WALTER ZETTL
|
Verlassene Heimat Gras auf dem Weg... verfallene Häuser... Rauch steigt nimmer auf überm Dorf. Nur am Kirchhof ruhen die Toten. Die Weide entbehrt ihr friedsam Geläut. Abendrot verglüht hinter schwarzen Wäldern. Einsam ragen die Berge. Kühle zieht her vom Ufer des Bachs Und kein Wanderer mehr, den sie erquickt. |
Opuštěný domov Tráva v cestě... rozpadlá stavení... Žádný kouř nestoupá nade vsí. Jen na hřbitově dál mrtví spí. Z pastvin tu neuslyšíš ani zvuk. Večer dohořívá za černými lesy. A hory ční tak samy. Chladem táhne od potoka. A není poutníka, jehož by osvěžil. |
|
Das Neubistritzer Bergland, s. 21 |
|
|
* * * Weiden ohne Geläut. Gras am Weg Verfallene Häuser. Kein Rausch über dem Dorf. Von der Widra zieht wie einst die Kühle herauf. |
* * * Pastviny beze zvuku. Tráva v cestě. Rozpadlé domy. Nade vsí ani dým. Jen od Vydry jak dřív táhne chladem. |
|
Hoam!, 1978, s. 887 |
|
|
Abschied von Šumava I. Die Widra Heimat ist, wo man anfängt... (T.S. Eliot) Erwartung und heitere Ungeduld waren meine Begleiter in die Sommermonate der Kindheit. Der düstere Wald und das Rauschen der Widra waren vertraut mir, wie die am Abend mit Schaudern gehörten Geschichten: vom Mann, der am Rotmoos, mit dem Kopf unterm Arm, spät Heimkehrende erschreckte; vom Stilzel, dem Rosshirt. der sich erhängt hat, dann Wanderer narrte und vom richtigen Weg abbrachte; von armen Seelen, die nachts, wo der Feldweg nach der Ebenwies abzweigte, auf den Totenbrettern als Irrlichter warteten auf ihre Erlösung; von den drei versteinerten Tannen, an denen im Böhmerwald Jesus verbrannt ist; von einem aus der Verwandschaft, den die Schwermut befiel und der mit dem Strick in den Wald ging, wie die Männer ihn suchten, und wer ihn vom Ast schnitt. Seltsam, was sich auf der neuen Straße begab, bevor noch die Brücke über die Widra gebaut war: Dazu muss gesagt sein, dass Bettler und vagierendes Volk gern in den Böhmerwald kamen. Kostleute nannte man sie, sassen mit am Tisch, erhielten Quartier für einige Tage, und man gab ihnen noch Zehrung mit auf den Weg. Bis auf einen, soweit ich es denke. Schmutzig, verlaust und den Bart verfilzt, bekam er vor dem Haus seine Mahlzeit und man bot ihm nur Stall oder Scheune als Schlafstätte an, was er hochmütig ausschlug. Aus Rache dafür brach er, um den Segen für die Ernte zu schmälern, zornig die Feldkreuze ab. "Wie der Herrgott am Kreuz wird er sterben", wurde ihm oft prophezeit. Und so geschah es denn auch. Mitten im Winter fand man ihn nackt auf der neuen Straße mit ausgebreiteten Armen, die Füße gekreuzt, neben verkohltem Geäst im Schnee. -- Als am wärmenden Feuer das Ungeziefer in seinem Gewand sich zu regen begann, zog er aus, Stück für Stück, um über der Flamme die Läuse zu rösten, und so erfror er, meinten berechnende Leute. - Im Gebiet des Altstadler Gerichtes, das einstmals den künischen Freisassen gehörte, hießen, in jedem Haus fast, uns Verwandte willkommen. So am Hof von Groß-Babylon auch. Stolz lag er da, Inmitten von saftigen Wiesen und ertragreichen Feldern. Im Garten blühten die Rosen, wie man sonst im ganzen Waldhwozd kaum antraf. Auch die Obstbäume wuchsen hier besser als bei andern Gehöften, wo man mit den kleinen bitteren Vogelkirschen und den Holzäpfeln sich musste begnügen. Auch das Vieh gedieh, so dass Milch un Butter nie fehlten. Soweit das Auge vom Kiesleiten aus blickte, gehörten die hochstämmigen Wälder zu diesem Besitz. Es hieß, ein Urahn mit seinem Weibe hätten die heilige Hostie den Kühen mit dem Heu vorgeworfen, in den Wiesen und in den Feldern vergraben. Verdammt nach dem Tod, mussten sie als kohlschwarze Kitzlein nunmehr ihr Unwesen treiben. So stark war der Glaube und der Neid ihrer Nachbarn. In Groß-Babylons schöner Stube hingen Bilder von jenen aus der Verwandschaft, die es draußen im Leben zu etwas gebracht: Glasfabrikanten, ein Statthalter in Prag, ein Konsul in China und ein sächsischer General. Doch im Raum nebenan hauste, verborgen vor den Augen der Fremden, still eine Irre. Wenn alle nach Tisch hinaus auf die Felder gegangen, sah ich sie manchmal, vor dem Haus mit Bedacht kleine Holzspäne und Strohhalme sammeln. Wenn sie aufsah, huschte die Spur eines Lächelns über ihr sonst so starres Gesicht, ihr Blick war weit fort, vielleicht dort, wo sie aufgehört hatte zu leben. Die Urgroßmutter hatte für alle ein gütiges Wort. Ich seh noch vor mir ihre Stube und im Schrank die alten böhmischen Gläser: eines weiß wie Opal, den rubinroten Krug und Fläschlein mit den Leidenswerkzeugen des Herrn, oben am Kreuz den Hahn, der, nach dem dreifachen Verrat Petri, zum zweiten Mal krähte. Auf dem Tisch die Nachfolge Christi des Thomas von Kempis. In ihr waren von vier Generationen die Geburts- und