ERNST WURDAK

Cesta utrpení a záchrany

V zemském okrese Roth, zřízeném v letech 1972-1973 (předtím zemský okres Hilpoltstein v bavorských Středních Frankách, autor textu v nově ustaveném okrese působil jako "Kreisheimatpfleger" - pozn. překl.) jsem se při své činnosti často setkával se starými cestami, jimž platilo označení "Hoher Weg". Za velmi starých časů byly tyto odolné komunikace s oblibou zakládány místními šlechtici přes pahorkovitá území, aby se dopravní spojení vyhnula potokům a blátivým vozovým cestám. Označení "Hoher Weg" a jeho svéráz jsem ve velmi názorné podobě znal od nás doma. Po založení měst německými řemeslníky a obchodníky podle německého práva za vlády českého krále Přemysla Otakara I. (v originále "unter dem böhmischen König Ottokar" - pozn. překl.) přicházeli od roku 1200 rostoucí měrou do Čech i němečtí rolníci.
Noví osídlenci si zmíněné označení přinášeli zřejmě s sebou. Mělo by tu být o tomto osídlení něco zmíněno alespoň ve vymezení na okolí Tachova. K přílivu nových obyvatel, který měl zcela pokojný průběh, docházelo především z Horní Falce a ze Středních a Horních Frank. Němci přicházeli nikoli s mečem, nýbrž takříkajíc s pluhem. Mýtili a kultivovali velké části území, zejména v liduprázdných hornatých oblastech při okraji českého království. Slované obývali v tachovském regionu toliko dvě malé vsi. Jejich 1115 prvně zmiňovaná osada Tachov vyrostla díky německým kolonistům na německé město Tachau. Podobně se stalo s malou slovanskou osadou Sedliště, pozdějším Altzedlisch, vedle něhož později vznikla i německá osada Neuzedlisch (dnešní Staré a Nové Sedliště - pozn. překl.). V okolí Tachova se u několika nových německých osad, vzniklých i s přilehlými polnostmi namáhavým klučením (německy "Rodung /Gereut/" - pozn. překl.) lesa, prosadila koncovka -reith v jejich místních jménech jako Bernetzreith, Schossenreith, Frauenreith, Ulliersreith, Hermannsreith, Stiebenreith či Großgropitzreith a Kleingropitzreith (české obdoby Pernolec, Částkov, Svobodka, Oldřichov, Hraničná, Ctiboř, Velký a Malý Rapotín - pozn. překl.). Některé nové osady měly dokonce panská sídla jako Neuzedlisch, Purschau, Schönwald (české obdoby Nové Sedliště, Pořejov, Lesná - pozn. překl.).
Chci se tu věnovat jen "vysoké cestě" při mé domovské vsi Nové Sedliště. V našem místním nářečí to označení znělo "Haocher Weech". Cesta od vsi stoupala k západu s odbočkami k několika polnostem, větším lesům a ještě dál ke vsím už poblíž Horní Falce. Ohledně naší rodiny vedla "vysoká cesta" k našim polím s pomístními jmény "Tummelplatz", "Steigacker", "Furth", "Große Holzwiese" a k obecním lesům "Bauernschlägl", "Birkla" a "Bärnwinkel". Ještě dál na západ vedly navazující cesty lesy ke vsím Wusleben, Hesselsdorf, Purschau a Petlarn (české obdoby Bohuslav, Hošťka, Pořejov a Žebráky - pozn. překl.) a pak už na bavorskou stranu do Horní Falce.
Z naší "vysoké cesty" byl nádherný daleký výhled na východ přes naši ves na Staré Sedliště s jeho velkými rybníky, na Vysoké Sedliště (v originále "Hohenzettlisch" - pozn. překl.) s nápadnou kostelní věží, k Vlčí hoře, vysoké přes 700 metrů, a ke zřícenině hradu Volfštejn na ní (v originále "zum über 700 Meter hohen Wolfsberg mit der Burgruine Wolfstein" - pozn. překl.), dále nalevo k několika budovám lázeňského města Mariánské Lázně (v originále "zu einigen Gebäuden der Kurstadt Marienbad" - pozn. překl.) a zcela vpravo k 847 metrů vysoké Přimdě (v originále "Pfraumberg" - pozn. překl.), nápadnému poznávacímu znamení našeho domova. Tato rozložitá žulová hora s nahoře se na ní tyčící zříceninou hradu z 12. století byla kdysi sídlem urozeného purkrabího. U nás se Přimdě proto říkalo "Schluaßbarch (Schlossberg)" (tj. "hradní hora" - pozn. překl.).
Na horním volném konci "vysoké cesty" připravovali mladí hoši z naší vsi každoročně o letním slunovratu svatojánskou vatru, řečenou "Koonersfeier". K jejímu zažehnutí se sneslo spousta suchého dřeva a chvojí z okolního lesa a navršilo se do hranice. Nesčetní diváci se tu sešli na "Johannistag" 24. června (tj. v předvečer svátku sv. Jana Křtitele - pozn. překl.). Dalo se při nadcházející tmě pozorovat, na kterém daleko vzdáleném místě začaly svítit prvé ohně. Pak vzplála i naše hranice za velikého jásotu a zpěvu. Když plameny hořely přece jen ne tak vysoko, popadl nějaký mladík za ruku svou dívčí známost a běželi tak ruku v ruce k ohni, aby ho spolu přeskočili. Samozřejmě za velikého ohlasu přihlížejících. Stejného skoku se pak odvážily i další mladé páry. Chtěly tak demonstrovat i svou odvahu do společného života. Šílená válka, která v letech 1939-1945 následovala, zničila tolik nadějných životů a životních plánů. Nové Sedliště mělo 552 obyvatel, vesměs německé národnosti. Z nich ztratilo ve druhé světové válce svůj mladý život 52 mužů, téměř 10 procent obyvatel celé vsi. Z celé farnosti Staré Sedliště s 2850 obyvateli ztratilo život 244 mladých mužů.
Konec války nepřinesl nám sudetským Němcům vytoužený mír. Mně bylo 16 let a musel jsem každý den počítat s tím, že budu nasazen k nuceným pracím na nějakém dole v okolí Plzně. V kritickou denní dobu jsem se proto pokud možno nezdržoval doma, pracoval jsem na nějakém z našich polí nebo jsem konal procházky lesem. Když jsem na podzim roku 1945 scházel večer "vysokou cestou", vyjel proti mně na kole, které měl ovšem jinak někde schováno, "Kaasn-Peppe" alias Josef Seidling, který měl u nás ve vsi propachtováno zahradnictví. Chvatně mi sdělil, že musím okamžitě zmizet do Bavorska. Čech Boháč, který vyhnal německou rodinu Mattauschovu z jejího zámku, chodí teď den co den do zahradnictví, bere si všechno, co se mu zlíbí a nikdy nezaplatí. Dnes prý vytrhal saláty a vysmíval se zahradníkovi pro jejich kvalitu. To už bylo Seidlingovi příliš. Vyťal Boháčovi takový políček, že ten upadl do záhonů. Vyskočil prý, prohmatal své kapsy, ale pistoli asi nechal u sebe v zámku, kam hned vyrazil. Seidlingovi bylo jasné, že musí prchnout do Bavorska. Byl ve chvíli pryč po cestě.
Náš dům a dvůr hraničily se zahradnictvím. Sotva jsem se ocitl doma, objevila se skupina českých četníků. Prohledávali zahradnictví a vyptávali se, kde je Seidling. Neměli jsme ovšem ani tušení. Po našem dvoře se povalovaly velké chomáče slámy po včerejším výmlatu a četníci je propichovali šavlemi, jestli se v nich snad zahradník nekrčí.
Jedna odbočka z "vysoké cesty" vedla, jak už zmíněno, kolem našeho pole jménem "Furth-Acker" směrem na horskou ves Bohuslav (v originále "zum Bergdorf Wusleben" - pozn. překl.), v našem dialektu zvanou "Wouslum", dále na Hošťku (v originále "weiter nach Hesselsdorf" - pozn. překl.) a odtud do Bavorska. Můj otec trval po válce na tom, abychom i "Furth" řádně sklidili a pak ještě zorali. Přitom procházeli kolem stále častěji především muži, ale také rodiny, pocházející z oblasti blízko jazykové hranice u Plzně, nyní na útěku před Čechy. S některými jsem mohl mluvit. Byli zbiti a oloupeni, ohroženi na životě. Poháněl je jen strach a neměli s sebou téměř žádný majetek. Co s námi ještě bude v téhle nové Benešově ČSR?
Už dlouho jsme museli nosit bílé pásky na rukávech a dodržovat uzavírací hodiny, nesměli jsme využívat pošty a železnice, sotva jsme si mohli něco koupit, a to jen na potravinové lístky, opatřené stonásobným přetiskem "Deutsche". Všechny cenné věci jsme museli odevzdat, ať už šlo o rozhlasové přijímače, hudební nástroje, jízdní kola, fotoaparáty, dalekohledy, šicí stroje, šperky či spořitelní knížky. Už jsme nevěděli nic o tom, co se děje v zemi a ve světě. Skupiny Čechů táhly teď se smíchem vesnicí a nahlíželi do domů a do dvorů, které si mohli hned zabrat bez jakékoli náhrady (v originále "für ein Nichts" - pozn. překl.). Vyhození německých vlastníků, kteří zde po mnoho generací žili a pracovali, provedli četníci (v originále "die Gendarmerie" - pozn. překl.). V tomto státě jsem jako Němec neměl nijakou šanci.
Svou německou státní příslušnost jsme sice neztratili, byli jsme tu však zbaveni všech práv. Chtěl jsem tento svět (v originále "dieses Umfeld" - pozn. překl.) slepé zášti, zvůle a zlodějny opustit, chtěl jsem do Německa. Moji rodiče byli přes velké pochyby srozuměni. Po Novém roce 1946 jsem se připojil k jedné skupince z naší vsi, která v noci přes "vysokou cestu" a tajné lesní stezky dorazila až k německé hranici u Waidhausu. Za blízké palby ze střelných zbraní jsme přeskákali hraniční potok a cítili jsme se zachráněni. Já jsem vyhledal a našel na jednom selském statku pracovní místo jako obyčejný pacholek.
"Vysoká cesta" byla pro nás Němce cestou útěku a nebezpečí, opuštění domova a utrpení ze ztráty, avšak i cestou spásné záchrany. Pro mne je už dávno každoročně cestou rozpomínky, když jedu se svou ženou k rodácké bohoslužbě ve Starém Sedlišti a k následnému domovskému setkání v Novém Sedlišti. Chci si pak také vždycky vyjít "vysokou cestou" až k okraji lesa. Vychutnám si tam daleký výhled na jih k Přimdě, na východ k Vlčí hoře, na sever k Úšavskému vrchu (v originále "zum Uschauer Berg" - pozn. překl.) a zaznamenávám místa a sídla, která zůstala. Smutek vyhnání jsem dávno překonal, ale zapomenut není. "Hoher Weg" je až k okraji lesa sjízdná. Zda má i své české jméno, nevím. Vlastně to ani vědět nechci.

