PHILIPP ZÖLLNER
V nejhlubší úctě podepsaný...
Prezidiálním dekretem vysokého c.k. místodržitelství čís. 26631 ze dne 29. října 1851 bylo v nejhlubší úctě podepsanému uděleno povolení ku pořádání divadelních představení v království Českém a týž se až dosud vždy všemožně přičiňoval, aby vyhověl příslušným, v tomto oboru platným zákonitým předpisům a kojí se blahou nadějí, že při svých představeních vždy zachovával přísně loajální stanovisko, za což mu bylo při mnohých příležitostech ze strany slavných úřadů vysloveno plné uznání.
V nejhlubší úctě podepsaný vzal by si i propříště za úlohu na této dráze pokračovat, avšak jeho pokračující vysoké stáří (80 let) a přibývající slabost zraková připomínají mu osud starých lidí, a právě proto považuje za svou povinnost postarat se ještě zavčas o budoucnost svých příbuzných.
Jak z přiloženého oddacího listu vidno, jest v nejhlubší úctě podepsaný ženat, jest tedy zcela přirozené, že se v nejhlubší úctě podepsaný tím více cítí povinen zabezpečit existenci své manželky, která se rozhodla v jeho vysokém věku o něho se starat a věnuje mu veškerou svou oddanou péči, a to tím spíše. že mimo šatnu a divadelní knihovnu nemá jako snad nyní divadelní ředitelé žádného jiného jmění.
V případě úmrtí v nejhlubší úctě podepsaného nastalo by pro jeho manželku a dvě dítky skutečná nouze, neboť jeho úmrtím by pozbyla platnosti jeho koncese a jeho manželka nejenom že by nebyla oprávněná provozovat divadelní představení, ale byla by nucena také se značným nákladem pořízenou knihovnu a též v každém směru cennou garderobu za jakoukoli cenu prodat a mimoto též i veškerý angažovaný divadelní personál okamžitě propustit. Aby předešel tedy té katastrofě, odvažuje se v nejhlubší úctě podepsaný se svou spolupodepsanou manželkou pronést tuto pokornou prosbu.
Vysoké prezidium c.k. místodržitelství račiž divadelní koncesi již nyní převést na jeho manželku Elisabeth Zöllnerovou a jí dovolit, aby napříště již sama mohla vést divadelní provoz a aby bylo podepsanému umožněno v jeho vysokém věku alespoň několik dní věnovat se klidu a odpočinku, přičemž si podepsaný dovoluje poznamenat, že jeho manželka dle vysvědčení 2. a 3. v každém směru potřebné vzdělání, rutinu a úplnou schopnost ku vedení divadla má, což jest též zřejmo z toho důvodu, že táž skutečně již delší dobu ekonomické záležitosti divadelní sama vede a v každém směru nezištná, nyní ve věku 40 let a rakouského císařství příslušná jest, a jistě se přičiní přesným plněním příslušných divadelních předpisů stát se hodnou této vysoké cti.
Konečně dovoluje si v nejhlubší úctě podepsaný ještě podotknout, že se vidí nucen k tomuto kroku i z toho důvodu, jelikož zdatnější, lepší z jeho herců následkem starosti o svou budoucnost budou hledat angažmá u jiných společností se zřetelem na jeho vysoký věk, čímž by se lehce mohlo stát, že by v nejhlubší úctě podepsaný mohl upadnout v nouzi nebo strádání.
