GERTRUDE WUTTIGOVÁ
Naše vysídlení
Následující řádky pojednávají o našem vysídlení z Československa, jak jsem si ho, tenkrát osmileté děvče, zachovala ve vzpomínkách. To, co jsem si tehdy ještě neuvědomovala, mi pak později vyprávěli moji rodiče.
Bydleli jsme na Vydřím Mostě (Wiedrabruck) v domě čp. 53 rodiny Praschlovy, ("po chalupě" Pedei), kde jsem se narodila 13. května 1937 i já jako čtvrté dítě Ferdinanda Klostermanna a jeho ženy Theresie, roz. Harantové. Mého dědu z tátovy strany jsem nikdy nepoznala, protože přišel o život v první světové válce. Babička se pak v roce 1925 odstěhovala do severních Čech, kde bydleli i někteří moji sourozenci. V roce 1941 moje starší sestry dospěly do věku, kdy již mohly zastat pořádnou práci, které ale pro ně v okolí moc nebylo, a tak se rodiče rozhodli, že se odstěhujeme za babičkou do Jílového u Podmokel (tehdy Eulau) v severních Čechách. Můj bratr Max se tou dobou ještě učil na Kvildě (Außergefild) u Edenhofera kolářem a podkovářem a tak za námi do Jílového dorazil až koncem roku po vyučení. V oboru ale dlouho nezůstal, protože jej odveleli na frontu druhé světové války, ze které se vrátil jako invalida bez pravé ruky. Po válce se v letech 1949 a 1950 v Magdeburgu přeškolil na administrativního pracovníka a posléze mohl pracovat v kanceláři.
Příkaz k našemu vyhoštění jsme tedy obdrželi v Jílovém 19. července 1945 a byl psán celý česky. Přečíst ho nikdo z nás nedovedl. Otec sice trochu češtiny během své vojenské služby ve dvacátých letech pochytil, ale na úřední dokument mu jeho znalosti nestačily. Bylo v něm řečeno, že se máme následujícího dne 21. července 1945 brzy ráno dostavit na náměstí zvané Schlossplatz s několika osobními věcmi, které jsme si mohli vzít s sebou. Každému ze sourozenců rodiče zabalili ruksak. Mě a sobě maminka sbalila věci do společného kufru. To málo jsme naskládali na ruční vozík, protože přes hranici jsme měli jít pěšky. Na Schlossplatzu nám byly zabalené věci a oblečení částečně překontrolovány. Kdo měl štěstí, nebylo mu nic nebo jen velmi málo sebráno. Kdo měl smůlu, přišel zde o hodně. Vzpomínám si ještě, jak se nám důkladně probírali kufrem a část věcí nám zabavili - např. deku. Na ostatní podrobnosti si už nevzpomínám. Můj bratr, který za války přišel o pravou ruku s předloktím, by si rád s sebou vzal své dva obleky. Od jednoho si oblekl kalhoty a od druhého sako. Mladý Čech, který ho kontroloval, mu z ruksaku vyndal ty druhé kalhoty i sako a dal je stranou. Pak se bratra zeptal, zda s sebou nemá něco cenného nebo zlato. Max ukázal na své válečné zranění a pravil: "To je moje zlato". Nato si zase svoje sako a kalhoty vrátil zpět do batohu a šel. Když už jsme museli naši vlast takto překotně opustit, trvali naši rodiče na tom, aby tu žádný z nás nezůstal. Jak už bylo řečeno, Max přišel z války v roce 1945 jako invalida. Marie se v dubnu 1945 vrátila z válečné pracovní služby, která byla pro dívky starší 18 let povinná. Táta byl bez práce, protože se jeho firma hned po válce zavřela. Jediná Anni měla ještě práci. Už tehdy na Schlossplatzu si šéf z té firmy, kde pracovala, vyhlížel své budoucí pracovní síly. Chodil mezi řadami lidí, neboť nás tehdy vyhoštěných zde bylo hodně. Anni se přikrčila za náš ruční vozík, aby ji neviděl. Měli jsme tenkrát velké štěstí, že ji neobjevil a my mohli zůstat spolu.
Už nevím přesně kdy, ale kolem poledne se vše dalo pořádně do pohybu. Na pravé straně náměstí šli Němci s dětskými kočárky, ručními vozíky a ruksaky. Mezi nimi ženy s malými dětmi a kočárky, jejichž muži se ještě nevrátili z války, padli nebo byli přinejmenším pohřešováni. Rodiče mluvili o zhruba tisíci osobách, které byly odsunuty z Jílového ve stejný jako my. Přesné číslo ale nikdo neznal. Na levé straně náměstí šli Češi se zbraněmi pověšenými na zádech. Jako dítě jsem se strašně bála, že nás zastřelí.
