JOSEF ZEISELMEIER
Vzpomínky na Záblatí
"Ja, wo liegt denn eigentlich Sablat? Man hört immer, dass es dort so warm ist und so Gute Äpfel wachsen, aber sehen tut man es nie, wenn man auch durch den ganzen Landkris fährt." (tj. "Hm, kdepak ale vlastně to Záblatí leží? Pořád všude slyšet, že tam je pěkně teplo a tak tam roste hodně dobrých jablek, ale nevidět ho nikdež, i kdybys projel celým krajem." - pozn. překl.)
Víc než jednou se mě takhle ptali lidi z "lesních stran" (v originále "von der 'Waldseiten'" - pozn. překl.). A měli v tom pravdu! Najít Záblatí není věru nijak snadné. Má sice líbeznou polohu v údolí řeky Blanice (v originále "im Talkessel der Flanitz'" - pozn. překl.); jakémukoli dopravnímu ruchu je však značně vzdáleno. Ten, kdo sem chce skutečně dorazit, musí z prachatické či vimperské silnice odbočit a po hrbolaté boční silničce zamířit pěšky do údolí, kam tehdy ještě žádný autobus nejezdil (i elektrický proud byl do Záblatí zaveden až v roce 1938! - pozn. překl.). Turisté k nám beztak zabloudili jen sporadicky (v originále "nur alle heiligen Zeiten'" - pozn. překl.), poněvadž vlastní Šumava se svými význačnějšími vrcholy a nekonečnými lesy končila krátce před Záblatím a hned za městečkem (Záblatí naň bylo povýšeno už roku 1400 králem Václavem IV. - pozn. překl.) směrem k Husinci začínala plochá česká krajina (v originále "tschechische Gegend nach Husinetz'" - pozn. překl.). Zrovna před nosem jsme sice měli Bobík a Boubín (v originále "der Schreiner und der Kubany" - pozn. překl.); Bobík ale byl lépe dostupný od Volar (v originále "von Wallern" - pozn. překl.) a Boubín se svým pralesem od Kubovy Huti či Zátoně (v originále "von Kubohütten oder Schattawa" - pozn. překl.). Zmíněná výchozí místa byla také v turistických kruzích známější než Záblatí. Tak jako tak bychom si s turisty sotva věděli co počít, poněvadž na "cizinecký" ruch jsme nebyli zařízeni. Hostinské - právě sedm jich tu bylo do počtu - bylo během příhodnějších ročních období zastihnout spíše na polích a lukách nežli v jejich hospodských lokálech. A nedalo se jim to ani nijak zazlívat, poněvadž s příjmem z hostinské živnosti samé by žádný z nich nevystačil. Pro spořivé Šumavany během týdne, rozuměj od pondělí do pátku, návštěva hospody neexistovala. Ani v neděli si jí nedopřáli natolik, aby hostinský z příjmu, který mu od hostí vzešel, mohl vyžít. Když se nějakému Bavorákovi řekne, že se naši rolníci celý týden nedotknou piva, nanejvýš tak dva až tři půllitry o nedělích, hledí na člověka s hlubokou nedůvěrou a s podivením, jak ti Šumavané vůbec dokázali pracovat. Když jim pak vysvětluješ, že naši krajané pili o pracovních pauzách svoje studené kafe s mlíkem či kyselem často i místo jídla, otřesou se odporem. Kyselým mlíkem se zejména v Bavorsku vyhání satanáš!
To, že jsme pili taky vodu, člověk teprve raději nepověděl, poněvadž by Šumavě přiřkl pověst ze všech nejzpozdilejší chudoby a podle toho by s ním pak i partner v hovoru jednal. K bohatým končinám Záblatí skutečně nenáleželo, ačkoli půda tu nebyla špatná a klima ve srovnání s tím kolem Volar by se dalo označit za přímo "tropické". Zdržovalo se tu na beztak malém obecním katastru až příliš mnoho lidí, což mělo za následek, že pořádný kus pozemků nikdo neměl dost na to, aby ze svého hospodaření mohl být samostatně živ. Takový "Faber" se svými 10 hektary byl už "docela někdo" (v originále "war schon ein 'ganz großer'" - pozn. překl.), jehož ti "malí", kterým z chlévského okna vyhlížely zpravidla jen dvě kravky, sledovali s obdivem i s bledou závistí zároveň. Aby přesto zajistil sobě a svým rodinným příslušníkům slušné živobytí, provozoval tu jeden každý nějaké poctivé řemeslo, jakkoli nikomu na nějakého tovaryše už nevyzbylo. U starších ještě skryta přetrvávala byť otřesená měšťanská pýcha, kterou ti mladší ovšem nadále "zatíženi" nebyli.