Sudetendeutsche Zeitung, 2017, č.25, s. 15-16

Oběti vyhnání

My vyhnanci jsme směli teprve mnoho let po našem vysídlení znovu spatřit naši domovskou ves Nové Sedliště a v zoufalství zjistit, k jakému dílu zkázy (v originále "welches Werk der Zerstörung" - pozn. překl.) zde došlo. Z oken několika obydlených stavení jsme přitom byli nedůvěřivě sledováni. To mi připomíná, jak tomu bylo na podzim roku 1945, kdy německé rodiny stály jednotlivě za záclonami oken svých tehdy ještě domů a s úzkostí pozorovaly, co se před jejich domy odehrává. Češi ve skupinách Čechů táhly totiž vsí, odhadovali vzhled jednotlivých německých stavení, ukazovali si na ně prsty a zvesela se smáli. Pokud se někomu z těch lidí nějaký dům zalíbil, objevil se za nějakou hodinku s četníky a převzal nemovitost do svého vlastnictví; obyvatelé museli svůj dům vydat. Stát to bezpráví jednoduše tak nastolil. Němečtí vlastníci, kteří tu po bezpočet generací pobývali a kultivovali kraj, byli odtud bez okolků vysídleni a vyhnáni.
Když jsme my Němci směli znovu navštěvovat Československo, přejel jsem roku 1970 jedné neděle u Waidhausu přísně kontrolované hranice, hledal jsem v Novém Sedlišti svůj rodný dům a nenašel už nic z něho. Vyšel jsem i nahoru na Kirchberg (doslova "Kostelní vrch" - pozn. překl.) ke kostelu Nejsvětější Trojice (v originále "zur Dreifältigkeitskirche", na staré mapě "Sancta Trinitas", viz webové stránky Zaniklé obce - pozn. překl.), k nejvyššímu bodu celé vsi. Kostel dosud stál, mnohá z oken byla však vytlučena. Z centra osady jsem zaznamenal už pouhé torzo. Dělostřelba nějakého vojenského cvičení varovně duněla od zaniklé vsi Bohuslav (v originále "vom verschwundenen Dorf Wusleben" - pozn. překl.) až sem. Vyhnul jsem se další cestě vsí, nasedl do svého auta, opustil zpustlé místo a cítil jsem se v bezpečí, teprve když jsem překročil hranice do Bavorska. Moji rodiče se cesty do ztraceného domova zúčastnit nikdy nechtěli.
Když jsem v roce 1988 jednou zajel do Nového Sedliště znovu, byl jsem na jedné straně vtažen do krajiny, zažité za mých mladých let, na druhé straně však odpuzen truchlivou skutečností, která mne tam teď tížila. Opět jsem se vydal na Kirchberg, odkud se mi otevřel výhled nejen na ves a sousední osady, ale i dál na rybničnatou krajinu (v originále "auf die Weiherlandschaft" - pozn. překl.), na vrch Přimda s jeho hradem (v originále "auf den Pfraumberg mit seiner Burg" - pozn. překl.), na Wachterrang (dnes na mapě "Strážný vrch" - pozn. překl.) a Úšovský vrch (v originále "den Uschauer Berg" - pozn. překl.) směrem k západu a na Vlčí Horu (v originále "und den Wolfsberg" - pozn. překl.) v dáli na východ. Vedle kostela Nejsvětější Trojice jsem našel v trávě čerstvě ulomený křížek. Byl pestře pomalován, dřevo, ze kterého byl vyřezán, bylo polámané. Věděl jsem, že pochází z barokního oltáře kostela vedle stojícího. Jeho dveře zely do široka otevřeny. Bylo známo, že zloději vypáčili rakve urozených donátorů kostela (byli to rytíři Tucharové ze Šoberova /Tucher von Schoberau/ - pozn. překl.), co je vyloupili, učinili tak i se sochami a obrazy na barokních oltářích, pokud je přímo na místě nerozštípali. Ulomený křížek jsem zvedl a vzal s sebou. Náš pan páter Franz de Paula Sigmund (narodil se roku 1943 tady v Novém Sedlišti, vstoupil v roce 1954 do kapucínského řádu a stal se roku 2013 zpovědníkem münsterského dómu sv. Pavla - pozn. překl.) ho později znovu vysvětil a předal naší pamětní kapli v Jedesheimu.
V kostele zůstal zachován jen opravdu veliký krucifix s ukřižovaným Spasitelem při pravém bočním oltáři. Ničit církevní památky a dát zmizet stopám po vyhnaných Němcích na hřbitovech a v kostelích bylo oblíbenou činností mnoha nových osídlenců. Velice rozšířená zlatokopecká mentalita se pojila se státem podporovaným odporem k náboženství a s nenávistí vůči všemu německému. Ten velký krucifix z kostela Nejsvětější Trojice (na serveru "Poškozené a zničené kaple, kostely a synagogy v České republice" je označován z a kapli - pozn. překl.) byl později přenesen církevní správou do kostela sv. Prokopa a Oldřicha ve Starém Sedlišti a tak i zachráněn.

Pamětní kaple v Bavorsku
Po sametové revoluci se vyhnanci z Nového Sedliště chopili myšlenky, jak by mohli sanovat svůj opuštěný domovský kostel. Rodácký pověřenec (v originále "Ortsbetreuer" - pozn. překl.) Manfred Maschauer požádal už na počátku devadesátých let jednu inženýrskou kancelář v Plzni, aby pořídila o kostele Nejsvětější Trojice v Novém Sedlišti podrobnou nákresovou i fotografickou dokumentaci. Česká církevní správa obdržela jednu kopii. Náklady na restaurování kostela by ovšem finanční možnosti krajanského sdružení Heimatverein Neuzedlisch zcela přesahovaly. Když pak v březnu roku 2003 při spalování suchého dřeva při kostelní zdi zachvátily plameny střechu kostela a zcela vyhořela i jeho věž se zvonem, bylo nám všem jasné, že náš domovský kostel nedokážeme ani při té nejlepší vůli zachránit. Chtěli jsme však pomoci Manfredu Maschauerovi s jeho záměrem zbudovat na paměť našeho kostela v Jedesheimu, což je část města Illertissen v bavorském Švábsku, alespoň kapli zasvěcenou Nejsvětější Trojici. Na velice krásném vyvýšeném místě při okraji lesa se nám podařilo získat od města pozemek, kde pak došlo ke stavbě, k jejímu vnitřnímu vybavení a ještě v roce 2003 za účasti kolem tisíce návštěvníků také ke slavnostnímu otevření a vysvěcení, které provedl už zmíněný páter kapucín Franz de Paula Sigmund, pocházející ještě z Nového Sedliště. Rodina Maschauerova bydlí v blízkosti kaple, stará se o ni a každý den ji otevírá mnoha zájemcům. Kostel v Novém Sedlišti zůstal po požáru vlastně beze střechy vystaven během dvou let dešti i mrazu, nezřítil se však. Pak byla střecha na základě pojistné smlouvy obnovena. Přístup dovnitř je zapovězen, za určitých okolností bývá ale opět možný.

Farní kostel ve Starém Sedlišti
Ze Starého Sedliště pocházející Gerhard Thums a Sieglinde Wolfová navrhli roku 1991 českým církevním místům, že by s pomocí svých vyhnaných krajanů sanovali někdejší farní kostel sv. Prokopa a Oldřicha. Dosáhli svolení a založili za daným účelem sdružení, krajany finančně podporované. Na této bázi pracovali pak také Reinhard Gebert a Traudl Stanglová vůdčím způsobem dále a dali provést rozsáhlé sanační práce. Vedení tohoto uskupení se ujala v roce 2013 znovu rodácká pověřenkyně (v originále "Marktbetreuerin" - pozn. překl.) Sieglinde Wolfová a v Reinholdu Wurdakovi, rodáckém pověřenci Maršových Chodů (v originále "Ortsbetreuer von Maschakotten" - pozn. překl.), našla zdatného zástupce. Ti oba přišli na svět teprve po vyhnání v Německu, cítí se však s domovským kostelem svých rodičů a ostatních krajanů těsně spjati. Také oni přes postupující problémy se stářím krajanů a klesající finanční pomocí pokročili dále s dílem renovace kostelní budovy.
Až dosud věnovalo zmíněné krajanské sdružení na domovský kostel kolem 500 000 euro (tj. něco přes 13 milionů korun - pozn. překl.). Reinhold Wurdak dává nyní renovovat kostelní lavice a doufá, že na darovací konto sdružení "Verein zur Renovierung der Pfarrkirche Altzedlisch" dojdou další finanční příspěvky.
Sdružení organizuje v kostele i nadále každoroční bohoslužby pro krajanskou obec, na něž připutuje vždy daleko přes 100 návštěvníků i z adres zeměpisně ne právě blízkých. S těmi staršími přijíždí i mnoho mladých. Podnětem k cestě je jim zejména už opakovaně zmíněný otec kapucín Franz de Paula (Otto) Sigmund, celebrující od roku 1993 každoročně krajanské bohoslužby v Novém Sedlišti a fascinující jejich účastníky svými kázáními. Nelitoval postoupit sem cestu až z Münsteru ve Vestfálsku. Koncelebranty jsou mu už po mnohá léta farář z hornofalcké obce Waidhaus (v blízkosti Rozvadova na české straně - pozn. překl.) Georg Hartl a český farář Václav Vojtíšek z Tachova. Paní starostová ze Starého Sedliště Jitka Valíčková přichází také už po několik let s pozdravným proslovem, který je tlumočen do němčiny. Zvláště působivý je ke konci bohoslužby společný zpěv Hartauerovy písně "Dort tief im Böhmerwald" (tj. "šumavské hymny" - pozn. překl.), spontánně se rozeznívající ze všech míst v kostelních lavicích i při nich (v originále je ovšem následně citována jen německá originální verze, nikoli ta později až vzniklá česká - pozn. překl.):

Tief drin im Böhmerwald,
Da ist mein Heimatort,
Es ist gar lang schon her,
Dass ich von dort bin fort.
Doch die Erinnerung,
Die bleibt mir stets gewiß,
Dass ich den Böhmerwald
Gar nie vergiss!

