CHRISTIAN AUSSPRUNG
Sissiny stromy v Mouřenci
Věru mnoho míst připomíná rakouskou císařovnu Alžbětu, zvanou Sissi (v originále "an die österreichische Kaiserin Elisabeth, genannt Sisi" - pozn. překl.). Tisíce turistů navštěvuje každoročně její životní "stanoviště" (v originále "ihre Lebensstätten", v ekologii užíváme pojmu "biotop" - pozn. překl.), mj. na zámku v Possenhofen, v Schönbrunnu, v Bad Ischlu, v Meranu, v Gödöllö a na Korfu. Při vídeňském Hofburgu stojí každý den stovky lidí, aby shlédli její muzejní expozici v císařských apartmánech (viz blíže web Online průvodce Vídní - pozn. překl.). Nesčetné turistické shopy nabízejí Sissiny šálky, Sissiny skleněné sněhové koule, Sissiny vypichovače na pečivo (v originále "Sisi-Keksaussstecher" - pozn. překl.) a mnoho jiného dalšího. Sissi se dnes prostě jeví významnou hospodářskou složkou mezinárodního turismu.
Málo se ví o Sissiných stromech na šumavském vrchu Mouřenec nad Annínem (v originále "in St. Maurenzen /Mouřenec/ oberhalb von Annathal /Annín/" - pozn. překl.). Byly vysazeny roku 1854 u příležitosti svatby císaře Františka Josefa s Elisabeth, vévodkyní bavorskou (konala se 24. dubna 1854 v augustiniánském kostele ve Vídni - pozn. překl.). Na doporučení českobudějovické konzistoře rozhodli se farář Anton Rinderer, učitel Johann Tlappa a celé obecní zastupitelstvo vysadit před vchodovou brankou na hřbitov kolem starobylého kostela sv. Mořice šest mladých kaštanů (v originále "sechs Rosskastanienbäume" - pozn. překl.). V létě 1854 se konala na Mouřenci velká slavnost. Účastnilo se jí na sta dětí z obecné školy na Mouřenci a množství vysokých obecních představitelů i z okolí a stala se výrazem spojeneckého svazku Rakouska a Bavorska na půdě Čech.
První společná cesta císařského páru, jeho cesta svatební, mířila právě do Čech jako politicky významný signál (císař ovšem mířil i na sám sever země do Děčína /Tetschen/, kde se konalo významné setkání s pruským a saským králem - trojice panovníků se radila zejména o vztazích s Ruskem ohledně Krymu - pozn. překl.). V červnu 1854 navštívili oba novomanželé Prahu a za jejich účasti byl 10. června položen základní kámen ke kostelu sv. Cyrila a Metoděje v Karlíně (pravoslavný chrám téhož zasvěcení, útočiště atentátníků na Reinharda Heydricha, stojící při pražské ulici Na Zderaze, je původně barokní římskokatolický kostel sv. Karla Boromejského z 18. století - pozn. překl.). Zasvěcení patronům slovanských národů nebylo jistě náhodné a posílilo ještě i tak nadšené přijetí císařského páru, zejména ovšem zvědavost na novou panovnici. Také na Mouřenci byla 9. července téhož roku pokřtěna císařovniným jménem Elisabeth jedna dívenka z Dolejšího Krušce (v originále "aus Unterkörnsalz" - pozn. překl.).
Proč se učitel Tlappa rozhodl právě pro kaštany (česky zní správné označení stromu "jírovec maďal" či "kaštan koňský" /latinsky "Aesculus hippocastanum"/ - pozn. překl.), nelze už asi zjistit. Snad se tak stalo pro jejich ploché kořeny nebo pro jejich spojitost s císařskou Vídní. Tam zdobí město nespočetné kaštany a aleje jsou jimi prostoupeny. Strom toho rodu byl sem do Vídně uveden za císaře Maxmiliána II. jeho francouzsko-nizozemským zahradníkem Charlesem de L'Écluse (známého spíše pod jménem Carolus Clusius, žil v letech 1526-1609 - pozn. překl.), který o tom později učil na univerzitě v Leidenu. Přinesl z Nizozemí s kaštanem i tulipány, bez nichž si Holandsko sotva umíme představit. Za mé příští návštěvy Mouřence budu věnovat více pozornosti těm starým stromům, které okouzlují v máji svými květy a dávají pomyslet i na Sissi a Františka Josefa. Snad se i tady budou někdy v budoucnu prodávat Sissiny šálky a talíře, masového přílivu turistů bych však toto mystické místo raději ušetřil.
