JULIUS ZERZER
|
Die blauen Pferde Schon lange waren dir die Berge so Am Saum des Hochgeländes aufgegangen: Aus Wiesenstreifen, Obstgehölzen sprangen Sie nach den Wolken, blauer Schwünge froh, In denen sie -- sowie dein Weg sich bog - Nun um den Hut der flachen Kuppe schwenkten, Nun bis zur Brust durch tiefe Wälder lenkten, Die ihre Mähne blinkend überfloh. Bis du am Sturz der letzten Hügelflanke Endlich vermeinst, du könntest sie ergreifen. Da peitschen sie mit hochgeworf'nen Schweifen Stiebend hinaus, als ob den Boden schwankte. Und vor dir liegt das graue Tal verlassen, Die Ebene, von ihnen erst berührt, Im Taumel ihrer Flucht, die sie entführt Ins Unnahbare, fernhin ins Verblassen. Aus dessen Rund, zu dem sie sich verbanden, Die blanken Rücken in den Himmel scheinen, Und wie sie so im Starrenden sich einen, Begreifst du zögernd, dass sie ewig standen. |
Modří koně Už dlouho shlíží k tobě hory sem, vzešlé na lemu vysočiny očím: z pásů lučin a sadů povyskočí hrudí do mraků modrým rozmachem. V nich se -- tvá cesta uhýbá jak dřív -- ocitají jak strážnou pod ochranou a až po šíji v hloubi lesů stanou, zablysknou z nich jen zásvitem svých hřív. Až k poslednímu úbočí se chtělo ti ten tvar jejich v nitru uchopit. S ohony vzhůru prchnou, od kopyt jejich prach pokrylo snad země tělo. Před tebou leží opuštěnost šedá údolí, rovin, ze kterých kdys vstaly, strženy k výši, k nedostupné dáli, svým útěkem až tam, kde modro zbledá. Tam v jejich kruhu, ve který se pojí těm třpytným hřbetům, oblohou jak září, se v jedno zčistajasna strnout zdaří, až pochopíš, co věků už tak stojí. |
|
Die Landschaft Oberdonau(1944), s. 81-84 P.S. Obraz hor v hornorakouské krajině tu odkazuje jak k Alpám, tak k Šumavě, s níž jsou výhledy tolik spojeny. |
|
|
Das Bild wird Sinnbild ...Aber das Schöne Lässt unsern Dank verweilen: wir haben ein Haus gefunden, In dem wir wohnen wollen, und einen Garten, Reich an geselligen Blumen und blanken Früchten, Schwirrenden Bienen und rauschendem Laub. Wie gut Ist hier rasten, Rufen wir, wie gut ist hier träumen! Doch nein, nicht träumen, Sondern ganz wach sein, auf dass wir die Fülle vernehmen Des Segens, der eindringt, nicht nur vernehmen, ihn fassen. Ihn drücken tief ins getröstete Herz. |
Obraz se stává symbolem ...Krása však nechá našemu díku meškat: nalezli jsme dům, ve kterém chceme pobývat, zahradu, bohatou na družné květiny a lesklé plody, bzučící včely a listí, které šumí. Jak dobré je tu odpočívat, voláme, jak dobré je tu snít! Nikoli však, snít ne, naopak bdělý být zcela, abychom cítili plnost požehnání, které nás proniká, nikoli jen je vnímat, nýbrž rozumět mu. Dát se mu hluboko vtisknout do utěšeného srdce. |
|
Verzauberung Nein, auch die Leiden sind nicht ohne Verzauberung, Wie an einsam bleichenden Wintergarten Der verschneite Hainbuchengang dicht bezaubert. Nur leicht fielt Schnee auf die dünnen Zweige. Sie tragen nicht schwer... Eine Maske, aus deren geöffnetem Mund Heißes Leid hervorströmt oder der kecke Scherz Eines übermütiges Einfalles? Aus dem Erstarrten Spricht dann die schwellende Regsamkeit des Lebens, Das rastlos gärt und drängt und dennoch zur großen Gesetzlichkeit sich bekennt und im Wandel ruht. |
Okouzlení Ne, ani bolesti nejsou bez okouzlení, jako když za osamělého zimního dne cele uhrane člověka zasněžené stromořadí buků. Jen zlehka padá sníh na řídké větvoví. Nenese jej těžce... Maska, z jejíchž otevřených úst tryská žal či neomalený žert svévolné mysli? I ze ztrnulosti přece hovoří k nám vzdouvající se nezadržitelnost života, který bez oddechu hárá a dere se vpřed a přesto se hlásí k velkému řádu věcí, ke klidu i v proměnách. |
|
Blick ins Land Wirst du ewig dich ergießen, Aus dem Händen Gottes fließen, Berg und Hügel, grüne Welt? Dieses Rollen, dieses Wogen, Das in weit gespannten Bogen Mir den Atem fast verhält! |
Pohled do kraje Věčně dál zeleně linout, jako z Božích dlaní plynout, máš se, světe vrchů všech? Valíš se, jak vlny víříš, kleneš, obloukem se šíříš, že mi zadržuješ dech! |
Nebyl jen a zejména lyrikem, jakkoli by o tom svědčilo těch několik ukázek jeho básnické tvorby z pojednání Carla Hanse Watzingera ve čtvrtletníku Institutu Adalberta Stiftera v hornorakouském Linci (v bibliografii bývá to periodikum označováno zktratkou VASILO) k desátému výročí skonu Julia Zerzera, v podtitulu nazvaného "Das Leben und Schaffen eines wahrem Österreichers...", tj. Život a tvorba jednoho opravdového Rakušana. Zemřel tam při Dunaji 29. října 1971 (krátce před třetí hodinou ranní, jak píše Alois Großschopf v Zerzerově nekrologu ve VASILO, 1972, č. 1-2, s. 21) a je pochován na hřbitově sv. Barbory poblíž místa posledního odpočinku jak Enriky von Handel-Mazzetti, tak i svého velkého učitele a hornoplánského šumavského klasika. Zerzer bývá označován přímo za Stifterova následovníka a jedna z jeho předních prací, próza "Stifter in Kirchschlag" (1928) je věnována sklonku života tohoto velkého spisovatele a rovněž Rakušana před Bohem. Pojil ho s ním ostatně pokrevní svazek: Zerzerova babička z matčiny strany byla roz. Stifterová a její otec Laurenz Stifter se narodil v Hodňově (Honetschlag) nedaleko Horní Plané (Oberplan). V měsíčníku Hoam! na s. 231 ročníku 1972 se Zerzer objevuje dokonce mezi jinými význačnými autory hornoplánskými! Po léta působil na téže linecké reálce, jejímž byl školní rada Adalbert Stifter prvým vůbec inspektorem. Julius Zerzer sice v Linci dlouho žil a také tam zemřel a je, jak už řečeno, i pochován, narodil se však 5. ledna 1889 při samé dnes slovinské hranici ve štýrském Murecku při toku řeky Mury, což vede některé prameny k tvrzení, že spatřil světlo světa v Murau nad touže řekou, jenže úplně jinde. V dopise Aloisu Großschopfovi jednou napsal: "S Adalbertem Stifterem, s Mühlviertelem, se Štýrskem i Horním Rakouskem se cítím být domovsky spřízněn, a je už tomu tak, že umění nezná nijaké hranice, ale musí mít nějaký domov, nemá-li být rozprášeno všemi větry světa."
- - - - -
* Mureck (A) / Hodňov / Horní Planá / † † † Linec (A)