Das war im Böhmerwald,
Wo meine Wiege stand,
Im schönen, grünen Böhmerwald.

Na krásné Šumavě,
tam víska je malá
a už po dlouhý čas
stojí opuštěná.
Však přece vzpomínka
zůstala v mém srdci,
že já na Šumavu
zapomenout nechci.

Vždyť tam na Šumavě
kolébka má stála,
v krásné, zelené Šumavěnce.

Dokument z roku 1878 z kostelní věže
Při renovaci věže farního kostela sv. Prokopa a Oldřicha v roce 1878 byl do koule pod křížem na jejím vrcholu vložen text, dokumentující důležité momenty života ve Starém Sedlišti oné doby. Za sanačních prací v roce 1958 čeští dělníci tyto listinné dokumenty vyňali a zachovali pro budoucnost. Papírové listy jsou ovšem silně poškozeny a některá slova na nich už nelze přečíst. Nečitelné výrazy jsou nahrazeny v našem přepise (v originále ovšem německém - pozn. překl.) vždy třemi tečkami.
Text z koule na věžním vrcholu byl z české strany o několik let později předán vyhnaným Němcům, kteří chtěli započít se sanací domovského kostela. Tato vzájemná otevřenost a vstřícnost ve vzájemném chování se stala pobídkou k zesílenému angažmá krajanů ohledně restaurování jejich starého farního kostela a ke vzniku sdružení, které za tím účelem působí i dnes. Ti odpovědní z dnešních obyvatel to umějí ocenit.

Text z koule na věžním vrcholu
"Léta Páně 1878 (v originále je text samozřejmě jen doslovným přepisem německého originálu, který je tu na webových stranách Kohoutího kříže přetlumočen do češtiny - pozn. překl.) za panování Jeho Veličenstva rakouského císaře Františka Josefa I. (v originále "Franz Joseph I. von Österreich" - pozn. překl.) a za pontifikátu papeže Lva XIII. (v originále "Leo XIII." - pozn. překl.), pod záštitou a patronací vysoce urozeného pana Michaela Heidlera z Heilsbornu (*16. srpna 1821 v Mariánských Lázních, †16. ledna 1892 v Praze, viz Wikipedia - pozn. překl.), majitele statků Staré Sedliště, Lukavec (v originále "Michael Heidler von Heilborn, Inhaber des Wirtschaftsgutes in Alt-Zedlisch, Luckawetz" - pozn. překl.) ... (má být: a Mchov /v originále "und Innichen"/, což je dnes část obce Staré Sedliště - pozn. překl.) bylo rozhodnuto opravit zámek ve Starém Sedlišti, stejně tak znovu zbudovat obydlí a stáje u dvorů ve Starém Sedlišti a Lukavci, zcela obnovit obydlí rybáře jakož i zámecký park. Podle faráře Josefa Kopetze (působil ve Starém Sedlišti v letech 1859-1889 - pozn. překl.), původem z Chodové Plané (Kuttenplan), musela být provedena i podstatná oprava kotelní věže ve Starém Sedlišti, poněvadž byla ve stavu, působícím nebezpečné ohrožení. Jelikož farní kostel sám byl téměř zcela bez finančních prostředků. musel náklady na opravu krýt z větší části patronátní pán kostela, zatímco přifařené obce Nové Sedliště, Částkov, Úšava, Maršovy Chody a Mchov, stejně jako Staré Sedliště měly povinnost provést řemeslné práce a vystavit povozy.
Tak vznikla důležitá větší práce ohledně oprav. Poněvadž bylo nezbytné narovnat a upevnit kříž na věži, byla sejmuta i koule pod ním, k čemuž došlo téhož roku na Dušičky s přizváním Georga Stipanovskyho (jako kostelník je ještě v roce 1925 zmíněn i v digitálně přístupné bakalářské práci Archiv města Staré Sedliště, odevzdané v roce 2009 Helenou Moravcovou na katedře pomocných věd historických Filosofické fakulty Univerzity Karlovy - pozn. překl.) a tesaře Josefa Becka ze Starého Sedliště. Vyměněny a nově instalovány musely být přitom i svislé nosníky, které byly už delší dobu prohnilé. Ve zmíněné věžní kouli se nacházely schránky na relikvie, jedna pamětní mince, podobizna sv. Petra na pergamenu s několika poznámkami na okraji obrazu, vše uzavřeno v plechové krabici. Ty předměty byly opět vloženy do opravené a nově natřené věžní koule. Opravu vedl stavitel O... z Tachova, prováděli ji tesaři Josef a Wenzel Beckovi ze Starého Sedliště, Karl Selzner a Anton Wilfling z Úšavy, přidavači byli Georg Stipanovsky a Franz Josef Sternkopf ze Starého Sedliště. Klempířské práce měli na starost klemířští mistři Anton Wilfling a Anton Schmidt a jejich pomocníci ... Sorger, Georg Schmidt a ... Willfahrt.
Staré Sedliště mělo v roce 1878 asi 2100 obyvatel (dnes jich má i se všemi svými částmi, jimiž jsou Labuť /včetně katastrálního území Bohuslav/, Mchov, Nové Sedliště a Úšava, téměř přesně polovic - pozn. překl.) a 262 domovních čísel. Obecnímu zastupitelstvu, sestávajícímu z 18 členů, předsedal starosta (v originále "als Gemeindevorsteher" - pozn. překl.) Andreas Schultes (čp. 29). Obecními radními byli Niklas Mayer (čp. 88), Wenzel Rassel (čp. 68) a statkář Anton Röschenthaler s hlasovacím právem, kterým se dal v jeho osobě zastupovat majitel statku a patron M. C. (tj. Michael Carl" - pozn. překl.) von Heidler Heilborn, zbylými pak zvolenými členy výboru (v originále "Ausschussmitglieder" - pozn. překl.) jsou pánové Johann Schilling (čp. 83), Anton Schultes (čp. 64), Georg Wurdak, majitel mlýna zvaného Steinmühle, Anton Sallner (čp. ...), Franz Lichtnecker (čp. 77), Franz Schaffer (čp. 65), Franz Heindl (čp. ...), Josef ... (čp. 55), Johann Schultes (čp. 247), Josef Tschada (čp. ...), Georg Gebert (čp. 61), Peter Rassel (čp. 6), Johann Seidling (čp. 102), Johann Lockl (čp. 207), obecním tajemníkem je Josef Gütenberger a policejním sluhou Josef Lockl.
Staré Sedliště má toho času c.k. poštovní úřad, kde je poštmistrem Josef Schmidt ze Starého Sedliště, dále c.k. četnickou stanici, hudební spolek veteránů (v originále "Musikverein der Veteranen" - pozn. překl.), jehož čestným předsedou je P.T. majitel statku M.C. Heidler von Heilborn, předsedou truhlář Josef Eckstein, kapelníkem a zakladatelem kapely veteránů Johann Klinger. Staré Sedliště má v roce 1878 trojtřídní obecnou školu, 274 dětí školou povinných, čtyři učitele: řídící učitel Anton Klinger, učitel Johann Klinger z Přimdy, Karl Stelzner z Úšavy, pomocný učitel Michael Thomayer ze Starého Sedliště a Isabella Grussová, učitelka ručních prací (v originále "Industrielehrerin" - pozn. překl.).
Obecní školní rada se skládá ze sedmi členů: starosty coby předsedy, pana patrona, pana faráře a pana řídícího učitele Klingera, místního školního inspektora a školního rady Josefa Ruschla a Josefa Schultese. Místo kaplana je toho času uprázdněno (v originále "ist zur Zeit vakant" - pozn. překl.). Obročnický špitál (v originále "Pfründler-Spital", tj. financovaný z obročnického fondu - pozn. překl.) ve Starém Sedlišti tím nejlepším způsobem osm osob, čtyři muži a čtyři ženy. Museli být vydržováni na základě darovacího listu majitele panství. Panský pivovar a hospodářské dvory Staré Sedliště a Lukavec jsou toho času propachtovány sládkovi Ludwigu Helmovi, dvůr Staré Sedliště Abrahamu Fischlovi a Lukavec Josefu Grundlerovi. Ranhojičem (v originále "Wundarzt" - pozn. překl.) je Simon Schwager z Pořejova. Vlastníkem zdejší továrny na zápalky je patron Michael Carl von Heidler. Staré Sedliště má roku 1878 neméně než dvanáct hostinců, dále sedm řeznictví. I zbylí obyvatelé jsou hlavně řemeslníci (v originále "hauptsächlich Handwerker" - pozn. překl.).
V národohospodářském ohledu je rok 1878 velice nepříznivý. Ceny nejvýznamnějších životních potřeb jsou následující: jeden hektolitr pšenice devět zlatých, jeden hektolitr žita sedm zlatých 50 krejcarů, jeden hektolitr ovsa tři zlaté, jeden kilogram vepřového masa 64 krejcarů, jeden kilogram hovězího 60 krejcarů, jeden litr piva dvanáct krejcarů, jeden litr mléka šest krejcarů, jeden kilogram cukru 50 krejcarů, jeden kilogram kávy jeden zlatý 85 rakouských krejcarů, jeden bochník chleba 36 krejcarů, jedna žemle tři krejcary. Ceny dřeva činí za jeden sáh polenového dřeva dva zlaté 80 krejcary, sáh měkkých klacků (v originále "der Klafter weicher Prügel" - pozn. překl.) dva zlaté 30 krejcarů.
Budiž ještě poznamenáno, že bylo započato se stavbou spojovací tratě z Nýřan (v originále "Nürschan" - pozn. překl.) přes Staré Sedliště, Tachov a Weiden.