Hoam!, 2019, č. 1, s. 7-8
Wenzel Kordik, farář v šumavském Svatém Mouřenci
Wenzel Kordik, který při křtu obdržel vlastně jméno Johann Wenzel Kordik, přišel na svět dne 5. června 1810. Jeho rodina vlastnila statek v Březí (Birkau) u Čachrova (v originále "in Birkau/Březí - Čachrov", dnes je Březí jen jednou ze 13 místních částí městyse Čachrov v okr. Klatovy - pozn. překl.) na šumavském předhůří. Budova místní tvrze slouží dnes jako penzion.
Wenzelův otec Johann Kordik (1763-1823) se oženil s Monikou Nepomukenou Adlerovou (1777-1850). Monika byla dcerou Tobiase Raphala Adlera (1741-1810), majitele sklářské huti
Tafelberg na Kvildě (v originále "die Glashütte Tafelberg in Außergefild/Kvilda, byla založena /dnes už po ní nic nezbylo/ poblíž vrcholu Stolové hory /německy Hintere Tafel Berg/, vysokého 1254 metrů v blízkosti vrcholu Vysoký Stolec /Tafel Berg/ o výšce 1251 metrů - pozn. překl.), zvané i Tobiášova či Antoniina huť (v originále "auch Tobiashütte oder Antoniahütte genannt" - pozn. překl.).
Z manželství Johanna Kordika s Monikou Adlerovou vzešlo 14 dětí. Monika Kordiková bývala označována i jako "Stamm-Mutter" (tj. "matka kmene" - pozn. překl.), poněvadž její děti a vnuci byli spřízněni s mnoha jinými rodinami. Tak se jedna její vnučka Josepha Kordiková (1854-1918) provdala za Johanna Aussprunga (1853-1926, není asi třeba dovozovat, že jde o jednoho z předků autora textu - pozn. překl.) z Nového Městečka (v originále "aus Neustadtl/Nové Městečko, jde o ves, která má dnes asi dvě desítky trvalých obyvatel a je jednou z místních částí Dlouhé Vsi /německy Langendorf/ - pozn. překl.).
O sourozencích Wenzela Kordika je známo jen poměrně málo. Nejstarší bratr, narozený v roce 1804, byl zemským soudním radou v jihočeském městě Tábor. O dva roky mladší sestru Soňu, provdanou za Maximiliana Appelbauera, známe jen z jedné fotografie. Mladší bratr Emanuel Kordik (1811-1889) řídil statek Březí až do své smrti. Založil v šedesátých letech devatenáctého století spolek "Böhmerwald", který se zasazoval o zájmy Šumavanů v Praze. I otec spisovatele Karla Klotermanna Dr. Josef Klostermann z Kašperských Hor (v originále "aus Bergreichenstein/Kašperské Hory" - pozn. překl.) se stal členem tohoto spolku. Za své aktivity byl oceněn rytířským křížem řádu císaře Františka Josefa. Jeho dcery se provdaly do rodiny majitele statku v Zejvízu (v originále "in Seewiesen", což je dnešní Javorná - pozn. překl.) Müllera, do rodiny majitele statku v Kundraticích (v originále "in Kundratitz" - pozn. překl.) Herbsta a do rodiny sklářského podnikatele a majitele statku v Novém Brunstu (v originále "in Neubrunst/Nový Brunst" - pozn. překl.) Ascherla. Emanuelův syn Wenzel Kordik převzal statek v Březí a vedl ho dál.
Dnes ještě známějším bratrem našeho Wenzela Kordika "staršího" byl Johann Baptist Kordik (1815-1889). Promoval na praktického lékaře a usadil se v dolnorakouské Weitře (česky se jí říkalo Vitoraz - pozn. překl.). Po revolučním roce 1848 byl zvolen prvním starostou tohoto města a zastával svůj úřad v letech 1850-1855. To jemu byl v blízkém Gabrielině údolí (v originále "im Gabrielental", podél řeky Lužnice tam vede pohodlná promenáda - pozn. překl.) zřízen památník poté, co tam roku 1851 objevil léčivý pramen. Kámen s reliéfním portrétním medailonem stojí nedaleko města. Dr. Johann Kordik se oženil se Sophií Elisabethou von Hafenbrädl (1816.1896) z rodiny svobodných pánů Hafenbrädlů ze Železné Rudy.(v originále "aus freiherrlichen Familie der Hafenbrädl aus Eisenestein" - pozn. překl.). Hafenbrädlovi byli se svými více než 40 sklářskými hutěmi nejvýznamnějším rodem sklářských podnikatelů ve střední Evropě. Založili i sklářskou osadu Hůrka (v originále "die Ortschaft Hurkenthal/Hůrka" - pozn. překl.) a dali zbudovat zámek Debrník u Železné Rudy (v originále "das Schloss Deffernik bei Eisenstein" - pozn. překl.). Život této rodiny utvářel historii Železné Rudy a celé této části Šumavy a Bavorského lesa.
