JOSEF WOLDRICH

Oamui noi mei Dörferl sehng

In da Hoamat woar 's gmüatli, in da Hoamat woar's schä
und gern möcht i wieda, de oid'n Weng geh'.
Duart, wo i mei Jugend- und Schuizeit vobrod,
goar a monch'n Kumma hon g'hod.

Von Böhmheisln gangat i oi in d' Froschau,
am Touschn-Heisl vorbei af d' Schindlau
vo do nochher uma -- af 's Wagnerwaitl scho glei,
bon Babist'n-Petern kehrat i ei.

Wonn i donn affa uwern Hütt'nberg kam
sitzat i mi nieda bon Fuchs'n Michl sein' Bam -
dabei gang scha longsom der erste Tog rum,
do schauat i mi g'schwind um a Nochthiawa um.

Owa bevor i in 's Bett gang, des dad i glei,
i gangat davor in Friedhof a Wei'.
In da Kircha drin' kniearat i hi vor 'n Uitoar
und bringat on Herrgott de Bitt' a no vor:

"Beschütz ma mei Döferl bis i wieda amui kimm,
wei der Wunsch, der geht mir goar net auß 'n Sinn."

Af'n Leckerberg, des wa donn mei nächster Gong
bo s' Hirsch'n am Schwoazba-Schlog bleibat i long.
Do dad i ma glei a boa Schwarzba oglaub'n
und liassat s' Dörferl affi -- und oigeh de Aug'n.

Dabei gang i weida am Woidrond entlong
bis dass i af de ouwer Uidhütt'n zua kam,
schä longsom donn bon Mokei vorbei
und in Wirtshaus af da Planie, kehrat i a nomui ei.

Mei letztes Ziel wa donn -- in oller Ruah'
vo der Planie owa, am Stoaberg zua.
Denn in d' Bockhütt'n möcht i jo a no oischau
Und a nomui umi bis in d' Froschau.

Z'buid wa af oamui mei Spaziergong vorbei
wei i kamat scho owa in 's Schoffa-Waitei.
Nur oum af da Passek'n, dad i a boamui umschau'n
und mei schä's Dörferl festhuin -- mit de Aug'n.

Jednou ještě mou vísku uvidět

Útulno doma bylo, krása a svatej klid,
chtěl bych zas jednou znova po starejch cestách jít.
Tam v kraji mládí a školních let
i starostí ne naposled.

Z Českejch Chalup až do Frošau znova,
kolem Toušů dál tam do Šindlova,
za Wagnerů lesíkem, já vim,
u Babistů Petra zastavim.

Za Huťskym kopcem někde v kraji tom
znám u Fuchsů Michla jeden strom --
sednu pod něj, den už končí nám,
o nocleh se ve vsi postarám.

Než ulehnu ale, chci zajít beze slov
na chviličku tam u nás na hřbitov.
V kostele blízkym kleknu před voltář,
před Pánem Bohem v prosbě sklonim tvář:

"Chraň vísku moji, Pane, než se sem vrátim zas,
ta žádost mi nesejde z mysli nikdy po všecken čas."

Na Lekerberk zajdu nazejtří eště přece,
borůvek modro u Hirše na pasece.
Pár si jich natrhám, než dole pode strání
celá ves pro voči je pastva k podívání.

Mířím pak cestou dál při lesa kraji,
až kde se Starý Hutě nalejzaji
a kolem Mokei pěkně při vodě
na Pláně sejdu rovnou k hospodě.

A k posledku už ve všom klidu pak
zamířim z Plání, kde je Kameňák
nad Pokovejma Hutěma a dál
dole je Frošau, jak sem povídal.

Moje procházka brzo končit má,
Šofů lesejk mám juž před vočima,
Jen vod Paseky se chci vohlídnout
tam na mou ves -- s tim prostě nejde hnout.

Böhmerwäldler Heimatbrief, 2006, č. 6, s. 27

Slovníček: schä = pěkně, möcht i wieda = rád bych znova, de oid'n Weng = starou cestou, Shuizeit vobrod = strávil školní léta, Kumma = starost, affa uwern = nahoru přes, gang scha longsom der erste Tog rum = den pomalu končí, Nochthiawa = nocleh, owa = ale, des dad i glei = to udělám hned, Wei = chvíle, Uitoar = oltář, amui kimm = jednou přijdu, goar net = docela ne, Gong = cesta, Schwoazba-Schlog = borůvková paseka, oglaub'n = natrhat, affi und oigeh de Aug'n = nahoru a dolů putovat očima, weida = dále, Woidrond = okraj lesa, kehrat i a nomui ei = zastavím ještě jednou, z'buid = příliš brzy, Waitei = lesík, oum = nahoře, boamui = párkrát, festhuin = pevně držet.

