ALOIS JOSEF ANDERLE
Z dějin obce Kozí Hřbet
Ta obec sestávala vlastně ze tří osad: Velký Kozí Hřbet (Großziegenruck) se samotami Plzenec (Pilsenhof), Kornmühle a Scherlmühle, Malý Kozí Hřbet (Kleinziegenruck) s místními částí Dobronín (Nimpfergut) a samotami Mooshaus a Luigerwiese, posléze Svojše (Zwoischen) se samotami Vysoká Mýť (Hochreuth), Bergerhütte, Puchingerův dvůr (Buchingerhof), Wasserreuth a Jelenov (Hirschenstein). (Pozn. překl.: česká místní jména nevypovídají nic o národnostním složení - znamenají toliko, že existovala vedle německých, resp. že trvají i po odchodu německých obyvatel a udržují se na mapách.) Obec měla rozlohu 1618 hektarů a čítala ve 102 domech 696 obyvatel; náležela k farnosti a poštovnímu okrsku Rejštejn (Unterreichenstein) a k soudnímu okresu Kašperské Hory (Bergreichenstein). V obci existovaly dvě dvojtřídní obecné školy.
Zda vsi kolem Kozího Hřbetu vznikly už za zdejšího panování hrabat z Bogenu (1184-1194) či vévodů dolnobavorských (1190-1273), není z nijakých pramenů známo. V roce 1345 byla Horská Kvilda (Innergefild) darována českým králem Janem Lucemburským hornímu městu Kašperské Hory. Horská Kvilda a Kozí Hřbet tvořily až do roku 1850 jeden správní celek. V roce 1406 bylo na třech místech Horské Kvildy započato s těžbou drnové rudy (hnědele), z níž se ve vysoké peci na místě a pod zaniklým Vogelsangem (dnes Podlesí) tavilo železo; známá tamní papírna byla až do roku 1699 vysokou pecí.
Německé místní jméno Ziegenruck pochází z nové doby; v lidové řeči zní ostatně "Zimruck" a to jméno původnímu snad odpovídá nejlépe. Ve své knize Namen der Heimat míní Rudolf Kubitschek, že označení vsi pochází od slova "Ziehe", což je staré označení pro borovici. Jiní se domnívají, že tu kdysi snad stávala nějaká pojízdná salaš pro tažný dobytek dávných havířů, "etwa Gezimmertes", tj. něco od tesaře zrobené, odtud pak "Am Zimmertruck" (Truck je německé označení pro "otevřený nákladní vůz" - pozn. překl.), "am Zimmruck". Ve starých listinách se ty vsi nazývají "Zimruck", a dokonce i čeští hospodářští úředníci panství Kašperk užívali ve svých písemnostech označení "Cimruky Větší" a "Cimruky Menší".
Ves Svojše má své jméno po zástavním držiteli Kašperka, totiž po rytíři Zmrzlíkovi ze Svojše (rozuměj ze Svojšína), který tu založil sklářskou huť.
Mezi pomístními jmény se při Kozím Hřbetu vyskytuje i označení "Hüttenäcker" (tj. "huťská pole). Dalo by se z toho usuzovat, že prvá sklárna Zmrzlíkova stála právě někde tady. Mezi samotou Mooshaus a Dobronínem se jedné pastvině říkalo "Am kalten Ofen" (tj. "na chladné peci"). Také toto pomístní jméno svědčí o provozu sklářské huti.
V roce 1355 vydal Karel IV. pokyn zbudovat stezku do Pasova, načež se Kašperskohorští k císaři obrátili s prosbou, aby mohli provozovat obchod s bavorskou solí. Když byla konečně stezka vyhlášena za schůdnou, dal Karel osm let nato (1363) do Bavor razit cestu druhou. Stezka do Pasova byla později nazývána "Zlatou", té druhé do bavorského Grafenau se říkalo i "Butterstraße" (tj. "máselná") či "Guldenstraße". Obě cesty vedly přes Huťskou horu (Knappenberg) dolů na Kozí hřbet, první z nich odbočovala odtud do Kašperských Hor, druhá do Rejštejna a Sušice (Schüttenhofen). Později zřejmě soumaři putovali prostě přes Vogelsang a Lidlovy Dvory (Liedlhofen) do Kašperských Hor. Poté co Kašperskohorští získali roku 1366 stvrzení svých práv k obchodu solí a vznikl Kašperk k ochraně solné stezky, putovalo po ní někdy až 35 i 40 koní denně; na "Cimrukách" panoval živý ruch.
Im Lande der künischen Freibauern (1992), s. 464-466
To je pouhý počátek líčení historie obce, která je dnes stejně jako o něco níž ležící Svojše pouhou chalupářskou místní částí poměrně vzdáleného, dole při mladé Otavě (Wottawa) ležícího až Rejštejna, k němuž i kdysi farností náležela. A přece bylo tu nahoře na Kozím Hřbetu (vrch Ziegenruck, tedy vlastně téhož jména jako někdejší obec, je dnes na mapách značen jménem Kozinec) málem ještě v půli minulého století místo pro dvě školy. Dospělí i děti, pokud mluvili německy, však po válce musili odejít a s nimi také učitel, který mnohem později napsal tento text do rodácké pamětní knihy. Alois Josef Anderle se narodil v Nicově (Nitzau) 9. září 1907. Absolvoval vyšší reálku v Kašperských Horách, kde mezi jeho spolužáky nacházíme i šumavského básníka Karla Wintera, rovněž rodáka nicovského, a poté učitelský ústav v Českých Budějovicích. Pak už, zdálo se, čekaly jen šumavské štace. Kam však všude v tom šíleném čase jen vítr roznesl budoucí kantory i jejich žáky! Ti z Kozího Hřbetu, které učil od roku 1929 a pak i všechna válečná léta až do roku 1945, mu v krajanském měsíčníku Glaube und Heimat přáli ještě předem k pětadevadesátinám roku 2002. Jenže týden před těmi svými narozeninami jejich pan řídící 2. září toho roku v jednom z pasovských domovů důchodců vydechl naposled. Působil po odsunu až do posledních let v bavorském Röhrnbachu, rovněž v čele místní školy znám celým generacím žáků. V letech 1955-1966 byl předsedou spolku Verein der heimattreuen Böhmerwäldler, jako zakládající člen pracovního kruhu "Králováčtí svobodní sedláci" (Arbeitskreis Künische Freibauern) přivedl ke zdárnému konci práci na knize, z níž je právě přeložený text skromnou ukázkou a která je mezi rodáckými "heimatbuchy" dílem přímo ukázkově vzorným. Zanechal po sobě nejen dva syny, Rainera a Siegfrieda, nýbrž i cosi, po čem se jako po šumavském Kozím Hřbetě dá společnou pamětí přejít také do nám všem společné budoucnosti.
- - - - -
* Nicov / Kašperské Hory / České Budějovice / Kozí Hřbet/ † Pasov (BY)
