FRANZ E. WISCHIN

Bouřkový vrch (Křížová hora)

Poněvadž se nad tím vrchem Krumlovany tak oblíbeným (němčina má pro ten případ označení "Hausberg" - tj. "domácí hora" - pozn. překl.) přečasto stahovala bouřková mračna, býval obecně zván i "Gewitterberg", tedy "Bouřkový vrch". Původně byl na něm útulek poustevníkův, pak sem putovala procesí za údajně zázračným sousoším Kalvárie, posléze začátkem století osmnáctého to místo nahoře nad městem získalo z darů svých obyvatel trvalý církevní význam zbudováním centrálně kruhově řešené poutní kaple s plášťovou střechou a v neposlední řadě i křížovou cestou vedoucí sem zdola volnou krajinou. Egon Schiele se chopil ve svém zpodobení právě bouřkového motivu a zachycuje obrys kaple na Křížové hoře s pozadím nadcházejících těžkých mraků věštících nepohodu.

F.E. Wischin, Egon Schiele und Krumau (1994), s. 122-125

Krumlovské zvony

Krummauer Glocke, feierliches Geläut,
Jubel und Freude,
aber auch Trauer und Leid.

Krumlovské zvony, slyším je dál,
samý jásot a sláva,
ale i bolest a žal.

Prelátský farní kostel svatého Víta v Českém Krumlově (v originále Krummau - pozn. překl.) měl pro nás kluky vždycky velkou přitažlivou sílu. Náš zájem platil však - ať nám to Pán Bůh odpustí - míň samotnému domu Páně jako místu rozjímání a modliteb, než daleko spíše rozpustilostem při "šlapání varhan" či zvonění. Pro to obojí měl totiž kostelník a předříkávač o pohřbech, starý Fritzl Blaha, své mladé zastánce a pomocníky. U varhanní skříně to pak na obou šlapadlech měchů o nedělní bohoslužbě tropilo mnohou neplechu, takže píšťalám docházel dech a pánům regenschori Moserovi či Rudolfovi pak i tón na varhanním pultu.
Daleko zajímavější a význačnější ještě to ovšem bylo se zvoněním. Tady byla vždycky skupina hochů, kteří zvonění ručně obstarávali a museli být tak řečeno "ve hře" (v originále "eingespielt" - pozn. překl.). Dochvilná přesnost v dodržování "Gsetzl", jak se u nás říkalo intervalům byly tu nezbytným předpokladem a běda, když se na konci zvonění ozval zvon ještě jednou, neřku-li dvakrát navíc. Když jsem se směl s ostatními z nás kluků podílet na té slávě, pokaždé jsem obdivoval, s jakou kočičí mrštností se malí zvoníci houpou na provaze zvonu a nechají se jím vznášet do výše. Zatímco obstarávali tahání zvonů, my ostatní jsme s úžasem a úctou pozorovali prastarý stroj věžních hodin či stoupali ještě výš tam, kde ve staré věži hnízdily "Gahanseln", jak se krumlovským nářečím označovaly kavky. Pohled shora okenním otvorem věže na řeku a park na jejím druhém břehu dole nebo na strmé štíty a střechy vnitřního města zanechával v nás vždycky opravdu hluboký dojem.
Naše zvony nám znějí ještě dnes v uších svými kovovými hlasy, když pomyslíme na domov. I ony měly svá jména a osudy, stejně jako my lidé. Jen zůstaly svými německými jmény a nápisy na sobě odlitými více a pevněji dál kořeny tkvět tam, kde konaly své dílo, aby mohly vydat i svědectví o vlastním německém původu a dějinách našeho města. A to právě v kostele svatovítském, kolem něhož kdysi planul vášnivý národnostní zápas, poněvadž ho zdejší česká menšina okupovala pro sebe až do roku 1719, zatímco prosby převážně německy hovořících měšťanů o kazatele ve svém jazyce zůstaly eggenberskou vrchností nevyslyšeny a arciděkan Bílek z Bílenberka (v originále "Bilek von Billenberg" - pozn. překl.) většině svých farníků dokonce zakázal při procesích zpěv německých písní.
To městskému důchodnímu Alexanderu Sacherovi, který v osmdesátých letech devatenáctého století sepsal inventář děkanského farního kostela svatého Víta, děkujeme za bližší údaje o našich starých zvonech.
Dohromady patřilo ke svatovítskému kostelu 7 zvonů: šest ve věži, jeden pak v tzv. kaplance.
Ten největší zvon je zván "Bouřkový" (v originále "Sturmglocke" - pozn. překl.), či "Svatovítský" (v originále "Sankt Veitsglocke" - pozn. překl.), váží 2 520 kilogramů (zhruba 45 metrických centů) a má průměr 152 centimetrů. Nese na horním vnějším okraji německý nápis tohoto znění:

