WILHELM WINTER
|
Zwischen Riesenschloss und Aschenberg Eine Reimerei um den Ort Reckerberg Vom Goldenen Brunn durch die Wälder, die dicht en, aus alten Tannen und bärtigen Fichten die Losnitz urwüchsiges Waldland durcheilt, hell glucksend und rauschend und nirgend verweilt. Und flinker als Pfeile die spiegelnden Wellen durchflitzen die feurig getupften Forellen, im Ufer sich bergend und unter den Steinen, wenn Buben zum Fischen am Bachrand erscheinen. Und über das Wehr stürzt schäumend und spritzend das Wasser, im Sonnenlicht schimmernd und glitzernd. Hier trennt sich der Mühlbach, um durch sein Gefälle das Mühlrad zu drehen an sonniger Stelle. Talbwärts die Bäche zusammen nun fließen, Sich windend und schlängelnd durch grünende Wiesen, durch Brücken, vorüber an Weiden und Erlen, wo Tautropfen funkeln am Morgen wie Perlen. Doch schmal ist das Tal. Von den Ufern den beiden, erheben sanft sich Wiesen und Weiden. DieHänge hinan tragen seichtgründige Felder Kartoffel und Korn.Und rings rauschen Wälder. Sie klettern bergaufwärts aus Bachgrund und Wiesen zur Felsbrockenwildnis beim Schlosse der Riesen. Der Aschenberg krönet die andere Seite des Tales, wie Feuer erglühet die Heide. Und zwischen den Bergen am Bach, an den Hängen, die Häuser und Höfe; und zwischen den Klängen der Glocken von weidenden scheckigen Rindern das Dengeln der Sensen, das jauchzen von Kindern. Wie lang deutsche Bauern und Holzhauer waren am Bach doch zu Hause! Nun sind schon seit Jahren die Menschen vertrieben, die Lichter verglommen! So hat man dem Lande die Seele genommen. |
Mezi Obřím hradem a Popelnou Rýmování o někdejším Reckerbergu (dnes Popelná) Od Zlaté Studny tě lesy provázejí, jedle i smrky větvemi se chvějí a Losenice údolím se vine, jasně zurčí a šumí vonným stínem. Jak hbité šípy ve vlnách se tratí, jak oheň svitnou pstruzi kropenatí, mihnou se jen a zmizí pod kameny na zlost všem rybařícím klukům vyjeveným. Tak i tu vodu v běhu sotva chytíš, pění a září, ve slunci se třpytí. A Mlýnský potok odbočí tu jinam, kde pohnout má kolem starého mlýna. Pak do údolí znovu spolu plynou zelení luk sytou a pohostinnou, pod mostky, jež olše a vrby chrání, na listech blyskající hebkou rosou ranní. A údolí se úží. Břehy kryje stín něžně z nich stoupá mlha do pastvin. Kamenitá pole se šíří v lesních stráních, brambory s ovsem střídají se na nich. A zase les. Obří hrad v hoře zvané Valy s kamenným mořem u pat mocné skály. Popelná proti se zvedá nad dolinou, po bocích se jí pásy světla řinou. Mezi vrchy na svazích při potoku tu ležel domov, drahý srdci, oku, domy a dvory; zvonce kravských stád, řinkot kos, výskot dětí slyšels odevšad. Sedláci, lidi z lesů pokojně tu žili, byli tu doma. Teď už drahnou chvíli je po nich pusto. Světlo zhaslo v ráji, někdo vzal kdysi duši tomu kraji. |
|
Hoam!, 1973, s. 121 |
|
25. prosince 1982 zemřel v nemocnici ve Würzburgu v pouhých 56 letech Wilhelm Winter. Narodil se 16. srpna 1926 přímo v Reckerbergu (dnes Popelná) jako prvé ze šesti dětí a prožil tam na usedlosti rodičů šťastné dětství a mládí. Od září 1937 až do povolání k wehrmachtu v březnu 1944 navštěvoval školu v Kašperských Horách. V srpnu 1945 byl pro nemoc propuštěn ze zajateckého tábora v Bad Kreuznach do vlasti, kterou musel už v lednu následujícího roku opustit už natrvalo tzv. "odsunem". Ve Straubingu začal studovat na tamním učitelském ústavu a působil jako mladý učitel brzy poté postupně v několika školách, z nichž poslední byla reálka v Höchbergu, kde učil až do svého skonu. Od roku 1974 žil ve Würzburgu a je na místním hřbitově i pochován. Svou věrnost domovu prokazoval právě svými literárními příspěvky do krajanského časopisu Hoam!, v němž vyšel na s. 190-191 ročníku 1983 i jeho nekrolog se snímkem té dosud mladistvé tváře pedagoga i básníka.
- - - - -
* Popelná / Obří hrad / Kašperské Hory / † † † Würzburg (BY)