Todesdaten auf den Vorsatzblättern verzeichnet. Einmal übernachteten wir in der bemalten Stube des Balthasarhofes. Die vom Mondschein erhellten Jagdszenen und Legenden der Heiligen, Gunther und Prokop, verscheuchten den Schlaf mir. Mittags konnte ich kaum vom geschnitzten Heiland am Kreuze meine Blicke abwenden. Er schien mir noch größer als mein Onkel, der unter ihm sass und Tischgebet vorsprach. Und ich fragte, ob gar die blauen Forellen, die man den Gästen zu Ehren, und weil es gerade ein Freitag, auftrug, aus dem See Genezareth stammen. Das Johannisbrot, das der Krämer verkaufte, war für mich eine Botschaft aus biblischem Land, so dass ichs mit Andacht verzehrte. Zur Kirchweih: zu Jakob und zu Bartholomäus, zu Maria Schnee und am Rehberger Frautag erschien der ganze Böhmerwald mir als das Heilige Land: Kirchenfahnen im Wind, Weihrauch, Litaneien und frommer Gesang, aber auch Lebkuchenreiter und Fässer voll saftiger Gurken aus Znaim. Auf der Vorderwaid stieg ich hinauf zur verfallenen Hütte des Hirten, in der Brombeeren wucherten. Doch wenn auf warmen Gestein eine Natter sich sonnte, nahm ich angstvoll Reißaus. Zu den alten Schächten der Gold- und Silberbergwerke ging mit anderen Kindern, und wir warfen Steine hinab, die ins Unendliche fielen, und wo unser Rufen: "Wo bist du? Wo bist du? Wo -- wo -?" brach in vielfachem Echo. Abends schwirrten die Schwalben aus ihren Nestern unter dem Vordach. Wenn die letzte Sense gedengelt, im Stall nur leise das Klirren der Ketten und das dumpfe Raunen der Kühe vernehmbar, stieg langsam der Nebel herauf. Den Klöppel der winzigen Mühle, die wir tagsüber am Bache gebaut, hörte ich bis in die Nacht, und den Brunnen vorm Haus und im Tale weit unten das Rauschen der Widra. In jedem Jahr kam dann der Abschied, und selbst die Gewissheit, wiederzukehren, machte mir diesen nicht leichter. Nach der Zeit, die ich in Wundern verlebte, fielen der Wald und die Berge dem Alltag anheim, und der erdrückte die Freude ebenso wie die Trauer. Denn was ich mitnahm, fehlte dem, der zurückblieb, und wenn ichs im nächsten Jahr wieder zurücktrug, war niemand mehr da, der es annehmen wollte. II. Der versäumte Abschied Über das große Wasser wird der Krieg kommen, und die eisernen Rosse werden Böhmens Erde zerstampfen. Zweimal wird das Böhmerland gesiebt werden. Das erste Mal bleiben nur so viel Deutsche, wie unter einer Eiche Platz haben. (Aus den Weissagungen des blinden Jünglings von Prag, 14. Jahrhundert) Nach dem Einmarsch der deutschen Soldaten, von denen kaum einer sich in den Waldhwozd verirrte, ging unsere Fahrt in die Heimat nimmermehr über Gmünd, Budweis, Horaždowitz-Babin. Die Stationen hießen nun: Linz, Passau und Bayerisch-Eisenstein. Es gab keine Grenze mehr wie damals in Böhmisch-Wielands, Als es noch Česke Velenice geheißen hat und tschechische Zöllner mit mürrischen Sorgfalt Koffer und Rucksack durchsuchten. Dennoch waren der Menschenschlag und auch die Landschaft, hüben wie drüben, die gleichen. Nun kam man von draußen herein und spürte am Reden und an der Scheu, sich zu geben, ja selbst wie die Höfe dastanden, ohne dass die Hütten vor ihnen sich duckten: man war wieder daheim! Im Grunde war es nicht mehr als ein Umweg, um sich wieder zu Hause zu finden. Die "neue Zeit" änderte schnell die alte Vertrautheit: Der Kienspan kam ab und mit ihm das Erzählen von Schauergeschichten. Die Jungen wurden Soldaten im Altreich, die Holzknechte fanden beim Autobahnbau und in Rüstungsfabriken Arbeit. Im Urlaub trumpfen sie gern in den Wirtshäusern auf mit dem Geld, das sie draußen viel leichter verdienten. Neue Wörter kamen im Umlauf, so als schämte man sich der überlieferten Mundart. "Gott wird uns strafen und ein großes Unglück wird über uns kommen", meinten einige Alte. Und es kam auch, brachte Sorge und Trauer bis in die entlegenste Einschicht. Aber vorerst blieb es noch friedlich im Waldhwozd. Selbst die kriegsgefangenen Ukrainer fühlten sich bald wie daheim und sassen am Tisch mit. Als aber aus Schlesien der erste Flüchlingszug eintraf, brachte er Nachricht von Verwüstung und Kriegsnot, die man bisher nur teilnahmslos fern im Feindesland geahnt hat. In der Zeit, da von einem Wehrmachtsbericht zum andern die Grenzen Großdeutschlands immer mehr sich verengten, kam eines Abends ein unheimlicher Zug ausgemergelter Menschen in Unterreichenstein an. Es war Ende April und erst spät wird es ihm Böhmerwald Frühling. So froren sie in ihren zerschlissenen gestreiften Gewändern, dass Gott sich erbarm. Da war auch das Mitgefühl stärker als die Angst vor den Wächtern mit dem Totenkopf auf den Mützen und vor den gestiefelten Weibern, die auch zur Eskorte gehörten. Man bot den Hungernden Brot, eine Schüssel wärmender