Staré Sedliště dne 7. listopadu 1878

Anton Röschenthaler
hospodářský správce a patronátní komisař
M. Ed. Heidler
patron
Josef Kopetz
farář
Andreas Schultes
starosta

Sudetendeutsche Zeitung, 2017, č. 5, s. 16
Sudetendeutsche Zeitung, 2017, č. 6, s. 15

Pohled nazpět na naši ves

Roku 1878 posuzovala odhadní komise (v originále "eine Schätzungskommission" - pozn. překl.), jak je uvedeno v její zprávě, "die Ortsgemeinde Zetlisch-Neu im ausseren westlichen Theile des Kronland Böhmen" (tj. "místní obec Nové Sedliště ve vnější západní části Království českého" - pozn. překl.). Co tehdy zjistili inspektoři o vsi právě zmíněné?
Počet obyvatel činil v roce 1850 804 obyvatel (roku 2011 tu bylo 86 stálých obyvatel - pozn. překl.) - z toho 387 mužů a 417 žen. 102 domácností žilo ze zemědělské činnosti, 47 z provozování nějakého řemesla. Skutečnost, že v mnoha staveních vládla bída (v originále "die Not Küchenmeister war" - pozn. překl.), dá se dovodit z udaného složení stravy (v originále "aus der angegebenen 'Beköstigung'" - pozn. překl.): ráno a večer mléko v zápražce (v originále "in Einbrenn" - pozn. překl.), bílá polévka, vařené brambory a v poledne v téže polévce bramborové pokrmy, krupičná kaše, kyselé zelí, hrách, tuřín. Chléb se peče z obilné mouky. O nedělích a svátečních dnech se požívá totéž jídlo, jen lépe připravené. Jako nápoj má naprostou převahu voda, pivo se pije toliko o slavnostních příležitostech.
Obytných stavení je v Novém Sedlišti 105 (v roce 2011 je tu 46 adres - pozn. překl.). Domy jsou většinou postaveny ze dřeva, tj. 67 z celkového počtu, z kamene a cihel jen 38. Šindelové střechy má 103 domů, jedna byla pokryta střešními taškami.
Jako průmyslové živnosti s jejich výkonem lze uvést:

Pivovar, vystavující z 200 měřic sladu a půldruhého metrického centu chmele 400 věder piva.
Dva mlýny (Starý mlýn a Nový mlýn): semelou na svých třech chodech na vrchní vodu 1200 měřic obilí.
Jedna pila na prkna: rozřeže jednou pilou 100 klád.
Jedna výrobna likérů: zpracovává 20 věder lihu, šest metrických centů cukru, jeden a půl metrického centu medu, jeden a půl metrického centu sirupu na 28 věder likéru. Odbyt je směřován na obchodníky v okolí.
Zemědělství vykazuje co do stavu dobytka 16 koní českého chovu (v originále "aus böhmischer Zucht" - pozn. překl.), 56 volů, dva býky, 119 krav, 103 mladých zvířat chebské rasy (v originále "von Egerländer Rasse" - pozn. překl.), 444 ovcí hrubovlnného plemene, 25 koz, 47 prasat, 77 krmných husí. Včelí úly tu nejsou.
Rostlinná výroba (v originále "Grunderzeugnisse im Ackerland" - pozn. překl.) je založena na principu trojpolního hospodaření se slabým hnojením: na jednom poli byl v prvém roce pěstováno ozimé obilí, tedy bylo na podzim oseto ozimou pšenicí. Druhým rokem tam rostla jařina, tedy oves, ječmen nebo brambory. Třetím rokem leželo to pole ladem, aby se zotavilo. Na takových lukách a pastvinách roste sladká a kyselá tráva. Luka byla jen zčásti zavodňována a odvodňována. Na zahradách se věnuje ušlechtilým druhům jablek, hrušek, švestek a obvyklým druhům zeleniny jen nepatrná péče.
Na lesní půdě rostou borovice, smrky, jedle a buky.