Obrazová role (Bildrolle) s fotografiemi někdejšího Kaltenbachu (tj. dnešních Nových Hutí) a touto básní v češtině, spisovné i nářeční němčině (text v dialektu je ovšem ten hlavní) vyšla k setkání kaltenbašských rodáků v bavorském Röhrnbachu 23.-26. června 2006. Toho léta jsem ji uviděl koncem srpna i v předsíni novohuťského kostela, když jsem na protější faře trávil jako obvykle dny své dovolené. Pod texty je uveden jako iniciátor celé akce uveden Josef Woldrich z Leimen, Ernst-Reuter-Straße 2. Český překlad je na roli uveden hned zleva, tj. opticky jakoby prvý v řadě a ačkoli svědčí o určité znalosti jazyka, je pouze "doslovným" převodem bez veršů a uvádíme jej tu i s chybami pro srovnání spíše jako kuriozitu: Ještě jednou vidět mou vesničku// Doma to bylo pohodlné, doma to bylo hezké,/ chtěl bych rád po těch cestách jít./ Tam, kde jsem prožil své dětství a mládí,/ někdy i starosti měl.// Z českých chalup půjdu dolů do Frošau,/ kolem Toušů chalupy do Šindlovky,/ odtud kolem Vágnerů lesíka/ a u Babist Petra zajdu do hospody.// Když přejdu přes Hutskej kopec,/ posadím se u Fuchs Michl ke stromu,/ pomalu se chýlí den ke konci/ a já se musím poohlédnout po noclehu.// Nežli ulehnu do postele,/ zajdu chvíli na hřbitov./ V kostele si kleknu před oltář/ a přednesu prosbu k Pánu Bohu:// Opatruj mi mou vesničku, až zas jednou přijdu,/ to je moje přání, na to stále myslím.// Na Leckerberg to je moje příští cesta,/ u Jelena na borůvkové pasece zůstanu déle,/ zde si natrhám pár borůvek/ a tu vesničku budu očima sledovat ze zdola nahoru.// Potom půjdu podle lesa,/ až dojdu k Starým Hutím/ pěkně pomalu kolem Mokei/ a do hospody v Pláně zase sejdu.// Můj poslední cíl je pak v úplném klidu/ před Pláněmi dolů ve směru Kameňák./ Do Bockhütte bych se chtěl ještě podívat/ ataky jednou do Frošau.// Brzy bude má procházka u konce,/ protože přijdu dolů do Šoffa lesíka./ Jenom jednou na pasekách se párkrád(!) ohlédnu/ a mou pěknou vesničku budu pevně držet před očima.// Citace celé "české verze" má posloužit především jako důkaz, že mezi oběma jazyky existovala a existuje i nadále jistá "komunikace": Frošau, což vlastně je totéž co "Žabov", se píše se "š", Šindlov se tu důvěrně poženšťuje na Šindlovku, Hüttenberg zčešťuje na "Hutskej kopec", Leckerberg ponechává namísto dnešního označení vrchu Přilba jako by měli všichni vědět, oč jde, stejně jako Mokei navozující i česky výstižněji nepopsatelnější "mokrej" prameništní les u Plání, které tu figurují jako Planie i Pláně vedle sebe. "Stoaberg" se v české verzi píše "Kameňák", paseka (osada Passeken) a borůvková paseka (lokalita Schwoazba-Schlog) dokonce s malými písmeny, a když už mluvíme o pomístních jménech, "Hirsch'n" je tu prostě "u Jelena"! Abychom však z toho všeho nebyli jeleni, vraťme se k Josefu Woldrichovi samému. Narodil se 18. srpna 1929 v Českých Chalupách (Böhmhäuser) ve velkém domě čp. 6, zvaném také "Lehrerhaus" (dnes je to docela známý Penzion U Karla), to proto, že tu u sedláka Eustacha Franka bydlívalo i místní učitelstvo. Adolfine, roz. Franková, tu porodila jinému z obyvatel domu, ševci Kilianu Woldrichovi (žil v letech 1899-1965), právě syna Josefa a dceru Annu, o čtyři roky mladší než bratr, později provdanou Fuchsovou. Z té se stala po válce už v Německu šička, z něho knihtiskař. To snad i vysvětluje onu "obrazovou roli" ze začátku. Není malých rolí, jak praví přísloví. Josef Woldrich zemřel v bádensko-württemberském městě Leimen 28. srpna roku 2015. Jeho žena Erna, rozená Bieblová z Korkusovy Huti (*26. března 1931) jej následovala na věčnost 3. srpna téhož roku.

- - - - -
* České Chalupy, Nové Hutě / † † † Leimen (BW)