ANONYM (19. stol.)

Z Vimperka v Čechách

Chci tu podat obraz slavnostního přijetí všeobecně oblíbeného knížete Jana Adolfa ze Schwarzenbergu a jeho nejjasnější choti (jde o Jana Adolfa II. ze Schwarzenbergu /1799-1888/, 12. vévodu krumlovského v letech 1833-1888, tedy až do své smrti v Hluboké nad Vltavou, a jeho manželku Eleonoru z Liechtensteinu /1812-1873/ - pozn. překl.), i když také moje pero je příliš slabé k tomu, aby popsalo city, naplňující jednu každou hruď při spatření tohoto láskyhodného páru. Dne 22. září (rozuměj roku 1834 - pozn. překl.) ve dvě hodiny odpoledne zvěstovaly výstřely z hmoždířů příjezd knížecích manželů. Na území města byli přivítáni svátečně vyšňořenými dětmi, které jim sypaly vstříc na cestu květy. K nim se přidružily měšťanské panny v bílých šatech s modrými šerpami (bílá a modrá jsou barvy knížecího domu), držící v rukou věnce. Vedle nich stanuli členové magistrátu v černých svátečních oděvech. Prostá čestná brána o třech obloucích tu stála ovinuta jedlovým chvojím a zdobně ověšena jeřabinami a plody šípkových růží. Nad hlavním portálem bylo lze na modré tabuli číst bíle napsáno slovo "Willkommen!" (tj. "Buďte vítáni!" - pozn. překl.) Na vrcholu tohoto oblouku se skvěl štít s oběma knížecími znaky (tj. schwarzenberským a lichtenštejnským - pozn. překl.), pod nimi doleji byl umístěn znak města. Před čestnou branou byl dům lékárníkův zcela ověšen dubovými ratolestmi, festony a květinovými girlandami (více festonů tvoří girlandu - pozn. překl.), z nichž zářila zvolání "Vivat Adolfus!" a "Vivat Eleonora!" Na druhé straně brány slavnostně nastoupila k přehlídce dobře vycvičená garda měšťanských ostrostřelců. Purkmistr pronesl srdečnou řeč, která byla knížecím párem s přízní přijata. Nato vytvořili ostrostřelci za hlaholu zvonů a nepřetržitého volání Vivat! shromážděných zástupů lidu, za břeskného doprovodu hudby v kulise vlajících praporů předvoj slavnostního průvodu, jehož závěr za členy magistrátu tvořili měšťané. U knížecího zámku stanulo duchovenstvo panství a všichni panští úředníci v největší okázalosti (v originále "in größter Galla" - pozn. překl.), jako reprezentanti selského stavu pak v krásném seřazení všichni venkovští rychtáři. Tady stála jiná zase vstupní brána, navržená a provedená knížecím inženýrem. Znázorňovala ve své základně žulovou horskou formaci zdejšího panství, z níž se tyčily sloupy a mezi nimi hraničníky panství (v originále "stellte an der Basis die Granit-Gebirgsformation der hiesigen Herrschaft dar, zwischen welchen die Grenzmarken der Herrschaft sich zeigten" - pozn. překl.). V oblouku se vznášeli dva géniové s věnci, aby jimi korunovali urozený knížecí pár. Nad portálem bylo vidět řadu symbolických emblémů, představující rozličné panské úřady s jejich insigniemi. Mezi těmi se skvěl nápis "Vivat!", obklopen věnci růží. Nad nimi pak ještě se zvedaly dvě kolosální figury, Minerva a Themis (ta první bývá podobně jako Athéna zpodobována se sovou, přilbou, kopím a štítem, ta druhá s vahami a rohem hojnosti - pozn. překl.) a mezi nimi opět knížecí znak. Měšťanské panny stály řadou na zámeckém dvoře. Na schodišti se objevily slavnostně oděné manželky pánů úředníků v čele s paní direktorovou, která nejjasnější kněžnu, tuto grácii zjevem, tohoto anděla co do dobrotivosti duše, provázela až k apartmá. Kapela zahrála vlastní, k přijetí zkomponovaný marš, za vojenských poct, složených knížeti a kněžně sborem ostrostřelců. Následoval průvod nazpět s ponecháním čestné měšťanské stráže.
