HEINRICH ZENS
Kde spí v lesích Šípková Růženka
Jak Adolf Treml míval strach, že sníh polkne dům na samotě, zvaný Schachtenhaus...
Jak se stejnoměrným krokem blížil svému rodičovskému domu, pozoroval, že drobný déšť postupně přechází stále více v jemné bílé sněhové pápěří. Bezmála hodinu je už šestiletý Adi na cestě. Její nejstrmější úsek prostřed temného, mlhou zastřeného hvozdu při Scheuereckriegelu už má za sebou. Zkřehlé prsty, spočívající na řemení jeho dřevěné školní brašny, začínají pomalu ztrácet na citu. Pod pletenou vlněnou čepicí a po celém těle ho zato příjemně hřeje. V žaludku prvňáčkovi kručí. Svůj svačinový chleba zase jednou (v originále "einmal mehr" podle anglického "once more", což prozrazuje "poválečného" německého autora - správně německy má být "wieder einmal" - pozn. překl.) dole ve Spiegelhütte v školní lavici vyměnil za jablíčko. Po vyučování si s kamarády ještě trochu zaskotačili. Nadešlo odpoledne. Břichatá černošedá mračna visela toho pozdního říjnového dne roku 1944 nad lesnatým pohořím mezi Falkensteinem a Roklanem (Rachel). Tam venku ve světě to hlomozilo strašlivou válkou: na ni se ovšem Adi nijakým pomyšlením nezahazoval. Mhouřil stále znova oči vzhůru k nebi. Jemná mokrá sněhová krupička chladivě šlehala jeho něžnou dětskou pleť a krok se mu teď prodloužil a zrychlil. Přešel už vrcholný bod stoupání na Wildscheuerecku. Měkoučká bílá vrstva sněhu i tady pokrývala ve výšce 1160 metrů kořáním pokrytou kamenitou stezku. Hvozd se teď rozestoupil a poskytl očím výhled na někdejší horskou pastvinu. Adi je doma: před ním stojí rodičovský Schachtenhaus. Šindelem krytá valbová střecha je už teď také bíle pocukrována a komín bafá (i v originále "der Kamin pafft" - pozn. překl.) líné obláčky dýmu. Když Adolf nazítří ráno zamžourá ospalým ještě zrakem ven z okna, pozdraví ho malebnou krásou zimní les.
Tak či nějak podobně se to mohlo udát, když Adolf Treml před šedesáti lety téměř den co den
pěšky putovával do vesnické školy (v originále nářečím "als Schuibua", tj. "coby školní klučina" - pozn. překl.). Se svými rodiči Franzem a Annou Tremlovými z Horních Ždánidel (Obersteindlberg) v Čechách a pěti sourozenci, jakož i s pětičlennou rodinou drvoštěpa Haase obýval v letech 1943-1952 lesní samotu Schachtenhaus s vyhlídkou přes vlny lesů k vrcholům podivných jmen jako Hahnenbogen, Enzianriegel či "Polednik", německy Mittagsberg na "české straně" docela blízko samé hranice u pramenů Prášilského potoka (Stubenbach, ten potok téhož německého jména jako osada Prášily ovšem pramení na svazích hory Debrník /německy Lackenberg, česky též Plesná, 1337 metrů/ nad jezerem Laka /Lakasee/- pozn. překl.).
Krajinné půvaby Adolfa tenkrát ještě nijak zvlášť neuchvacovaly, o to intenzívněji zato prožíval každý všední den školy. Téměř po osm dlouhých let musel scházet dolů do Spiegelhütte (v 743 metrech nadmořské výšky, v letech 1836-1931 tu pracovala stejnojmenná sklářská huť - pozn. překl.). "Tak hodinku 'owizua' (tj. nářečně 'dolů' - pozn. překl.) nebo i rychleji, třeba s lyžemi. Dobrou hodinu a půl 'affizua' (tj. nářečně 'nahoru' - pozn. překl.). Po pěti kilometrech cesta vlastně mizela a domů bylo třeba zdolat stále ještě dalších 400 metrů výškového rozdílu," vypráví po letech policejní úředník v důchodu, jehož vzpomínky na onen čas, zejména na nekonečně dlouhé zimní měsíce, jsou stále ještě živé. "Právě čtyřicátá léta (rozuměj dvacátého století - pozn. překl.) nám dopřávala tuhé zimy bohaté sněhem. Už koncem října často napadl první sníh a zůstával pak ležet až hluboko do máje. Vrstva sněhu dosahovala někdy i tří metrů výšky. Musili jsme se prohrabat až pod střechu a jako myšky pak dírou proklouznout ven z domu (v originále nářečím 'wia d' Mäus hamma do dann vom Haus aussakrocha' - pozn. překl.). My děti jsme mívaly strach, že sníh náš Schachtenhaus jednoduše spolkne."
