RICHARD WOLFRAM
Německé zvykoslovné tradice na Šumavě
Cítí-li v těchto radostiplných dnech celý německý národ hluboce uchvácen živou účast na osvobození Němců z utrpení trvajícího po dvě desetiletí, platí to pro nás z Východní marky (v originále "so ist dies bei uns Ostmärkern" - pozn. překl.) obzvláštní měrou. Neboť je to přece ta největší ještě pod cizím panstvím stojící část našeho starého rakouského němectví, která se nyní takříkajíc navrací domů. Je mezi námi sotva někdo, kdo by v Sudetech neměl přátele či příbuzné. Natož pak folkloristovi, který jde doslova dům od domu a je se selským či maloměstským živlem srozuměn stejně jako s dřevorubcem v širých šumavských lesích, přirostli všichni ti často trpce bědní, avšak skvostní lidé k srdci. Jak jen často on sám zažil zdejší řádění Čechů (v originále "wie die Tschechen hier hausten" - pozn. překl.). Nebylo ničím ojedinělým, že jsem vstoupil ke mně doporučeným osobám a našel jsem jejich domov po právě vykonané domovní prohlídce v úplné zkáze, mužskou část rodiny bezdůvodně odvlečenou do vyšetřovací vazby jsem pak nezastihl vůbec. A jen slabé tušení toho, co bylo těm lidem vystát, jsem nabyl sám poté, co jsem byl pro podezření ze špionáže zadržen (rozuměj československými úřady - pozn. překl.), aby tím přechodně skončil i můj národopisný výzkum v těchto končinách. Jaký div, že se mi ty vzpomínky jedna za druhou vynořovaly při obsazování zóny I. německými vojenskými útvary (rozuměj na podzim roku 1938 - pozn. překl.) cestou přes Horní Dvořiště (v originále "Ober-Haid" - pozn. překl.) na jižní Šumavě jako živé obrazy všeho toho, co jsem tam kdysi směl vidět a prožít.
Snad největším duchovním a rasovým bohatstvím nějakého národa jsou jeho zapadlí lesní osídlenci (v originále "seine Hintersassen in den Wäldern" - pozn. překl.), od nichž vycházejí vždy nové proudy síly. Ti prostí a bezprostřední lidé, kteří zvládají drsné stránky života bez velkých slov, dovedou se oddat v plnou vroucností svým několika málo svátečním hodinám.
Takovým vnitřním bohatstvím nás mohou sudetští Němci obdarovat ve skutečně velké míře, především pak právě v lesnatých pohořích západu a jihu (zřejmě těch lemujících českou kotlinu - pozn. překl.). Jejich kraj leží vysoko. Vlny zarovnaných prahorních zbytků s jednotlivými vrcholovými kupami na nich, modrajících se v dáli. Podivně tvarovaná skaliska vystupují tu a tam na denní světlo, pod nimi četné staré obětní kameny. Údolí hnědavých potoků jsou hluboce zaříznuta do terénu, studené severní větry se bez zábran prohánějí krajinou a činí mráz jevem důvěrně známým. Rozlehlé lesy, do nichž člověk vnikl jen místy, je tu ještě vidět v šíř i v dál. Země Stifterova. Nijaký Čech tu nesídlil, když němečtí rolníci počali v raném středověku klučit ten les. Je to naše pravlastní německá půda (v originále "unser ureigenstes Land" - pozn. překl.). A ryze německý je také lidový život a zvykosloví těchto končin, které v plnosti uchovává vysoce starobylý ráz.