Suppe und brachte Decken und Stroh, damit diese Ausgestoßenen nicht die Nacht auf dem nackten Boden müssten verbringen. Schon im Morgengrauen brachen sie auf und zogen weiter nach Westen. Zurück blieb die beklemmende Ahnung: Bald fällt auch über uns ein gleiches Verhängnis herein, dann sei der Herrgott uns gnädig. Mit den Fahnenjunkern aus Prag, die, forsch und adrett, hernach in dem Städtchen Quartier nehmen, kehrte die Täuschung zurück, es bliebe ohnehin alles beim alten. Das arglose Singen der Knaben und die knappen Befehle machten ihnen und der Bevölkerung Mut. Als auch die jungen Soldaten weiter nach Westen gezogen, wurde es sonderbar still. Nur in der Ferne tauchten einzelne Flugzeuge auf. Dann kam das Rasseln der Panzern näher und näher. Sie mähten die Bäume um wie Halme zur Schnittzeit und schoben die hastig errichteten Sperren wie Spielzeug zur Seite. Am siebenten Mai sah ich von der Ebenwies zu, wie der Krieg in Groß-Babylon ausging. Ein paar deutsche Soldaten, die umsonst am Funkgerät hatten gewartet, Liefen hinein in den Wald, und von der anderen Seite brachen drei Tanks aus dem Dickicht, mit dem weißen fünfzackigen Stern gezeichnet, dem Drudenfuß, wie man ihn auf die Tür der Schlafkammern malte. Da dies alles sich zutrug, legte noch einmal der Schnee auf Blüten und Knospen. Auch kein Vogel war mehr zu hören. Als meiner todkranken Schwester die Mutter vom Ende des Krieges erzählte, war ihre Antwort: "Ich habe jetzt nur an das Sterben zu denken." Zu Himmelfahrt Christi stießen die Männer zum Abschied die Totentruhe dreimal auf der Türstaffel auf, bevor man sie auf den mit Frühlingsblumen und Reisig geschmückten Wagen emporhob, vor den ein Paar Rappen gespannt waren, zurückgelassen vom Troß der deutschen Soldaten. Noch einmal nahm man den uralten Kirchweg, der durch den Wald und entlang dem Wunderbach führte bis hinunter zur Widra. Die Sonne brach durchs Geäst und es jubilierten die Vögel. Am Eingang zum Städtchen erwartete der Priester den traurigen Zug. Am Hauptplatz beim Nepomukbrunnen hielten die amerikanischen Soldaten im Baseball-Spiel ein, bis die Orgel anhob und der geistliche Herr im weißen Ornat das "Asperges" zu singen begann. Manchmal kamen des Nachts noch versprengte deutsche Soldaten. Man gab ihnen Brot, Milch, ein Stück Fleisch, wenn es da war, für wenige Stunde ein Lager, bis sie vor Tagesanbruch wieder zurückhetzten in den schützenden Wald. Doch bald bleiben auch sie aus. Dafür streiften am hellichten Tag Banden herum, die sich als Partisanen oder Legionäre ausgaben. Sie nahmen das Wenige weg, das den Bauern von der Ablieferung blieb, schütteten die Milch hinaus auf die Miststatt. Zwei erschlagene Landser wurden in der Nähe von Glaserwald gefunden. Die Frau des Schaffers von Einöd wurde vor den Augen ihrer drei unmündigen Kinder erschossen. Männer bei Nacht weggebracht und nie mehr gesehen. Der Lehrer von Stubenbach erhängte sich mit seiner Frau auf dem Friedhof. Aus dem gleichen Ort zwang man einen, auf den Knien bis Markt Eisenstein zu rutschen, wo er tot umfiel. In den größeren Dörfern meinte man: "Sind wir nur froh, dass nicht die Russen gekommen!" Die amerikanischen Posten hielten die Banden zurück. Man legte gerne dafür ein Ei in den Khakihelm des Sergeanten, der in der Früh durch die Ortschaft kursierte. Um das erhielten eben die Flüchtlinge weniger, und man fühlte sich sicherer als je zuvor. Zum Feste Fronleichnam kam, wie es der Brauch war, eine Prozession mit der Statue der heiligen Jungfrau, von blumenbekränzten Mädchen getragen, von der Vorderwaid her in Unterreichenstein an. Doch, gemäß dem Befehl des amerikanischen Kommandanten, trieb man die frommen Leute auseinander. Da fragte beim Wirt "Zum römischen Kaiser" der alte Betvater an, ob er die heilige Jungfrau bis nach der Messe einstellen könnte. "Ich hab keinen Platz, sind ohnehin viel zu viel Flüchtlinge im Haus", wies er mürrisch ihn ab. Als die Flüchtlinge nicht lang darauf ins Lager abtransportiert wurden, war das nur der Anfang. Bald nachher kam an die ortsansässigen Deutschen die Reihe. Haus und Hof, alles an Hab und Gut mussten sie lassen, bis auf das was ein jeder mit sich tragen konnte. Der Herrgott am Kreuz blieb verwaist in der unversperrten Stube zurück. Tag und Nacht brüllte vor Hunger und Durst oder weil das volle Euter ihm wehtat, das Vieh in den Ställen, bis auch dieses man forttrieb. Weiden ohne Geläut. Gras am Weg Verfallene Häuser. Kein Rausch über dem Dorf. Von der Widra zieht wie einst die Kühle herauf. III. Maria Schnee Asperges me hyssopo, et mundabor: lavabis me, et super nivem dealbabor. (Psalm 51, 9) Das Bild der Schwarzen Muttergottes von der Ebenwies, das sich auf die jüngste Tochter als Aussteuer immer vererbt