Dlouhá lesní zima měla ovšem i své krásné stránky. Střecha domu sloužila Tremlovým a Haasovým dětem jako startovací věž pro lyžařské skoky a sjezdy dolů do Spiegelhütte či Buchenau, kam to po tvrdé "Piste" (tj. v němčině významem "sjezdovka", "dráha letu", "cyklistický dráhový okruh" i "ohrada cirkusové manéže" - pozn. překl.) razantní rychlostí jen zašumělo. Dráha se musela ovšem většinou doslova ušlapat vlastníma nohama. Leda že by tudy mířily svážnice dřevorubců, kteří se tak zhostili úkolu sami. Brzy za zimních dnů nastávala tma a děti tak jako tak padly do postýlek bez řečí časně a unaveny. "Typickým zaneprázdněním zimního času bylo draní husího peří nebo česání vlny. Často jsme po večerech dlouho do noci vysedávali ve velké světnici a pracovali za svitu petrolejky," dovídáme se od Adolfa Tremla spolu s tím, jak svátečně bývalo obydlí obou dřevorubeckých rodin vyzdobeno vždycky o Vánocích.
"Říkalo se o nich dlouho předem, že doslova 'stojí za dveřmi' a na Štědrý večer jsme pak my děti pod stromkem většinou nacházely teplé pletené ponožky, čepice, rukavice, lyžařské hole z lískového dřeva či ručně vyrobené lyže, které se sem dostaly většinou z Čech (v originále "aus dem Böhmischen" - pozn. překl.). Dárky vyvolávaly obrovskou radost - i bez všeho luxusu. Nechodilo se od nás ani na půlnoční: nejbližší kostel byl dole v Ludwigsthalu, a to bylo opravdu příliš daleko," mávne Adolf rukou, když se rozpomíná na nejradostnější svátek církevního roku, kdy bývalo na talíři přece jen trochu víc masa než jindy. "Časy byly sice zlé, ale nám se tam nahoře vedlo poměrně dobře, měli jsme přece krávu, drůbež a bohaté zásoby hub - říkalo se jim u nás "Schwamma", ale také "Hoiba" či "Huiba" - z léta, vajec, brambor, zelí. Hladem jsme netrpěli nikdy."
Posíleni sváteční stravou a bez hlučných silvestrovských ohňostrojů vstupovali lidé nahoře na Schachtenhausu do nového roku, který se pak většinou obešel bez nějakých zvláštních událostí - byli přece jen na tom malém ostrůvku v lesním moři příliš odříznuti od ostatního světa.
Apropos: o náležitou změnu se na konci války postarali vyhnanci z domova (rozuměj ze Šumavy - pozn. překl.). "Z Grünberger Hütte (dnes zaniklá Zelenohorská Huť - pozn. překl.) sem přešli přes hraniční kámen 16 (zřejmě jde o hraniční kámen 16/14 "Pod Poledníkem", nový hraniční přechod pro pěší, otevřený od roku 2009 - pozn. překl.), složili zde přenesené věci a čekali na rodinné příslušníky. V naší světnici se tančilo, zpívalo, dokonce i na gramofon se hrálo. Připadalo mi to tu často jako v holubníku (v originále přechází v té poslední větě vypravěč do nářečí: "Do i soft zuaganga wia im Taubenschlag," - pozn. překl.)," pamatuje si Adi dodnes stejně jako že se musel brzy ráno nevyspalý zpod teplé duchny (v originále "unterm warmen Tuchent", přičemž "Tuchent" je výraz z rakouské němčiny - pozn. překl.) vydat do školy.
V roce 1943 vytrhl ještě předtím ze zimního spánku Šípkové Růženky pád vojenského letadla.