J. Knap, Zöllnerové - Dějiny divadelního rodu (1958), s. 108-109
Na německy psané podání (přeložené v knize Josefa Knapa zřejmě jejím autorem /poznal jsem ho zblízka jako výjimečného literáta a člověka/ a označené týmž za "přesvědčivě věcné, někde i lidsky jímavé"), datované v Českých Budějovicích dnem 2. srpna roku 1861, došla v říjnu 1862 zamítavá odpověď pouhé čtyři měsíce před smrtí žadatelovou. Dokonal na masopustní úterý, v "čase maškar", jak píše Knap, 15. února 1863 v Plzni, kde je i pochován. Stalo se tak v jeho nedožitých 80 letech, známe-li dlouho kolísající datum jeho narození, kterým je 11. duben roku 1783, potvrzený opravdu čtivou rodovou monografií z Knapova pera "Zöllnerové" (1958) a dnes i digitalizovanou matrikou (otec přestoupil k římskokatolické církvi rok před jeho narozením). Nekrolog v časopise Lumír poznamenává, že zesnulý byl českého jazyka málo mocen a česky hrával jen Jirku ve Štěpánkově proslulé hře "Čech a Němec". Rod Zöllnerových pocházel ze Saska, kde byl děd pisatele textové ukázky Philippa Zöllnera Franz Johann Zöllner (1725-1805) podkoním v Drážďanech (Dresden), jeho syn a Philippův otec Johann Friedrich Zöllner (1745-1835) působil posléze jako herec a režisér německého divadla v uherské Pešti, kde od roku 1838 vystupovala tehdy šestnáctiletá (narodila se 31. července 1822 v sedmihradské vsi Alsótök, česky by se řeklo "Dolní Dýně", dnes rumunským místním jménem Tiocu de Jos /vyslov "Tioku de Žos"/ v župě Kluž) Erzsébet (tj. Alžběta či Eliška česky) Cinegeová, o 40 let mladší než Philipp Zöllner, která se ještě před smrtí první Philippovy ženy Josefy, roz. Pauliové původem ze Štýrského Hradce (Graz) a zesnulé v roce 1858 ve Vídni, stala matkou dvou jeho synů (jako Philippův pohrobek přišel na svět ještě jeho poslední syn Karel). Kořeny Zöllnerových jsou tedy německé a řekněme rakousko-uherské, ale veteránský německý fraškář a principál (Neruda v České Thalii 1867 ostatně napsal: "České divadlo vyvinulo se z divadla německého, nelze to popírat a je to vidět, bohužel.") Philipp, tedy Filip (to křestní jméno /otec přestoupil v rodném synově Hainburgu na Dunaji, slovensky Hájhrad, jen 4 kilometry na jihozápad od Devína, od protestantství ke katolické víře/ dostal prý chlapec ostatně z maďarštiny na počest hainburského otcova chlebodárce hraběte Fülöpa Bathyanyiho) Zöllner věnoval posledních 12 let svého dlouhého života českému kočovnému divadlu a stal se přítelem českého divadelního klasika a textaře české národní hymny "Kde domov můj" Josefa Kajetána Tyla, který s Zöllnerovou divadelní společností takříkajíc doživořil (zemřel 11. července 1856 v Plzni jako její nemocný "komediant" /20. dubna toho roku vstoupil v Českých Budějovicích naposledy na jevištní prkna vůbec v titulní roli své vlastní divadelní hry "Chudý kejklíř"/) a jehož plzeňský hrob najdeme nedaleko principálova. Eliška Zöllnerová přežila svého muže o více než 48 let (zemřela 25. července 1911 v Častolovicích a je pochována na tamním hřbitově nad Divokou Orlicí a hercům, nesoucím rakev s jejími tělesnými ostatky, hrála prý hudba melodii z "Dalibora" a dueto z "Prodané nevěsty") a i poslední, německy psaná koncese, byla společnosti "Zöllnerovo divadlo" vystavena protektorátním Zemským úřadem až v červenci 1944, tedy ještě 33 let poté. Ta koncese platila do 31. prosince roku 1945. Devadesát let po smrti Tylově bylo v roce následujícím, tedy v roce 1946, už opravdu všechno naprosto jinak. Ještě že ten houslista Mareš ze hry "Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka" zpíval tu svou píseň, tázající se po našem domově, poslepu.
- - - - -
* Hainburg an der Donau (A) / České Budějovice / † † † Plzeň