hatte, brachte einer heimlich heraus. Mit den Leuten aus dem Waldhwozd wanderten auch der Rosshirte Stilzel und vom Rotmoos der Mann aus, der den Kopf unterm Arm trug. Wer weiß, wo der schwarze Bock und die Geiß von Groß-Babylon hin sind? Schon einmal hatte man sie verbannt ins vermoorte Seegefilde bei Widrabruck oder, wie andere sagten, in den Schwarzen See, ins Riesengebirge, nach Tirol oder gar in einen See nach Italien. Vielleicht kehrten dorthin zurück, da der dritte Meier, der sie hätte sollen erlösen, schon mit fünf Jahren starb. Er wurde umsonst in eine Wiege gelegt, aus dem Holze des Ahorn,der beim Geierbusch wuchs. Nun ist auch dieses Gehöft, wie die Häuser auf der Waid, der Ebenwies und im Stadeln, dem Erdboden gleichgemacht, und nur noch der Zwetschkenbaum am Teich, wo einmal der Lettl-Hof stand, trägt alle Jahre seine kleinen sauren Früchte. Die Kinder des letzten Bauers kehrten einmal zurück auf verbotenen Wegen und haben drei Zwetschken dem alten Vater gebracht. Damals hat der sonst immer fröhliche Mann geweint zum ersten und letzten Male. Ich selbst bin dreimal zurückgekehrt in den Wald. Das erste Mal habe ich die Trauer um das Verlorene verloren. Das zweite Mal suchte ich das Herz der Moldau und fand den See "Lipenská přehradní nádrž", der so weit ist, dass Schiffe zwischen den neuen Uferorten verkehren. Der riesige Staudamm hält die Wasser der Moldau wie eine andere Teufelsmauer zurück, die zwischen dem Hirsch- und dem Kienberg der Gottseibeiuns selbst aufgerichtet, um die frommen Mönche vom Stift Hohenfurth zu ertränken. Beim dritten Male holte ich nach den versäumten Abschied - und das endgültig. Es war um das Fest "Panny Marie Sněžné". Als ich in Kašperské Hory in der Kirche St. Margaretha zur alten vertrauten Melodie den Priester das "Asperges" auf tschechisch anstimmen hörte, da wusste ich: Hier bist du nicht mehr daheim! Karges Land, einst den Vätern verheißen, wer pflügt nun aus Deiner Erde die Steine? Fällst nun wieder, wie vor der Zeit des heiligen Gunther, zurück in die Wildnis. Auch der Mann an dem Traktor, im verschlissenen Mantel der Legionäre wird hier seine Heimat nie finden, nicht seine barfüßigen Kinder, die dem Fremden die Händchen entgegenstrecken, und nicht der Hirte, der in alte Zeltbahn gehüllt, wie ein Hund hinter der Herde, die niemand gehört, einhergeht. Hätte die Agnes Miegel nur recht, als sie ein Jahr nach dem Aufbruch aus Ostpreußen, sich selbst zum Trost, an eine Freundin, bei der Nachricht, in ihrer Heimat sollen russische Jungbauern angesiedelt werden, aus dem Flüchtlingslager von Oksböl schrieb: "...dann geht doch wieder der Pflug über die wüsten Felder, in leeren Dörfern werden Menschen wohnen, Kinder geboren werden, zwischen Wiesen und Äckern spielen Vieh wird brüllen, Hähne werden krähen - und die Erde wird leben..." Als ich zum dritten Mal heimkehren wollte, kam ich als Fremdling zurück. Auch der Regen kann nicht die Erinnerung und der Nebel nicht ihre Bilder verhüllen. Wenn auch Brennessel und Schafgarbe über den Steinen verfallener Häuser wuchern, bleiben wird das Rauschen der Widra. |
Rozloučení se Šumavou I. Vydra Domov je tam, kde začínáme žít... (T.S. Eliot) Očekávání a blažená netrpělivost byly mými průvodci do letních měsíců dětství. Temný les a šumění Vydry mi byly něčím tak důvěrně známým jako s posvátným úděsem za večera slýchané příběhy: o muži tam na Rotmoos, s hlavou pod paží, děsícím opozdilce domů se vracející; o Stilzelovi, tom pastevci koní, který se oběsil, tropil si pak blázny z pocestných a sváděl je z pravé stezky; o duších nebožtíků, které v noci tam, kde polní cesta odbočovala k samotě zvané Ebenwies, sedávaly jako bludičky na umrlčích prknech a čekaly na své vykoupení; o třech zkamenělých jedlích, na kterých v šumavském lese byl upálen Kristus; o jednom z příbuzenstva, jehož přepadla trudnomyslnost a který šel s oprátkou do lesa, jak ho mužští hledali a kdo z nich ho odřízl od větve. Podivné je, co se událo na nové silnici, ještě než byl postavený most přes Vydru: k tomu je třeba předeslat, že žebráci a potulný národ vůbec se na Šumavu rádi obraceli. Říkalo se těm lidem, že jsou "na stravu", přisedali ke stolu, nakvartýrovali se na pár dnů a dostalo se jim ještě jídla na cestu. Až na jednoho, pokud se pamatuju. Byl celý špinavý, plný blech, vous spečený dotuha, dostal před stavením najíst a byla mu ke spaní vykázána toliko stáj či stodola, což ovšem hrdě odmítl. Na znamení pomsty přerazil pak, snad aby ubral požehnání žním, ve svém hněvu několik polních křížů. "Ten má umřít jako Pán Ježíš na kříži", prorokovali mu často. A tak se potom i stalo. Vprostřed zimy našli ho docela nahého na nové silnici s rukama rozpřaženýma, nohy zkříženy, vedle