HEINRICH KARL SIGISMUND VON ZIMMERMANN

In einen Wald von Wäldern...

Endlos wie Meereswellen dehnt der Wald
Unübersehbar sich in weite Fernen,
Wohin das Auge reicht, ein grün Gewoge,
Wohin der Blick auch trägt, ein Wipfelmeer.
Noch führt kein Steg durch diese grüne Wirniss,
Noch steigt kein Rauch, der Menschenspur verkündet,
Zum Himmel auf, und keine Hütte lehnt
Sich an der Felsen moosumsponn'nen Busen.

Hochwaldureinsamkeit! Und doch belebt!
Wo noch kein Laut von Menschenlippen tönte,
Da klingt's und singt's in tausend Märchenstimmen,
Und ein Choral zieht brausend durch den Wald.
Ein Märchen ist er selbst. So hold und traut,
An Wunderblumen reich und Zaubertönen,
Der Schöpfung erster, stimmungvollster Traum,
Die schönste Dichtung in der Grün der Hoffnung.

Es ist der Wald ein Dom! Die Wipfel regen
Sich, hehrer Andacht voll, das Bächlein murmelt
Gar manchen frommen Spruch und bebend huldigt

Die Espe hier dem großen Unbekannten.
Geschwätzig rauscht der Quell. Dem ganzen Wald
Erzählt er, wie so herrlich seine Wiege;
Wohin es geht, nicht fragt er, Dank nur stammelt
Er lebensfreudig dem, der ihn erschuf.

Hast Du den Wald geseh'n in Morgengrauen,
Wenn die Natur ihr großes Hochamt hält?
Der erste Strahl des Lichts die Kerzen zündet
Im dunklen Tann und sich am Felsen bricht?
Der Wind, der nächtlich in den Höhlen ruhte,
Zieht weckend durch den Wald. Ein Flüstern geht
Durch alle Bäume, die, noch halb im Traum,
Den Thau erschreckt aus ihren Zweigen schütteln.

Und tausend Stimmen werden plötzlich wach;
Im langgezog'nen Ton klingt durch den Tann
Des Hehers Ruf, es hämmert d'rein der Specht,
Der Kukuk ruft, des Waldes Echo weckend.
Das Gräslein hebt sein Haupt, ermuthig strebt
Das Farrenkraut empor zum nahen Felsen.
Es haucht der Blumen vielgestalt'ge Schaar
Rings süßen Duft zum Gruß des jungen Tages.

Hast Du den Wald geseh'n in stiller Nacht?
Johanniswürmchen glüht -- das Irrlicht lockt,
Die Blumen neigen, schlummerschwer, ihr Haupt;
Das Käuzlein krächzt, es taucht der volle Mond
In Silberglanz die Buchen und die Birken.
Auf Mooses dunklem Grund spielt bleicher Schein,
Und Silberfäden zieh'n von Baum zu Baum.
Wie Träume spinnend durch des Waldes Frieden.

Das ist die Zeit der holden Elfenschaar,
Die Kurzweil treibt um duft'gen Blüthenkronen,
Sich jetzt in einer Glockenblume wiegt
Und nun den Reigen zieht auf grünen Matten.
Das ist die Zeit des munt'ren Gnomenvolks,
Das aus Geklüft und Felsenspalten wimmelt,
Das ist der Zeit, wo um den Waldesquell
Die Wassergeister flücht'ge Zwiesprach' halten.

Die Ihr des Waldes Stimmen je gelauscht,
Im Waldesdunkel jemals Trost gesucht,
An Waldesherrlichkeit Euch je erbautet,
Euch alle lad' ich ein, mir nun zu folgen.
In eines Urwalds mächt'ge Vorweltszeit,
In einen Wald von Wäldern führ' ich Euch,
So groß und hehr, wie zögt Ihr rings durch's Land,
Ihr keinen zweiten jemals möchtet schauen.

An dreier Länder Marken breitet sich
Der Böhmerwald. Noch tönt kein Schlag der Axt
Durch diese Wirniss ew'gen Urwaldfrieden,
Den eines Menschen Fuß kaum je betrat.
Noch hausen Luchs und Bär in jenen Gründen,
Noch liegt im Waldesmoor vielleicht ein Drache,
Verderbenspeiend. Habt Ihr Muth zu folgen
Trotz Bär und Drachen, - ei wohlan, so kommt!

Do lesa lesů všechněch...

Les nekonečný jako oceán
se táhne kamsi v nedohlednou dáli,
kam oko dosahá, jen zeleň vlnivá
šumících korun nabízí se zraku.
Žádná stezka nevede divočinou,
sloup dýmu dosud nestoupá tu k nebi
od lidských ohňů, žádná chýše dosud
neleží skále na omšelé hrudi.

Samota hvozdu pravěká! A přece,
kde lidské slovo dosud nezaznělo,
zvoní a zpívá tisícerým hlasem,
ba jako chorál hřmí už lesem vším
tu báje sama, pohádková píseň.
V přeludných květech, čaruplných tónech,
Stvoření prvý, divukrásný sen,
jak naděj věčná zelená se báseň.

