logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

FRITZ WITZANY

Můj otec Friedrich Witzany byl zaměstnán jako lesník u hraběte Buquoye...

Můj otec Friedrich Witzany byl zaměstnán jako lesník u hraběte Buquoye, moje matka Maria byla učitelkou ručních prací na školách v okolí Malont (v originále "rund um Meinetschlag" - pozn. překl.). Otec byl od roku 1939 ve válce. Po rozpuštění jeho kompanie (českou obdobou výrazu je "rota" - pozn. překl.) v Radkersburgu (štýrské město při dnešní jihovýchodní rakouské hranici se Slovinskem - pozn. překl.) zůstal v Rakousku, nejprve v Zulissen, části městyse Rainbach im Mühlkreis, u svých rodičů, kteří sem utekli už roku 1945, ke konci podzimu téhož roku odešel však do americké zóny na jih od řeky Dunaj.
Zbytek rodiny bydlil ve škole v Bělé (v originále "in Ziernetschlag", ta školní budova až dosud stojí - pozn. překl.), moje těhotná matka, ještě zdatná babička, na smrt nemocný dědeček (byl tu řídícím učitelem německé školy) a já (pětiletý).

Od konce války do dubna 1946
Zažili jsem ústup německých vojáků, příchod právem obávaných ruských jednotek a po nich pak Čechů jako nových mocipánů s veškerou jejich šikanou a brutalitou (v originále "mit allen Schikanen und Brutalitäten" - pozn. překl.).
Dne 9. září 1945 se narodil můj bratr Werner. Dne 21. října 1945 umírá dědeček.
Na útěk do Rakouska není přesto ještě možno pomýšlet, ačkoli mnoho vesničanů prchá (bez překážek) do Rakouska a přes hranici opakovaně nosí majetek.
Vánoce 1945 byly smutné, pamatuji se jen na přívěsky Winterhilfswerku (WHW byla nacistickou organizací "Dílo zimní pomoci" nastartovanou už na přelomu let 1933-1934 a uzákoněnou v roce 1936, určenou zprvu zejména pro nákup paliva ve prospěch chudých rodin, za války byly sbírky ošacení a věci /třeba i lyže a konzervy/ orientovány spíše na pomoc frontě - pozn. překl.) jako ozdoby na náš stromek.
Divoké vyhnání přechází postupně do organizované formy, ačkoli nikdo (v případě sousedního Rakouska zřejmě - pozn. překl.) nevěděl, zda transport odjel do ruské nebo do americké zóny.
Maminka chce přirozeně bezpodmínečně do Rakouska.
Otec ještě opakovaně přechází hranice a přináší si svou loveckou pušku a matčin šicí stroj. V dubnu 1946 to pak dochází tak daleko, že český komisař naše vycestování do Rakouska zamítá a transport do Německa je bezprostředně před námi.
Matka se rozhodne překotně k útěku. Na hranici je to šest kilometrů. Tajně se sbalí a pro mého malého bratra Wernera vyrobí zahuštěné (kondenzované) mléko.
Vyráží se s mladými pašeráky dne 12. dubna večer. Ještě poslední pohled nazpátek na ves za námi. Dojde snad někdy k návratu? Modlíme se otčenáš, kočárek se nám rozbije a věci, ze kterých některé zůstanou ležet na cestě, se musejí přebalit.
Lesem řečeným "Ziadei" (na českých mapách nacházíme v těch místech název vrchu "Táhlý" /836 m/ - pozn. překl.), kde si pamatuji na hledání hub, míří naše kroky k řece Malši (tvoří tu hranici s Rakouskem - pozn. překl.).
Následuje přechod suchou nohou (v originále "trockener Übergang" - pozn. překl.) u mlýna zvaného Teufelsmühle, přenocování v takřka vedlejším Schnauzerbauerově stavení v Unterwaldu (pan Affenzeller narukoval kdysi na vojnu s mým otcem).
Mladí rakouští pohraničníci nás ráno chytnou, posílají nás zpátky na to samé místo, odkud jsme přišli, nepomáhá nijaké žadonění a prosby vkleče. Čekání v lese, s Wernerem se musí pořád houpat, aby nekřičel, máme strach před českou hraniční kontrolou.
Znovu přecházíme Malši pod Schnauzerbauerovým stavením někdy k poledni po viklající se lávce, žebřících a prknech. Babička přebrodí řeku úplně pryč s nervy, daleko nad kolena ve vodě.
Mezitím byl vyrozuměn dědeček Witzany z Zulissen a doráží se žebřiňákem, koňmi a kočím.
Na celnici ve Windhaagu jsme pozdě večer opět chyceni a posláni zpátky přes hranici s pohrůžkou, že budeme předáni Rusům nebo Čechům, pokud bychom to ještě jednou chtěli snad zkusit.
Dědeček nás nechce nechat samotné, jde s námi nazpět. Koňský povoz jede zpátky bez nás.
Tak trávíme schováni ještě dva dny ve dvou selských staveních (já vleže pod manželskou postelí), jdeme nocí a přecházíme Malši potřetí pod Leopoldschlagem za měsíčního svitu po napolo zřícené rozviklané lávce po všech čtyřech. Za noci si to rázujeme (už na rakouské straně - pozn. překl.) směrem na Zulissen kolem rozstřílených tanků a skvrn sněhu v krajině kolem.
Já nesu v aktovce dokumenty naší rodiny.
Dne 16. dubna dopoledne se setkáváme v Zulissen s prarodiči Witzanyovými v jejich malém bytě. Zůstáváme tam několik dnů schováni, v noci jdeme pak do Reichenthalu a nákladním autem s plachtou odjíždíme dál směrem na Urfahr.
Strýc Franz (otcův bratr) nám obstaral falešné identifikační karty.
Poslední překážkou se stala ruská kontrola na lineckém mostě Nibelungů.