Zmíněná měšťanská pýchy mohla být pozůstatkem z dob, kdy Záblatí dosud něco znamenalo a měšťané o nedělích s cylindrem a v "Gehshintre", tedy ve fraku, chodívali do zdejšího kostela (původně gotický kostel sv. Jana Křtitele z druhé půle 14. století je od roku 1958 památkově chráněn - pozn. překl.). Radnice (připomínaná od 16. století a několikráte vyhořelá - pozn. překl.) se svou krásnou schůzovní místností je dodnes svědkem těchto skvělých časů (v originále "Gemeindestube ist noch ein Zeugnis dieser Glanzzeit Sablats'" - pozn. překl.). I v nové době se však uchovalo označení "Markt", ačkoli pro městys potřebný počet 400 obyvatel je tu už sotva dosahován (1930 mělo Záblatí 402 obyvatel, 2011 jen 360 - pozn. překl.). Celkový dojem však stále ještě má v sobě cosi, co městečko připomíná. Zvláště budova školy vyniká nad ostatními, poněvadž musela pojmout i děti z přiškolených selských vsí v okolí, ať už to bylo Horní Záblatí, Kamýk, Stádla, Sedlmín, Petrovice, Hlásná Lhota, Zvěřenice, Řepešín a Saladín (v originále "Obersablat, Wildberg, Stadlern, Sedlmin, Peterschlag, Wihorschen, Wirschenitz, Repeschin und Saladin" - pozn. překl.), všechny sem přiškolené. K farnosti navíc ještě náležely osady Albrechtovice, Krejčovice, Milešice a Křišťanovice (v originále "Albrechtschlag, Schneiderschlag, Oberschlag und Christelschlag", všechny s touže koncovkou "-schlag", celkem neomylně odkazující ke kolonizačnímu založení a přílivu jazykově německých obyvatel, viz k tomu bakalářská práce Evy Müllerové - pozn. překl.).
Když jsme my muži v neděli mezi dvěma bohoslužbami nebo po té druhé z nich pěknou chvilku postáli na náměstí před kostelem, působilo to místo skutečně plné života. Tahle mužská sešlost - ženské musely přece domů připravit nedělní oběd - byla spojnicí mezi Záblatím a farními vesnicemi. Tady se dalo "Bichlera" zeptat, jak to vypadá s tím novým býkem, nebo "Foidela", zda se mléčné výnosy zase letos zvedly, dalo se připomenout "Ledermüllerovi", že jeho žena slíbila sousedovi či lépe sousedce donést při návštěvě tu tučnou slepici a "Bloslovi" z Hlásné Lhoty se dalo v žertu prstem poukázat na provokativně vystrčený břich, příkře odporující jeho věčným stížnostem na bídu selského stavu. "Lang-Heger" z téže vsi ještě stačil lživě překroutit své údajné úspěchy v rybaření, než zmizel do hospody "u Lorenze". Na to, že by z ní brzy vypadl, nebylo samozřejmě radno čekat. Tomu, kdo by snad jeho chlubivých výmyslů neměl dost, stačilo se před "Plitschkovými" vraty porozhlédnout, jestli není někde nablízku "Balutschker-Wilhelm". Od něho by se mu dosatlo v tom směru prvotřídních služeb! Dotyčný se vždycky dušoval tím, že lže, jenom když mu pravda došla. Nemohl jí mít nikdy zrovna velkou zásobu nebo mu ta zásoba musela pokaždé dojít už za časného Božího rána. Když někdy výjimečně zrovna nelhal, věděl vždycky něco pro zasmání a tomu jednoduše nešlo odolat.Jednou jsem se ho zeptal, zda zedník - kterým byl - potřebuje na vyučení dva nebo tři roky, opáčil, že na čase nesejde. Zedník je vyučen teprve tenkrát, když se při práci dokáže chůzí přesunovat tak zvolna, že se mu zednická zástěra ani nepohne. I v téhle oblasti dosáhl Wilhelm bezpochyby skutečného mistrovství.
Bylo k polednímu, když se skupiny mužů na plácku před kostelem rozptýlily. Ti zcela solidní zamířili rovnou (v originále "schnurstracks" - pozn. překl.) domů; ti střídmě umírnění zašli ještě rychle na jeden půllitr a teprve pak se vydali k domácímu obědu. A ti, co to s mírou nebrali tak docela vážně, nastoupili zpáteční cestu z hospody někdy až v pozdních večerních hodinách.