Ten, kdo sem zavítá v čas masopustu, nemusí věru dlouho vyhlížet silné folklorní zážitky. Sotva přejde den, v němž by bujný výskot, muzika a sbíhající se houf obyvatel vsi neohlašoval příchod kolem táhnoucího průvodu masopustních maškar. Jejich celé týdny trvající výpravy celým okrskem násilnicky vyrážejí od stavení ke stavení se starodávnými průpověďmi. Navzdory velké nouzi všech nepřijde ta "veselá žebrota" snad nikdy zkrátka. Chrání je stará víra, že nepřijde-li "masopustní mládenec" - mládenec je celá ta mládenecká chasa (v originále ",die Bursch' ist die ganze Burschenschaft" - pozn. překl.), nedoroste v létě nijaké obilí. Tam odtud, kde se prvý mládenec objeví, přichází i první bouřka. Selka strhne ze sešívaného šaškovského šatu bláznova tři rudé hadrové záplaty a strčí je pod slepici na vejcích: pak jich bude habaděj. Blázni, zvaní také "Hudl" (v bavorské Horní Falci je to výraz pro velký šátek či i hadr - pozn. překl.), nosí škrabošky s dlouhým nosem a poskakují řadou nekonečně komickými pohyby. Za nimi jdou muzikanti a husím pochodem hejtman, rychtář se špízem s nabodnutými kusy špeku, tancmajstr, šašek s plácačkou (v originále "der Pritschenmeister" - pozn. překl.), robeštrégr (v originále "der Robeschträger" - pozn. překl.), "Moučka" či "Moučnej" (v originále "Mehlbua", tj. "Mehlbursch" - pozn. překl.) a další mládenci zvaní "Kornbua" (tj. "Kornbursch", doslova "Žitnej" - pozn. překl.), "Oarbua" (tj. "Eierbursch", doslova "Vaječnej" - pozn. překl.) a "Hoarbua" (tj. "Flachsbursch", doslova "Lněnej" - pozn. překl.), kteří podle svého označení hážou do košů a pytlů příslušnou hmotnou výslužku. Před každým stavením se zatancuje kolečko, zvané tu "Kretzl"; nepochybně starý kultický kruhový tanec, "Umkreisungstanz", který odpovídá "věnečku" masopustních laufrů (tj. doslova "běžců", v originále "Faschingläufer" - pozn. překl.) v údolí řeky Mury (Mur) ve Štýrsku (Steiermark). Následuje průpovídka:
"A lustige Faschingbursch spricht an
um einen recht weisen Mann, an Metzn Habern, a Metzn Korn, a Stuck Speck, geht di lustige Bursch wieder mit Ehren weg. A Bratwurst, die neunmal um den Ofen glangt, gebt 's heraus, die halt uns die ganze Bursch aus. Habt 's a schwarzbrauns Maderl im Haus, gebt 's heraus, werd'n ma a paa Tanz tanzen mit ihr. Musikanten, spielt 's auf und die ganze Bursch juchazt drauf!" |
(tj. "Veselej mládenec v masopustě žádá nějakýho
muže vopravdovsky rozmyslnýho, vo měřici vovsa, měřici žita, kus špeku taky přec, ať se ctí dál jít může veselej mládenec. Klobáska, devětkrát uzená, dala by se dát, z nás celý mládence udělat. Máte-li tmavohnědý děvče v domě akorát, dalo by se dát, pár koleček my s ní budem tancovat. Muzikanti, hrejte, mládenci všici jim k tomu zajuchejte!" -- pozn. překl.) |
Šlo se pak s halasným výskotem do světnice, děvčata byla odvlečena od kolovratů a násilím donucena k tanci. Mezitím maškary (v originále ",die Hudl" - pozn. překl.) prošťouraly kuchyni a troubu od kamen, sebraly pak všecičko, co jen se dalo najít k jídlu. V tomto případě měla ta bláznivá chasa právo na kořist. Je to starobylý lupičský nárok maškar, žádajících si obětní dary. Jak ukázal Otto Höfler (rakouský germanista a skandinávista podobně jako Wolfram, jen spíše se zaměřením na středověk, žil v letech 1901-1987 - pozn. překl.), ztělesňovaly kdysi jako živoucí "divoký hon" onu armádu duchů, armádu mrtvých (v originále "das Totenheer" - pozn. překl.), která měla moc i nad plodností. Pokud našly nějaký dům zavřený, pokoušely se zjednat si vstup násilím. Spojeny s tím lupičským tažením byly ovšem i mnohé žerty, tak třeba když hospodář v obilí určeném maškarám za kořist schoval lžíci. Poté, co zástup odtáhl, byl povolán nazpátek a zloděj lžíce odhalen. Musil pykat. Položili ho na lavici a odsoudili k bezpočtu ran holí. "Aber nicht da hinauf," (tj. "ale tam ne" - pozn. překl.) křičí oběť a chrání si zadní část těla, "da hab' ich Plattfüß." (tj. "tam mám platfus" - pozn. překl.). Nepomáhá mu to ovšem nijak. Se zvláštním zpěvným říkáním chodí mládenci v kruhu a buší do blázna, dokud není vyprošen nějakým děvčetem.