Duben/květen 1946 a nový začátek v Rakousku
Sotva tomu dokážeme věřit, ale ačkoli máme jen holé ruce, jsme tělesně v pořádku a na svobodě.
Pár dní ještě nacházíme přístřeší v Linci na ulici Gruberstraße u strýce Gustla a tety Hanni. Je mi 6 let a k narozeninám dostávám bábovku. Pořád mám ještě v dobré paměti linecké barokní věže.
Maminka říká: "Nie mehr im Leben kriegt der Bub Schläg von mir." (tj. "Toho chlapce už v životě neuhodím." - pozn. překl.) Objeví se otec, stěhujeme se osaměle stojící lesovny ve Steyrlingu (část obce Klaus).
Otec pracuje jako pomocný dělník lesní správy, na pile, jako cestář, postaví včelín.
Maminka a babička po domácku pletou ve dne v noci svetry a pulovry ve svitu petrolejové lampy.
Babička je na smrt nešťastná tady v horách (jde o Vápencové Alpy - pozn. překl.), žije jen od jednoho setkání vyhnaných Šumavanů (v originále "Böhmerwaldtreffen" - pozn. překl.) k druhému.
Maminka se mnou probírá učivo první třídy doma (je to dvě hodiny chůze do školy a cesta je v zimě celé týdny hluboko pod sněhem), učí mě zpívat šumavskou hymnu (v originále "Böhmerwaldlied" - pozn. překl.).
První Vánoce v Rakousku: jako doma na Šumavě se tu na Štědrý den postí (v originále "ist der Heilige Abend ein Fasttag" - pozn. překl.).
Jako večeře před nadílkou se dávala polévka s nadrobenými kousky chleba.
Napsal jsem dopis Ježíškovi a moje přání byla vyplněna.
Dostal jsem jedno autíčko ze dřeva, černobílé boty a proužkovanou košili.
Týdny předtím jsme vystříhávali z papíru figurky do betlému a spojovali pestrobarevné papírové řetězy lepidlem z mouky.
Ve Steyrlingu jsme tak slavili troje Vánoce.
V roce 1949 dostal můj otec místo jako revírník v dolním Mühlviertelu a hned nato získal i rakouské státní občanství.
Jde to pak strmě nahoru, roku 1951 už jsem přijat na internátní reálné gymnázium v Linci.
Dveře k dobré budoucnosti se pro mě otevřely.
Babička ztrátou starého domova trpěla nejvíc a i moji rodiče se až do hrobu nedokázali smířit s tím, že přišli o všechno.