zuhelnatělých větví ve sněhu. - Jak se zahřáta ohněm začala rojit ta hmyzí havěť v jeho šatě, kus po kuse je lovil a nad plameny pražil veš po vši, sám ale přitom zmrznul, mínili vypočítaví lidé. -- Kam sahala stodůlecká rychta, co kdysi dávno náležela králováckým svobodným sedlákům, vítávali nás v každém stavení snad nějací příbuzní. Tak i na dvorci zvaném Velký Babylon. Pyšně se rozkládal uprostřed šťavnatých luk a úrodných polí. V zahradě kvetly růže, jaké byste jinak po celém Královském hvozdu sotva našli. I ovocným stromům se tu dařilo líp než při jiných selských staveních, kde se museli spokojit jen tak leda trpkými ptáčnicemi a pláňaty. I dobytku tu svědčilo, takže nebyla nouze o mléko ani máslo. Kam jen oko z hory Křemelné dohlédlo, patřily ty lesy vysokých kmenů k tomuto zboží. Říkalo se, že jeden z prapředků se svou ženou měli snad se senem dobytku předhodit svatou hostii, zakopanou tu v lukách a polích. Prokleti po smrti, musili teď jako sám uhel černá kůzlata tropit po okolí své neplechy. Tak silná byla víra a závist jejich sousedů. V parádní světnici na Velkém Babylonu visívaly obrazy těch z příbuzenstva, kdo to venku ve světě za svého života někam dotáhli: sklářští podnikatelé, jeden pražský místodržící, jeden konzul někde v Číně a jeden saský generál. Místnost hned vedle obývala však tiše, skryta před cizíma očima, jedna pomatená. Když vstali ostatní po jídle od stolu a šli ven za polní prací, vídal jsem ji častokráte, jak sbírá před domem s úzkostlivou péčí drobné dřevěné špánky a také slaměná stébla. Když si je prohlížela, kmitla stopa úsměvu její tváří, jinak tak strnulou, její pohled byl někde daleko odtud, snad tam, kde měla přestat žít. Prababička měla pro každého laskavé slovo. Ještě vidím před sebou její světnici a ve skříni staré české sklo: pohár bělostný jak opál, rubínově rudý džbán a malou lahvičku, uvnitř s nástroji Utrpení Páně, nahoře na kříži kohout, který po trojím zapření Petrově podruhé zakokrhal. Na stole Následování Krista od Tomáše Kempenského. Po čtyři generace byla čísi rukou zaznamenána data narození i úmrtí na předsádce té knihy. Jednou jsme přenocovali v malované světnici usedlosti U Baltazarů. Měsíčním světlem projasněné lovecké výjevy a legendy ze života svatých Vintíře a Prokopa zaplašovaly můj spánek. V poledne jsem sotva mohl odtrhnout od vyřezávaného Spasitele na kříži svůj zrak, zdál se mi totiž ještě větší než můj strýc, který pod ním seděl a předříkával modlitbu u stolu. A já se ptal, zda dokonce ti modří pstruzi, podávaní hostům na počest, navíc poněvadž právě v pátek, nepocházejí snad přímo z jezera Genezaretského. Svatojánský chléb, který prodával kramář, byl mi poselstvím z biblických krajů, takže jsem se modlil, když jsem ho jedl. O posvícení na Jakuba a na Bartoloměje, na Pannu Marii Sněžnou a na den Matky Boží v Srní jevila se mi celá Šumava jako zaslíbená Svatá země: kostelní korouhve ve větru, vůně kadidel, odříkávání litanií a pobožné zpěvy, ale i perníkový rejtar a sudy plné šťavnatých znojemských okurek. Na Předních Paštích vystupoval jsem nahoru k rozpadlé chýši pastýřově, v níž bujelo ostružiní. Když ale jsem na vyhřátém kameni spatřil slunit se zmiji, vzal jsem ve strachu nohy na ramena. Chodíval jsem k ústím starých šachet někdejších zlatých a stříbrných dolů spolu s ostatními dětmi a házeli jsme do té hloubi kameny, jejichž pád neměl konce a naše volání: "Kde jsi? Kde jsi? Kde -- kde -?" se lomilo v mnohonásobnou ozvěnu. Navečer švitořívaly vlaštovky ze svých hnízd tam pod krovy. Když byla naklepána i poslední kosa a ve stáji bylo slyšet už jen cinkot řetězů a tlumené mručení krav, vešla pomalu mlha sem nahoru do chalup. Klapot malého mlýnku, který jsme přes den stavěli na potoce, slýchal jsem až do noci se studnou, která šplounala hned před domem a daleko tam v údolí dole šuměla Vydra. Každý rok nastávalo pak rozloučení a ani vědomí, že se zas vrátím, mi je nijak neulehčovalo. Po čase, který jsem prožil v zázracích, zapadl ten les i hory v šeď každodennosti a ta umí potlačit radost stejně jako žal. Poněvadž to, co jsem vzal tam odtud s sebou, chybělo nyní tomu, co zůstalo, a když jsem to příštího roku zase přinesl nazpět, nebylo už nikoho, kdo by to byl ochoten přijmout. II. Zmeškané rozloučení Přes velkou vodu má přijít ta válka a železní oři roznesou zemi českou na kopytech. Podvakráte má být země česká jako sítem proseta. Napoprvé zbude jen tolikero Němců, co by se jich pod jeden dub vešlo. (Z proroctví slepého mládence z Prahy, 14. století) Po vstupu německých vojáků, z nichž sotva který zabloudil i sem do Královského hvozdu, nejezdívali jsme domů už nikdy přes Gmünd, České Budějovice, Horažďovice-Babín. Stanice se teď jmenovaly: Linz, Passau a