OLLY KOMENDA-SOENTGERATHOVÁ
|
Asylanten Asylanten sind wir auf der Erde. Bleiberecht gilt nur für kurze Zeit. Abgewiesen unsere Beschwerde Abgeschoben wir zur Nicht-Ich-keit. Was bleibt von uns zurück auf dem Planeten? Vielleicht ein Stockschirm von der Wanderung, mag sein, ein Buch mit unseren Gebeten und unter schwarzem Hut Erinnerung. |
Exulanti Jen exulanti jsme na této zemi. Pobyt je povolen na krátký čas. Zavrženi s žaly i nadějemi, odsunuti, že nic nezbylo z nás. Či přece něco tady na planetě? Snad deštník na cestu, snad knížka teninká s modlitbami. A možná, napadne tě, pod černým kloboukem i vzpomínka. |
|
Sudetenland, 1992, č. 2, s. 97 |
|
|
P.S. Báseň vznikla k obrazu malíře Albina Sättlera Nach dem Kirchgang (Po cestě do kostela), který opravdu zachycuje zátiší se židlí, na ní pověšeným deštníkem a na ní ležící modlitební knížkou a kloboukem, na jehož okraji vidíme dvě malé snítky jarních kočiček. |
|
|
Einmal Prag-Köl Vierundzwanzig Minuten früher taucht die Sonne an der Karlsbrücke in die Moldau. Sie duftet nach Jasmin aus alten Gärten und Nepomuk, der Schweiger, spricht vom Glück. Wem sie vierundzwanzig Minuten später, am Rhein zwischen den Schleppen schaukelt, wirft sie in das Tucken der Motore dein Lachen und eine Handvoll Jasmin. |
Jednou Praha-Kolín nad Rýnem O čtyřiadvacet minut dřív zapadá slunce na Karlově mostě do Vltavy. Voní po jasmínu ze starých zahrad a Nepomuk, ten mlčenlivý, promluvil samým štěstím. Když se o čtyřiadvacet minut později na Rýně to slunce kolébá uprostřed vlečných lodí, háže do rachotu motorů tvůj úsměv a hrst jasmínové vůně. |
|
Café Slavia Ich habe dich herbeigewartet auf dem Bahnhof. Mit jedem Flugzeug hab ich mich zu dir geträumt. Jetzt im Café Slavia an der gleichgültigen Moldau bist du mir unerreichbar nahe. Zwischen uns ein Tisch, eine Welt. Wir kamen einen Traum |
Kavárna Slávie Přišla jsem tě čekat na nádraží. S každým letadlem jsem se k tobě přisnila. Teď v kavárně Slávie nad lhostejnou Vltavou jsi mi nedosažitelně blízko. Je mezi námi stůl, celý jeden svět. |
|
Sudetenland, 1993, č. 1, s. 41 |
|
|
P.S. Oficiální název dnes znovuobnovené kavárny na vltavském břehu zní i v češtině Slavia. V ústním podání i v literatuře se však častěji vyskytuje podoba Slávie, podobně jako u pražského sportovního klubu téhož jména. |
|
|
Gegenwart Ich habe soviel verlernt. Damals konnt ichs noch, als ich mit Schuppen und mit Kiemen durch das Meer von Augenblicken glitt in jedem Flossenschlag das Jetzt. Ich konnte es, als pfotenleise ich im Geruch der Nacht die Liebe suchte und jeden neuen Herzschlag mir gegenwärtig neu eratmete. Jetzt geh ich aufrecht, und mit mir geht das Vorgestern und Gestern und klopft mir unter meinem Hut Empfehlungen zu fürs Morgen und fürs Übermorgen. Ich habe Alle Augen voll zu tun. Ich muss mich rückwärts wenden, um vorwärts richtig gehen zu können. Nur Wo ich gerade steh, hab ich vergessen. |
Přítomnost Tolik jsem toho zapomněla. Tenkrát jsem to ještě uměla, když jsem se šupinami a žábrami klouzala mořem okamžiků s "teď" v každém rázu ploutví. Uměla jsem to, když jsem tiše na tlapkách ve vůni noci hledala lásku a s každým novým rázem srdce znovu nadechovala. Teď chodím zpříma a chodí se mnou předvčerejšek i včerejšek a vyklepává mi pod kloboukem doporučení pro zítřek a pozítřek. Mám všechny oči plné práce. Musím se obracet dozadu, abych mohla jít správně kupředu. Jenomže kde právě stojím, jsem zapomněla. |
|
P.S. Tuto báseň, příznačnou opět nejen "vodním" motivem, nýbrž i rekvizitou klobouku jako v úvodní ukázce Exulanti, přeložil sám Jaroslav Seifert na rozdíl od překladů ostatních, patřících autorovi souboru Kohoutí kříž; ten Seifertův překlad našel kupodivu v českobudějovickém divadelním programu ke hře Harlekýnovy miliony, uvedené Jihočeským divadlem roku 2004 a vytvořené na motivy Bohumila Hrabala. |
|
|
Z Divišova Sursum Jde o dva autorčiny překlady básní z Divišovy sbírky téhož jména. V tomto případě je ovšem nejprve uveden originál a vedle německý překlad. |
|
|
Postscriptum Poezie není nic napsaného, je to nejvýš něco rozepsaného nebo nedopsaného, a ona není nic řečeného a vyslovovaného, ale spíš říkajícího a vyslovujícícho, protože smlčeného nebo mlčícího anebo umlčovaného. Pak je to vyslovená věc! Ale protože jsme taky prolezlé tělo a naopak nejen prasklá duše ale i jednolitý duch - Nesmí se to smlčet, ale musí se to říct, nesmí se to nenapsat, ale musí se to napsat, a nesmí se to tajit, ale musí se to vyjevit! |