Kvalita produktů je prostřední. Nad vlastní spotřebu navíc se pěstuje toliko žito, oves a brambory. Na překážku rostlinné produkci jsou písčité půdy, pozdní mrazy a jiné klimatické poměry stejně jako velká roztříštěnost pozemkového majetku na místně roztroušených parcelách.
Počátkem roku 1938 náležela ves Nové Sedliště k tehdejšímu politickému okresu Tachov v Československé republice. Měla nyní už jen 552 obyvatel ve 124 obydlených domech. Předtím mnohem vyšší počet 804 obyvatel v 19. století poklesl o tolik vystěhováváním zdejších Židů. Stavební podoba domů nevykazovala - stejně jako v okolních osadách - nijaký typicky chebský ráz, nýbrž připomínala spíše svým vzhledem četná selská stavení v blízké Horní Falci (Oberpfalz). Od nich se v centru vsi lišila celá řada patrových domů s valbovou střechou spíše městského charakteru. Přišlí sem Židé dali si ty domy zbudovat v 18. a 19. století.
Valbová střecha je na rozdíl od sedlové střechy zkosena nejen na okapové straně, nýbrž i na straně štítové. Té šikmé střešní rovině se říká valba. Krátce je tu třeba zastavit u historického pozadí zdejšího židovského osídlení.
V 18. století povolil majitel statku v Novém Sedlišti baron von Schirnding (blíže o tom na webových stranách Kohoutího kříže text Josefa Schöna /1860-1943/ - pozn. překl.) početným Židům možnost přistěhování a nabytí pozemku ke stavbě vlastního obytného domu proti zaplacení vysoké roční "ochranné daně" (v originále "gegen Zahlung Exner hohen jährlichen Schutzgebühr" - pozn. překl.). Majitel statku vlastnil zejména ve středu vsi množství pozemkových práv, která nyní prodal Židům a za něž od nich požadoval navíc každoroční poplatky. Tak tu nejprve vzniklo několik dřevěných stavení, které obývaly dvě židovské rodiny. Následovala výstavba vícepatrových domů z kamene, v nichž bydlilo pohromadě větší množství židovských rodin. Příčinou tohoto hustého osídlení byla vysoká cena pozemků, nabytých od zámecké vrchnosti. Silně rostoucí židovská obec si zřídila vlastní školu a zbudovala v roce 1788 synagogu, kde mělo své vlastní místo k sezení 62 mužů a 44 žen. Západně od vsi byl na svažité poloze založen židovský hřbitov. Obzvláštní vzácností byla v synagoze velice cenná chrámová opona, která byla v roce 1914 přenesena do synagogy v Tachově (ta byla zasvěcena v září roku 1912 a za tzv. "křišťálové noci" 10. listopadu 1938 vypálena nacistickou lůzou, která zabránila i jejímu hašení, /celkem tak zaniklo 35 synagog v připojených pohraničních oblastech českých zemí/ - pozn. překl.).
Bylo opět povoleno usidlování Židů ve městech a odpadla omezení jejich majetkových práv a profesních činností. Zejména jejich obchodnímu působení se nabízely nové možnosti. I jako lékaři a advokáti se dobře uplatňovali. Vedle téměř obecného už přesunu židovského obyvatelstva ze vsí do měst se ovšem mnozí stali součástí narůstající vlny vystěhovalectví do Ameriky. Tím se tedy dá vysvětlit i pokles počtu obyvatel tady v Novém Sedlišti o asi dvě stovky lidí.
V roce 1914 byla s konečnou platností zrušena zdejší židovská náboženská obec, synagoga prodána na stavební materiál a poté zbořena. Od roku 1927 bydlila v Novém Sedlišti už toliko jedna jediná židovská rodina, a to rodina Glaserova v horním patře židovského domu (čp. 51 - pozn. překl.) na návsi při kovárně (v originále "beim Schmiedplatz", kovárna je nyní přebudována na hasičskou zbrojnici - pozn. překl.). Friedl Glaser, jeho žena Hermine a dcerka Edith se zabývali obchodováním se starým železem. Žili jinak především z darů, které dostávali z Ameriky. Prodej starého železa přinášel mladým ze vsi něco kapesného. Po připojení sudetských oblastí ke "třetí Říši" se v roce 1939 jednoho dne začalo povídat: "Die Lederer homs oghult. Döi möin im Osten arwatn." (tj. "Ledererovy odvezli. Mají pracovat někde na Východě." - pozn. překl.). Jak strašlivý osud rodiny Glaserovy skutečně byl, nevíme. Pátrání po nich v Izraeli nijakou informaci nepřineslo.