Docela podobně obcházejí mečoví koledníci (v originále ",die Schwerttänzer" - pozn. překl.), jen s tím rozdílem, že namísto kolečka zvaného "Kretzl" koná se před každým domem zbrojný tanec (v originále ",der Waffentanz", vůbec se mečové tance nazývají i česky také "zbrojnými tanci" - pozn. překl.). Mládenci se co nejpěkněji vyšňoří barevnými šerpami a třpytivými kytičkami (v originále ",Flittersträußchen" - pozn. překl.) na kloboucích (hovoří se na Doudlebsku dokonce o "růžičkové" koledě - pozn. překl.).
Vstupní vyvolávání (v originále ",ein Hereinrufspiel" - pozn. překl.) přivádí do světnice koledníka za koledníkem (v originále "Tänzer um Tänzer" - pozn. překl.), kde se představují rýmovanými průpovídkami. Jeden je zdánlivě zabit a znovu přiveden k životu a pak spustí muzika. Tanečníci se spojí rukojeťmi a hroty svých mečů, proklouzávají branou meči utvořenou, skáčou přes šavle, jejich meče se srážejí do taktu. Konečně se usadí jeden z nich doprostřed (v originále "der Narr in der Mitte", tj. doslova "blázen uprostřed" - pozn. překl.) na ruce a kolena ostatních. Nad ním se vytvoří z mečů hvězda (v originále ",der Schwertstern" - pozn. překl.), na níž nyní vystoupí hejtman a pronáší svůj děkovný rým. Jak byly kdysi i v celém Německu řetězové mečové tance (v originále "Kettenschwerttänze" - pozn. překl.), odkazující nazpět až do starogermánských dob, čímsi častým a obvyklým, žije dnes ve staré říši (v originále "im Altreich" - pozn. překl.) tato tradice jen na jednom jediném místě: u "svobodných vinařů" (v originále "bei den 'ledigen Rebleuten'" - pozn. překl.) při Überlingen na Bodamském jezeře. Podobně jako v mnoha jiných oblastech lidového života jeví se tu Němci v někdejším Rakousko-Uhersku významně starobyleji, tj. původněji a mlaději (v originále "bedeutend altertümlicher, d.h. jünger" - pozn. překl.). Mečové tance jsou tu ještě takříkajíc v plném květu. Jen na Šumavě se dosud provozují na přibližně dvaceti místech (pod čarou dole na stránce je poznámka autorova: "Viz k tomu mou knihu "Schwertttanz und Männerbund" /Kassel 1936 nn./. Podrobný popis všech tanců s hudbou se objeví ve 2. díle:" - k tomu lze jen dodat, že v letech 1935-1937 vyšly dokonce 3 díly Wolframovy knihy a není pochyb, že nacistické ideologii a SS jako jejímu vrcholnému "výkvětu" pojmy "mečový tanec" a "svazek mužů" jistě až přízračně vyhovují - viz k tomu např. Klaus von See: "Politische Männerbund-Ideologie von der wilhelminische Zeit bis zum Nationalsozialismus" ve sborníku: Männerbande, Männerbünde. Zur Rolle des Manne sim Kulturvergleich 1-2 /1990/ - pozn. překl.).
