BENEDIKT ZEISEL
Loupežný přepad vsi Folmava
Byl 13. květen roku 1945, byla neděle. Němečtí obyvatelé vsi Folmava (Vollmau) se zrovna vypravovali na bohoslužbu do místního kostela. Toho dne přes klid zbraní po ukončení války a přes nepsaná dávná pravidla dobrého sousedství Němců vůči Čechům (v originále "trotz des gutnachbarlichen Verhältnisses der Deutschen zu den Tschechen" - tady šlo zřejmě spíš o zbožné přání autorovo než čerstvou historickou zkušenost - pozn. překl.) vpadly do obce uniformované a ozbrojené české hordy, vraždily, plenily a vyháněly pokojné a bezbranné německé venkovany z jejich domovských míst neznámo kam (v originále "ins Ungewisse" - pozn. překl.). Většinou šlo přitom o staré lidi, ženy a děti, poněvadž mladší muži byli buď všichni odvedeni či se právě jako vojáci octli ve válečném zajetí.
Aby bylo neštěstí úplné, americké hlídky nedovolovaly nikomu překročit bavorskou hranici. Ve vsi se nedalo zůstat, přes hranice nebylo možno přejít. Tak se vyhnanci rozložili na hraniční louce, oloupeni o všechno, bez jakéhokoli jídla a aniž by kdo z nich tušil, co se s nimi všemi má nyní stát. Děti hladověly, ale právě zažitá hrůza jim zavřela ústa; neplakaly po chlebu. Jedna stará žena zemřela před očima všech na louce pro přestálé utrpení. I jiní padali bezmocí. Matky ve vysokém stupni těhotenství musely být spěšně dopraveny do nemocnice ve Furth im Wald, poněvadž hrozilo nebezpečí nouzového porodu. Prvou obětí se stali manželé J. a A., kterým bylo každému kolem sedmdesáti let. Smrt čekala i J.M., otce pěti nezaopatřených dětí, jakož i jeho ženu. Byli oba zastřeleni tak, aby to děti viděly. Babička dětí dostala střelu do nohy. Děti o tom, co se stalo, vyprávěly samy. Zastřeleni byli dále F.K.; K.S., který se v prvním úděsu pokoušel bránit motykou, byl touž motykou ubit. Jeho žena ho našla mrtvého s rozpolcenou lebkou. Jeden uprchlík z Heidelberku byl zastřelen v posteli.
Očitý svědek mi vyprávěl, že šest uprchlíků, on jeden z nich, bylo na cestě od České Kubice (Böhmisch Kubitzen) do Bavor. U Folmavy byli hordou dostiženi a ubiti, jen jemu se podařilo utéci a skrýt se ve stodole. Kriminální policista Dr. Sladký hovořil později o 47 mrtvých, kteří byli toho dne ve Folmavě zastřeleni. Později přibyla šestnáctiletá St.W., rovněž jako oběť české střelby. Všechny oběti, s výjimkou té poslední, byly zahrabány na místě činu.
Po vyhnání obyvatel nastalo plenění jejich domů a majetku. Hned prvního dne vpádu hord do vsi byly vylomeny skříně a truhly, jejich obsah vyházen na podlahu a odneseno všechno, co se komu z útočníků uzdálo. Později si Češi vzali i oblečení, jídlo, dobytek, zemědělské nářadí, domácí zařízení, krátce řečeno všechno, co mělo nějakou cenu. To vyrabování Folmavy se událo předtím, než česká vláda rozhodla o vyvlastnění německého majetku. Loupežný přepad se uskutečnil ve dnech 13., 14. a 15. května 1945. Už 25. května byl uzákoněn dekretem prezidenta republiky vládní návrh z 19. května 1945 o převedení soukromého, veřejného, movitého i nemovitého majetku Němců, Maďarů a zrádců pod národní správu.
Později prohlásil zplnomocněnec pražské vlády Čihák: "Dodnes se neví, kdo ten loupežný přepad nařídil a proč k němu vůbec došlo."
Stovky lidí z někdejší Folmavy mohou vše, co se takto stalo, dosvědčit posvátnou přísahou (v originále "durch heiligen Schwur" - pozn. překl.).
