GUSTAV WOLF
Jedna ze vzpomínek na krásnou Šumavu
V sedmém čísle letošního ročníku (rozuměj v pořadí teprve druhého ročníku /1950/ krajanského časopisu "Glaube und Heimat" - pozn. překl.) přinesl tento časopis pojednání o svatoanenském poutním místě na Tanaberku (v originále "vom Wallfahrtsort der hl. Mutter Anna am Tannaberg" - pozn. překl.), text, který ve mně probudil vzpomínku na jeden krásný den doma na Šumavě. Jedné horké letní neděle roku 1940 jsme moje žena a já chtěli navštívit "Medvědí" kapli u Liščí (v originále "die 'Bären'-Kapelle bei Fuchsberg", kaple byla zasvěcena sv. Bernardovi - pozn. překl.). Cesta vedla přes Nýrsko, Chudenín (v originále "über Neuern-Chudiwa" - pozn. překl.) na vrch Lišák (v originále "die Fuchsberger Höhe hinan - zum Forsthause" - pozn. překl.) k tamní myslivně. Znal jsem tam osaměle stojící hostinec Böhmonnwirt a vedro toho dne si vynutilo, že jsme šli kus cesty odbočkou a dopřáli si malého zastavení. Dobrý řízný truňk (v originále "der gute, frische Trunk" - pozn. překl.), jehož se tu člověku dostalo, má jistě v paměti každý, kdo sem kdy zavítal a já vidím v duchu mnohého z mých čtenářů, jak si přejíždí hřbetem ruky po rtech, když se mu ten tamější truňk připomene. A já se chci vsadit, že tu ani jedna jediná kapka, natož pak snad celá sklenice piva nebyla, aby to hostinský neviděl, vylita do květináče za oknem, což se želbohu mnohdy v osaměle stojících šumavských hospodách zdálo poutníku s doneseným nápojem zdravotně prospěšnějším (v originále "seiner Gesundheit mehr zuträglich" - pozn. překl.) učinit. Jelikož bylo právě poledne, našli jsme v hostinské místnosti kromě majitele toliko jednoho hosta. Ten se vybarvil jako horlivý učedník svatého Petra a nachytal v nedalekém potoce krásné pstruhy. Část své kořisti nám za zvonivý obolus (v originále "gegen klingende Münze" - pozn. překl.) přenechal. Seděli jsme poté u stolu s ním a nenuceně klábosili o tom i onom. Jizba se postupně plnila příchozími. Ti lidičkové, dospělí i s dětmi (v originále "Männlein, wie Weiblein, auch Kinder" - pozn. překl.), se vraceli z pouti na Tanaberk (v originále "von ihrer Wallfahrt vom 'Tonnabeer'" - pozn. překl.) a tak i náš hovor zamířil k tomu poutnímu místu a náš soused u stolu se dal do vyprávění: "V osmdesátých letech (rozuměj devatenáctého století - pozn. překl.) žil ve Všerubech (v originále "in Neumark" - pozn. překl.) jeden veselý stařík s krásným plnovousem," - vypravěč znal i jeho jméno, které jsem bohužel zapomněl - "který svým spoluobčanům rád ztropil nějakou taškařici a když se mu to podařilo, velice se tím těšíval. Za svého mládí se vydal do Ameriky, k stáru se vrátil a žil z toho, co tam vydělal. Pěkný kousek se mu vydařil při požáru svatoanenského kostela u Hájku (v originále "St. Anna-Kirche bei Donau" - pozn. překl.). V tomto kostele je dvanáct výklenků (v originále "zwölf Nischen" - pozn. překl.), pro každého apoštola jeden, takže tu v nich stojí v životní velikosti jako dřevěné sochy (v originále "als Holzstatuen stehen" - pozn. překl.). Při záchraně vnitřního zařízení kostela (interiér byl ovšem za komunistické éry po druhé světové válce zcela devastován a sloužil dokonce jako stáj pro koně vojáků a kravín, viz web Zaniklé obce - pozn. překl.) brali hasiči tyto dřevěné sochy na záda a vynášeli je na venek, kde je stranou požáru pokládali do trávy. Náš všerubský krajan neodolal šelmovskému svrbění (v originále "juckte der Schalk" . pozn. překl.) a měli byste to vidět - postavil se mžikem do jednoho prázdného výklenku a ztuhnul bez pohnutí, docela jako by byl ze dřeva. Jeden z hasičů spatřil v přítmí kostela postavu, o níž se domníval, že jde o apoštola, kterého tu zapomněli. Venku položil údajnou sochu vedle ostatních. Sotva tak ale učinil, šibal se vztyčil a uháněl odsud. Zachránce byl zcela ohromen a volal: "Leitle, Leitle, rennt 's, da jingste Tog bricht o, da heilige Apostel wern scho lewendi und stehnen af!" (tj. "Lidičky, lidičky, ono to běží, nastal soudnej den, svatý apoštolové ožívají a vstávaj z mrtvejch!" - pozn. překl.).