Bayerisch-Eisenstein. Nebyly už nijaké hranice jako tenkrát v Böhmisch-Wielands, když byly ještě přejmenovány na České Velenice a čeští celníci prohledávali s nerudnou důkladností kufry a batohy. Neboť lidské plémě a taky krajina byly tady i tam přece navlas tytéž. Teď sem přijels a poznals hned na způsobu řeči a na plachém ostychu se projevit, snad už v tom, jak ty dvorce samy stály tu, aniž chyše před nimi se krčily: jsi zase doma! V jádře to nebyla víc než pouhá zajížďka, aby ses ocitl zase tu, kde máš domov. "Nová doba" rychle potlačovala staré důvěrně známé návyky: s dřevěnými loučemi zašla i vyprávění strašidelných příběhů. Mladí muži narukovali do Říše, drvoštěpové našli práci při výstavbě dálnic a ve zbrojních továrnách. O dovolené přebíjeli se rádi v hospodách právě penězi, které se tam jinde daly vydělat o tolik snáz. Nová slova přicházela do oběhu, takže začínalo být stydno se vyjadřovat zdejším nářečím. "Pán Bůh nás potrestá a veliké neštěstí má na nás přijít", domnívali se někteří staří. A také že přišlo, přineslo starost a žal až do té nejodlehlejší ze samot. Prozatím však bylo ještě pokojno v Královském hvozdu. Dokonce i váleční zajatci z Ukrajiny cítili se tu brzy jako doma a sedali při stole se zdejšími. Když ale ze Slezska dorazili prví uprchlíci, přinesli s sebou i zprávy o zkáze a válečné nouzi, dosud jen neúčastně tušené někde daleko v zemi nepřátel. V době, kdy se už od jedné zprávy wehrmachtu ke druhé hranice Velkoněmecké říše vždy víc a víc zužovaly, přišel jednoho večera nezvyklý zástup zcela vyčerpaných lidí až sem do Rejštejna. Bylo to koncem dubna a na Šumavě bývá jaro teprve opravdu pozdě. Tak tu mrzli ve svých odraných pruhovaných mundurech, až se Bůh slitoval. To byl i soucit zdejších silnější než jejich strach před strážci s umrlčí lebkou na čepicích a před ženštinami ve vysokých botách, které rovněž náležely k doprovodu. Nabízeli hladovějícím chleba, talíř teplé polévky a přinášeli pokrývky a slámu, aby ti vyhoštěnci nemuseli trávit noc na holé zemi. Už za ranního šera se zvedli a táhli dál směrem na západ. Zůstalo po nich skličující tušení: zanedlouho se snese i sem na nás stejný osud, a potom budiž nám Pán Bůh milostiv. Se švarně nedospělými pražskými fahnenjunkery, kteří se rázně a narychlo tu do městečka nakvartýrovali, vrátil se přelud nazpátek, ono beztoho zůstalo všechno při starém. Bezelstný zpěv těch chlapců a úsečné povely dodávaly jim samým i zdejšímu obyvatelstvu odvahy. Když pak mladí praporčíci odtáhli na západ také, nastalo zvláštní ticho. Jen v dálce se vynořovala na obzoru jednotlivá letadla. Pak se rachot tanků blížil víc a víc. Kosily stromy kolem jak ženci stébla a odhazovaly spěšně zřízené zátarasy stranou jako nějaké hračky. Bylo to sedmého května, když jsem od samoty Ebenwies přihlížel tomu, jak válka končí na Velkém Babylonu. Několik německých vojáků, kteří předtím zřejmě marně čekali u radiotelegrafického přístroje na spojení, utíkalo někam do lesa a z druhé strany vyrazily právě z houštin tři tanky, označené bílou pěticípou hvězdou, tou muří nohou druidů, pentagramem, jak jej malují na dveře komůrek, kde se spává. Poté, co se to všechno stalo, napadl ještě jednou sníh na květy a pupeny. Ani nijaké ptáky už nebylo slyšet. Když maminka vyprávěla mé na smrt nemocné sestře o konci války, byla její odpověď: "Teď už abych myslela jen na umírání." Na den Nanebevstoupení Páně udeřili muži rakví s mrtvou na rozloučenou třikrát o stupínek k domovním dveřím, než ji zvedli na vůz vyšňořený jarními květy a jehličím, před který byl zapřažen pár vraníků, zanechaný tu na ústupu vozatajstvem německé armády. Šlo se ještě jednou tou prastarou cestou do kostela, tou která vedla přes les a podél Pěkného potoka až dolů k Vydře. Slunce se prodíralo větvemi a ptačí jásot zněl kolem. Při vstupu do městečka očekával už kněz smuteční průvod. Na náměstíčku u kašny se svatým Janem z Nepomuku přerušili američtí vojáci baseballový zápas, než v kostele spustily varhany a duchovní v bílém ornátu začal zpívat "Asperges". Za noci ještě často přicházeli i tu po okolí rozprášení němečtí vojáci. Zdejší jim dávali chleba, mléko, kus masa, když nějaké bylo, lůžko pro několik hodin spánku, než je rozbřesk zase zahnal zpět pod ochranu lesa. Brzy však už nedocházeli ani oni. Zato se za bílého dne začaly potulovat krajem bandy ozbrojenců, vydávajících se za partyzány nebo legionáře. Brali to málo, co sedlákům zůstalo po přikázaných dodávkách, vylévali mléko na hnojiště. Dva zabití vojáci wehrmachtu byli nalezeni někde blízko Glaserwaldu. Žena šafáře z Pustiny byla zastřelena před očima tří svých nezletilých dětí. Muži byli za noci odvedeni neznámo kam a nikdo už je nikdy nespatřil. Učitel z Prášil se oběsil se svou paní