Vůbec jsou obyčeje selské mužské mládeže velice výrazné. Chození pod okýnko (v originále "das Fensterlgehen" - pozn. překl.) za děvčetem jednotlivě i ve skupinách je zejména u čeledě dosud veskrze obvyklé. Běda mládenci, který není mužskou chasou nějaké vsi uznáván jako "její" a chce do dívčího revíru té osady podniknout snad výpravu. Nebude se s ním věru jednat nijak šetrně. Možnosti čtveračin (v originále "die Möglichkeiten des Schabernacks" - pozn. překl.) jsou téměř nevyčerpatelné. Samo chození pod okýnko je vrcholným uměleckým kouskem. Neboť toliko dokáže-li mládenec bez nějakého zadrhnutí hovořit po celé hodiny v žertovných rýmech, dá se dívenka okolnostmi obměkčit a přistoupí k oknu. Je-li spořádaná, nepřistoupí ovšem napoprvé či napodruhé k oknu vůbec. Teprve při třetím mládencově pokusu dá se coby předmět jeho namlouvání spatřit. Mnohdy nějakému mládenci trpělivost při namáhavé akci dojde. Pak to také té bezcitné poví od plic. Pokud je i ona od rány, nezdrží se jistě odpovědi a drsné obraty létají vzduchem sem a tam.
Hlavním časovým vrcholem mládeneckého bytí je tak řečená "Unruhnacht" (tj. "neklidná noc", také "Bosheitsnacht", tj. "noc zlomyslností" - pozn. překl.), která připadá většinou na letnice. Tu se provozuje jakýkoli druh taškařic. Ráno může najít sedlák svůj vůz vysoko na střeše stavení, kam byl, rozložený na součásti, vynesen a složen nahoře dohromady. Koza je zaměněna kozlem, malá diskrétní budka, která se dá najít na každém selském dvoře, je vynesena před vjezdová vrata, kůň je za uzdu přivázán na ocase, vývěsní štíty přemístěny. To znamená, že tu "der alt Ruprecht umgegangen" (tj. "obcházel ten starej Ruprecht" - pozn. překl.). Také májku staví mladá chasa o svatodušní noci (v originále "in der Pfingstnacht" - pozn. překl.). Má zůstat stát až do svatého Jana (v originále "bis Johanni", tj. do svátku sv. Jana Křtitele 24. června - pozn. překl.). Pasáčci už sbírají všechno dostupné klestí na "Sunnawitfuir" (tj. na slunovratovou vatru - pozn. překl.). Když hranice dřeva vzplane, zavládne všeobecné veselí. Chlapci, kteří už pobrali všude stará košťata, teď všechny najednou zapálí a máchají s nimi jako s pochodněmi v kruhu. Hořící kusy březové kůry létají k noční obloze; všichni hlasitě výskají, střílí se z pistolí, tančí se a konečně - když je "král svržen" (v originále "wenn der 'König' /Maibaum/ umgeworfen ist", rozuměj když je poražena májka - pozn. překl.), skáče se přes oheň. Zčernalé oharky z vatry se pokládají na pole se lnem, aby dobře rostl. Na podzim je mládeneckým obyčejem tzv. "vyhánění vlka" (v originále ",Wulfn'/Wolftreiben/" - pozn. překl.) na svatého Ondřeje (v originále "zu Andreas" - pozn. překl.), tj. 30. listopadu. To se ve skupinách kradou od domu k domu, bijí bičišti na vrata a křičí "D' Wulfn hant do" (tj. "vlci jsou tu" - pozn. překl.). Jde asi o starobylou narážku na někdejší víru v proměňování se ve zvířata, která často splývá vjedno se zvykovým projevem pospolitosti (v originále "mit bündischen Brauch" - pozn. překl.). Pak práskají mocně svými biči a tropí hluk všemi instrumenty k tomu vhodnými.