Zda se ten příběh skutečně udál, nedokážu povědět, posluchačům se ale v každém případě velice líbil. A ten mnou úvodem zmíněný příspěvek z "Glaube und Heimat" probudil nejen vzpomínku, nýbrž i stesk a touhu - ať už jde o touhu po tom řízném truňku u Bohmonnů - po těch lahodných čerstvých pstruzích - a v neposlední řadě po těch šibalských lidech z domova, kteří veselé taškařice dokázali buď zosnovat a provést, anebo alespoň vymyslet a bavit se jimi.
Glaube und Heimat, 1950, č. 9, s. 9-10
Kovář řečený "Nazischmied"
Dešenice (v originále "Deschenitz" - pozn. překl.) měly dva kováře, říkalo se jim "Weiherschmied" a "Nazischmied" (z 1094 obyvatel celkem bylo koncem dvacátých let dvacátého století v Dešenicích 1055 /podle Pfohlovy příručky Orientierungs Lexikon/ těch německé národnosti - pozn. překl.). Ta přízviska je snadno vysvětlit. Kovářská dílna toho jednoho ležela při rybníce zvaném "Müllnerweiher" (tj. "Mlynářský rybník" - pozn. překl.), u druhého ono "Nazi" odkazovalo na křestní jméno Ignaz (česky i Hynek - pozn. překl.), které nosil možná ne tak dávný, žijící generaci však už neznámý nějaký dřívější majitel "Naziho" kovárny.
Posledním jejím majitelem byl Johann Großkopf, jednoduchý a přímý muž, který nenadělal mnoho řečí. Vyznal se i v nemocech dobytka, takže byl zván široko daleko na pomoc v nouzi, jak to dodnes pamatují mnozí čtenáři těchto řádek (psáno několik let po "odsunu" - pozn. překl.). Nebyl vlastně tím posledním majitelem, neboť předal začátkem druhé světové války živnost svému synu Aloisovi. Ten byl ovšem později povolán k vojenské službě a to otce donutilo, aby se přese svůj pokročilý věk věnoval vedení kovárny i nadále.
V létě roku 1945 došlo v Dešenicích k české invazi (v originále "die tschechische Invasion" - pozn. překl.). Denně sem přijížděla dopoledním vlakem o deváté hodině celá karavana Čechů z vnitrozemí (v originále "aus dem Innern der Tschechei" - pozn. překl.), aby následně její příslušníci procházeli městysem, hledali selské statky, řemeslné dílny a domy, které by se jim hodily, poznamenávali si popisná čísla a o několik dnů nato se objevili znovu, aby vyhlédnutý majetek bez dlouhých okolků prohlásili za svůj. Rovněž "Naziho" kovárna nalezla dva obdivovatele a ti jednoho dne přišli ke starému Großkopfovi a prohlásili, že má nyní trvalé volno (v originále "immerwährender Feierabend" - pozn. překl.), poněvadž jsou majiteli jeho živnosti do budoucna oni a on jim je povinen vydat všechno strojní zařízení a nářadí. Trvalo delší čas, než starý muž z té hatmatilky zmoudřel a pochopil, což na něm vlastně chtějí. Tento způsob převzetí majetku mu v jeho přímé povaze pochopitelný ovšem jaksi nebyl. Vysvětlil oběma, že už není majitelem kovárny on, nýbrž jeho syn a on tudíž provoz předat nemůže. Tak jako on kovárnu počestně převzal od svého otce, chce ji i on svému synovi předat a uchovat, než se vrátí z války a učiní pak to, co je potřebí. Češi ovšem trvali na okamžitém předání, slovo dalo slovo a vyvstal střet. Ten toliko nabýval na síle a nakonec dal kovář oběma na srozuměnou, že velký kovací buchar, na který ukázal, svalí z návrší, na kterém kovárna stála. Hrozba zabrala a oba Češi se vytratili.