na tamním hřbitově. Z téže obce byl jeden člověk donucen doplazit se po kolenou až do Železné Rudy, kde se mrtev svalil k zemi. Ve větších vsích se říkalo: "Buďme rádi, že aspoň nepřišli Rusové!" Americké hlídky držely bandy přece jen trochu zpátky. Z vděčnosti za to dostal čerstvé vajíčko do své khaki helmy seržant, co časně ráno obcházel osadou. O ně míň dostali uprchlíci, bezpečněji se zato cítili všichni víc než kdy předtím. Na svátek Božího Těla přišlo, jak to bývalo zvykem, procesí se sochou Panny Marie, nesenou dívkami s květinovými věnečky ve vlasech, z Předních Paští sem dolů do Rejštejna. Na rozkaz amerického velitele byl však zbožný zástup rozehnán. Tu se ti lidé ptali v hospodě "U Císaře římského" starého pána domu a zdejšího předříkávače, zda by tu mohl tu jejich Svatou Pannu nechat, než skončí mše. "Nemám tu kousek místa, beztoho je tu na nás uprchlíků v domě až příliš," odmítl je nevrle. Jakkoli ani dlouho potom ty uprchlíky nikdo nedal dopravit do sběrného tábora, byl to jen začátek. Brzy potom došla řada i na zdejší německé starousedlíky. Museli tu nechat dům i dvůr, všechno, co jim patřilo, až na to, co bylo jednomu každému povoleno vzít na cestu. Kristus na kříži zůstal opuštěn v nezamčené světnici. Dnem i nocí bučel dobytek ve stájích hlady a žízní, krávy trápila i plná vemena, než odtud nakonec vyhnali i tu němou tvář. Pastviny beze zvuku. Tráva v cestě. Rozpadlé domy. Nade vsí ani dým. Jen od Vydry jak dřív táhne chladem. III. Panna Marie Sněžná Asperges me hysoppo, et mundabor: lavabis me, et super nivem dealbabor. (Žalm 51, 9) Obraz Černé Matky Boží ze samoty Ebenwies, který vždycky připadal věnem nejmladší dceři v domě, vzal někdo tajně na cestu z domova. S lidmi z Královského hvozdu putovali pryč odtud i pastevec koní Stilzel a z Rotmoos ten mužík, co nosí svou hlavu pod paží. Kdopak ví, kam se poděli černý kozel a koza z Velkého Babylonu? Už jednou měli být snad zakleti vyhnanstvím někam do Jezerní slati při Vydřím mostě nebo, jak jiní říkali, do Černého jezera, do Krkonoš, ba snad i do Tyrol či dokonce do jednoho jezera až někde v Itálii. Snad se vrátili zpátky, poněvadž ten z třetího pokolení majitelů dvorce, od něhož se měli nadít vysvobození od prokletí, umřel už v pěti letech. Pokládali ho marně do kolébky ze dřeva onoho javoru, který kdysi rostl u dvorce jménem Geierbusch. I on byl, stejně jako domy na Paštích, v Ebenwies a ve Stodůlkách, srovnán se zemí a jenom ta švestka u rybníka, při němž stával kdysi Lettlův statek, nese po všechna léta snad dodnes své malé kyselé plody. Však se děti posledního tamního sedláka tam jednou vrátily po zakázaných cestách a přinesly starému otci tři švestky odtud. Tenkrát se ten jinak věčně vesele naladěný muž rozplakal, prý poprvé a také naposled. Já sám jsem se vrátil na Šumavu třikrát. Poprvé jsem ztratil stesk po tom, co je ztraceno. Podruhé jsem hledal srdce Vltavy a našel jezero zvané "Lipenská přehradní nádrž", které je tak široké, že přepravu mezi novými osadami při jeho březích zajišťují lodě. Obrovitá přehradní hrá zadržuje vody Vltavy podobně jako kus dál Čertova stěna, kterou blízko hory Luč a Loučovic sám rarach nakupil, aby utopil zbožné mnichy z kláštera vyšebrodského. Potřetí jsem dodatečně dohnal ono zmeškané rozloučení, to s konečnou platností. Bylo to na svátek Panny Marie Sněžné. Když jsem v kašperskohorském kostele svaté Markéty uslyšel kněze zpívat na starou důvěrně známou melodii "Asperges" česky, věděl jsem náhle: Tady už nejsi víc doma! Skoupá zemi, zaslíbená kdysi otcům, kdo z tebe kamení teď vyorává? Vracíš se tam, kde bylas před věky, než přišel světec Vintíř. Míříš zpět k divočině. Ani ten muž na traktoru v zašlém legionářském plášti nenajde tu nikdy svůj domov, ani jeho bosé děti, které prosebně natahují drobné ručky cizincům vstříc, ani ten pastevec, choulící se omotán do starého stanového dílce, jako pes belhající se vzadu za stádem, které nepatří nikomu. Kéž by měla pravdu Agnes Miegelová, když pouhý rok po odchodu z Východního Pruska psala, jistě i sobě samé pro útěchu, jedné své přítelkyni při zprávě o tom, že její někdejší vlast má být svěřena k zemědělské práci mladým ruským novoosídlencům, ze zajateckého tábora v dánském Oksbölu tato slova: "...přece jen se znova zaryje pluh do zpustlé země, prázdné vsi opět zabydlí lidé, budou se jim rodit děti a hrát si pak mezi lukami a poli krávy tam budou bučet, kohouti kokrhat - a ta země bude žít..." Když jsem se chtěl potřetí vrátit nazpět domů, přicházel jsem jako cizinec. Ani déšť však nemůže smýt vzpomínku a mlha zastřít snad její obrazy. I kdyby kopřivy s řebříčkem bujely na rumišti rozpadlých stavení, zůstane šumění Vydry. |
|
