HELGARD BECKOVÁ
Dobře vidíme jen srdcem...
"Dobře vidíme jen srdcem."
My víme, že další věta zní: "To, co je důležité, je očím neviditelné". Obě věty (v originále znějí: "On ne voit bien qu'avec le coeur. L'essentiel est invisible pour les yeux.") pocházejí z knihy Malý princ (Le Petit Prince), kterou napsal v roce 1943 Antoine de Saint-Exupéry. Zahynul v letadle jako francouzský válečný pilot údajně sestřelen nacistickým Focke Wulfem někde nad mořem či nad vrcholky Alp. Stále vidím jeho jméno na panelu pařížského Pantheonu, kde figurka Malého prince je oblíbenou upomínkou, když tu ostatky autorovy pochopitelně ležet nemohou. Dívce, která si tu prvou z oněch dvou vět vyvolila za svou životní devízu (tu druhou se jako pozdější výtvarnice snažila svou prací asi spíše zpochybnit), byly v roce vydání knihy tři roky a žila v Českém Krumlově, tehdy zvaném "Krummau an der Moldau". Narodila se v tom městě, kam přišel její otec ze svého domovského Pasova, 26. května roku 1940. Mělo jí být dopřáno pouhých třicet let života, z nich posledních deset věnovala téměř horečné umělecké tvorbě. Když bylo v roce 2008 vystaveno 53 jejích obrazů ve východobavorském Hengersbergu (odtud mj. pochází básník Harald Grill, zastoupený rovněž na webových stranách Kohoutího kříže), vylíčil Helgardin bratr Werner Beck krátkou sestřinu životní pouť. Po návratu rodiny do Pasova roku 1945 navštěvovala už tam základní a po ní do roku 1954 v pasovském klášteře Niedernburg i vyšší dívčí školu (od roku 1966 nazvanou Giselino gymnázium podle uherské královny /†1065/, která tu vstoupila do benediktinského řádu). Už začátkem padesátých let však ji nervová choroba (druh roztroušené sklerózy) a jí způsobené poruchy chůze postupně upoutaly na kolečkové křeslo, zároveň však soustředily paradoxně všechen takřka její zájem k výtvarné tvorbě. Dvanáct semestrů studovala mladá umělkyně na Dálkové akademii Paula Linkeho (Fernakademie Paul Linke) v Karlsruhe u profesora Fritze Theilmanna a absolvovala ji s diplomem pro malířství a grafiku. Perioda vlastní umělecké činnosti je pak vymezena lety 1960-1970, kdy Helgard v roce 1964 vytvořila 14 obrazů své "Křížové cesty" ("Kreuzweg"), které po její smrti vyšly 1973 i jako album reprodukcí. Stačila vytvořit i řadu osobitě "temných" ilustrací k Barabášovi (Barabbas) Pära Lagerkvista (nositele Nobelovy ceny za literaturu z roku 1951), k Zámku (Schloss) Franze Kafky, k Dostojevského Běsům a v neposlední řadě pak ke Stifterově novele Turmalín z jeho slavného souboru "Pestré kameny" ("Bunte Steine"/1853/, do češtiny jako celek pohříchu dosud nepřeloženému). To už bylo 4 léta před Helgardinou smrtí 5. listopadu 1970 v Pasově, tedy roku 1966. Jednou prý řekla:
"Eine künstlerische Beschäftigung ist ganz besonders dazu geschaffen, sich von seelischen Belastungen zu befreien." (tj. "Umělecká tvorba je určena zejména k tomu, aby se člověk zbavil duševních těžkostí." - pozn. překl.)
Přesto právě první věta Stifterova Turmalínu, která si ji nepochybně získala k vlastnímu sebevyjádření, zní:
"Der Turmalin ist dunkel, und was da erzählt wird, ist sehr dunkel." (tj. "Turmalín je temný a to, co se tu bude vyprávět, je velmi temné." - pozn. překl.)
Stifter založil děj své novely na události, o níž se dověděl od Antonie von Arnethové, herečky vídeňského Burgtheatru. Jde o rozpad manželství a jeho tragické následky. Trochu podivínský muž, jmenovaný v novele "Rentherr", věnuje velkou část svého času podobiznám významných mužů, které vylepuje po stěnách pánského pokoje. Často mu přitom asistuje lehkomyslný herec Dall. Jednoho dne se Rentherr doví, že ho žena s Dallem podvádí. Ve své žárlivost kolísá mezi hněvem a sebeobvińováním. Žena beze stopy zmizí a Rentherr opouští se svou malou dcerkou dům. Stifter nyní přeskakuje období následujících téměř dvaceti let a dává zbytek příběhu interpretovat vypravěčce, podávajícího děj v první osobě. Pozornost ženy vzbudí podivný stařec, zaměstnaný v jednom velkém domě jako vrátný (Max Stefl vydal první verzi Stifterovy novely, otištěnou 1852 v pražském literárním almanachu "Libussa" pod názvem "Der Pförtner im Herrenhaus" /tj. "Vrátný v panském domě"/, roku 1944 znovu v Karlových Varech) a provázený děvčátkem se znetvořenou hlavou. Po starcově smrti objeví žena ve sklepě domu bytový prostor a v něm papíry, ze kterých je jí jasno, že starý fortnýř nebyl nikdo jiný nežli svou ženou oklamaný Rentherr. Ve svém pomatení a neštěstí uvrhl i dceru do životních poměrů, které jí přivodily těžkou tělesnou i duševní újmu. Vypravěčka se dívenky láskyplně ujme a dokáže tak zmírnit její utrpení. Petra Grondová v doslovu k vydání novely s ilustracemi Helgardy Beckové v pasovském nakladatelství Karla Stutze popisuje několik malířčiných děl, jako třeba obraz bílé orchideje z posledního roku jejího života, kde skutečně bílá je toliko malá skvrna bujné temné květiny, či zpodobení malého veslaře na široké řece mezi holými stromy, které jsou samy svíjejícími se těly, nebo posléze vlastní rodiče, zachyceni při procházce rudou kopcovitou krajinou vstříc slunci, motiv připomínající neodmyslitelně biblickou cestu učedníků do Emauz, a závěrem uvádí, že "ohrožení životního štěstí silami mocnějšími nežli my, víra v niterný zákon, který neodvratně vede člověka k tomu, co je správné, a také touha po trpělivosti a podpoře, která může uzdravit i existenci, ohroženou z tolika stran, to všechno jsou vůdčí motivy, které prostupují i krátkým životem a temně naléhavou tvorbou pasovské malířky Helgard Beckové".
- - - - -
* Český Krumlov / † † † Pasov (BY)