Takových svědectví by se našlo na sta a obě strany historického konfliktu by jistě přikládaly své míry škod na životech i jmění na jazýčky vah, které posuzuje snad jen kdosi tam z nebe shůry. Tady mrazí pomyšlení, že se pod svědectví o svých ovečkách a jejich osudu podepsal právě zdejší katolický kněz, dovolávající se v závěru i přísahy před křížem. z Furth im Wald právě páter Zeisel. Od 1. prosince 1939 totiž připadla farnost Folmava k bavorskému biskupství Řezno (Regensburg) v nacistické "Říši", kam už československá pohraniční území připadla pomnichovským záborem. Až na Štědrý opravdu den roku 2019 jsem mezi biogramy kněží vyhnaných z "východních území" ("Priesterbiogramme der 'Mitteilungen für die heimatvertriebene Priester aus dem Osten'", viz dokument Priesterbiogramme der "Mitteilungen für die heimatvertriebenen Priester aus dem Osten") nalezl i jméno Benedikt Zeisel s přesnými daty narození i úmrtí (*20. března 1890, †25. dubna 1973). Ta data mne ovšem dovedla k heslu na Wikipedii s výčtem rodáků kněží ze slovenské obce zvané dnes Nitrianske Pravno, kdysi Nemecké Pravno (Deutschproben či Deutsch-Proben a také Deutsch-Pravno), kde je totéž jméno i s letopočty (má jen širší podobu Andrej Benedikt Zeisel) mezi věru mnoha římskokatolickými kněžími i téhož příjmení odtud vzešlými. Z historického schematismu slovenských farností se dovídáme i to, že Benedikt Zeisel (za jménem tu má zkratku SF, což zřejmě označuje světskou větev františkánského řádu) sloužil jako kněz od roku 1932 v obci Malinová (tehdy Cech, německy Zeche, žili tu Němci, z nich mnozí komunistického přesvědčení, kteří se za Slovenského národního povstání zapojili do partyzánského hnutí /jejich útvar nesl jméno Ernsta Thälmanna!/ a po válce dali své obci nové jméno podle maršála Malinovského). Roku 1979 vyšel ve Stuttgartu nákladem sdružení "Hilfsbund Karpatendeutscher Katholiken" a "Arbeitskreis Deutsch-Probener Heimatbuch" sborník pod názvem "Deutsch-.Proben: wie es daheim war" o 303 stranách, jehož součástí (viz obsah knihy) je i posmrtně už podle všeho publikovaná stať "Sitte und Brauchtum" (tj. "Mrav a zvykosloví"), podepsaná rovněž jménem Benedikt Zeisel. Kniha je bohatě "vytěžena" v bakalářské diplomové práci Evy Škultétyové na brněnské Masarykově univerzitě roku 2010. Ještě něco z Brna: brněnský "hantec" označuje výrazem "cajslové" Čechy či Pražáky a v němčině hovorový výraz "Zeisel" i spisovný "Zeisig" není ničím jiným než označením ptáčka českým jménem "čížek" (což je zdrobnělina výrazu "číž"). Do staré němčiny přešlo to slovo v podobě "zisec" jako jedno z mála celkem obohacení češtinou. Není odtud daleko k významům "čižba", "čihař", také příjmení Čihák (jinak i kovářský nástroj) v naší textové ukázce. Ono svědectví Benedikta Zeisela koluje světem na webových stránkách mitteleuropa.de. Když jsem na domažlické duchovní správě (kdysi tam na náměstí působila jako hospodyně moje nevlastní maminka, než její velebné pány komunisté rozehnali pro pomoc při převádění přes hranice do Bavor) hledal stopy po Benediktu Zeiselovi, sdělil mi kdysi českokrumlovský kněz P. Emil Soukup, že folmavská fara, dlouho neobsazená, je dnes už zbořena se vším, co by mohlo svědčit o někdejším životě v ní. Sama Folmava, osada na potoce Teplá Bystřice (Warme Bastritz, do Bavor od nás teče i Chladná Bystřice, Kalte Bastritz, na dnešních německých mapách Warme Pastritz a Kalte Pastritz), pramenícím na svahu Čerchova (německy se mu říkalo Schwarzkoppe) a svou bifurkací spojujícím Labe s Dunajem, patřila až do roku 1764, kdy byly upravovány zemské hranice, k Bavorsku. Původně filiální kostel byl pod správou farnosti z Brodu nad Lesy, jak se bavorskému Furth im Wald běžně česky říkalo, samostatná farnost tu vznikla až 1856 (matriky někdejší lokalie tu ovšem byly vedeny už od roku 1784, z té doby, tj. od roku 1786, tu stojí i pozdně barokní kostel sv. Antonína Paduánského). Sem byl na konci války nejprve k výpomoci, pak roku 1945 už vlastně před odsunem přikázán z Furth im Wald právě páter Zeisel. Jeho svědectví vyšlo později ve sborníku Dokumente zur Austreibung der Sudetendeutschen s podtitulem Überlebende kommen zu Wort, který vydalo v roce 1951 vlastním nákladem tzv. Pracovní společenství pro obhajobu sudetoněmeckých zájmů (Selbstverlag der Arbeitgemeinschaft zur Wahrung Sudetendeutscher Interessen) s úvodním slovem a ve zpracování Dr. Wilhelma Turnwalda. A nyní je lze najít i anglicky také na internetu, kde jinak dnešní Folmava figuruje jako nabídka několika nočních klubů a budoucí obrovitá stavba obchodního centra Arena.
- - - - -
* Nitrianske Pravno (SK) / Furth im Wald (BY) / Folmava