P.S. "Triptych" Rozloučení se Šumavou byl poprvé otištěn roku 1978 v renomované rakouské revui Literatur und Kritik. Před Vánoci 2003 mě vyzval Josef Kroutvor a Václav Maidl, abych text přeložil pro jimi připravovanou "šumavskou antologii", což jsem koncem svátků i učinil. Pozornému čtenáři neujde, že na konci druhé části triptychu se ozve opakovaně pár veršů, otištěných bez názvu v krajanském měsíčníku Hoam! téhož roku jako originál ve svém celku v už zmíněném rakouském literárním časopise. Slova 51. žalmu "Asperges..." citovaná jako motto třetí části, znějí česky podle Bible kralické takto: "Vyčisť mne yzopem, a očištěn budu: umej mne, a nad sníh bělejší budu." Jen ještě malou místopisnou poznámku: hora Luč se německy původně označovala opravdu Hirschberg, teprve později Kienberg stejně jako Loučovice (viz o tom starý průvodce Böhmerwaldbundu z roku 1888, kde se na s. 301 upozorňuje, že na nových speciálkách je už Kienberg namísto Hirschberg!). Díky Walteru Zettlovi si to snad zapamatuju. |
|
|
Die Bauernstube Die große Stube sieht stets her, als ob auch werktags Sonntag war. Die Wanduhr stört nicht ihre Ruh, die niedre Tür knarrt ab und zu. Die Lindenbaum vom Fenster blüht, der nach der Mittagssonne sieht, wo hügelan der Anger steht. Im Winter ist's vom Schnee verweht. Die alte Truhe, schwarz und schwer, die Wiege, die bald voll, bald leer, der Tisch, der Kasten, bunt bemalt, aus Holz und wie der Hof so alt. Am Kachelofen breit und warm, da hockt und surrt ein Fliegenschwarm, und im Gebälke klopft der Wurm, und von des Hauses kleinem Turm hängt überm Tisch der Glockenstrang. Das Glöcklein läutet hell und bang für Häusler und für Nachbarsleut seit Jahr und Tag zur Andachtszeit. Durchs Fenster glost die Nacht bereits, Im Herrgottswinkel hängt das Kreuz. Die Wandsuhr stört hier nicht die Ruh, die niedre Tür knarrt ab und zu. |
Selská světnice Do světnice jen vejdeš dál, jak vprostřed neděle bys stál. Zvuk hodin šíří mír a řád, už nízké dveře k ní mám rád. Za okny tušíš vůni lip a poledne je samý slib, když z palouků sem vane smích. Jak ztichl v zimních závějích! Stará truhla a starý stůl, kolébka, v níž se synek hnul, skříň, malovaná k okrajům, z dřeva, starého jak ten dům. Z kamen se šíří teplý dech, bzukot much při stropě i zdech, nad pavlačí, kde má dům štít, k večeru slyšet zvonek znít. Když šňůrou veden vydá hlas, všem v domě připomene čas, kdy i ti, kdo minou ten kout, hledí k modlitbě pokleknout. A za oknem už padla noc, před křížem v jizbě nemá moc. Zvuk hodin všemu dává řád, už nízké dveře sem mám rád. |
|
Die Schneedörfer im Kreis Prachatitz / Böhmerwald (1988), s. 71 |
|
|
Böhmerwald Tiefschwarz und weithin ragt der Wald Und an den Himmel stößt er bald. Und wo man ihn gerodet hat, Dringt in den Boden schon die Saat. Doch wächst nicht Weizen und nicht Wein, Da ringen Pflug noch und Gestein. Des Bauern grobe Schwielenhand Schafft schwarzes Brot aus hartem Land. Dort kommt kein Krämer und kein Geld, Dort gilt noch Ehre, Hof und Feld. Du nahmst Gestalt an, großer Gott, Im Hochwald und im schwarzen Brot! |
Šumava Černočerný a širý les dosahá takřka do nebes. Kde vyklučeno místo které, setba už ze země se dere. Než se však v chléb a víno změní, spíš pluh jen křísne o kamení. Snad mozolnaté selské dlaně žeň dobudou z té tvrdé stráně. Nad zlato, nad kramářskou lest, platí tu dosud selská čest. Hvozde, chlebe z trní a hloží, tak rosteš do podoby Boží. |
|
Glaube und Heimat, 1996, č. 4, s. 36 |
|
P.S. V časopise Hoam!, 1999, č. 2, s. 12, je tato báseň otištěna s členěním po dvojverších,
kterému tu na rozdíl od verze v Glaube und Heimat dávám přednost.
Walter Zettl, syn slavného šumavského nářečního básníka Zephyrina Zettla, se narodil 18. května
1919 ve Vídni. Ve svém rodném městě vystudoval divadelní vědu, historii, germanistiku a dějiny umění. Od roku 1953 do roku 1960 pracoval jako generální tajemník vídeňského Künstlerhausu, pak byl povolán do Říma jako umělecký tajemník Rakouského kulturního institutu. Coby umělecký a divadelní kritik byl Zettl spolupracovníkem mnoha kulturních rubrik listů nejen rakouských. Kromě toho vydal i sbírky básní Du, Kamerad und ich, Die Heimatlosen a Der sechste Tag. Je členem Rakouského kulturního sdružení (Österreichische Kulturvereinigung) a roku 1968 získal za své zásluhy na poli církevního umění a hudby od papeže Pavla VI. rytířský kříž řádu svatého Řehoře. Zemřel pětadevadesátiletý v rodné Vídni dne 23. března roku 2014 a byl pět dnů nato pochován do čestného hrobu otcova na vídeňském ústředním hřbitově. Pohřeb se konal v nejužším kruhu rodiny. Se Šumavou je však jméno Zettla otce i syna spjato natrvalo stejně úzce.
- - - - -
* Vídeň (A) / Vydra / Velký Babylon / Přední Paště / Rejštejn / Pustina / Kašperské Hory / † † † Vídeň (A)