"V noci se hnala kolem našeho domu mohutná sněhová bouře. Otec zaslechl přerývaný hukot motoru a tupý ohlas prudkého nárazu někde dole v lesní partii zvané 'Kanapee'. Brzy dopoledne stáli potom už před našimi dveřmi lidé ze Stubenbachu (dnes české Prášily patřily tehdy k nacistické 'Říši' - pozn. překl.) a pilot stroje. Držel si zlomenou ruku a ještě za noci stačil dojít tam do vsi (rozuměj do Stubenbachu /Prášil/ - pozn. překl.). Jeho stroj, jednosedadlový výzvědný letoun," pokračuje Adolf Treml, "byl pak odtažen k Schachtenhausu a později přepraven do Buchenau". Neměl to být za světového válečného běsnění toliko jediný rušivý moment. "U oběda jsme jednou spatřili okny mířit otvor hlavně na naše domovní dveře. Koncem války pátrali Američané (v originále 'die Amis' - pozn. překl.) tady nahoře po příslušnících jednotek SS (v originále 'SS-Leuten' - pozn. překl.) a my měli štěstí, že se Schachtenhaus neocitl pod palbou jejich tanků," říká Treml, který se v roce 1952 odstěhoval i se svou rodinou do Buchenau a poslední tři měsíce osmileté školní docházky to měl do své třídy takříkajíc co by kamenem dohodil (v originále "nur mehr einen Katzensprung in sein Klassenzimmer" - pozn. překl.). Tím se pro něho kapitola "Schachtenhaus" uzavřela, v paměti mu však z ní zůstalo asi podstatně víc, než mu tam zanechal mnohý učební předmět.
Ještě něco málo z historie
Roku 1622 vyklučili rolníci ze vsi Lindberg les při vrchu, který dnes nese jméno Schachtenhausriegel (1168 m). Vznikla horská pastvina, "die Schachten" se jim tu říká (i jednotné číslo "der Schachten", např. "der Ruckowitzschachten" - pozn. překl.), sama dnes zvaná "Schachtenhaus". Přes dvě stě let sloužila v létě k pastvě mladého dobytka. Jen o pár metrů doleji, ve svahu zvaném "Kanapee", pramení Prášilský potok (v originále ovšem "Stubenbach" - pozn. překl.), který bystře uhání do Čech (v originále "der munter ins Böhmische hinüberplätschert" - pozn. překl.).
Na "zadních šachtách" (v originále "auf dem hinteren Schachten" - pozn. překl.), jak se tomu ostrůvku v lesním moři říkalo dříve, byl sklářskou hutí Oberzwieselau kolem roku 1840 postaven "Schachtenhaus" pro ubytování dřevorubců, konajících zde svou práci. Přišli sem s rodinami a obývali stavení až do roku 1940. To pak se stalo majetkem státu a na tři roky osiřelo, než se do něj nastěhovali Tremlovi a Haasovi. Bezprostředně po zmatcích druhé světové války sloužil v letech 1945-1946 Schachtenhaus jako první útočiště vyhnanců z domova. Vyřezávaná dřevěná tabule to připomíná dodnes. V roce 1953 opustili konečně i poslední obyvatelé odlehlý Schachtenhaus, který dnes stojí pod památkovou ochranou a je součástí jádra rozšířeného území Národního parku Bavorský les (v roce 1997 byl park rozšířen o oblast severozápadně od Roklanu přes Falkenstein až k Bavorské Železné Rudě /Bayerisch Eisenstein/ - pozn. překl.).
Schöner Bayerischer Wald, 2004, č. 161, s. 38-39
Povoláním ekonom (Industriekaufmann) a mediální poradce (Mediaberater), je Heinrich Zens jedním z těch, kdo dávají tvář časopisu Schöner Bayerischer Wald (e-mail: redaktion@nationalparkzeitung.de). Narodil se 23. června ve Frauenau, je ženatý, má dva syny a jak se dále dovídáme z dotazníku k jeho narozeninám na stránkách frauenauského klubu TSV (Turn- und Sportverein) 1924, měří 178 cm a váží 85 kg. Přezdívají mu prý Heine. Jako své koníčky uvádí tenis, střelbu a psaní. Také fotografování. Miluje rodinu, svůj "lesní domov", Waldheimat po německu (proslulý časopis toho názvu vycházel 1924-1933 i v Českých Budějovicích), a také šlehačkové dorty. Jeho životním mottem je: In der Ruhe liegt die Kraft, tj. V klidu spočívá síla. Všimněte si, že i v němčině je síla rodu ženského. Stejně jako Šumava.
- - - - -
* Frauenau (BY) / Schachtenhaus, Lindberg (BY)
