logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

SEPP PECKL

D' Moachta zu Unsra Liabn Frau


A Moachta steht am Ockaroa -
Woidröjsein bliahn am graabn Stoa -
im Buachanlauwad säuslt lind
und hoamli staad da Sumawind.

An guidan Schleiafodn spinnt
um d' Muaddagouttes und ihr Kind
mit froummi Häjnd a Sunastroih.
A Dejnglhoumma klingt im Toi.

A Vöjgei fluigt voum Himmlsblau
hizua za Unsra liabn Frau -
rost' aus an Eichdl af ihrn Fuaß
und singt sa Liadei ihr zan Gruaß.

Gach sturmt a Wejda üwan Woid -
da Hogl schlogt dejs Vöjgei toid,
sou wiara 's Koin in d' Eadn schlogt
und Unsa Liabi Frau vajogt.

Da Woid wochst üwan Ockaroa,
zasprunga liegt da gweichti Stoa.
Koa Vöjgei hod mehr gsunga durt,
seit Unsa liabi Frau is furt.

Boží muka Naší Milé Paní


Boží muka na mezi stojí -
plané růže je popínají -
bukové loubí čeří van
letního větru ze všech stran.

Marii s Jezulátkem k spaní
slunce opřádá do klekání
paprsky v zbožném zasnění.
Klepání kosy ze vsi zní.

Ptáček se snáší z nebes báně
až sem k milostné Matce Páně -
na doubek při nohou jí sedá,
k písničce pobízet se nedá.

Tu bouře spustí nad lesem
a krupobití žene se,
na zem i ptáčátka se snáší,
vyhání i tu Paní Naši.

Les roste teď po mezi zase,
kámen božích muk rozpadá se,
snad ani ptáček neozve se,
co Maria není v tom lese.

Glaube und Heimat, 1979, č. 6, s. 7

Slovníček: Moachta = boží muka, Ockaroa = polní mez, Woidröjsein = plané růže, Buachanlauwad = bukové loubí, staad = tiše, Sumawind = letní vítr, an guidan Schleiafodn = na dobré spaní, Muaddagouttes = Matka Boží, Häjnd = ruka, Sunastroih = sluneční paprsek, Dejnglhoumma = kladívko na naklepávání kosy, Toi = údolí, Vöjgei = ptáček, rost' = odpočívá, Eichdl = doubek, Liadei = písnička, zan Gruaß = na pozdrav, gach = najednou, prudce, Wejda = bouře, üwan Woid = nad lesem, Hogl = krupobití, vajogt = vyhání, gweichti = posvěcený.

Krummauer Elegie


Des Türmers Lied ist ganz verweht -
der graue Turm am Fels verlassen.
Durch öde, menschenleere Gassen
suchend mein Erinnern geht -
einsam und beklommen.

Die Rosenranke ist verdorrt,
die Tor und Mauer einst umschlang.
Ein Mädchenlachen, das dahinter klang,
der ersten Liebe zärtlich-scheues Wort -
hab nimmer es vernommen.

Nicht länger rauscht der Brunnen mehr,
sein Herzquell ist im Stein versiegt.
Und über geborstene Giebel fliegt
ein Vogel namens Nimmerkehr -
gleich einem Schattenhauch.

Unterm steinernen Brückenbogen
rinnt unaufhaltsam fort die Zeit.
Auf ihrem grünen Wellen weit
sind Glück und Leid dahingezogen -
und meine Jugend auch.

Krumlovská elegie


Věžného píseň dávno dozněla -
věž sama spí na šedi skály.
V ulicích, kde jsme chodívali,
život snad zmlkl docela
pod stesku plnou oblohou.

Schne i růžová ratolest,
co věž i hradbu v trní spíná.
Jen dívčí úsměv připomíná
dny prvých lásek, plachou zvěst,
kterou nám vrátit nemohou.

Ze studny neozve se nic,
jak srdce v hloubi dozněl pramen.
Nad štíty, z nichž se drolí kámen,
vzlétl pták jménem Nikdyvíc -
jak stín. Už rozumím.

Tam dole pod Plášťovým mostem
čas ovšem s řekou plyne dál.
V těch vlnách jak by uplouval
stesk v pouhém okamžení prostém -
a moje mládí s ním.

Glaube und Heimat, 1981, č. 7, s. 5

Im Gedenken an Maria Rast


Dämmernde Wälder schweigen
andachtsvoll im weiten Kreis
und grüne Wipfel neigen
im frommen Gebet sich leis.

Über Wiese, Feld und Aue
pilgert sacht der Sonnenschein
empor zur Lieben Fraue,
zu Maria Rast am Stein.

Im kühlen Mauerdunkel
hält sie in ihrem Arm den Sohn.
Waldblumen wie lauter Karfunkel
Umblühen den felsigen Thron.

Der Wind raunt in den Zweigen
ein Lied aus vergangener Zeit
das im Grase die Grillen geigen
der Gottesmutter zur Freud.

Mit wehenden Schleiertuch winken
schlanke Birken der himmlischen Frau
und schimmernde Perlen blinken
gleich heimlichen Tränen im Tau.

Über Berge und Täler fliehen
Gedanken jahraus und jahrein,
die mit den Wolken ziehen
zu Maria Rast am Stein.

Beschirme, Königin der Sterne,
der lieben Heimat Dämmertraum
und segne allzeit aus der Ferne
uns über Zeit und Raum.