Po jídle (v originále "nach abgehaltener Malzeit" - pozn. překl.) se vznešený pár vydal do huti zdejšího pana sklářského fabrikanta Meyra (v originále i dále "Mayer", přidržíme se však příjmení, pod nímž je Johann Meyr /1775-1841/ uveden v tak věrohodném prameni, jakým je Österreichisches Biographisches Lexikon /ÖBL/ - pozn. překl.). Ke slavnostnímu přijetí byl připraven most zdobený skleněnými koulemi a bílými a modrými skleněnými tyčemi. Na konci mostu stála čestná brána, zbudovaná z bílých a modrých skleněných tyčí a krášlená figurami boha obchodu Merkura a Industrie, mezi nimiž bylo lze spatřit knížecí erb malovaný na skle, obklopený velkými vázami z červeného skla s kvetoucími aloemi. Sklářští dělníci se objevili v bílých lněných kytlicích, opásáni kolem boků širokými modrými šerpami, v bílých kalhotách a na hlavách černé klobouky se stříbrnými obrubami. Stanuli vedle skleněných sloupů se skleněnými oblouky, za nimiž prokmitával oheň sklářské pece. Každý z nich držel v rukou jiný druh skla, aby názorně předvedli různé manipulace se svým uměním spojené. V této huti byly ještě dvě pece, každá se šesti pracovišti, všechněmi zdobenými podobným způsobem, což dodávalo pološeru, obklopujícímu jinak plameny sálající sklářskou pec, přímo pohádkový ráz. Pan Meyr nato zavedl vznešený pár do kanceláře a přilehlé balírny, kde ženy, všechny oděny modrou zástěrou a na hlavách modré šátky mohly projevit svou obratnost v balení skla do krabic a beden se slámou. V kanceláři se nacházela působivá výstava skla, uspořádaná s obzvláštním uměleckým vkusem. Večer se konalo divadelní představení ve zdejším ochotnickém divadle, kde byla pro nejjasnější pár zbudována oddělená lóže. Příchod vzácných hostí provázel hlahol trubek a bubnů (v originále "Trompeten- und Paukenschall" - pozn. překl.). Hrál se kus zvaný "Die Bürger in Wien" (jde o "lokální frašku"/celý její text viz Zeno.org v německém originále ovšem/, jejímž autorem se stal v roce 1813 Adolf Bäuerle /1786-1859/, týž muž, který ve svých 18 letech založil "Wiener Theaterzeitung, v němž se tato zpráva "z Vimperka v Čechách" objevila a to on mohl být i jejím pisatelem - pozn. překl.). Do jedné závěrečné scény bylo vloženo několik slok holdu knížeti a kněžně. Ti přijali produkci s trpělivou shovívavostí (v originále "mit Nachsicht" - pozn. překl.). V úterý (v originále "Dinstags" - pozn. překl.) ohlásily výstřely z hmoždířů odcestování Jejich Jasností do Lenory (v originále "nach Leonorenhain" - pozn. překl.), jedné nově založené sklářské huti na vimperském panství, rovněž ve vlastnictví průmyslníka pana Meyra. To je místo, jaké známe z popisů "osad" Američana Coopera (jde zřejmě o severoamerického klasika Jamese Fenimore Coopera /1789-1851/ - pozn. překl.). Neprostupná lesní divočina byla pílí, vytrvalostí a moudrým vedením na plodná pole a luka. Přehrazením horské bystřiny, kterou se tu jeví Vltava (Moldau), tu umožnily využití jejích vod k pohonu různých zařízení (v originále "zur Beförderung verschiedener Treibwerke" - pozn. překl.). Ještě před osmi měsíci (v originále "vor 8 Monden" - pozn. překl.) bylo toto údolí pustou slatí a nyní tu stojí vzorná sklářská huť a na kanále se nacházejí tři brusírny, dvě stoupy. Nad kanálem bylo na horském svahu zbudováno už 20-24 domů d kamennou podezdívkou. Nespokojen s tím, k čemu až dosud došlo, chce pan Meyr tuto kolonii ještě zvětšit o huť čtyřnásobně většía tak tu v krátkém čase vyčarovat z pouště sklářské město. V současné době je vyvracením stromových kořenů denně zaměstnáno více než 60 lidí. Také zde se dostalo knížecímu páru veškerých zřetelných poct a ten jako patron nového díla pronesl na jeho zdar přípitek sklenkou šampaňského, neboť huť se kněžně na počest zve Eleonorenhain (v originále "Leonorenhain" /česky Lenora/, sklárna postavená téhož roku 1834 zanikla roku 1995 po neúspěšné privatizaci/ - pozn. překl.). Prvé sklo v ní vyrobené bylo také předáno právě jim oběma. Večer byly město a Meyrova fabrika slavnostně osvětleny; byl také zažehnut malý ohňostroj. K střídajícím se hudebním produkcím zazněly i salvy z pušek a hmoždířů. Dne 24. září ráno odcestovala nejjasnější kněžna na Hlubokou (v originále "nach Frauenberg" - pozn. překl.). Den nato, 25. září, vydal se milovaný kníže v doprovodu všech úředníků na pěší procházku městem, poděkoval magistrátu za prokázané pocty a byl doprovázen až k čestné bráně; tady nasedl do cestovního kočáru. Výstřely z hmoždířů ohlásily odjezd tolik milovaného.

