühle
war für ihn, in dem Gewühle
stolz an ihrer Seit' zu schreiten,
sie nach Hause zu begleiten.
Kurz, so zu hangen dran,
als wär man ein perfekter Don Juan.
Also wandelte in Reihen,
sei 's zu Acht, zu Viert, zu Zweien,
täglich auf die gleiche Weise,
mässigen Schrittes, etwas leise,
fast die gleiche Bummelschar
das blieb sod as ganze Jahr.
Denn ob Regen, Schnee, ob Sonne,
Bummeln war stets eine Wonne,
da die Lauben man benützte,
wenn vorm Wetter man sich schützte.

Doch es hatten diese Lauben
einen Nachteil, kaum zu glauben:
Seht, schleicht dort nicht, still und leis,
spionierend scharf, ein Greis?
Ist 's der Papa Granz oder der Polz,
der spioniert, der Hagestolz?
Wird er morgen alle prüfen
die hinter oder neben Mädchen liefen?
So bracht der Bummel nicht nur Freuden,
oft auch Sorgen oder Leiden.

Wenn Platzkonzert am Sonntag war,
bot sich der Bummel anders dar.
Man stolperte auf Katzenköpfen
hinter blonden Mädchenzöpfen
um den Samson-Brunnen rum
zum Takt der Trommel, bum, bum, bum
und schwörte zu Trompetentönen
Lieb' und Treue seiner Schönen.
Jedem auf beschrieb'ne Art
der Bummel ein Erlebnis ward.

Längst vergangen sind die Zeiten.
Schön war es doch, wer will 's bestreiten.
Wolltet ihr der Maid gefallen,
mußtet ihr nur zum Bummel wallen.
Budweis-Bummel, Mädchenliebe,
wenn 's nur ewig dauernd bliebe -
daß war unser Stoßgebet.
Doch wir sind in alle Wind verweht.

Unser lieber alter Bummel
man zwei geliebt, weil schwer die Wahl.
Wehe, wenn dann beide kamen,
lieber Gott, hilf weiter, Amen.
Hin und her geht das Gewoge,
wie die Wellen in dem Troge;
Buben balzten wie die Hähne,
Mädchen reckten sich wie Schwäne;
Augen wandern, Blicke fragen:
"Schönes Fräulein, darf ich' wagen?"
Mitten in dem Reich der Liebe
und der keuschen Anfangstriebe
herrscht ein ungekrönter König
dem sie alle untertänig:
Dunkle oder blaue Augen, rosige Wangen
und im Herzen Liebe, viel Verlangen.

Budějovické korzo

Kde do Vltavy ústí řeka Malše,
tam zrodilo se kdysi město naše,
by pro domácí, jakož pro přespolní,
proslulo jednou coby město školní.
Studovat ze Šumavy přišli mnozí
a našly se tu byty pro příchozí,
kteří by, jak to rodiče si přáli,
dychtivě ve vědách se vzdělávali.

Každé město cosi má,
podle čeho svět je zná,
Pisa na šikmou věž láká,
Klagenfurt má svého draka;
Olomouc chutné syrečky,
Znojmo chřest a okurečky;
Berlín U-Bahn oslavuje,
Mnichov chmelem, sladem sluje.
Eidam dodává nám sýrů,
Plzeň moku dobrou míru.
Praha nedá na "Hradčana",
jakož Vídeň na Štěpána.
Benátky krmí své holuby,
my máme parádní podloubí;
Kolín nad Rýnem má svůj karneval,
budějovické korzo také leckdo znal.
I vlastní mluvu svou jsme měli,
jen tady jsme si rozuměli.
Budějovice, to je prostě jiná,
kdo tu byl, rád se dodnes rozpomíná
na zdejší korzo, krásné chvíle,
stesk cítí, až to není milé.

133 metrů čtverečních
tu náměstí má. Věz, že v nich
vládl už zdávna pevný řád,
který měl každý zachovat.
Západ byl starším vyhrazen,
mládež jim přihlížela jen;
na jihu Češi korzovali,
straně Němců se vyhnout dbali.
Sever služebné hostil všecky,
podomky, služky, ty i s děcky.
Východ pak Němcům patřil celý,
ti se tam po svém k sobě měli.

Jako zákon, byť nepsaný,
držívaly se ty strany.
Každému tak hned bylo jasné,
kde koho najít a kde zas ne.
To na těch štrekách nijak málo
leccos se dobře sjednávalo.
Mnozí přišli jen hubou hnout,
jiní boty si vyšlápnout,
mnozí jen nohy provětrat,
být viděn, tu se nalézat.
Většině, tímto dokládáme,
účelem bylo korzo samé.
Byli ovšem i četní tací,
co seděli dál při své práci
a jen že to s ní nešlo dál,
od všeho krámu leckdo vstal
a kvačil skokem, vpředu bradu,
tam na korzo si pro poradu;
určitě někdo byl v tom tlumu,
kdo správným slovem pomohl mu.
Dověděl se tak to, co chtěl,
a spokojen zpět domů šel.