Weasch'n, Wusch'n und Gulatsch'n (1994), s. 175-177
P.S. V roce 1910 bylo v Záblatí 5 Čechů ze 492 obyvatel, 1930 15 Čechů ze 402 obyvatel. Pro 36 dětí tam byla roku 1924 zřízena česká menšinová škola, 13 let poté dokonce česká škola měšťanská. Přitom si právě v ročníku 1937/1938 stěžuje časopis "Zlatá stezka" s podtitulem "Vlastivědný sborník kraje Husova a Chelčického" stěžuje na "pronikání němectví ze Záblatí"! V roce 1931 měla dvojtřídní (trojtřídní) česká menšinová škola 59 dětí, z toho ovšem 20 dětí z jazykově německých či smíšených rodin. Pomnichovský nacistický zábor pak učinil ze Záblatí v letech 1939-1945 součást tzv. Bayerische Ostmark. Blízkost českých osad poválečné "dosídlení", jak se říkalo přílivu osídlenců po "odsunu" německých obyvatel, učinilo poměrně hladkým a méně problémovým než jinde (byť zřízení školy pro romské děti /fungovala v letech 1950-1960/ v blízké Dobré Vodě u Záblatí /dříve "Bad Grindschädl"/ svědčí o tom, že "migrace" má důsledky všude).
Josef Zeiselmeier ("Standesausweis", tedy seznam učitelstva německých obecných a měšťanských škol v Čechách na rok 1928, píše to příjmení "Zeiselmeyer") se narodil na Kvildě (Außergefild) dne 9. srpna 1892 (den nato ho ve zdejším kostele křtil farář Gregor /Řehoř/ Králík, zesnulý na Kvildě 6. února 1910) jako nemanželský syn Johanny Zeiselmeierové, manželské dcery truhláře z Kvildy čp. 91 (dům takto označený už tam nenajdeme) Josefa Zeiselmeiera "staršího" a Marie, roz. Lukschové z Horské Kvildy (Innergefild) čp. 13 (tam lze takto označený dům najít až dosud). Není bez zajímavosti pohlédnout i na záznam kvildské oddací matriky ze 4. února 1861 o svatbě Josefa Zeiselmeiera s Marií Lukschovou, z něhož vysvítá, že ženich, v době svatby ještě truhlářský tovaryš, byl synem Georga Zeiselmeiera, truhláře na Kvildě čp. 30, a Johanny, dcery Philippa Pachnera, bednáře v Hutturn v Bavořích čp. 29, nevěsta byla pak dcerou Josefa Luksche z Horské Kvildy čp. 13 a Anny Marie (dcery Františka Čouzy /v oddací matrice u záznamu k Lukschově svatbě 9. listopadu 1835 "Franz Czausa", v matrice z roku 1861 "Franz Gschausa"!/ z Chvalešovic /v matrice z roku 1835 "Chwolswitz", v té z roku 1861"Qualschowitz"!/, panství Hluboká nad Vltavou /"Frauenberger Herrschaft/, víme, že příslušnou farou byla Bílá Hůrka, a Juliany, roz. Schusterové z Kvildy, statek Zdíkov /v matrice "Guth Großzdikau"/), nyní provdané za Floriana Pillera z Tobiášovy Huti (Tobiashütte). Co dodat ve světle těch pár záznamů o územní rozloze šumavských rodů? Učitelský ústav absolvoval Josef Zeiselmeier "mladší" kupodivu podle už zmíněného seznamu učitelstva ve Vídni roku 1913, tedy rok před první světovou válkou. V Záblatí byla jeho nadřízenou od 1. září 1927 slečna Marie Wlček (Vlček), neprovdaná dcera hostinského v Arnoštově (Ernstbrunn) Antona Vlčka a Berthy Fechterové, dcery skláře ze Schaiby (dnes Okrouhlá) v okrese Česká Lípa. Měsíčník vyhnaných krajanů "Böhmerwäldler Heimatbrief", který otiskoval už v padesátých letech Zeiselmeierovy texty (publikace Herberta Kiewega, z níž je přeložena textová ukázka, jim přinesla i knižní vydání), připomínal narozeniny záblatského "pana řídícího" ("Herr Oberlehrer"), jak ho místní před "odsunem" znali, až do roku 1965, kdy listopadové číslo ohlásilo skon třiasedmdesátníkův dne 11. října v Hörzhausen, od roku 1972 jen části města Schrobenhausen v hornobavorském zemském okrese Neuburg-Schrobenhausen. Zachoval nám i on kus starého světa. Byl větší nebo menší než ten náš? Mně se alespoň svět jeví čím dál menší. O to víc asi měl ten starý malých světů v sobě.
- - - - -
* Kvilda / Záblatí / † † † Hörzhausen, Schrobenhausen (BY)