"Gott ruft durch mich das Volk zu sich, hört meine Stimme williglich"	"Gott ruft durch mich das Volk zu sich, hört meine Stimme williglich"
Na středu vnější strany pláště zvonu vidíme reliéf s motivem Zvěstování Panny Marie a latinským nápisem:
Ave Maria gratia plena Dominus tecum †	(česky: Zdrávas Maria, milosti plná, Pán s Tebou †)

Pod reliéfem stojí jména: S. Johannes † S. Matthaeus † S. Lucas † S. Marcus † S. Vitus.
Na protilehlé straně je reliéf se zobrazením svatého Víta. Německý nápis na dolním okraji označuje původ zvonu:

"Goss mich Nicolaus Löw in Prag anno 1671"
(česky:" Ulil mne Nicolaus Löw v Praze roku 1671")

Druhý největší je zvon jménem "Půldvanácté hodiny" (v originále "Halbzwölf-Uhr-Glocke - pozn. překl.) o váze 840 kilogramů (zhruba 15 metrických centů) a průměru 114 centimetrů. Latinský nápis na horním okraji zní:

"A fulgure tempestate libera nos domine jesus christe"
(česky: "Od bouře a nepohody osvoboď nás, Pane Ježíši Kriste")

Uprostřed vnější strany pláště zvonu je znázorněn Kristus na kříži, naproti svatý Vojtěch (Adalbert) a mezi oběma reliéf představující nějakého světce spoutaného provazy. Na dolním okraji se nachází nápis:

"Silvius Creutz goss mich in Linz anno 1748"
(česky: "Silvius Creuz ulil mne v Linci roku 1748")

Třetí zvon se zve "Ave Maria" (v originále Ave-Maria-Glocke - pozn. překl.). Váží 448 kilogramů (zhruba 8 metrických centů) a má průměr 67 centimetrů. Na horním okraji čteme nápis:

jesus † marie † venceslaus † sygismundus † albertus † kasper † melychar † baltasar

Čtvrtý zvon dostal jméno "Horas" (v originále Horas-Glocke - pozn. překl.). Je 182 kilogramů těžký (tj. zhruba 3 a půl metrického centu), má průměr 67 centimetrů a postrádá jakoukoli vnější výzdobu. Na horním okraji stojí nápis:

jesus filius mariä †
(česky: Ježíš, syn Mariin)

Pátý ze zvonů byl zvon řečený "Puls" (v originále Puls-Glocke) o váze jen 140 kilogramů (zhruba 2 a půl metrického centu) a průměru 59 centimetrů. Nese na horním okraji nápis:

† Lucas, Marcus, Mateus, Johannes.

Výraz "puls" pochází z latinského "pulsus", tj. tep, úder, pohyb a odkazuje k zajímavému pojmu z německého lidového života. Mezi saskými sedláky v Sedmihradsku (v originále Siebenbürgen, dnes část Rumunska - pozn. překl.) znamenal jeden "puls duše" (v originále "ein Seelenpuls") hlahol zvonů v trvání jedné čtvrthodiny. Řeč sedmihradských Sasů zná i jeden "farářský puls" (v originále "ein Pfarrerpuls"), což je krátké zvonění jedním zvonem ke shromáždění duchovních, učitelů a adjuvantů (hudebních pomocníků) před márnicí u příležitosti pohřbu. V okolí Řezna (Regensburg) se zvoní při radostných veřejných sešlostech "celou hodinu jeden puls" ("eine ganze Stund' einen Puls"), zatímco ve Slezsku se ke slavnostem zvonily "tři pulsy" ("drei Pulse").
Šestým zvonem byl umíráček (die Sterbeglocke) se zobrazením Krista na kříži a knížecího schwarzenberského rodového znaku. Nápis označuje i jméno toho, kdo v Budějovicích zvon odlil:

"Georg Wenzel Koller in Budweis 1737"

Poslední a nejmenší z krumlovských zvonů se původně nacházel ve vížce kaplanky a byl později přenesen do mezitím zbudované domácí kaple. Byl to zvon Panny Marie (v originále "Marien-Glocke" - pozn. překl.), jak dokazuje i nápis pod výzdobou horního okraje:

S. Maria ora pro nobis - C.M.P. Haag 1689
(česky: Panno Maria, oroduj za nás - C.M.P. Haag 1689)

Na středu pláště zvonu znázorňuje reliéf Božskou Matku s Jezulátkem, stojící na půlměsíci.
Jako velké zvony nesou na sobě i oba zvonky věžních hodin umístěné v nejvyšším poschodí věže jeden menší a jeden větší nápis. Ten větší z obou zvonků má na svém horním okraji malý znak a tento německý text (sám zvonek jím v prvé osobě sděluje, kdo ho vytvořil - pozn. překl.):

ave marya yst ym hymel erwacht hat uns das vater unser auf erden pracht und den glauben haben dye hayly gen apostel gemacht khayn fromer hat das nye veracht und ym 1559 yar byn ych vam yohst hyn termayer gemacht	(česky jako: Zdrávas Maria se v nebi ozvalo, Otčenáš na zem seslalo a víru sva- tou apoštolskou vydalo - žádné zbožné lidské stvoření kéž by tím nikdy nepohrdalo - a v 1559 roce se i mně od Jošta Hin- termayera zrodu dostalo - pozn. překl.)
Ani zvony na krumlovské zámecké věži a kostelní věži kláštera minoritů bychom však nechtěli opomenout. Zde ovšem se musíme místo osobní vzpomínky spolehnout na jiná podání (autor tu odkazuje na článek "Glocken-Inschriften aus Krumau", který roku 1899 zveřejnil v rakouském časopise Zeitschrift für österreichische Volkskunde Franz Branky - pozn. překl.). V zámecké věži nesl druhý největší ze zvonů, ulitý v roce 1617, tento německý nápis:
Mensch, wenn ich kling, achte nicht gering! Im steter bues Leb ohn Verdruess!	(česky jako: Člověče, když zním, dbej žít pokáním nemálo a stále, dej svým steskům vale! - pozn. překl.)
Druhý největší zvon v kostele kláštera minoritů pocházel z roku 1680 a zvěstuje potomstvu následující poselství:
Zu der Ehr Gottes leit man mich. Die Lebendigen perufe ich. Die Toten peweine ich. Melchior Schurer in Linz goss mich.	(česky jako: K poctě Boží znít mám. Živé svolávám. Mrtvé oplakávám. Melchior Schurer mě ulil v Linci tam. - pozn. překl.)

30 Jahre Verband der Böhmerwäldler in Oberösterreich 1949-1979, s. 102-105

JUDr. Franz E. Wischin se narodil 22. února 1911 v Českém Krumlově. Po maturitě na tamním německém státním gymnáziu vystudoval práva a státovědu na pražské německé univerzitě a získal zde roku 1935 i doktorát práv. Působil jako soudní praktikant u československých soudů v Plzni a v Českých Budějovicích, po záboru v obsazených šumavských územích v Krumlově a v Kaplici, naposledy už za války při Vrchním zemském soudu v Linci do roku 1940, kdy byl i on povolán do služby k wehrmachtu. Jako raněný se ocitl v posledním roce války nazpět v rodném Krumlově, odkud před neodvratným odsunem uprchl do opět zase rakouského Lince. V Rakousku pak prodělal soudcovskou kariéru až k titulu vrchního zemského soudního rady a senátního předsedy před svým odchodem do penze v roce 1974. Byl při založení hornorakouského sdružení vyhnaných německých Šumavanů hned v roce 1949 a od té doby stálým členem jeho předsednictva a jeho právním poradcem. Devadesátky svého věku se dožil jako čestný člen sdružení. Vrchní zemský soudní rada v.v. Franz Wischin zemřel v Linci 21. srpna 2002. Rodnému městu věnoval hned svou první knihu Die Krummauer Madonna im Reigen der Schönen Madonnen (1988), která vyšla v nakladatelství Morsak v Grafenau. Do sborníku Die Stadt Krummau an der Moldau (1992) sepsal podstatné uměleckohistorické stati o kulturním dědictví tohoto nesporného klenotu jižních Čech a v roce 1995 vydal posléze Trend-Verlag jeho cennou obrazovou publikaci Egon Schiele und Krumau - Die Stadt am blauen Fluss, mapující podrobně malířovo dílo v krumlovské topografii. Z tohoto díla pochází i naše krátká ukázka. "Město na modré řece" skrývá pro nás všechny ještě mnohá tajemství.

- - - - -
* Český Krumlov / České Budějovice / Kaplice / Linec (A)