Ti méně pilní ovšem, hleďme,
zůstávali až do půl sedmé;
jakkoli tam nic nedělali,
občas jen hlasitě se smáli,
by se stali víc nápadnými. --
Soudit je sotva přísluší mi,
vždyť pouhé přání mohli mít,
čísi srdéčko ulovit.
Stávali korza na okraji
a snili, čeho dobýt mají.
Však psovských očí roztoužených
dbávají málo mladé ženy,
protože pitvoření zdáli
jen nerady by přednost daly.
Takhle se dívčích srdcí málo
věru kdy vybojovat dalo.
Zatvrdili se zneuznaní
a jejich hrubé žertování
děvčatům korzo ztrpčit znalo,
že leckteré pryč utíkalo.
Hulvátství obvykle tak ženou
poprávu bývá odměněno,
zato uspěje dvornost smělá,
odvaha, která ví, co dělá.
Nač kolem horké kaše chodit,
dívku je třeba doprovodit
a zůstat, byť se plaše brání,
jí po boku, vždyť přes zdráhání
nebývá vlastně její "ne"
zdaleka vždycky rozhodné.
Vždyť dát ti "ano" okamžitě
sotva kdy, chlapče, získá si tě,
děvče ví, proč si pověst střeží,
a ne, že na tom nezáleží.
Bratři, nevzdávejte to vkrátku,
byť odvahu měls na počátku,
jen vytrvalost vede k cíli.
Je metod víc, co slouží chvíli,
ale ne vždycky pomáhá
věčné věrnosti přísaha.
Ta láskyplná vyznání,
ta neodvratná zklamání,
na korze často původ měla;
a v nic i mnohdy vyšuměla.

Leckterý vztah žil napořád
a manželstvím se uměl stát.
Takový párek už jsme znali:
párkrát tu s námi korzovali,
pak ale tiše zmizli v chvíli
za most přes Malši zabočili
v park za Krumlovské aleje,
kde samotným jim dobře je.
Někomu nevadí být davem,
tísnit se v něm je mu to pravé,
bavit se, užít kratochvíle,
to pro něho je korzo čilé.
Známosti tu vzešlé vskutku
střídaly se beze smutku;
stačilo přece výši citu
po jejím boku kráčet si tu
hrdě a aniž by ses k tomu
vázal, ji doprovodit domů.
Nemusels být zavázán
a cítil ses jak Don Juan.
Tak tu šly ty řady denně
v osmi, čtyřech, dvou, ne méně,
stále takto družně spolu,
uměřeném při hlaholu,
stejných lidí stejný krok,
totéž korzo rok co rok.
Bez ohledu na počasí
nemohlo být větší krásy,
zásluhou pak rynku chlouby
dalo skrýt se do podloubí.

Měla ovšem tato skrýše
vedle výhod vadu spíše:
hleď starce, jenž se sem krade,
vyzvědač na párky mladé?
Je to otec Grunc či Pelc,
šmírák, starý mládenec?
Bude zítra vyšetřovat,
kdo sem ve dvou šel se schovat?
Korzo tak kromě všech radostí
přinášelo i strázní dosti.

Když býval koncert na náměstí,
nabídlo korzo jiná štěstí.
Bývaly tam kočičí hlavy,
my však šli jen po copech plavých,
tu Samsonově kašně blíž
do taktu bubnů, trubek slyš
vyznání, lásky přísahu
kráskám, jež byly v dosahu.
Každému prostě podle chuti
mělo korzo co k nabídnutí.

Už dávno zapadly ty doby.
Krása i v paměti je zdobí.
Dívce když ses chtěl zalíbit,
na korzo prostě musels jít.
Kéž by ta dlažba, to korzo na ní '
trvaly věčně do skonání --
tak jsme se léta modlívali.
Do světa nás však časy svály.

Na korze nejvíc těžko bylo,
když se ti ve dvou zalíbilo.
Co kdyby potom přišly obě,
to pak sám Pán Bůh pomoz tobě.
Vlny se korzem přelily,
jak by šel vítr v obilí.
Kohouty vidím, nás hochy mladé,
labutí šíje dívek řadem,
oči plát, pohled mlčky doufat
a ptát se, zda si lze dnes troufat.
Vprostřed té říše, plné lásky,
těch cudných hlesů na otázky,
král bez trůnu se pánem stane
a má nás všechny za poddané:
tmavé či modré oči, tváře růžolící,
a v srdci touhy, co slovy nelze říci.

