RUDOLF ZABY
Chytání zmije
Pan Müller (na článek Richarda Müllera /11. června roku 1940 týž MUDr. Richard Müller přednášel v protektorátních Českých Budějovicích v prostorách Německého domu na podobné téma, tj. Jedovatí hadi a hadí jed - předsudky a skutečnost/ v 82. čísle téhož ročníku Budweiser Zeitung se odvolává text poznámkou pod čarou, na níž odkazuje hned v titulu - pozn. překl.) během několika letních pobytů ve Frymburku (Friedberg) přivedl celou věc k jisté proslulosti. Velké i malé uvedl v úžas ten vysoký, štíhlý mladík, který dokázal chytit holou rukou nejjedovatějšího šumavského hada, zmiji obecnou, a tak, že ji držel za konec ocasu, nesl ji na hodiny daleko do domu, aby ji mohl v zajetí podrobit studiu.
Můj zájem byl probuzen. Chtěl jsem spatřit chytání zmije na vlastní oči; to poněvadž mi stejně jako jiným lidem nešlo do hlavy, že by se ten nebezpečný plaz dal chytit holýma rukama. Poprosil jsem tedy pana Müllera, zda by mě k dalšímu svému výkonu mohl vzít s sebou, což mi ochotně přislíbil.
Den předtím pršelo a silný západní vítr bičoval mraky, za které se čas od času skrylo slunce. Pan Müller mě vyzvedl kolem desáté hodiny dopolední. Sice se mu ten den nezdál pro náš záměr právě nejpříznivější, ale chtěli jsme pokusit štěstí. Vedl mě nejprve podél okraje lesa a ukazoval mi množství děr v zemi, které cvičeným okem dokázal od těch myších dobře odlišit. Sem nijaký vítr nedoléhal a bez hlesu jsme se blížili v těžkém letním vedru toho dne blíž a blíž k hadím skrýším. Štěstí nám bohužel nepřálo a šli jsme tedy o kus dál.
U paty jedné z bříz se vršila hromada kamení. Nad ní se pnuly větve ostružiní a jiných křovin. Tiše jsme se přikrádali travou blíž. Pan Müller zachytil zkušeným sluchem nepatrný šelest, který mi unikl. Opatrně jsme propátrali sluncem ozářené místo. Nebylo nic vidět. Už jsem se trochu stáhl a navrhl panu Müllerovi, který se mezitím po kolenou plazil kolem hromady kamení, abychom zkusili štěstí jindy, když náhle, odhozena jeho rukou, padla před mýma nohama do trávy zmije, prchající hned směrem ke hromadě kamení. Ztratil jsem řeč. Pan Müller zřejmě nehodlal nechat hada uniknout. Zmocnilo se ho zřejmé vzrušení, které nakazilo i mne. Ačkoli měl na sobě jen krátké kožené kalhoty, které odhalovaly kolena i lýtka a obut byl bez ponožek toliko v lehkých sandálech, dráždil hada jednou svou nohou. Žádný člověk mi předtím nevyprávěl, že zmije ze sebe vydávají takové zvuky, jaké jsem teď slyšel. Užasl jsem, jak zlobně prská, stejně jako nějaká kočka, když tuší ohrožení. S bleskovou rychlostí ji vysmekl na botu. Dvě malé sotva znatelné krůpěje jedu se ukázaly na koženém povrchu obuvi.
Poněvadž chtěl pan Müller donést plaza do zajetí živého, musel mu znemožnit jakýkoli pokus prchnout. Ze své kapsy vytáhl asi metr dlouhou konopnou šňůru, uprostřed udělal smyčku a nechal zmiji, aby do ní vklouzla. V půli hadího těla (v originále "in der Mitte des Leibes" - pozn. překl.) smyčku utáhl. Rychle udělal druhý uzel a zvedl teď hada ze země. Byl v jeho moci. Užasl jsem při tom nerovném boji nad zručností a obratností pana Müllera, který projevil stejně velký cvik jako nebojácnost.
Lovecká vášeň zahnala pana Müllera nazpět do houští, kde se ohlížel po nové kořisti. Já mezitím držel hada nataženou paží co možno daleko od svého těla; to poněvadž plaz, ačkoli neměl nijakou oporu, trval vlastním tělem stále v bojovém postavení. Ať jsem se otočil, kam jsem chtěl, vždycky obrátil svou hlavu za mým tělem. Poněvadž jsem musel držet ruku stále nataženu, brzy mě to unavilo. Vyhledal jsem nějaký klacek a přivázal hada na jednom konci k němu, takže jsem ho mohl snáz držet dál od těla. Poté, co mi i to bylo trvaleji velice nepohodlné a chtěl jsem mít pana Müllera pořád na očích, položil jsem klacek s tím jedním koncem, který jsem zatížil kamenem, na jeden blízko ležící kmen, takže se had na šňůře volně vznášel ve vzduchu. Pan Müller se vracel čas od času zpátky a dráždil hada znovu, přičemž k němu přibližoval obličej na asi tak dva decimetry daleko a dýchal na něho. Zuřivé prskání mu bylo odpovědí. Tu hru několikrát opakoval.