Wiener Theater-Zeitung, 1834, č. 215, s. 861-2
Wiener Theater-Zeitung, 1834, č. 216, s. 865-6

Předchozí text je překladem článku, který vyšel na pokračování v č. 215 a 216 divadelního listu "Wiener Theaterzeitung" (byly to snad nejčtenější rakouské noviny doby "předbřeznové" a vycházely i třikrát týdně!) z 28. a 29. října roku 1834 (list měl tehdy titul "Allgemeine Theaterzeitung und Originalblatt für Kunst, Literatur, Musik, Mode und geselliges Leben"). Podepsán byl na konci "Ein Augenzeuge", tj. "Jeden očitý svědek". Líčil vlastně opravdu jakýsi několikavrstevný divadelní kus v šumavských kulisách, jaký si dnes ani nedokážeme představit, zejména včetně toho lidského zástupu města i selského okolí s množstvím zářijových květů, jakož dívčí a ženské krásy. Pokud byl pisatelem zprávy z Vimperka sám vydavatel vídeňského listu, v němž byla otištěna, a zároveň tedy i autor hry "Die Bürger in Wien", uváděné k pobavení knížecího páru, jde navíc o pozoruhodný rakouský literární a lidský osud. Adolf Bäuerle, vl.jm. Josef Andreas Bäuerle, se narodil 9. dubna roku 1786 ve Vídni a náleží jako věrný syn rodného města k předním reprezentantům starovídeňského lidového divadla. Ve hře Vídeňští měšťané, o níž už byla řeč, vytvořil "nesmrtelnou" postavu lokálně patriotického deštníkáře ("Parapluiemacher") Chrysostoma Staberla, která nahradila komické stálice, které jako Hanswurst či Kasperl v žádném lidovém kuse neměly kdysi chybět, a dočkala se mnohých "oživení" i v pokračováních svých osudů, dokonce zachycených třeba jinými autory. Hodně se o tom ostatně lze dočíst ve zvláštní kapitole odeonské monografie Vídeňské lidové divadlo (1990). Poněvadž se Bäuerle v roce 1848 značně "zapletl" v revolučním dění, musel opustit Rakousko a skonal 19. září 1859 ve švýcarské Basileji. Co je to ovšem jako jeden, byť jistě pestrý životní příběh (blíže viz Wikipedia) proti válečným i mírovým osudům Vimperka ve dvacátém století, proti osudu jeho sklářství, proti osudu knížecího rodu schwarzenberského a v neposlední řadě proti osudu celé Šumavy "v Čechách"!

- - - - -
Vimperk

Obrazové přílohy:
(ukázky)

zobrazit všechny přílohy