Původně jsem měl v úmyslu originál toho studentského veršování i svůj stejně naivní pokus o jeho překlad do češtiny zařadit mezi anonymní výtvory na samém počátku webových stran Kohoutího kříže, pak jsem ale dal přednost jménu člověka, který ho podle vlastního vyjádření upravil a pořídil i jeho doslovnou (neveršovanou) českou verzi. Tu jsem nepoužil už proto, že tam slovo "der Bummel" bylo důsledně v celém textu přeloženo českým výrazem "courák". I kdyby nebyl vymyšlen a skutečně v Českých Budějovicích existoval (v Plzni tomu tak bylo, viz dokument Plzeňské korzo ve vzpomínkovém vyprávění pamětníků) - byl by člověku místa neznalému trochu násilný a nesrozumitelný, byť má jako součást studentského slangu svou nepochybnou cenu. V titulu svého opisu, který získal ředitel gymnázia v České ulici zřejmě od účastníků slavnosti ke 110. výročí otevření této školní budovy, uvádí Edmund Wiltschko, absolvent někdejší německé Oberschule für Jungen, jak bylo německé gymnázium za druhé světové války a nacistické okupace města přezváno, že verše jsou dílem maturanta ročníku 1919, který zůstal neznámým. Sám Edmund Wiltschko se narodil 9. září roku 1923 v Českých Budějovicích Katharině a Franzi Wiltschkovým a maturoval tu v roce 1942 na německém gymnáziu (tehdy přezvaném na "Oberschule für Jungen") roku 1942. Následovalo válečné nasazení, letecký výcvik na stihače a ruské zajetí, z něhož se vrátilna západ Německa až poté, co jeho rodiče a sourozenci prošli tzv. "odsunem". V roce 1951 se oženil a vstoupil do služeb bundeswehru, který ho povolal jako velitele roty do bavorského okresního města Roth ve Středních Frankách (Mittelfranken). Následovaly posádky v Bad Godesbergu (od roku 1969 městská část tehdejšího hlavního města SRN, jímž byl Bonn ve spolkové zemi Severní Porýní-Vestfálsko /Nordrhein-Westfalen/), Bonnu a Saarbrückenu, než Wiltschko odešel roku 1980 do penze v hodnosti podplukovníka. Postavil si dům v Hainstadtu, části města Buchen/Odenwald ve spolkové zemi Bádensko-Württembersko. V blízkém Walldürnu strávila dětství a mládí jeho žena Aline, jinak rodačka z Frankfurtu nad Mohanem (přišla tam na svět 31. července 1925) a vyučená kadeřnice (kadeřnický salon v Buchenu provozovala až do roku 1994). Wiltschkovi měli spolu dvě dcery, z nichž Astrid se provdala do Wachtbergu u Bonnu a Renate až do Plogoff v nejzápadnějším bretaňském výběžku Francie (departmán Finistère), odkud to Edmunda stále více táhlo domů, takže se od roku 1997 usadil i se ženou v koupeném domě blízko rodných Budějovic na adrese Včelná, Tyršova 505, pošta Boršov nad Vltavou. Prožili tu skoro 15 let, nabízeli překladatelské a tlumočnické služby a Edmund Wiltschko se dokonce stal členem Svazu letců České republiky. Dnes v tom domě bydlí absolventka Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Plzni, zubní lékařka MUDr. Tatiana Farnijeva (*1963) se svým mužem MUDr. Alexem Farnijevem, rovněž stomatologem. Ti ovšem koupili ten dům už od potomků Wiltschkových. Už dne 14. ledna 2011 totiž zemřela v bavorském Waldkirchen paní Aline a byla pochována do hrobu svých rodičů v Buchen/Odenwald. Ačkoli měl její muž dobré kontakty s českými známými (podle svědectví Mgr. Sekyrky, jehož zásluhou jsem text "Der Budweiser Bummel" získal, hovořil česky bez cizího přízvuku) a pravidelně se účastnil setkání svého maturitního ročníku (naposledy v hornorakouském Schläglu 6. června 2011), trpěl samotou velmi citelně. V roce 2013 se vypravil na Lanzarote v horkém létě a Kanárské ostrovy se mu staly osudem. Těžce se roznemohl a byl velice spěšně dopraven do Německa, kde 9. srpna téhož roku 2013 na lůžku hospicu v Bad Godesberg, kde o něho pečovala dcera Astrid, vydechl naposledy na den přesně měsíc před svými devadesátinami. Na parte má uvedenu i svou někdejší vojenskou hodnost "Oberleutnant a.D." a v němčině i krásný citát z Cervantese, který zní v češtině, v níž je ovšem smrt rodu ženského, takto: "Smrt není žnec, který by ctil polední klid, kosí přitom trávu suchou stejně jako tu zelenou." Jako by to byl po letech i komentář k "Budějovickému korzu".

- - - - -
* České Budějovice / Včelná / † † † Bad Godesberg, Bonn (NRW)