Sudetendeutsche Zeitung, 2016, č.45, s. 19

Tachovská rodina Klierova

Příjmení Klier je starším krajanům, vyhnaným kdysi z okresu Tachov (v originále "aus dem Kreis Tachau" - pozn. překl.), známo především proto, poněvadž Hans Klier byl v letech 1953-1963 prvním zvoleným domovským krajovým pověřencem (v originále "Heimatkreisbetreuer" - pozn. překl.) tachovských vyhnanců vůbec. Tento náročný a toliko čestný úřad vykonával za velice obtížných podmínek. Zbudoval organizaci s 82 místními pověřenci a spolupracovníky. S městem Weiden a jeho vrchním starostou dohodl patronát nad vyhnanými obyvateli města a okresu Tachova. To bylo kulturně podnětné životní dílo Hanse Kliera. Po padesátileté existenci tohoto patronátu představil jeho starostlivě solidární péči nynější "Heimatkreisbetreuer" Wolf-Dieter Hamperl ve zdařilé knižní dokumentaci "Was bleibt" (tj. "co zůstává" - pozn. překl.). Také Hansu Klierovi se tu dostává obzvláštního uznání.
Rodina Klierova tvoří v rámci Tachovska kus domácích dějin. Klierových rodinné hnízdo se nachází ve vsi Nové Sedliště. Johann Alois Klier, otec zmíněného Hanse Kliera, to hnízdo založil. Přišel na svět dne 31. prosince roku 1853 v krušnohorském městě Přísečnici (v originále "in Preßnitz", hornické město ze 14. století zaniklo v sedmdesátých letech dvacátého století kvůli výstavbě přehradní nádrže Přísečnice, nazývané tak jako kdysi město podle Přísečnického potoka, etymologie jména vychází z označení vodního toku, jdoucího "přísekou" - pozn. překl.), které Češi vyhodili do povětří v roce 1973 a v roce 1976 je na jeho místě vodní nádrž (slouží k zásobování obcí a měst okresů Chomutov, Most, Teplice a Louny pitnou vodou - pozn. překl.).
Johann Klier nastoupil po učitelském ústavu v Praze své první místo v Tachově. Tam se 7. ledna 1880 oženil s Annou Hausteinovou z Blízkého Oldřichova (dnes městská část Tachova - pozn. překl.). Během 19 let přivedli na svět deset dětí: pět děvčat a pět chlapců, prvé z těchto dětí asi ještě v Tachově (byla to 19. února 1880 dcera Maria - pozn. překl.). Rodištěm dalších devíti dětí v letech 1881-1899 se stalo Nové Sedliště (dům čp. 96, řečený "Pfefferhaus"). Rodina Pfefferova koupila prostornou budovu od židovské rodiny Rosenbaumovy a horní patro pronajala učitelské rodině Klierových. Řídící učitel Klier učil venkovské děti v sousedním domě čp. 94. To byla rovněž vícepatrová budova, kterou obec Nové Sedliště koupila od "Sabl-Juden" a využívala jako školu.
Klier naléhal na novostavbu obecné školy, s níž bylo započato roku 1896 a byla provedena jako pokroková stavba se třemi místnostmi pro jednotlivé třídy a s bytem pro učitele. Tento byt, příslušejícím rodině Klierově, se stával velice těsným, když byly o prázdninách doma i ony děti, pobývající jinak v internátu nějaké navazující vyšší školy. Návštěva učitelského ústavu, výuka na krejčovou či na učitelku ručních prací svědčily o přednostních cílech Klierových ratolestí.
Z kroniky obecné školy v Novém Sedlišti, která je k dispozici v nynějším tachovském archivu, je bohužel prvých 77 stran (správně má být 74 stran, poněvadž první zachovalá má číslo 75 - pozn. překl.) z doby před rokem 1920 ztraceno a s nimi téměř všechny záznamy řídícího učitele Johanna Kliera. Jeho poslední údaj o školním roce 1920/21 zní:
"Von Seiten des Stadtrates Tachau wurde eine Aufforderung erlassen, von 6. bis 8. September einen Schulstreik einzusetzen als Demonstration gegen die die Volksbildung schädigenden Maßnahmen durch die verfügte Drosselung der deutschen Schilen. Über Antrag des Gemeindevorstehers Johann Maier wird einstimmig beschlossen, den Schulstreik durchzuführen, was auch geschah." (tj. "Městskou radou v Tachově byla vydána výzva vstoupit ve dnech 6. až 8. září do školní stávky a demonstrovat tak proti opatřením ohrožujícím vzdělání lidu nařízenými restrikcemi německých škol. Na návrh starosty obce Johanna Maiera bylo jednohlasně usneseno školní stávku uskutečnit, což se také stalo." - pozn. překl.) Tento záznam (lze ovšem sotva jednoznačně tvrdit, že je psán Klierovou rukou, a to i pro poškození stránek - pozn. překl.) dává znát, že nová vládní moc první Československé republiky vykonávala od samého počátku negativní nátlak na německojazyčná území.
Zasloužilý řídící učitel Johann Klier byl penzionován k 1. listopadu roku 1920 ve stáří 67 let. Ve školní kronice píše jeho nástupce: "Er wurde von der Gemeindevertretung, dem Pfarrer Schöniger und dem Lehrkörper in seiner Wohnung mit seiner Familie abgeholt und im Zuge zum Gasthause Sappa geleitet, wo im Saale die Abschiedsfeier stattfand. Der Saal war gefüllt mit Ortsbewohnern, die meist Schüler des Jubilars waren." (tj. "Byl obecním zastupitelstvem, farářem Schönigerem /děkan ve Starém Sedlišti Karl Schöniger se narodil ve vsi Milevo /Mühlhofen/, které je dnes částí Kladrub v okrese Tachov, dne 3. června 1876 a zemřel ve Starém Sedlišti dne 28. května roku 1925/ a učitelským sborem vyzvednut ve svém bytě se svou rodinou a v průvodu veden k hostinci Sappa, v jehož sále se konala slavnost na rozloučenou. Sál byl naplněn místními obyvateli, kteří byli většinou jubilantovými žáky." - pozn. překl.)
Už před svým odchodem na penzi koupil řídící učitel Klier horní poschodí domu čp. 126 (ten v Novém Sedlišti dosud stojí - pozn. překl.), ve kterém se svou manželkou a oběma svobodnými dcerami Franziskou a Aloisií, které provozovaly dobře prosperující dámské krejčovství, na odpočinku žil. Ostatní dospělé děti se rozletěly do světa. Dne 4. března roku 1924 Johann Klier zemřel. K pohřbu velice uctívaného učitele na hřbitově ve Starém Sedlišti přišly vedle obrovského smutečního zástupu i školní děti z Nového Sedliště.