Po studích se Wenzelu Kordikovi dostalo 25. července 1833 kněžského svěcení. Jeho prvním duchovenským působištěm se stala Hojsova Stráž (v originále "Eisenstraß/Hojsova Stráž" - pozn. překl.), kde setrval až do podzimu 1837, než byl povolán do Hamrů (v originále "nach Hammern/Hamry" - pozn. překl.). Od roku 1845 mu byl svěřen kostel sv. Kateřiny v Hartmanicích (v originále "die Kirche St. Katharina in Hartmanitz/Hartmanice" - pozn. překl.), který byl tehdy filiálním kostelem toho ve Svatém Mouřenci (v originále "eine Filialkirche von St. Maurenzen" - pozn. překl.). Teprve od roku 1856 byl Wenzel Kordik ustanoven stálým hartmanickým farářem. Když dne 5. března náhle skonal v 54 letech věku svatomouřenecký farář Johann Panek, stal se Wenzel Kordik jeho nástupcem. Zdědil tak obrovské farní území s množstvím roztroušených vsí a selských dvorců. Aby mohl dostát tolika úkolům, byl mu po ruce kaplan Franz Ryda. Už dva roky nato byl Kordikovi propůjčen titul biskupského notáře, což bylo pro farnost vysokým vyznamenáním. V oce 1884 jmenoval Kordika českobudějovický biskup osobním děkanem, takže podléhal biskupovi přímo a bezprostředně. Musel se ovšem na rozličných farnostech starat o liturgii a ve svém děkanátu pomáhat duchovním a poskytovat jim podporu.
Když Wenzel Kordik nastupoval na Svatý Mouřenec, byl už poznamenán nemocí. Jak je patrno i z dochované podobenky, šlo i onemocnění štítné žlázy. Laločnatý otok vzniká většinou následkem nedostatku jódu. Zejména to faráři dělalo potíže při psaní. Vedl sice matriky svědomitě, ale písmo je stále nečitelnější. Pro badatele je dnes téměř nemožné některá písmena rozluštit. Čtení matrik z doby působení Wenzela Kordika je badateli obzvláštní výzvou.
Dne 5. července 1885 se ve starobylém kostele sv. Mořice zhroutil při křtu Hedwig Pfeiferové z Nuzerova (v originále "aus Nusserau/Nuzerov" - pozn. překl.). Přepravili ho na faru v Rajsku (v originále "in Roisko/Rajsko" - pozn. překl.) a spěšně přivolaný farář z Dlouhé Vsi mu poskytl poslední pomazání. Už tři dny nato se s ním rozžehnal vikář a arcikněz Johann Jungbauer (1815-1896, je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) a vedle vchodu do kostela byl uložen k věčnému odpočinku. Ještě dnes si můžeme přečíst na náhrobní desce slova: "verschieden in Ausübung seines Berufes" (tj. "zemřel při výkonu svého povolání" - pozn. překl.).
Později věnovala Kordikova rodina k umístění na zdi kostela desku z bílého mramoru, na níž stojí psáno: "Hier ruhet P. Wenzel Kordik, Friede seiner Asche: Ehre seinem Andenken! (tj. "Pokoj popeli jeho: Čest jeho památce!" - pozn. překl.).
Der Böhmerwald, 2022, č. 8, s. 28-29
Christian Aussprung, který je vnukem Aloise Aussprunga, zastoupeného i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže a zemřelého ve Vídni, kde jeho potomek žije a poslal mi odtud koncem března roku 2017 rozsáhlý "aussprungovský" rodokmen (neuvedl v něm u data svého narození 4. prosince 1968 údaj o rodišti, jen šifru "in n.b." ), publikuje v krajanském tisku i jiné texty než ten, který jsem na ukázku přeložil. Já však podlehl té vzpomínce na Sissi (Sisi, Sissy) a nezapomenutelnou Romy Schneiderovou, jen o dva roky než já starší rodačku z Vídně, v roli mladé císařovny.
- - - - -
Vídeň (A) / Mouřenec
