FRIEDRICH BERNAU (vl.jm. PŘEMYSL CYRIL BAČKORA)
Hrad Pajrek
Nejvyšší partie údolí řeky Úhlavy (Angel) a navazující šumavské předhůří, nakolik, jako na jihu výběžky Šumavy samé, náležejí k nýrskému okresu, byly daleko do historického období pokryty neproniknutelným pralesem a proto i poměrně velice pozdě osídleny; tak i panská sídla nacházející se na dnešním panství Bystřice nad Úhlavou (Bistritz) nesahají svým vznikem dál nazpět než ke čtrnáctému století. To platí jak o zámku a panském úřadě bystřickém, tak o odedávna k dominiu jim příslušejícímu přivtělených tvrzích Dešenice (Deschenitz), Opálka (Opalka) a Veselí (Weseli), neméně pak o hradu Pajrek (Baiereck), zřícenině zarostlé dnes lesem kol dokola a trůnící na jednom jižně od města Nýrska (Neuern) se zvedajícím horském úbočí (jde o jeden z posledních výběžků Královského hvozdu, konkrétně 627 metrů nad mořem vysoký výběžek horského hřebenu Hraničáře /Rantschen/ - pozn. překl.), zřícenině melancholicky shlížející do líbezně zeleného údolí Úhlavy a nápadně kontrastující s bystřickým zámkem, vlídně v tom údolí ležícím kus severně nad Nýrskem. Právě zámecká država se dělila o vlastnění městečka a jeho lesního okolí s hradními pány na Pajreku, než výhodněji položená Bystřice předstihla ve všem všudy starý hrad, nyní už po staletí ponechaný zániku.
Poloha Pajreku na nejvyšším bodě protáhlého horského hřebene, k jihu dosti strmě a k severu naproti tomu pozvolna jen spadajícího svahu, činila žádoucím jeho umělé opevnění. To bylo vytvořeno dvěma příkopy, na západ i na východ vyhloubenými ve skalnatém hřbetu, nadto pak na východní straně i podkovovitým vnějším opevněním, zatímco obě delší strany - jih a sever, měly být chráněny jen okružní zdí, jejíž zbytky ovšem na dosti snadno přístupné severní straně, snad následkem důkladného odvozu kamene k hospodářskému účelu, o němž máme zprávy zejména z roku 1820, zmizely téměř beze stopy. Přístup do hradu byl zřejmě umožňován na jižní straně, kde jsou dosud dobře patrné základy někdejší hradební věže (v originále "wo man noch die ehemalige Zwingeranlage deutlich erkennt" - pozn. překl.).
Zmíněnými opevněními obklopený vlastní hrad, prostorově - podobně jako hraniční hrady Vítkův Kámen (v originále Wittingshausen), Kunžvart (v originále Kunzwarte!) aj. - dosti omezený, sestával jako ony z vysoké věžovité budovy, jejíž více než dva metry silné zdivo na severní a západní straně dosud stojí, zatímco na straně východní je napůl, na jižní pak docela sesuto. Vchod do této někdejší obytné věže nacházel se na její západní straně asi ve výši prvého patra, kde se dosud zachoval úzký a vysoký dveřní otvor; pod ním patrný výstupek zdi sloužil pak jako pevná opora břevnům dřevěné podlahy, kryjící temné dolní prostory stavby.
Západně od této kdysi znamenité budovy někdejšího panského sídla zvedá se, oddělena jen úzkou uličkou, čtyřboká vížka, z níž v současnosti zbyla jen západní stěna, opatřená na vnitřní straně vápennou omítkou. Jsou v ní patrny ve dvou řadách otvory po břevnech a výš obdélníkový okenní otvor. Severovýchodně odtud se ještě uchovala ve vnějším opevnění zasypaná studna; všechno ostatní sestává už jen z více či méně znatelných základů hradních zdí.
Celá hradní zřícenina je obrostlá vysokým lesem a křovinami, pročež je nadobyčej nesnadné, ne-li vůbec nemožné zhotovit zblízka její vyobrazení nebo alespoň poněkud přesný půdorys. Máme naštěstí k dispozici pohled na Pajrek z Heberova díla o českých hradech z doby kolem roku 1845, kdy hradní areál byl dosud beze stromů a také ovšem zachovalejší než dnes.
P.S. Jde o překlad úryvku jedné z kapitol autorovy rozsáhlé práce Studien und Materialien zur Specialgeschichte und Heimatskunde des deutschen Sprachgebiets in Böhmen und Mähren (1903). Studie nazvaná Bayereck, Bistritz, Neuern v podstatě důkladněji historicky rozpracovává následující naši ukázku z Bernauova díla Der Böhmerwald (1887), o patnáct let starší volné německé komponenty ilustrované ediční řady Čechy, vypravené na nejvyšší soudobé úrovni Ottovým nakladatelským domem a právem proslulé dodnes.
