WILHELM VON WURMBRAND-STUPPACH

Dopis do Vídně

An ein hohes k.k. Ministerium des Innern!
Deputace českého Národního výboru (v německém textu "des böhmischen National-Ausschussess"), v nejhlubší úctě podepsaná, obdržela - na předložené představení, aby J.M. volení vyslanců do Frankfurtského sněmu (v německém textu "constituirende Versammlung in Frankfurt") až do toho času odložila, až se ustanovovací národní sněm český (v německém textu "constituirende Volksrepräsentation Böhmens") o obslání Frankfurtského sněmu i o instrukcí vyslanců, vysloviti bude moci - odpověď z 29. dubna b.r. /čís./ 1285, a sdělí tento výrok vysokého ministerstva podle své povinnosti Národnímu výboru (v německém textu "ihrer Comittenten"). Když ale důvody a obávání Národního výboru v stavu nebyly, příznivou odpověď vydobyti, drží deputací za svou povinnost, ve jménu Národního výboru výslovně se ohraditi proti zlým následkům (kurzívou zvýrazněná slova byla při otištění ve sborníku Odsun zvolena jako titulek celého textu, tj. i německy "ausdrückliche Verwahrung gegen alle üblen Folgen"), které by z výroků ministerských přes nejhorlivějších vlastimilů (v německém textu "aller wahren Vaterlandsfreunde", rozuměj označení kladné!) z nich vzniknouti mohly, a sice hlavně:

Zrušení vnitřního pokoje země.
Komunistické podněcování a republikánské vlivy (v německém textu "Communistische Wühlerei und republikanische Einflüsse.").
Choutky separatistické.
Neuznání vyslanců Frankfurtských a jejich zpupného, vtíravého zastupování vůle národní od zřizujícího sněmu zemského nyní příštího (v německém textu "durch den bevorstehenden constituirten Landtag"), a tímto způsobem:
Zdržení, ne-li dlouholeté odložení tak velmi žádostivého spojení ke vzdoře i k odpoře mezi říší německou a rakouským státem císařským, kterýžto vždy samostatný zůstati musí (v německém textu "so sehr wünschenswerthen Schutz- und Trutzbündnisses zwischen dem souverain müssenden österreichischen Kaiserstaate und Deutschland").

Ve Vídni, dne 1. Máje 1848.

Odsun (2000), s. 120-121

P.S. U českého textu s pozoruhodnou prvomájovou datací, uvedeného tu i s dobovými jazykovými zvláštnostmi, jak byl otištěn "s výklady historickými" Janem M. Černým ve "sborníku aktů politických u věcech národa českého od roku 1848" pod hlavním knižním titulem Boj za právo (1893), jde o paralelní verzi německého podání, jak se to v "konstitučním" roce 1848 považovalo za správné. Obě verze byly pak otištěny ve sborníku Sudetoněmeckého archivu v Mnichově, vydaném roku 2000 s názvem Odsun. Kurzívou vyznačené části v samotném závěru jsou zvýrazněny až námi.