Tím však celá věc neskončila; nejhorší mělo teprve nastat, a to brzy (v originále "dicke Ende folgte bald" - pozn. překl.). Großkopf dostal pozvání k soudu do Klatov (v originále "nach Klattau" - pozn. překl.), a to kvůli údajnému přečinu proti zákonu na ochranu republiky.
Třikrát musel ten starý muž do Klatov a příběh nabýval děsivých obrysů. Ať už učinil jistý dojem otevřený a přímý projev mistra kovářského nebo měl obviněný jen štěstí na osobu soudcovu, jemuž právo bylo ještě právem a nepřevážil u něho štvavý šovinismus jako u jiných v podobné funkci, třetí soudní jednání skončilo pro Großkopfa vyslovením osvobozujícího rozsudku.
Poté, co kovář rozhodnutí soudu vyslechl, vzal ho soudce za ruku a řekl mu česky: "Teď, když jste zproštěn viny, můžete se nám bez obav přiznat, že 'Nazischmiede' se neříká vaší kovárně jen tak." Großkopf potřeboval chvíli, než pochopil, oč jde, ale pak uměl dát srozumitelně najevo, že neměl s národním socialismem nikdy vůbec nic společného a jak jeho kovárna ke svému jménu přišla. Všichni přísedící si viditelně oddechli úlevou, že snad je tím ze soudu sňata noční můra, že by osvobodil nacistu (v originále "als von ihnen der Alp, einen Nazi freigesprochen zu haben, genommen wurde" - pozn. překl.).
K jinému nedopatření ve výkladu německého jazykového pojmu došlo po první světové válce na okresním úřadě v Klatovech. Místní skupiny sdružení Deutscher Schulverein (v originále "die Schulvereinortsgruppen", blíže o celém sdružení a jeho vývoji viz česky Wikipedia - pozn. překl.) ze starého Rakouska musely po převratu změnit jméno a dostaly v Čechách označení "Kulturverband-Ortsgruppen". Začátkem dvacátých let (rozuměj dvacátého století - pozn. překl.) byly vypsány volby do tzv. Landeskulturrat für Böhmen v Praze a venkovské organizace této zemské rady obdržely pokyn, aby jmenovitě ohlásily jména svých volitelů (v originále "Wahlmänner namhaft zu machen" - pozn. překl.). Na okrese Klatovy došel tento pokyn i zmíněným "Kulturverband-Ortsgruppen". Na jednu ústní intervenci pozdějšího viceprezidenta LKR Liebla, tehdy předsedy okresního zastupitelstva v Nýrsku (v originále "damals Obmann der Bezirksvertretung Neuern" - pozn. překl.), dostal tazatel odpověď: "Da die Wahl für den Landeskulturrat ausgeschrieben, die Ortsgruppen den Namen Kulturverband tragen, mussten sie verständigt erden." (tj. "Poněvadž jsou vypsány volby do LKR, musejí být vyrozuměny místní skupiny sdružení, nesoucího jméno 'Kulturverband'." - pozn. překl.). Teprve na Lieblovo vysvětlení, že výraz "Kultur" má v němčině dva významy, jednak coby "vzdělávání půdy", resp. "zemědělská kultura", jednak coby "vzdělanost", resp. "kultura a osvěta", a že tudíž "Kulturverband-Ortsgruppen" nemají se zemědělstvím nic společného, byl pokyn na jejich adresu vzat zpět.