Ve smrti ho předešly dvě z jeho dcer. Starší Maria byla učitelkou ručních prací v sousední vsi Labuť (v originále "im benachbarten Labant", ves je dnes součástí Starého Sedliště - pozn. překl.) a tam se roku 1918 stala epidemie španělské chřipky, která tenkrát zasáhla celý svět. V roce 1885 narozená Emilie Klierová, provdaná do Bergenu v saském Vogtlandu, zemřela už roku 1915. Její ovdovělý manžel Edwin Windisch si vzal za ženu nebožčinu sestru Annu Klierovou. Ta se tak stala druhou matkou maličké Emiliiny dcerky Annemarie, jejíž byla předtím tetou. Také v roce 1883 narozený Johannův syn Karl Klier odešel do Saska, v Saské Kamenici (v originále "in Chemnitz" - pozn. překl.) se oženil a profesně tam působil jako obchodník. V oněch letech nacházelo práci v hospodářsky se dobře rozvíjejícím Sasku mnoho sudetských Němců. U Klierů mohl být motivací odchodu obou dětí i otcův původ z Přísečnice blízko hranice se Saskem.
Všichni ostatní potomci řídícího učitele Johanna Kliera zůstali v domovském kraji a stali se roku 1946 obětí vyhnání z Chebska. Octli se tak následně rozeseti do všech stran.
V roce 1894 narozený Anton Klier žil v Tachově, kde byl nejprve zaměstnán u okresní správy a poté v úřadu landráta jako vedoucí pokladny. Jeho žena Anna, roz. Englová, byla učitelkou tachovské obecné školy a poznala Klierovu rodinu už tehdy, kdy učila v letech 1922-1928 na škole v Novém Sedlišti. Své milované učitelské povolání mohla vykonávat i po vyhnání v Ambergu.
Richard Klier, narozený roku 1899, mohl po skončení studia na učitelském ústavu v Praze v roce 1921 na několik měsíců následovat svého otce ve škole v Novém Sedlišti. Potom však následovala pro mladého učitele tak typická odysea po nejrůznějších školních štacích, ať už jde o Staré Sedlo, Mchov, Dlouhý Újezd, Bohuslav či Maršovy Chody (v originále "in Altsattel, Innichen, Langendörflas, Wusleben und Maschakotten" - pozn. překl.). Roku 1923 se ve Starém Sedle oženil s Annou Uhlovou a rodiště jejich pěti dětí se nacházejí v právě vypočtených služebních místech.
V roce 1928 převzal Josef Klier vedení školy v Úšavě a prosadil tu výstavbu nové školy. Cesta do sousedního Nového Sedliště ho stále vedla k jeho mamince a k sestrám Franzisce a Aloisii, jakož i do velké zahrady. kde si Klier dal zřídit pěkný zahradní domek. Při vyhnaneckém transportu roku 1946 dokázali všichni zůstat spolu a nalezli nový domov ve středofranckém Gredingu. Josef Klier mohl vyučovat na tamní obecné škole a syn Hans dokončit své vzdělání na učitelském ústavu.
Mezi mnoha známými, s nimiž Klierovi poté, co došlo k rozptýlení vyhnanců po celém Německu (v originále "nach der landesweiten Zerstreuung" - pozn. překl.), znovu navázala spojení, byla spřízněná lékařská rodina Ernsta Schustera ze Starého Sedliště, která byla vyhnána do východní zóny. Ernst Schuster tu posléze stanul sám, poněvadž počátkem padesátých let se jeho dcera provdala a manželka mu zemřela. Získal Aloisii Klierovou pro pozdní manželský svazek a společný život v saském maloměstě Lauta u Senftenbergu. Schuster však skonal už v roce 1959 ve věku 64 let, jeho žena Aloisia roku 1975. Ve své poslední vůli ustanovila, že její popel má být uložen v rodinném hrobě Klierových v Gredingu. Tam nalezla místo posledního odpočinku už její matka v roce 1953, poté její bratr Josef deset let nato a její sestra Franziska roku 1970.
Tento text byl uveden jménem Hanse Kliera, narozeného roku 1889, jako člověka, významného pro celou naši národní skupinu. Několika údaji z jeho životopisu bych chtěl svou zprávu uzavřít.
Po vychození obecné školy a měšťanky navštěvoval učitelský ústav v Chomutově (v originále "in Komotau" - pozn. překl.). První uplatnění nalezl mladý učitel v Nové Vsi pod Přimdou (v originále "in Neudorf bei Pfraumberg" - pozn. překl.), pak i v dnes zaniklé Jedlině a v Tachově (v originále "Neulosimthal und Tachau" - pozn. překl.), když vypukla první světová válka, do níž musel narukovat jako voják. Vrátil se roku 1918 domů v hodnosti poručíka, byl zraněn a profesně poškozen chronickým onemocněním průdušek. Musel se nakonec učitelského povolání vzdát a byl v roce 1926 zvolen do renomované funkce okresního přednosty tehdejšího tachovského okresu. V době tehdejší hospodářské krize dokázal obstarat zaměstnání mnoha lidem na nouzových pracích při výstavbě silnic. Roku 1928 převzal funkci ředitele okresní zemědělské záložny v Tachově a i v tomto svém postavení měl na mysli zejména to, aby zachránil před dražbou v nouzi selské statky, řemeslné dílny a výrobní podniky, které se ocitly v nouzi. Na konci války jmenovala americká armáda politicky nezatíženého a obyvatelstvem žádaného Hanse Kliera tachovským starostou. "Er zeichnete sich in dieser schwierigen Situation durch große Gerechtigkeit au sund konnte viel Gutes tun," (tj. "Vyznačoval se v této těžké situaci velkým smyslem pro spravedlnost a dokázal způsobit mnoho dobrého." - pozn. překl.) píše se v už zmíněné knize "Was bleibt". Když však přišli na radnici Češi, vyklidil své místo.
Nový domov našel Hans Klier se svou paní Kreszentií, roz. Steinerovou, po vyhnání v hornofalcké obci Bernhardswall u Řezna (v originále "bei Regensburg" - pozn. překl.). S početnými spolupracovníky, místními pověřenci a ve spolupráci s patronátním městem Weiden vykonal až do své smrti opravdu mnohé ve prospěch svých krajanů. Skonal dne 21. března roku 1963 a našel v Řezně místo svého posledního spočinutí.
Rodinná biografie Klierových je tu omezena na generaci, která zažila tři státy: rakousko-uherské mocnářství, Československo a Německo v jeho proměnách. Děti a vnuci této generace, s níž historie tak drsně zacloumala, žijí dnes ve Spolkové republice Německo a pomáhají našemu rodopisnému badateli Manfredu Maschauerovi shromáždit množství poznatků a Klierových rodině. Z toho profitovala i tato zpráva.