Maria Rast


Lesy tu mlčí v tmáni,
a pobožný tvoří kruh,
zelené větve sklání,
v nich utiší každý ruch.

Přes luka, polem i strání
se něžný svit vidím klást
k nohám Naší Milé Paní,
vzhůru sem k Maria Rast.

Syna v náruči chová
Madona v šeru stěn,
jak slzí zář rubínová
kol pár lesních květů jen.

A vítr v stromech právě
šumí jak dávný host
houf cvrčků hraje v trávě
Matičce pro radost.

Rej břízek v bělostném šláři
víří při kapli jak v snách,
níž jak třpytné perly září
slzy svítání na rosách.

Přes hory a doly sem vanou
vzpomínky časy zmást,
s oblaky na shledanou
plují sem k Maria Rast.

Chraniž, Ty Královno hvězdná,
sen domova a v něm i nás,
žehnej nám milostí bez dna
láskou nad prostor a čas.

Glaube und Heimat, 1981, č. 8, s. 80

P.S. "Maria Rast am Stein", jak zní celé jméno poutní kaple Odpočinutí Panny Marie na kameni, kterou najdeme blízko Vyššího Brodu, je tu i autorem originálu zkráceno alespoň v původním titulu na "Maria Rast", čehož se chápe i překlad. České označení se totiž jaksi nevžilo.

Mejttn-Nochd*


Stouggfinsta is d' Nochd,
koa Mouäjhl wochd
üwan schlofadn Woid.
Da Eiswind blosd koid,
hod an Steig tuif vawaahd
und d' Sternwies o'gmaahd.

Weit droum af da Heh
fungazd im Schnee
a Lotern durt und do,
geistat loumgsoum tolo'.
D' windzoudatn Baam
Wischpern hoamli im Traam.

Mej han denn ui Leit
am Wejg um dej Zeit,
in da Köi'n und im Gwachad,
vou da Wei'n und da Nachad?
Liachd wirds af a moi
Im nochdschworzn Toi!

Lousts, Leit, afs Läut'n
drenter da Leit'n
im Woiddörfl hint'.
Gounz staad wird da Wind,
Wia's Orglspü klingt
und da Mettnchor singt.

G'segnt is dej Hoi' Nochd,
Weils d' Herzliab hod brochd
für d' Woidleit im Toi
mit an Kindl im Stroih.
Vor san guidanan Scheij
Muass d' Finstan vageih!

Na půlnoční


Černočerná tma
měsíc zakrývá
a les pod ním spí.
Vichr ledový
zavál stopu cest,
požal na ně hvězd.

Všude na kopcích
třpytí se teď sníh.
S kmity luceren
odtud míří sem
zástup přese svah.
Šumí stromy v snách.

Co ty lidi as
vede v taký čas?
Jaká je to moc,
co přemohla noc,
světlo šíří, hle,
kolem v údole?

Slyšte z bílých luk
zvonku pěkný zvuk
do zapadlých vsí,
do ticha nad lesy.
Hlas varhan slyšet znít
i kůr náš kostelní:

Pokoj buď lidem všem,
radostí plesej zem,
nuzné Bůh miloval,
Dítě jim v jeslích dal.
Ten zlatozlatý jas
kéž plaší tmu i v nás!

Glaube und Heimat, 1978, č. 12, 4. str. obálky

Slovníček: stouggfinsta = černočerná, Mouäjhl = měsíček, blost = fouká, Sternwies = hvězdná louka, o'maahd = posečena, Heh = výšina, Lotern = lucerna, geistat = kmitá strašidelně, loumgsoum = pomalu, tolo' = do údolí, Baam = strom, wischpern = šeptají, hoamli im Traam = tajemně ve snu, Toi = údolí, lousts = slyšte, Leit'n = horské svahy, Woiddörfl = horská víska, staad = ticho, Orglspü = hra varhan, Mettnchor = mešní kůr, Hoi' Nochd = Svatá noc, Woidleit = lidé z lesa, Stroih = sláma, guidana Scheij = zlatá zář, vageih = zajít.

Sepp Peckl se narodil 27. ledna 1931 ve Vyšším Brodě. Na snímku v měsíčníku Hoam! z roku 1982 ho vidíme při převzetí čestného ocenění místní organizace DBB v bavorském Landshutu, k jejímuž oživení podstatně přispěl. Text připomíná především jeho kulturní aktivity a Pecklovu vlastní básnickou, zejména nářeční tvorbu. Skonal ve věku 82 let dne 7. července roku 2013 v bavorském městě Altdorf bei Nürnberg ve Středních Frankách (Mittelfranken) a je tam i pochován. Nekrolog v krajanském měsíčníku cituje pro útěchu pozůstalým slova bavorského klasika Ludwiga Thomy: "Kolem mne je domov. A jeho země nemůže tlačit toho, kdo ji miloval."

- - - - -
* Vyšší Brod / Maria Rast am Stein, Vyšší Brod / Český Krumlov / † † † Altdorf u Norimberka (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

S maminkou o jejích osmdesátinách roku 1988 sedí vpravo dole
v kruhu sourozenců Herberta, Heli, Anni a Hannelore
K 80. narozeninám se u něho v Altdorfu sešli gratulanti - jeho vidíme sedět čtvrtého zprava pod hodinami

zobrazit všechny přílohy



Dostupné zdroje v JVK:

TOPlist