Les podoben je chrámu! Katedrálu
z korun svých vztyčil, potok mumlá do ní
modlitbu čistou, osika se chvějíc
skládá hold Velikému Neznámému.
Pramen vypráví lesu, co jej zrodil,
jak nádherná je kolébka, z níž vzešel;
kam poplyne, se neptá, dík jen koktá,
tak rád, že žije, Tomu, kdo tak chtěl.

Viděl jsi někdy ten les v ranním šeru,
s přírodou když pokleká na jitřní
a mešní svíce rozžehuje tiše
do temných jedlí, do skal láme svit?
Vítr, který spal v nočních roklinách,
ted' svěže voní v něm. A šepot jde
stromy, co sotva ze sna procitly
a střásají si z větví kapky rosy.

Tisíci hlasy náhle ožívá
vše, táhlým sojčím křikem, bušením
datla do kmenů, jasnou ozvěnou
kukaččích volání, jak les je vrací.
Stébla trav hlavu zvednou, kapradí
v kamenech srázů, houští rozvoněná
květů tu všude v zástupech svých zdraví
sladce den mladý, který právě vzešel.

Za noci hluboké zda les ten znáš?
To svatojánci září v něm a vábí
bludička, zatímco květy spí už;
sýček teď ozve se a úplněk
vynoří se nad břízami a buky.
Po temném mechu bloudí bledý stín
a stříbro pavučin má keř i strom.
To sen je předl do mlčení lesa.

K reji elfů teď chvíle nastala,
koruny zvonků se v něm kolébají
a v horských lukách i ty bys jej zřel,
kdyby tě nezmámila vůně vzduchu.
Rojí se skřítci, z puklin skal se derou,
hemží se všudy v mořích kamene.
A lesní pramen? Plyne nad ním řeč
dvou vodních duchů, bude z ní as řeka.

Kdo jste kdy hlasu lesa přáli sluch,
v jeho stínu se chtěli utěšit,
nádherou jeho byli unešeni,
Vás všechny zvu teď, abyste šli za mnou.
Do pralesa, kde zastavil se čas,
do lesa lesů všechněch vedu Vás.
Tak mohutný, kdybyste světa kraj
snad prošli, jinde spatřit nelze jistě.

Na pomezí tří zemí rozkládá
se Šumava. Neudeřila dosud
sekera divočinou, věčným hvozdem
se lidská stopa ještě nevine.
Rys ještě, medvěd bytují tu spolem,
možná i drak spí kdesi v temné slati,
chrlící zkázu. Seber odvahu jen,
neboj se draků ani medvědů -- a pojď!

Trojmezí se tu Šumavě jasně přičítá v básnické pohádce Schön Gertraud (1898), k níž je text prologem. Trojmezí hranic až příliš lidských už v časech, kdy ještě "neudeřila sekera", kdy se nestalo ani to všechno, co si autor veršů uměl na sklonku devatenáctého věku sotva vůbec představit. Jako by nás chtěl předem smířit s tím, co opravdu dokážou jen lidé, vede nás jakoby poprvé do toho "lesa lesů všechněch", aby vyprávěl podobenství. Neboť poezie, i ta z nejposlednějších, tušívá tajemně, co má přijít. Heinrich Karl Sigismund von Zimmermann, jak je alespoň jmenován v soupise členů Společnosti pro podporu německé vědy, umění a literatury v Čechách (Německé akademie věd v Praze), se narodil 18. února 1847 ve Štýrském Hradci (Graz, v záznamu křestní matriky je tu ovšem jeho třetí křestní jméno Ferdinand, po otci), kde stačil absolvovat i gymnaziální i právnická studia. Stal se poté hercem, působil, mnohdy i jako režisér, v Essegu (uhersky Eszék, dnes Osijek), Temesváru (dnes Timisoara), Ödenburgu (dnes Sopron, tj. Šoproň), Budapešti, Gmundenu, Bad Ischlu a Bad Reichenhallu, Olomouci atd. atd. Později se rozhodl věnovat jen psaní a stal se redaktorem jedněch německých novin v jižním Uhersku (Südungarisches Volksblatt), poté vedl "Edler von Zimmermann", tj. "šlechtic z Zimmermannů", dokonce pro Šumavu tolik významný list Budweiser Zeitung (právě v budějovickém nakladatelství Pokorny vyšel i svazek Schön Gertraud). Z jeho pera vzešla především řada divadelních her, šest let před smrtí (zemřel 28. července 1911 v České Lípě, kde psal léta do listu Deutscher Leipaer Zeitung) vydal i své sebrané prózy. Šumavská pohádka o krásné Gertraud, která je příběhem žárlivosti a lásky, končící tragicky dívčinou smrtí, je rámována i scenerií Plešného jezera, věnována pak postavení Stifterova památníku v Linci a připsána svým autorem výslovně osobě Josefa Tascheka.

- - - - -
* Štýrský Hradec (A) / České Budějovice / Plešné jezero / † † † Česká Lípa