Tenkrát byl horký letní den. Maminka si přesto oblékla přes letní šaty svoje zimní oblečení, přes ně ještě plášť a na nohy si nazula vysoké boty. Bylo řečeno, co si člověk ponese na sobě, nebude odebráno. Cesta vedla převážně do kopce a k hranici to bylo dobrých patnáct až dvacet kilometrů pěšky. Abych jako nejmladší nemusela celou cestu šlapat, nechali mě rodiče občas se svézt na ručním vozíku s našimi věcmi. V Petrovicích (dříve Peterswald) jsme přišli ke státní hranici, kde za ní ležela první německá vesnice Hellendorf. Přes hranici už Češi nešli a nechali nás svému osudu. V Německu tehdy nebyl ještě žádný sběrný tábor, který by nás mohl přijmout a tak se odsunutí "ubytovali" ve stodolách v okolí Hellendorfu. Když jsme tam přišli my, praskaly už všechny ve švech, jelikož jsme sem dorazili až druhým transportem.
Nevím, zda si dobře vzpomínám, ale myslím, že jsme jednu nebo dvě noci přečkali právě v takové stodole, než jsme s naším ručním vozíkem pokračovali dále. Tu a tam jsme cestovali na nákladních vagonech. Další místo, kde se rodiče pokusili uchytit, bylo město Bischofswerda u Horní Lužice (Kamenz in der Lausitz). K tomu musím doplnit, že jsme během odsunu na Schlossplatzu potkali tátovu mladší sestru s jejím mužem a čtyřletým synem, kteří se k nám přidali spolu s naší ovdovělou sousedkou a její dcerou (17 let) a synem (14 let). A tak nás putovalo celkem dvanáct. Mužští zkoušeli v Bischofswerdě a okolí najít nějakou práci, avšak bez úspěchu. Bez práce jsme nemohli získat žádné dlouhodobé povolení k pobytu, takže jsme mohli zůstat "oficiálně" pouze jeden den a na ten jsme obdrželi příděl jídla. Samozřejmě jsme zůstali o něco déle. Přenocovali jsme opět v nějaké stodole. Pak jsme se museli vydat s naším vozíkem na další cestu, pravděpodobně opět i na nákladních vagonech, ale to už si přesně nevybavuji. V Hellerau u Drážďan (Dresden) se rodiče zkoušeli opět všemožné uchytit, ale všude nás odmítali. To už začínalo být zlé, protože k jídlu jsme toho měli už jen velmi málo. Muž mojí tety tehdy chtěl bezpodmínečně dojít zpátky do Čech pro nějaké jídlo pro svého čtyřletého syna ke svým rodičům, kteří ještě nebyli zařazeni do odsunu. Max, náš strýc a čtrnáctiletý syn paní Austen (tak se naše sousedka jmenovala) se tedy pokusili ilegálně přejít hranici do Čech. Z Drážďan to do Čech není daleko. Hranici chtěli přejít z německého Rosenthalu, ale Češi je na hranici přistihli a vyzvali je, aby se zastavili. Max a chlapec paní Austen utíkali zpátky do Německa, ale náš strýček do Čech! Češi po něm začali pálit. Max zahlédl, jak ještě kus běží, než padl. Max se svým druhem se ukryli v lese a vyčkali tam do večera, ale strýček Rudolf se už nevrátil. Bratr pak poslal mladíka zpátky za námi do Hellerau. On sám se pak pokusil ještě jednou hranici překonat, a sice na náklaďáku řízeném Rusy, plném Němců, kteří sice už byli odsunuti, ale měli všechny příbuzné v Jílovém. Protože to bylo ruské auto, Češi je na hranici nekontrolovali. Bráno do důsledku, šlo o nezákonnost. Tak se bratr dostal až do Jílového a došel k našim příbuzným, kteří byli ještě ve svých domovech a kde pro nás dostal plný batoh potravin. Rusové pak chtěli s nákladním autem zpět do Německa, ale protože nějaká paní chtěla ještě jednou do svého domu, ve kterém mezitím už bydleli Češi, celá věc se pokazila. Češi přišli k ruskému náklaďáku, kde seděli Němci připravení k odjezdu, všechny věci jim sebrali a pak je teprve nechali odjet do Německa. Max tedy přijel zpět k nám do Hellerau úplně s prázdnou. Zde jsme pak zůstali a čekali na strýčka až do rána 7. srpna v jedné ze stodol, kde nás majitel strpěl. Strýček Rudolf už se nevrátil - byl skutečně zastřelen.