Cestou domů nesl pan Müller hada na šňůře. Doufal, že nějaké další zmije při návratu ještě lapí. Když už ale už nijakou nenašel, nechal tu naši spadnout na zem, aby ji z pouta osvobodil a mohl ji tak snáze a jistěji nést. Sotva se had dotkl země, pokusil se uniknout. Pan Müller na něho však lehce položil nohu, oběma rukama rozvázal uzel a had byl volný. Jediný hmat a - - už ho pan Müller nesl holou rukou za konec ocasu dál. Mínil zřejmě, že to je transport ze všech nejpohodlnější. Potkali jsme vícero lidí, kteří, bojácně pohlížejíce na hada, se nám širokým obloukem vyhýbali. Had ale teď už neměl v úmyslu někoho napadnout. Vyčerpán visel, dlouze natažen hlavou dolů v ruce páně Müllerově.
Když jsme došli k domu, kde pan Müller pobýval, předvedl ještě několika přihlížejícím svou obratnost tím způsobem, že hada pustil a holou rukou zase chytil, až ho konečně zavřel do bedny na zmije, v níž už několik jiných sdílelo týž osud.
Budweiser Zeitung, 1926, č. 86, s. 1-2
"Profesor" Rudolf Zaby, jak je titulován v záhlaví předchozího textu, se narodil ve Frýdavě (dnes je "ulicí" obce Přední Výtoň a její část při břehu je na mapě označena českým místním jménem Předmostí, jakkoli přes Lipenské jezero odtud do Frymburka nijaký most nevede) čp. 1 dne 10. dubna roku 1889 a byl ještě téhož dne ve frymburském kostele sv. Bartoloměje pokřtěn kaplanem Isfridem Hilberem (to jeho zásluhou byla v roce 1894 zřízena od Frymburka křížová cesta ke kapli na vrchu zvanému dnes "Marta" /dříve "Hohe Marter/, je pak i autorem příspěvku pod názvem "Die kulturelle Beziehungen des Stiftes Schlägl zu Krummau" ve sborníku "Festschrift zur Feier des 50jährigen Bestandes des Staatsobergymnasiums in Krummau" /1921/). Kmotrem dítěte se stal jeho strýc, neženatý otcův bratr Jordan Zaby, kolář ve Frýdavě čp. 2. Rudolfův otec Johann Zaby, kostelník a také kolář povoláním, se narodil ve Frýdavě (čp. 1) 1. května 1859 tamnímu chalupníkovi Josefu Zabymu a jeho ženě Rosalii, roz. Stipanové z Mýta (Mauthstadt) čp. 5, farnost Hořice na Šumavě (Höritz). Chlapcova matka Maria byla dcerou domkáře ve Frymburku čp. 135 Mathiase Zabyho a jeho ženy Marie Anny, roz. Pachnerové ze dnes téměř zaniklé Svatoniny Lhoty (Wadetschlag) čp. 5 (dům s tím číslem, byť v pozměněné /značně menší/ podobě, tam dosud rovněž ještě stojí). Johann a Maria Zabyovi měli spolu 8 dětí: vedle Rudolfa ještě syna Jordana (*1891) a Ruperta (*1899), jakož dcery Marii (*1895), Theresii (*1898), Annu (*1900), Claru (*1904) a Elisabeth (*1906). Synové Ruperta Zabyho Alfred a Alois, oba kněží, jsou i samostatně zastoupeni na webových stranách Kohoutího kříže. Náš Rudolf Zaby maturoval v roce 1911 na gymnáziu v Českém Krumlově, 1. dubna roku 1918 se ve Vídni oženil s Hermine Freynovou (*24. května 1881 v Klepačově /dnes část okresního města Blansko/ - †1. října 1965 v bavorském Mnichově) a po první světové válce učil na německé obchodní škole v Českých Budějovicích a pak na německém oddělení zdejší obchodní akademie. Zemřel dne 15. června 1955 více než deset let před svou ženou v Mnichově, na hadí jed to s největší pravděpodobností nebylo.
- - - - -
* Frýdava, Přední Výtoň / Frymburk / Český Krumlov / České Budějovice / † † † Mnichov (BY)