Na Velikonoční neděli činí slunko tři skoky. Když se vstane dost brzy ráno, dá se to spatřit. Už na Bílou sobotu se koná pálení Jidáše, ohněm, který je živen prkny starých rakví. Chlapci v něm opalují krásně nařezané dřevěné kolíky, které se o Velikonoční neděli zarážejí s "palmovými ratolestmi" do rohů polností. Večer si mládenci přinášejí od děvčat, se kterými v masopustě tančili, "velikonoční výslužku" (v originále "das 'Osterpackl'", tj. doslova "velikonoční raneček" - pozn. překl.). Zato jim musejí o posvícení koupit perníkové srdce. V ranečku jsou pěkně malovaná či škrábaná červená velikonoční vejce. Dvě z nich se hodí k sobě do páru a nesou dohromady jedno dvojverší nezřídka opravdu velké vroucnosti:
"Lieben und nicht seh'n
ist härter als auf Dornen geh'n." "Wecket mich das Tageslicht, ist mein Sinn auf dich gericht." "Ich kann dich nicht lassen, uns sollte mich die ganze Welt hassen." |
(tj. "Nevidět toho, co máš rád?
Hůř, než trním se prodírat." -- pozn. překl.) (tj. "Jak mě vzbudí denní svit, musím na Tě pomyslit." -- pozn. překl.) (tj. "Nechtěl bych Tě opouštět, byť nám nepřál celej svět. -- pozn. překl.) |
I k prudkému odmítnutí ovšem může dojít: | |
"Dank dir Gott, du stumpfer Besen,
dass du im Fasching mein Narr gewesen!" "Du meinst, i liab di und i hob di gearn, do möcht i liaba a Stiefelknecht wearn." |
(tj. "Díky Bohu, tupý koště,
žes mi maškarou byl v masopustě!" -- pozn. překl.) (tj. "Myslíš, že snad nějak miluju tě? To už raděj zouvákem bejt chutě." -- pozn. překl.) |
O Všech Svatých a o Dušičkách (v originále "zu Allerheiligen und Allerseelen" - pozn. překl.) se cesty jen hemžily "sběrači dušiček" (v originále "von Seelenweckern", říkalo se jim ovšem i "die Seelwecksammler" - pozn. překl.), lidmi, kteří sbírali dušičkové pečivo. Původně v zastoupení zemřelých samých. Jsou to chleby na prst dlouhé: bílé pro domácí, černé pro cizí (také pro čeleď - pozn. překl.). Často jich bývalo pečeno a rozdělováno na sta.
Starobylý svátek zesnulých se ohlašoval i tím, že se všichni obyvatelé domu o půlnoci v den Dušiček probudí ze sna, shromáždí se ve světnici a konají hodinovou pobožnost. Během té doby přicházejí k nim na návštěvu zesnulí předkové. Vánoční stromek na Šumavu ještě zcela nepronikl. Také dárky nepřináší Ježíšek, nýbrž "guldne Rößl", tj. "zlatý koník". Zatímco se všichni členové rodiny sejdou ve světnici a děti trnou bez dechu, kdy se koník objeví, paní domu čeká s mísou přede dveřmi. Náhle zazní dusot a zvonek na znamení, že zlatý koník je tady a ze svého vaku nasypal do mísy cukroví, ořechů, jablek a perníku. Na Štěpána o druhém svátku vánočním si mládenci naplní kapsy ovesným zrním a vyčkávají při vchodu do kostela. Zasypávají pak zrním vycházející děvčata, což se označuje slovesem "steffeln" (zřejmě v souvislosti se světcovým jménem /řecké "stephanos" znamenalo prý původně "věnec"/ - pozn. překl.). Je to jakási obdoba "Schmeckostern", velikonoční pomlázky v podobě šlehání či polévání děvčat, zvyku rozšířeného jinak běžně po německém Východě. Ten, kdo je "gesteffelt" (tj. "podroben šteflování" - pozn. překl.), bude po celý rok uchráněn píchnutí či bodnutí (v originále "das Jahr über vom Stechen geschont" - pozn. překl.).
Tak by se daly uvést ještě nespočetné příklady mocně kvetoucího německého zvykosloví na Šumavě. Týkaly by se žňových prací, tance s jeho veselými čtyřveršími a především pak svatby. To, co už bylo řečeno, však docela dobře postačí k tomu, aby vystihlo život těchto lidí i sílu a prapůvodnost jejich způsobu myšlení. Kéž jim zůstane zachováno i v nové době hospodářského rozvoje, která nyní nastává, jim k požehnání a nám pro radost.
