MAX WINTER
Provolání k Šumavanům
(1908)
Vezměte jen sto takových dřevěných špánků, Šumavané! a svažte je pěkně dohromady. Jste silní lidé. Pokuste se teď takový svazek tenkých loučí zlomit. Nedokážete to. Teď ten svazek opět rozvažte a lehce zlámete louč po louči, špánek po špánku. Rozumíte smyslu? Přeneste to podobenství na sebe sama. Každý jeden z vás je pouhá louč snadno ke zlomení. Lehko ji zláme ten mocný a silný, jímž je váš nepřítel, váš vykořisťovatel. Pokud se však spojíte navzájem, pokud nebude každý z vás jednotlivě vystaven na pospas přesile, ale budete-li protivenství čelit všichni, pak se stanete stejně nepřemožitelnou silou, jakou už dnes je třída průmyslového proletariátu. Staňte se nepřemožitelnými, staňte se mocí světa!
Chcete-li vybřednout ze své nouze, chcete-li, aby stát patřil vám, aby vám mohl pomoci, pak se musíte nejprve organizovat, musíte se navzájem semknout. Stejná bolest a stejné utrpení, stejná starost a nouze společná vám všem ukove vás dohromady a spoutá navzájem, dá obsah zápasu, který vedete za sebe a za své děti. Potom se i odvrátíte od falešných přátel, kteří kolem vás dosud tropí své kejkle, totiž od agrárníků a křesťanských sociálů, kteří si vás připomenou jen tehdy, když volby stojí za dveřmi a jim je třeba vašich hlasů, aby se sami stali velkými a mocnými. Jsou-li ale zvoleni, zvoleni vaším prostřednictvím, prostřednictvím vás malých, vás vykořisťovaných otroků, vás sluhů, pak opět zapomenou vás i vaší nouze, poněvadž pro ně nebylo nikdy důležité vám pomoci, poněvadž jim šlo vždycky jen o to, pomoci sobě, totiž vstoupit do třídy těch mocných, těch, kdo vlastní. Pošlete je k čertu, když za vámi přijdou se svými licoměrnými řečmi a krásnými sliby, se svými lžemi o sociálních demokratech a posuzujte je toliko podle toho, co ze svých slibů dodrželi.
Budete-li už tak daleko, pak vám zbývá jen jediná cesta, cesta, kterou kráčí organizované dělnictvo celého světa, cesta, kterou razí sociální demokracie pralesem dnešního státu, ovládaného žokem peněz ke světlým výšinám lidstva, kde také vám, otrokům lesa, kyne za vaši práci plná mzda, pro vaše děti dostatek chleba, pro vaše stáří klid a vám i vašim ženám po celý váš život radosti vyšší, opravdu mravné civilizace!
Organizujte se, Šumavané! Daleká je cesta, tvrdý je zápas, veliký a nádherný je však cíl, který kyne i vám! Kdo si sám pomůže, tomu je pomoženo.
Roku 1908 vyšla v Budějovicích kniha, z jejíhož závěru tu překládáme posledních pár odstavců, s trochu dryáčnickým titulem Die Blutsauger des Böhmerwaldes (Ti, kdo pijí Šumavě krev) s podtitulem Bilder aus dem Leben der Holzknechte. Jako její autor je uveden Max Winter, vyšla údajně nákladem Antona Webera v Krumlově, vytištěna byla však u Wilhelma Seidemanna v Teplicích na druhém konci Čech. Jako kdybychom neznali tu osudovou osmičku na konci letopočtu: deset let nato 1918 padne monarchie a republika rozetne Šumavu vejpůl střeženou státní hranicí, třicet let 1938 nato vejde Šumava do náruče Hitlerovi s jeho národně socialistickou třetí říší a čtyřicet let nato 1948 klesne na ni, zpustlou vyhnáním dosavadních německy mluvících obyvatel, na málem půlstoletí železná rudá opona v reznoucích chumáčích ostnatého drátu, jimiž se ježí rovnou pomezí nového společenského řádu za vzor světovému proletariátu. Kdo si sám pomůže? Nikdo: vždy mu bude pomoženo. Ten, kdo tu staví před oči lidem jejich často samozřejmá práva, byl v boji o ně osobně zklamán nejednou, "konečný" osud Šumavanů však, budiž k jeho cti řečeno, nemohl ani tušit, jakkoli ho jejich dosavadní křivdy natolik hnětly. Ovšemže krev Šumavě, jak titul jeho knihy praví, nepijí oni dřevorubci, ze života kterých tu podává obrazy, nýbrž pod tímto zorným úhlem především schwarzenberská šlechta, jejíž způsob zacházení s pracovními silami je popsán takřka reportážním stylem. Autorem knihy není totiž nikdo jiný než redaktor vídeňského listu Arbeiter-Zeitung Max Winter a titul Die Blutsauger des Böhmerwaldes je právě jednou z řady jeho sociálních reportáží (viz i www stránky Max Winter -- Journalist und Sozialreformer), jak je představují třeba dvě knihy o Vídni Im dunkelsten Wien (1904) a Im unterirdischen Wien (1905). Winter se narodil 9. ledna 1870 v maďarském Tárnoku blízko Budapešti, vyrůstal však už ve Vídni, kde se vyučil obchodníkem, začal velice záhy psát a poté, co se 1894 objevily jeho prvé reportáže v listu Neue Wiener Journal, nastoupil hned roku následujícího do redakčního štábu zmíněného už orgánu sociální demokracie AZ, kde setrval vlastně až do své emigrace. Po občanské válce v Rakousku 1934 byl totiž nucen jako politicky nežádoucí odejít do USA, kde se usadil v Hollywoodu, byl činný jako scénárista a novinář, než skonal 11. července 1937 v Los Angeles. Někdejší člen rakouské říšské rady za sociální demokracii už v letech 1911-1918, 1919 zástupce vídeňského primátora, 1923 člen spolkové rady, 1925 jako šiřitel hnutí Kinderfreunde i prezident Socialistické výchovné internacionály, téhož roku za pomoci akce Mühlstein rovněž iniciátor zřízení sítě dětských knihoven po celém Rakousku, zemřel nakonec podobně jako jeho ubozí Šumavané předtím i potom daleko od domova. To, co jim sliboval, bylo nakonec upřeno už jemu samému. Jaký paskvil těch iluzí měla však ještě přinést všechna léta následující!
- - - - -
* Tárnok (M) / † Hollywood (USA) / † † Vídeň (A)