Glaube und Heimat, 1952, č. 5, s. 14-15
O vsi jménem Millik
Podle mých záznamů čítala obec Millik 67 domů se 121 rodinami a 409 osobami (ze 409 obyvatel bylo koncem dvacátých let dvacátého století 386 těch německé národnosti, dnes jsou Milence, jak už tenkrát zněl český úřední název někdejší samostatné obce, jen částí městyse Dešenice - pozn. překl.), z čehož na samotnou ves Millik připadalo 50 domů se 79 rodinami a 296 osobami a na Angelwöhr (v originále "Angelwöhr /d' Schleif/", pod českým jménem Úhlavský jez osada zanikla mezi lety 1960 a 1970 v důsledku výstavby vodní nádrže Nýrsko - pozn. překl.) 8 domů se 42 rodinami a 114 osobami, přičemž mi od 11 rodin z Angelwöhru chybí počet osob (Treml ve své sumarizaci Millik vůbec neuvádí). Obec Millik měla velkou rozlohu a náleželo k ní kolem 300 hektarů pozemků.
Ve druhé světové válce padli: Müller Wenzel, Kraut Georg, Kleiner Georg, Keilhofer Otto, Maier Wenzel, Pscheidl Heinrich, Petermichl Alois, Urban Josef, Schwed Georg, Stockinger Franz, Heidlberger Johann, Mundl Johann, Maier Franz, Maier Jakob a Maier Johann. Z osady Angelwöhr mi o tom nejsou žádná data známa. Kromě toho jsou pohřešováni synové rodiny Krautovy, Bauerovy, Wittmannovy, Blechingerovy (2), a Urban Alois. O 9 dalších vojácích jejich osud v době vysídlení také nebyl znám, tj. zda padli, jsou pohřešováni či se z fronty vrátili. Po vysídlení (publikováno v roce 1953 - pozn. překl.) zemřelo až dosud 10 osob. Obyvateli vsi Millik bylo rolníci, domkáři a nájemníci (v originále "und Inwohner", což se dříve překládalo i výrazem "podruzi" - pozn. překl.). Byla to ves zedníků a tesařů a mnoho domkářů toho druhu nacházelo práci u stavitelů v Nýrsku. Nájemníci chodili do nýrské optické fabriky nebo železárny (v originále "oder Eisenfabrik" - pozn. překl.). Ke vsi patřily i mlýny zvané Pfeffermühle a Nagelmühle. Pfefrův mlýn zásoboval elektrickým proudem vedle vsi Millik i Dešenice a Starou Lhotu (v originále "Deschenitz und Freihöls" - pozn. překl.) a měl i pilu s jedním rámem. Ves měla tři truhláře, kteří vedle toho vedli i zemědělské hospodářství. Jeden kolář řemeslo, jemuž se vyučil, už nevykonával. V místě byly dva hostince a jedno hokynářství (v originále "eine Greislerei" - pozn. překl.). S broušením skla se tu přestalo už delší čas před vysídlením.
Zvláštností vsi byla její farní příslušnost. Stavení, ležící hned vedle Dešenic, patřila - jako osada sama - k farnosti Nýrsko, zatímco stavení při Nýrsku, jako zmíněné mlýny Nagelmühle a Pfeffermühle k farnosti Dešenice. Byl to asi pozůstatek z doby poddanství. Hned po první světové válce musely děti ze stavení čp. 41, vzdálekého sotva 50 kroků od školní budovy ve Staré Lhotě, chodit do školy v Dešenicích dobrou půlhodinu cesty, při špatném počasí ovšem představující vzdálenost ještě mnohem větší, poněvadž kratší pěší cesta podél řeky Úhlavy (v originále "der kürzere Fußweg längs der Angel" - pozn. překl.) nemohla být užívána. Majitel domu čp. 41 se zdráhal platit školní přirážku, pokrývající náklady na stavbu vodovodu ve Staré Lhotě s tím, že je přece příslušníkem jiné osady. Později bylo jeho stavení stejně jako hostinec u Bauerů přiškolen ke Staré Lhotě. Na katastru vsi Millik ležel i první tunel železniční trati Plzeň - Železná Ruda (v originále "Pilsen - Eisenstein" - pozn. překl.). Dobře v paměti jistě utkvívá všem tak řečený "Stachen Häusl", který zůstával při velké vodě na řece Úhlavě často po celé dny, ba i po celé týdny uvězněn v rozsáhle zatopených březích. Dnes má být stržen a navždy zmizet. Luční cesta pod Pfefrovým mlýnem má být prodloužena až k silnici z Nýrska do Staré Lhoty.