Friedrich Witzany se narodil v Bělé 25. dubna roku 1940. Jeho vzpomínky mi poskytl k překladu Bernhard Riepl, i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže. Čp. 20 měla a má v Bělé (německy Ziernetschlag, podle některých pramenů s významem "Čerňatova paseka" - pozn. překl.) někdejší německá škola, jejímž řídícím byl Johann Sladek (*8. ledna 1885 v Kamenném Újezdě /Steinkirchen/, †21. října 1945 v Bělé) a s manželkou Annou, roz. Brunnerovou (*10. července 1884 v Malontech) měli podle archu sčítání lidu z roku 1921 v Radčicích (Radinetschlag), kde Sladek tehdy učitelsky působil, dcery Johannu (*10. února 1913 v Malontech) a Marii (*7. března 1914 v Malontech), z nichž ta starší se vdala jako první za Friedricha Witzanyho (spěšná svatba se za těhotenství nevěsty musila konat v Münsingen blízko Ulmu, kde byl ženich nasazen ve výcvikovém prostoru a pak v úzkém rodinném kruhu v Malontech) a zemřela 7. května roku 1940 v už "protektorátních" Českých Budějovicích ani ne 14 dnů poté, co se jí v "říšském" už Ziernetschlagu narodil autor originálu naší textové ukázky (nastal prý tenkrát nějaký speciální problém s rakví /musela být podle předpisů kovová/ za převozu přes novou hranici). Byla tedy jeho tělesnou matkou, kterou ovšem vlastně nepoznal a maminkou nazýval její mladší sestru a druhou otcovu ženu (Fritz Witzany a Maria Sladek se měli brát v květnu /česká pověra svatby v květnu nedoporučuje/ roku 1944, poněvadž však došlo ke ztrátě papírů, konala se svatba až 30. listopadu téhož roku ve Svatém Kameni /tehdy jen "Maria Schnee" v "Gau Oberdonau"/ na čerstvě napadlém sněhu), která byla geneticky jeho tetou. Záznam křestní matriky farní obce Kamenný Újezd o narození jeho děda z matčiny strany a otce obou sester 8. ledna roku 1885 v tamním stavení čp. 12 ("uhelné doly, okres Budějovický", jak je v matrice považováno za nutné k číselnému označení domu dodat) je psán celý česky. Dědův otec "Jakub Sládek, topič při lokomobile v uhelných dolech č. 12 v K. Újezdě" (*22. června 1840 v Libníči /Libnitsch/, †1923) byl podle záznamu synem Antonína Sládka, "nádenníka" v libníči čp. 26 a jeho manželky Kateřiny, "roz. Čapek" z libníče, dědova matka Alžběta (*17. února 1846 v Adamově /Adamstadt/, †1916) byla pak dcerou "Františka Celý-ho, obuvníka v Adamově" čp. 36 a jeho manželky Marie, "roz. Šafář" z Adamova čp. 17. Jakub a Kateřina se brali v Rudolfově 3. července roku 1871 a měli spolu 2 děti. "Jan Sládek", jak je v kamenoújezdské křestní matrice psán, si vybral za ženu Annu, dceru majitele hospodářství v Malontech čp. 95 Johanna Brunnera, syna svého jmenovce a hospodáře na téže usedlosti s manželkou Annou, roz. Brettenbauerovou z Radčic čp. 11. Měli svatbu v Malontech 29. října 1912, nevěsta už byla s nastávající prvorozenou dcerou Johannou v jiném stavu. Manžel jejich dcer Johanny (Hanni) i Marie /Mizzi), tj. Fritz Witzany "starší" (*28. března 1915 v Tiché /Oppolz/ jako syn učitele Franze Witzanyho, i samostatně zastoupeného na webových stranách Kohoutího kříže /zde i o pobytu dědečka v Zulissen/), †20. března 2004 v nemocnici v Linci, pochován v hornorakouském městysi Waldhausen im Strudengau, kde bydlil), který byl před válkou buquoyským lesníkem ("einst Förster in Silberberg", tj. lesní ve Stříbrných Hutích, jak je připsáno na úmrtním lístku /"Christliches Andenken"/ z roku 2004) a jak je psáno na jeho podobence z fotobanky Muzea Seidel z roku 1939 s adresou v Pohoří na Šumavě (Buchers) čp. 1, tedy v místě, kde jeho první žena ještě za svobodna učila ruční práce na zdejší obecné škole, po návratu z války strávil nějaký čas (do srpna 1945) v českém trestném táboře a od chvíle. kdy se objevil v Rakousku (v den, kdy bylo v dubnu 1946 synovi 6 let), žije už rodina pohromadě a revírník Witzany získává v roce 1949 rakouské státní občanství. Jeho syn a jmenovec, "náš" Fritz Witzany "mladší", je roku 1951 přijat na linecké gymnázium. Z přísně vedeného internátu se dostává k otci a "nevlastní" matce jen na Dušičky, Vánoce, Velikonoce a svátky svatodušní. Manželský pár Heimleiterových, vyznávající esoterickou nauku rakouského filosofa Rudolfa Steinera (viz k tomu blíže Wikipedia) mu však v Linci poskytuje takřka rodinné zázemí a do své maturity v roce 1959 od obou získává mnoho myšlenkových podnětů. V roce 1962 poznává Witzany svou budoucí ženu Brigitte, povoláním učitelku rodem z Lince. Vzali se o dva roky později, koupili v Sankt Florian usedlost. postavili v letech 1969-1971 dům a žijí v něm se svými 4 dcerami Barbarou, Katharinou, Ursulou a Monikou, které se narodily v rozmezí let 1966-1972. Žena zůstala s dětmi doma a vše by probíhalo zcela v poklidu, kdyby se hlava rodiny po svém seznámení s MUDr. Alfredem Tisserandem (1913-1989) na podzim roku 1973 aktivně a v duchu "kritického křesťanství" nezapojila do ekologického "protijaderného" hnutí (viz blíže web Kulturní noviny). Právě česko-rakouské protijaderné sdružení udělilo mj. Fritzi Witzanymu v roce 2019 cenu Slunce a svoboda. Má i v něm mezi svými laureáty takříkajíc rodáky z jižních Čech. Víme odtud dobře, co je slunce a svoboda a co už není.

- - - - -
* Bělá, Malonty / Stříbrné Hutě / Pohoří na Šumavě / České Budějovice / Svatý Kámen

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Stojí uprostřed při udělení ceny Slunce a svoboda v roce 2019 od česko-rakouského protijaderného sdružení, , vpravo od něj je Mathilde Halla, třetí zleva stojí Bernard Riepl
Videozáznam, na němž vystupuje jako odpůrce atomové energie
Rodina pana řídícího Sladeka v Radčicích čp. 41 i s budoucí Witzanyho ženou Marií na archu sčítání lidu z roku 1921
Otec na snímku od Seidelů z června roku 1939 s adresou "Buchers 1, bei Kaplitz"

zobrazit všechny přílohy

TOPlist