Během těch dní strávených v Hellerau chodili dospělí na pole sbírat klasy, které pak u pekaře směnili za chléb. Tatínek stále zkoušel u okolních sedláků získat nějakou práci. A přestože nepožadoval za práci peníze, ale jen něco málo k snědku pro svoji rodinu, nedostal žádnou. Nezbylo mu, než na okraji pole vydobýt pár brambor, abychom zahnali hlad. Naše maminka měla příbuzné pět kilometrů od obce Gräfenhainichen u Lipska, kteří pocházeli z Nových Hutí (Kaltenbach) na Šumavě a přišli sem už ve dvacátých letech, protože se zde za první světové války postavila uhelná elektrárna, kde našli práci. Tenkrát nebyli zdaleka jediní Šumaváci, které nedostatek práce na Šumavě donutil z ní odejít. Ještě že si adresu na ně rodiče vzali při odsunu s sebou. Maxe jsme tam vyslali, aby se poptal, zda by tam naše rodina nedostala nějakou práci a nocleh. Protože nás příbuzní k sobě přijali, povolila nám i obec zůstat. Tátovu sestru s jejím malým chlapcem a tetinu sousedku s jejími dvěma dětmi přijali jiní lidé zde ve vsi. Tím byly naše dny v Hellerau u Drážďan 7. srpna ukončeny a 8. srpna jsme dorazili sem. V lednu 1946 jsme zde dokonce dostali malý byt. O strýčku Rudolfovi jsme už nikdy neslyšeli.
Tady v Gräfenhainichen jsme zcela zdomácněli. Já jsem tu vychodila školu, vyučila se poté obchodní profesi a později se vdala. Mám dva syny, kterým je letos 46 a 48 let. Jeden žije v Hamburku a ten starší v Drážďanech.
Tatínek zemřel v roce 1964 na třetí srdeční infarkt a maminka v roce 1985 ve věku 83 let. Bratr Max zemřel v roce 2002 na rakovinu. Moje dvě sestry Anna (provd. Romenkeová, *20. srpna 1927) a Marie (provd. Austenová, *16. srpna 1926) stále žijí zde v Gräfenheinichen. Je jim už 86 a 87 let. Měli jsme ještě malou sestru Brunhilde, která se narodila ještě v severních Čechách v roce 1942. Ta ale zemřela ve věku rok a čtyři měsíce na záškrt. Na maminku to těžce dolehlo. Nikdy nebyla schopná dojít se podívat na hrob svého nejmladšího dítěte. Až se mnou 20. července 1945, den před naším odsunem, se byla u hrobu rozloučit. V srpnu 1964 jsme se pak já a ona společně s tatínkem, sestrou a bratrem znovu podívali na hřbitov v Jílovém. Hrob jsme už ale nenašli, už neexistoval. Kdo by se také o něj staral, když tu nikdo z nás nebydlel? Pár dní nato se otec s bratrem Maxem spolu se strýčkem z Hudlic u Berouna vydali autem na Horskou Kvildu a Vydří Most. Tatínek tolik chtěl mluvit s někým, koho neodsunuli. Nikoho takového tam nenašel, jen rodinu Hones, se kterou byli příbuzní. Nelze slovy popsat, jak byl zklamaný, že tam většina domů ani nestojí. Na Vydřím Mostě stály pouhé dva. Po návratu z této návštěvy nám po pár dnech doma zemřel. Alespoň však naposledy viděl svůj domov.
To byl náč příběh. Mnoho ostatních lidí bylo odsunuto ještě v roce 1946, kdy už byly pro ně v Německu zřízeny tábory, které tyto lidi přijímaly. Později dostávali přidělováno bydlení. Tady ve východním Německu, resp. v "DDR" (tzv. Německá demokratická republika existovala v letech 1949-1990, než se stala součástí Spolkové republiky Německo) nás nazývali "přesídlenci" (německy Umsiedler), výraz "vyhnanci" (německy Vertriebene) se užíval pouze v západním Německu, resp. ve Spolkové republice Německo (trvá od roku 1949 až dodnes).
V knize "Tam na Šumavě" s podtitulem "Kronika šumavské obce Horská Kvilda", kterou v roce 2014 vydal, přeložil a doplnil z německých originálů Ing. Petr Kuncl, nalezl jsem i toto vyprávění, které v německy psané knize, vyšlé o 10 let dříve, nebylo zastoupeno. Poněvadž je doprovázeno vlastnoručním podpisem autorky původního německého textu, měl překladatel v ruce zřejmě opravdu autentické, rokem 2013 datované (vypočetl jsem ten rok podle blahopřání k narozeninám Gertrudiných sester v krajanském měsíčníku Hoam!, jehož vydavatelem je sdružení Deutscher Böhmerwaldbund) svědectví o osudu rodiny, která byla vysídlena do tzv. východní zóny poválečného Německa. A těch svědectví je poměrně málo. Neodolal jsem (už kvůli těm Drážďanům a Lipsku, které byly kdysi v roce 1959 mou prvou cestou za hranice Čech) a převzal jsem text pro jeho vysoce nadprůměrnou hodnotu, byť v tomto případě mám jde toliko o Kunclův překlad. Snad o paní Gertrude ještě bohdá uslyším, když už toho o sobě pověděla cenného dost. Vlastně je ten příběh taková Babička Boženy Němcové naruby (... odstěhujeme se za babičkou do Jílového... )...
- - - - -
* Vydří Most, Kvilda