Glaube und Heimat, 1953, s. 107-109
P.S. V roce 2011 ve vsi Milence trvale žilo na 74 adresách 148 obyvatel.
Gustav Wolf se narodil ve Staré Lhotě čp. 35 (budova takto označená tam dodnes stojí) dne 12. července roku 1888 jako syn zdejšího učitele Josefa Wolfa a jeho ženy Kathariny, roz. Stuiberové. Otec byl synem mistra truhlářského v Dolním Dvořišti (Unterhaid) čp. 96 Adalberta Wolfa (jeho otec Josef Wolf byl na čp. 4 v městečku zdejším hostinským) a jeho ženy Josefy, roz. Schmidové z Dolního Dvořiště čp, 22. Chlapcova matka Katharina byla dcerou hostinského v Děpolticích (Depoldowitz) a později v Oldřichovicích (Olchowitz) Paula Stuibera a Kathariny, roz. Stuiberové z Děpoltic čp. 24. Novorozence křtil v Nýrsku kaplan Mathias Boháč a snad je třeba zmínit, že Gustavovou sestrou se 1893 stala Sophia, později provd. Altmannová, i samostatně zastoupená na webových stranách Kohoutího kříže. Pozdější přípis na záznamu nýrské křestní matriky nás zpravuje o tom, že se Gustav Wolf 3. listopadu 1917 v Dolním Dvořišti oženil s Marií Wolfovou. Syn Adalbert (*5. ledna 1922) padl 22. července válečného roku 1943 v jižní Itálii, druhý ze synů Adolf se teprve počátkem padesátých let vrátil z anglického zajetí v Egyptě. Gustav Wolf vychodil v rodné Staré Lhotě obecnou školu, měšťanskou školu navštěvoval však už v Dobřanech (Dobrzan) a německý učitelský ústav absolvoval v Chomutově (Komotau). Jako učitel působil pak ve Svaté Kateřině (Sankt Katharina) a v Dešenicích. Za první světové války bojoval v řadách 6. domobraneckého pěšího pluku (6. Landsturm) na ruské, italské a francouzské frontě a vrátil se z c.k. armády v hodnosti nadporučíka (Oberleutnant). Byl po válce velice aktivní ve vlastivědné a spolkové práci. ať už šlo o okresní výbor učitelského sdružení Lehrerverein, dešenický Turnverein či dobrovolný hasičský sbor, jehož byl okresním zapisovatelem. Byl veřejným poručníkem okresní péče o mládež, jednatelem mnoha družstev a spolků (Konsum, Pfeffermühle, Bachregulierung, Raiffeisenkasse) aj.. V roce 1942 odešel ze zdravotních důvodů na penzi, jak to dosvědčuje dešenická školní kronika, svědčící i o zdejším působení otcově, penzionovaném už roku 1923. Přes částečné ochrnutí sloužil mnoha svým krajanům při vyřizování písemností i ve vyhnaneckých záležitostech po válce a "odsunu". Jeho koníčkem byly intarzie ve dřevě, kterými obdarovával příbuzné a přátele. Zemřel 17. srpna roku 1955 v bádensko-württemberském městě Heubach, kde se dožil 67 let. Život šumavského německého učitele jakoukoli intarzii bohatě překonává, o osudech Šumavy samotné ani nemluvě.
- - - - -
* Stará Lhota / Nýrsko / Dobřany / Svatá Kateřina, Chudenín / Dešenice / Liščí / Tanaberk / Milence, Dešenice / † † † Heubach (BW)