Hned první odstavec textové ukázky je ryzí ukázkou národně socialistické propagandy, což nepřekvapí u edice, v níž sborník "Deutsches Land kehrt heim" (tj. "německá zem se navrací domů") roku 1939 vyšel. Jmenovala se ta edice "Deutsches Ahnenerbe" (tj. "německé dědictví po předcích") a byla produktem stejnojmenné instituce SS, mající "vědecky" podložit teorie o rasové nadřazenosti germánského kmene. Richard Wolfram, rakouský germanista, skandinávista a historik umění, postavil jako vedoucí filiálky zmíněné instituce v Salzburgu a ve Vídni, svou folkloristickou výzkumnou práci, provozovanou už mezi válkami (od roku 1932 byl členem rakouské NSDAP), v letech válečných zcela do služeb "říšské" myšlenky. Po válce byl nějaký čas možnosti publicity zbaven, ve druhé polovině padesátých let se však vrátil na vídeňskou univerzitu a až do odchodu na penzi tam působil jako mimořádný (1959-1963) a pak řádný (1963-1972) profesor. Narodil se 16. září roku 1901 ve Vídni, studoval na tamní univerzitě a získal na ní roku 1926 titul doktora filosofie. Do roku 1938 byl univerzitním lektorem švédštiny. Poté byl ovšem pověřen vedením tzv. "Lehr- und Forschungstätte für germanisch-deutsche Volkskunde" v rámci jihovýchodní filiálky (Außenstelle Süd-Ost) už zmíněné "vědecké společnosti" (Forschungsgemeinschaft) Das Ahnenerbe des SS Heinrich Himmler. Už při zmínce toho jména přeběhne po zádech mráz a už jen tak nesejde, když si pojem SS propojíme třeba s pojmem "Schwerttanz" či "Männerbund". V roce 1940 a 1941 byl Wolfram významně určujícím členem kulturní komise pro jižní Tyrolsko, která se zabývala zejména přesidlováním tamního obyvatelstva do Velkoněmecké říše následkem dohody Hitlera s Mussolinim. Jedním z míst, kam Jihotyrolané přišli v rámci té akce podobné "odsunu", byla jihočeská obec Brloh, ale třeba i Tisovka a Krásetín, kde byly pro ně všude zabrány dříve ovšem české, nikoli německé selské usedlosti. Po porážce Německa následoval návrat vystěhovalců do jejich vyplundrované zatím a místy zcela zničené jihotyrolské domoviny vlaky "československého" odsunu. Sám Wolfram nakonec dosáhl v Rakousku opravdového vědeckého uznání jako jedna z ústředních osobností zdejšího národopisného bádání. V roce 1983 založený salcburský zemský národopisný institut (Salzburger Landesinstitut für Volkskunde / SLIVK) opatruje jeho dobově tak i pro rakouský vývoj příznačnou pozůstalost. V roce 1984 a 1985 se mu dostalo významných zemských ocenění. Už v roce 1930 se stal rytířem švédského řádu Vasa a v roce 1972 komandérem švédského řádu Severní hvězdy. Od roku 1984 byl i nositelem Rakouského čestného kříže za vědu a umění I. třídy. Zemřel 30. května roku 1995 v dolnorakouském městě Traismauer. Nás tu zajímá jeho ještě zcela v duchu národního socialismu psaný příspěvek k šumavskému "německému" národopisu. Dobová omezení se dala jistě na poli národopisného výzkumu v poválečném svobodnějším světě obnoveného a neutrálního Rakouska překonat, ze lži přímo prognostické ovšem i pro šumavský dnešek tu Wolframovu textovou ukázku z roku 1939 usvědčuje zejména národopiscův závěr ohledně požehnání, které má Šumavě přinést "nová doba" radostného rozvoje. Byla snad tou novou dobou Hitlerova válka a to, co přišlo po ní? To, co beze vší pochyby nejen na "německé straně" vyvolala?
- - - - -
* Vídeň (A) / Horní Dvořiště / Rožmberk nad Vltavou / Studenec / † † † Traismauer (A)