Místní část obce Kvilda (Außergefild), nazývaná dodnes Vilémov, připomíná nám i v publikaci Kapitoly z minulosti Kvildy (autorka Jaroslava Vávrová, uvádějící jako jeden z pramenů také Kohoutí kříž, ji vydala 2005 v druhém, rozšířeném vydání) jméno Wilhelma von Wurmbrand-Stuppach. Dal tu na "jižním prosluněném svahu na levém břehu Vltavy" v letech 1842-1843 postavit unikátní "Vilémovský zámek" (německy nazývaný Wilhelmswald), dvoupatrovou stavbu celou ze dřeva a skla. Na stránkách internetového souboru Kohoutí kříž je o ní a jejím původci ostatně řeč i v textu Karla Schustera z jeho dějin obce Kvilda. Lesem směrem na Františkov (Franzensthal) vedla romantická tzv. Hraběcí stezka (Grafensteig), včetně zastávky u tzv. Paraplíčka na skalní plošině s dřevěnou stříškou opravdu ve tvaru deštníku, stavbě, po níž jsou prý dodnes ve skále patrné čtvercové otvory, kde zřejmě kotvily obvodové sloupky zábradlí někdejší vyhlídky. Dochovaly se i kamenné schody, které byly součástí stezky. Monografie Böhmerwald (1860) uvádí (citujeme v překladu) na s. 194 oddílu Der Mensch (autor Josef Wenzig): "...zámek budovaný hrabětem Wurmbrandem a náležející nyní velectěnému hraběti z Thunů a Hohensteinů je skutečně celý stesán ze dřeva, vysoce zdobně a vkusně zřízen na švýcarský způsob, má dvě patra a zvedá se včetně parku nad kotlinou, kterou šumí Černý potok (Schwarzbach, jak se tu dosud nazývá Vltava - pozn. překl.). Byla to geniální myšlenka zbudovat takový zámek, který snad nikde nemá sobě rovného; je jen litovat, že výškou, k níž se na rozdíl od ostatních obydlí v okolí vypíná dvěma svými patry, vystavuje se tím víc i bouřím." Krátce po dokončení stavby zámečku vyhořelo celé jedno křídlo a poté, co bylo obnoveno, stala se obětí nového požáru v roce 1872 část obytné budovy a stáje. To už ovšem dávno (od roku 1846, jinde - viz Karl Schuster - uveden rok 1857) panství Zdíkov (Groß Zdikau) Wurmbrandovi nepatřilo. Kdo vlastně byl Wilhelm (některé prameny ho píší Johann Wilhelm) hrabě von Wurmbrand-Stuppach? Starobylý dolnorakouský rod Wurmbrandů je poprvé písemně doložen už v roce 1194 a má na srdcovém štítku svého erbu černého draka (Lindwurm), kterého zahubil ohněm (Brand) a mečem podle pověsti jeden ze statečných předků a dal tím i rodu jméno. Sám Wilhelm se narodil 5. září 1806 na zámku v Liblíně na severovýchod od Plzně při řece Berounce hraběti Gundakaru Heinrichu von Wurmbrand-Stuppach a jeho druhé ženě Marii Sidonii, rozené baronce von Ledebur-Wicheln. Dostalo se mu vybrané výchovy, žil však přioděn toliko čestným titulem c.k. komořího jako soukromník a majitel panství, což ovšem nevylučovalo např. činnost v Jednotě pro povzbuzení průmyslu v Čechách (založena 1833), kde třeba slíbil podporu návrhu Františka Ladislava Riegra na koncesi českému divadelnímu družstvu a Wurmbrandovo jméno čteme i ve spise Wiener Journalistik (1877) Josepha Alexandra Helferta (i on figuruje na internetových stranách Kohoutího kříže) mezi dopisovateli slavné tribuny svobodomyslného Německa a Rakouska Grenzbote Ignaze Kurandy (o něm píše Arnošt Kraus, že "zahájil s Ludwigem Augustem Franklem i vpád Židů na českoněmecký Parnas") jako byli Friedrich Deym, Alfred Meissner, kníže Lamberg, Moritz Hartmann, baron Stifft, Uffo Horn či zakladatel šumavské německé literatury Josef Rank. Při všech "předbřeznových" úvahách o tom, co by mohlo být v Rakousku napraveno, zůstal však ten muž neochvějným zastáncem právě "rakouské" identity (ne nepodoben v tom třeba Františku Palackému) jako jediné záruky "vnitřního pokoje země", jak před jeho ohrožením jistě i za Šumavu, kterou mezitím pro sebe ztratil (kdyby tak tušil, že 100 let poté, co prodal panství, odejdou odtud natrvalo po pádu nacizmu vlastně takřka všichni německy mluvící Šumavané!), varuje naše textová ukázka, provázená na prvním místě právě jeho jménem. Roku 1834 se Wilhelm von Wurmbrand-Stuppach na zámku v Měšicích u Brandýsa nad Labem oženil s Berthou, rozenou hraběnkou Nostitz-Rieneck a měli spolu sedm synů a tři dcery. Oba manželé zemřeli ve slovinské Lublani (vedle panství v Čechách patřilo Wilhelmovi i chorvatské panství Vetovo), on 8. září 1884, žena na den přesně o čtyři roky později. Pochováni jsou v dolnorakouském Kirchau. Kolikrát jen ještě asi půjdu jeho kdysi hraběcí stezkou nad tokem mladé Vltavy?

- - - - -
* Liblín / Vilémov, Kvilda / † Lublaň (SLO) / † † Kirchau (A)