FRANZ ZANELLA
Buchwald
Buchwald (dnes zaniklá Bučina - pozn. překl.) na Šumavě byla kdysi mým domovem. Tam jsem se narodil a strávil tam i úvodních dvanáct let svého života. Ta ves už dnes neexistuje. Byla po druhé světové válce během spuštění "železné opony" srovnána se zemí československým státem (v originále "vom tschechischen Staat" - pozn. překl.).
Zaniklá Bučina, u nás se jí říkalo Buachat, ležela bezmála 1200 metrů nad hladinou mořskou a byla nejvýše položenou vsí v Čechách vůbec.
Bezmála 1200 metrů: to je končina, kde třešně rudly až v srpnu, kde nebyl žádný elektrický proud a žádná tekoucí voda. Kde se osm školních ročníků o sedmdesáti žácích tísnilo v jedné jediné vyučovací místnosti s mladou učitelkou, která byla ob jeden rok střídána jinou pro nadměrnou pracovní zátěž, jíž tu byla vystavena.
Bezmála 1200 metrů: bylo tu chudo a každý kluk tu přes půl roku běhával bosky, okopával si prsty u nohou a šplhal s nimi po skalách kolem.
Bezmála 1200 metrů: kdyžs měl smůlu, vyhrabával jsi na podzim své brambory ze sněhu a na Štědrý den jsi musil vylézt oknem a odhrabávat sníh před domovními dveřmi, aby mohl Ježíšek dovnitř, kde buková polena praskala v kamnech a pec se mohla horkem rozskočit.
Ježíšek ti pak dal na stoličku pod stromek něco dárků a čokoládu vlastní výroby (v originále "und an soiwa gmochtn Schokolad" - pozn. překl.). A do srdce vložil pak ještě cosi tak pevně a hluboko, že můžeš na Ježíška věřit i ve svých sedmdesáti letech.
Bezmála 1200 metrů: tady je bouřka ještě bouřkou (v originále "do is a Gewitter no a Weda" - pozn. překl.). Tady jsme my dva kluci často sedávali s maminkou, poněvadž tati byl ve válce, při svíčce a modlili se, když hrom udeřil tak, že se zdálo, jako by měl ten náš přízemní dům vyvrátit v základech (v originále "unsa e da Oagschicht stehendes Haus hebta aus de Grundmauern außa" - pozn. překl.). Mnohdy jako by se Pánbůh sám díval z toho plamínku a říkal: "Buď v klidu, hošku, utiš se, jsem u vás!" (v originále ",Sei ruhig Bua, sei stad, i bin bei eich!" - pozn. překl.). A vzápětí zasvištěl blesk shůry znova a hrom mě vyhodil ze židle tak, že mnou strachy zas přeběhla horečka (v originále "is ma vor Angst scho wiede da Rotz es Mei einiglafa" - pozn. překl.).
Bezmála 1200 metrů: tady přijde začátkem května jaro s takovou silou, s takovým hukotem do kraje, že je to jako vesmír právě ve svém zrodu. Tu jsem mnohdy vyběhl na luka ven (v originále "da bin i manchmoi außiglafa e d' Schreizeing" s pomístním jménem zdejší louky - pozn. překl.) a viděl, jak se první kvítka tlačí ze sněhů se silou tak nespoutanou, jako by s bouří křičela daleko široko do kraje: "Chci žít, žít!"
V Bučině (originále "en Buachat" - pozn. překl.), bezmála 1200 metrů vysoko, rovnou u nebe.
P.S. Od čtvrtého odstavce je text originálu psán zdejším nářečím.