Die ausgesprochene Sache Poesie ist nichts Aufgeschriebenes, sie ist höchstens etwas Zerschriebenes oder nicht zu Ende Geschriebenes, sie ist nichts Gesagtes und Ausgesprochenes, jedoch eher etwas Sagendes und Aussprechendes, weil Verschwiegenes oder Schweigendes oder zum Schweigen Gebrachtes. Dann ist es eine ausgesprochene Sache! Aber weil wir auch ein durchkrochener Körper sind und andererseits nicht nur eine geplatzte Seele aber auch ein einzelner Geist - Darf es nicht verschwiegen, sondern muss gesagt werden, darf es nicht ungeschrieben bleiben, sondern muss aufgeschrieben werden, darf es nicht verheimlicht, sondern muss offenbart werden! |
|
Krátce Míti vidění, vidění pravé, třináctkrát obejít kost v srsti, pak být nařčena z vraždy, ozdobit se chaluhou a pak po patnáct let tuhnout v žíních, celý čas bez jediného holuba, natožpak balíčku, v němž by smrádlo aspoň vykuchané nic - Ano, vy penězoměnci - to vše pod jednolitou hladinou moře, mezi dvojím hrotem biskupské mitry a v trojrozměrném šílenství, protože teprve být čtyřrozměrní, mohli bychom vsunout ruku do koule a vylovit odtud alfu i omegu. Sursum, NČB, 1967 |
Kurz Eine Erscheinung haben, eine richtige Erscheinung, dreizehnmal den Knochen im Fell umkreisen, dann des Mordes beschuldigt werden, sich mit Seegras schmücken, und dann nach fünfzehn Jahren in einem härenen Gewand erstarren, all die Zeit ohne eine einzige Taube, geschweige denn ein Päckchen, in dem wenigstens ein ausgenommenes Nichts stinken würde - Ja, ihr Geldwechsler, das alles unter dem einheitlichen Meeresspiegel, zwischen den beiden Spitzen der Bischofsmitra und im dreidimensionalen Wahnsinn, denn erst wenn wir vierdimensional wären, könnten wir die Hand in die Kugel schieben und von dort Alpha und Omega herausfischen. Sudetenland, 1998, č. 4, s. 465 |
Budiž řečeno hned na počátku, že se Šumavou spojuje naši autorku opravdu jen řeka Vltava a pak také Furth im Wald, po němž je nazvána jedna z kapitol její vzpomínkové knihy Im Schatten Prags. Narodila se 23. října 1923 na pražském Žižkově jako o téměř dvacet let později moje žena Marcela a jako v prvním roce dvacátého století náš Jaroslav Seifert, který právě poezii Olly Komenda-Soentgerathové, jak se málo ví, na sklonku života překládal a revanšoval se tak za její překlady vlastní poezie do němčiny. Už roku 1982, tedy dva roky předtím, než jejich autor získal Nobelovu cenu za literaturu, je vydala knižně pod titulem Im Spiegel hat er das Dunkel ve Waldbrunnu a v Praze na oplátku vyšly pak hned tři tituly Seifertových převodů veršů jejích: roku 1985 Netopýří mlčení, 1988 Co mi spí v noci pod víčky a 1989 pak Nedosažitelně blízko s názvem podle jednoho verše básně Kavárna Slávie. Roku 1995 vydala po své vlastní a Seifertově poezii do významné edice Das Neueste Gedicht v eisingenském nakladatelství Heiderhoff zařazené překlady poezie Ivana Diviše. Svazek nese název Sursum stejně jako slavná autorova "přelomová" sbírka, jíž dal kdysi v českobudějovickém nakladatelství vnější podobu Jiří Tichý v téže řadě jako předtím mé Hořké chuti ořechů. Byl to motiv srdce (Sursum corda!) z dřevěných "šumavských" letokruhů. Připomeňme, že Olly Komenda-Soentgerathová studovala na pražské Karlově univerzitě germanistiku a historii a své první básně a povídky publikovala ještě za války v listě Prager Tagblatt. Má to prvé z obou svých příjmení české, to dívčí či rodné, a pokud žila v Kolíně nad Rýnem (zemřela tam na Svatodušní neděli 8. června roku 2003), je to opravdu asi jen následkem toho, co se snažila popsat roku 1990 v prózách své knihy Im Schatten Prags (vydalo ji roku 1998 česky pod názvem Ve stínu Prahy ostravské nakladatelství Montanex), jimiž se vypořádala s hrůzami let 1945-1946, jak je zažila na vlastní kůži ve svých dvaadvaceti letech. Její životní osud se tu dotkl Šumavy i v kapitole nazvané Furth im Wald, kde překročila jako po ní i mnoho Čechů v uprchlickém táboře pomyslný brod, z domova do svobody. "Nehlasná síla citu", kterou označila vedle melodické příznačnosti pražské německé autorky kritika za hlavní rys jejího pozdního talentu, oceněného roku 1992 Sudetoněmeckou kulturní cenou, nás dokáže přesvědčit. Právě Jaroslav Seifert odčinil svými překlady vyhnané autorky, vyšlými zčásti až po jeho smrti (nikdy nesmí být zapomenuto, že na smutečním oznámení 1986 měl za jménem a Dr. h.c. na prvém místě titul "člen Bavorské akademie krásných umění" a pak teprve "národní umělec"!), snad i díl svého těsně poválečného poblouznění, jemuž dal tehdy výraz i svými šumavskými verši ze Zátoně a Horní Vltavice. Je v nich také ten jeden jediný tok - řeky však nelžou, jsou jen zdánlivě lhostejné.
- - - - -
* Praha-Žižkov / Furth im Wald (BY) / † † † Kolín nad Rýnem (NRW)