Sudetendeutsche Zeitung, 2017, č.31, s. 16

Narodil se 12. září roku 1928 v Novém Sedlišti čp. 3 a nový domov nalezl po válce v bavorských Středních Frankách, ve městě Hilpoltstein, zemský okres Roth. Zavedlo ho sem s jeho ženou Ursulou roku 1957 povolání středoškolského učitele. Vysnil si tu profesi a vykonával ji až do svého odchodu na penzi v roce 1991. Vyučoval účetnictví a později se stal ředitelem reálky. Působil i jako Kreisheimatpfleger (Heimatpflege, tj. "péče o domovinu" má širší význam starosti o lidovou tradici a rodný kraj, tedy cosi jako památková péče v rozšířeném smyslu slova). Ten, kdo z rodného kraje uprchl počátkem roku 1946 sedmnáctiletý, nese však starý domov už navždy s sebou. Jeho ztráta, jak sám řekl, činí člověka bdělejším a citově vnímavějším vůči věcem, které domov tvoří. Těm, kdo takové trauma nezažili, by chtěl zprostředkovat jejich zdánlivě jen zapadlý a zapomenutý význam. Ernst Wurdak zemřel v Hilpoltsteinu 24. srpna roku 2022, pět dnů po manželce Ursule, roz. Bötigové.

- - - - -
* Nové Sedliště, Staré Sedliště / † † † Hilpoltstein (BY)