|
*** Als Träume sich im Wald verirrten, flatternd um die Bäume schwirrten, da rauschten Geister schattenlang in den Blättern ihren Sang. Und ein wurzeltiefes Bangen stieg triefend schwer, mit Moos behangen aus der Erd'. |
*** Když sny po lesích v nepokoji vlají, kolem stromů se rojí, duchovým stínem dlouží šum výš listovím až k oblakům. Úzkostná zdola od kořání vzlíná, koberce mechů na ní, v slzách zem. |
|
Wald Wind geht durchs Gehölz, zerrt dürr an den Stämmen den trockenen Knochengerüsten. Fahl und kahl ist's bald. Wald |
Les Vítr jde houštím, suše cloumá kmeny vyschlými kostrami stromů. Bílý a holý je dnes les. |
|
Das Gehöft Wie aus den Hängen gewachsen den Geschwungenen, steht das Gehöft. Hineingeduckt, fest, überdauernd unsere kurze Zeit zwischen den Hängen den Geschwungenen. |
Usedlost Jak ze svahu klenutého vyrostla by, stojí usedlost. Pevně sem vtisklá přetrvává nás nepatrné v čase dál mezi svahy klenutými. |
|
*** Ein gemauert weißes Band hebt aus der Erd` zum Trutz, rings um die Geborgenheit seinen festen Schutz |
*** Ze země snad navzdory bělavých zdí pevný pás vůkol coby bezpečí obepíná nás |
To poslední čtyřverší bez názvu patří v knize Franze Zanelly nazvané Soviele Bilder sind in mir (tj. Tolik obrazů je ve mně) a vydané v říjnu roku 2006 nakladatelsvím Ohetaler Verlag, k oddílu Buchwald, jehož úvodní text je v překladu i prvou z předchozích textových ukázek. Narodil se tu 12. února roku 1933 v horské vsi 1185 metrů nad mořem Johannu Zanellovi a jeho ženě Marii, roz. Leirichové (její matka byla roz. Pribilová a předkové se psali ještě s háčkem) z bučinského stavení čp. 42 (řečeného Wanger-Jordan v části Bučiny zvané Hüttl /Chaloupky/ - "Wanger" je přitom nářeční spodoba označení pro místního koláře, tedy "der Wagner" spisovnou němčinou, Jordan pak jeho křestní jméno). Jordan Leirich, tj. děd z matčiny strany, byl pověstný vypravěč a fantasta, veselá kopa k tomu. Říkával prý žertem, že ho chtěli získat jako spolupracovníka vimperští Steinbrenerové, aby měli čím naplňovat své šumavské kalendáře. Doma stačil jeho vnuk Franz Zanella v Bučině vychodit obecnou školu a ve Vimperku pouze jeden ročník tamního gymnázia (za války ovšem zvaného Oberschule). Franzův otec stačil ještě roku 1938 dostavět dům čp. 51 (pro turnerské působení stavebníkovo se té usedlosti přezdívalo "Sportmann"), ale v uniformě wehrmachtu se dostal za války do ruského zajetí, z něhož se domů už nikdy nevrátil. Naposledy byl prý kamarádem zahlédnut na polském území v ruském zajateckém táboře. Dvanáctiletý Franz Zanella byl v rámci odsunu s matkou a bratrem z domova vypovězen a školu dokončil v bavorském Schönbergu. Vyučil se tu truhlařině a v roce 1955 se oženil s Annou Achatzovou, s níž má tři dcery. Starší Franzův bratr Hansi, narozený 18. ledna 1931, má ze svého manželství naopak dva syny. Franz už od svých deseti let kreslil podobizny a na truhlářském učilišti bral hodiny "volného kreslení" u tehdejšího okresního "vlastivědného pověřence" (oficiální titul zní "Kreisheimatpfleger") Roberta Linka. Nabyl zkušeností i v malbě akvarelem, na soukromé škole v Mnichově se zdokonaloval v kresbě aktu. Hlavní technikou jeho vlastní umělecké tvorby se posléze stal pastel a akryl, motivy hledal přitom nejen v selské architektuře, krajině a lese, nýbrž i ve fantastických představách a v záhadách kosmu, kde jako by se mu navracela otázka po prapůvodu naší existence vůbec. Vytvořil si přitom svébytný styl, "ein typische Zanella" se prý opravdu pozná. Však jeho někdejším předkem v Bučině nebyl nadarmo jistý "Vlach" Giovanni Zanella, přišlý sem po katastrofální vichřici v roce 1870 z jižních Tyrol, po nichž se zdejšímu hostinci jeho potomků neřeklo jinak nežli "Zum Tiroler". I dnes by naštěstí bylo u přechodu do Bavorska na někdejší Bučině koho hostit alespoň poezií a obrazy minulosti, když hmotného už po místních lze tu jinak sotva co najít. Franz Zanella zemřel 9. února roku 2018 v bavorském městysi Schönberg, kde je po pohřbu žehem uložena i jeho urna. Na parte čteme odkaz, který by česky zněl:
Chcete-li mne vidět, pohleďte na hvězdy,
chcete-li mne slyšet, naslouchejte lesu.
- - - - -
* Bučina / † † † Schönberg (BY)