Od Všerub k Nýrsku
Přívětivé městečko Nová Kdyně (Neugedein) s jeho více než 120 let starou vlnařskou výrobou opouštíme jižním směrem přes vesnici Brůdek (Fürtel) s kostelíkem sv. Václava a zdaleka viditelným poutním kostelem svatoanenským na Tanaberku (Tannaberg), převyšujícím malebností celou okolní krajinu. Míříme ke Všerubům (Neumark), pitoreskně rozloženým při rozlehlém rybníce, k domovu spisovatele Josefa Ranka, proslaveného knihou "Geschichten aus dem Böhmerwalde".
Mezi Všeruby a Novou Kdyní táhne se vrchy evropské rozvodí, které odděluje přítoky Dunaje (Donau) a Labe (Elbe), jakož i řeč, mrav, kroj i stavební ráz sousedících tu spolu Čech a Bavorska způsobem věru očitým. Ves Prapořiště (Braunbusch) je ještě zcela česká, jak co se řeči obyvatel týče, tak rázu svých selských stavení; v sousedním německy hovořícím Brůdku však už mají domy nízké střechy po bavorském vzoru, zatíženy pro zpevnění kameny.
Za Všeruby přicházíme do údolí řeky Kouby (Chamb), která pramení na úbočí hory Můstek (Brückelberg) a teče dál do Bavor, kam údolím míří i silnice k Eschlkamu už na druhé straně hranice. Je to táž cesta, kterou francký císař Jindřich III. v roce 1040 s mocným vojskem přitrhl od bavorského Chamu sem k Nové Kdyni. Svatováclavský kostelík u Brůdku, asi čtvrthodinu od té vsi vzdálený směrem ke Všerubům, je podle prastarého lidového podání připomínkou bitvy pro Čechy plné slávy, jakkoli dnešní stavba v žádném případě nepochází z časů knížete Břetislava I. Kostelík či kaple, jinak bez uměleckého významu, prozrazuje přece svůj gotický základ a jeho polygonální, z pěti stran osmiúhelníku utvořené kněžiště míří snad přesně na východ slunce, nemá však slohovou pravidelnost a prozrazuje chatrné vzdělání stavitelovo. Obdélníková loď má pocházet z roku 1382, kněžiště je však o více než sto let starší. Jeho klenba, lišící se oblouky od té, která završuje strop lodi, jakož i veškerá okna jsou ovšem produkty nové doby.
U gotických staveb tak obvyklé opěrné pilíře tu zcela chybějí, neboť silné zdi presbyteria mají až ke střeše výšku pouhých pět a půl metru. Vnitřní zařízení, umělecky bezcenné a velmi chudobné, zdá se pocházet z druhé půle XVII. století. Kostelík náleží nyní jako filiální ke všerubské farnosti.
Ležela tady při něm kdysi ještě ves jménem Zdemily, která zašla už za husitských válek; kolem kostelíka býval v dřívějších časech i hřbitov. Velice zpustlou stavbu dal v roce 1874 na své náklady restaurovat hrabě Stadion.
Od Všerub se dá silnicí vedoucí k jihovýchodu mezi vrchy Lišákem (v originále Plattenberg - 707 m) a Jezvincem (Gewintzyberg - 736 m) bez velké námahy dorazit do Chudenína (Chudiwa); zajímavější cesta tamtéž je však ona z Nové Kdyně přes Orlovice (Silberberg), která ve vsi Hluboká (Hluboken) odbočuje z klatovské silnice a vede na jih k hustě zalesněnému amfibolitovému hřebeni, zvedajícímu se mezi novokdyňskou kotlinou a údolím Chodské Úhlavy (Chodangel). Na jeho západním svahu leží na úpatí Orlovické hory, zcela oblopena lesem už zmíněná ves Orlovice, jež za svůj vznik vděčí kdysi tak výnosnému dolování stříbra a podobně jako všechny obce v jejím jižním sousedství je osídlena toliko německým obyvatelstvem. Brzy poté, co opouští ves, vystupuje cesta z lesa a poutníkovi se otevírá krásný výhled do širé roviny, protékané Chodskou Úhlavou a Úhlavou, jakož i na hustými lesy pokryté horské hřebeny vyvstávající za ní. Následuje sestup do údolí Chodské Úhlavy, řeky, která, jak už její jméno naznačuje, sbírá své vody z území někdejších chodských strážců hranic (v originále "grenzbewachende Choden").
Prameny Chodské Úhlavy vyvěrají právě pod vrcholem jednoho z výběžků masívu Malého Ostrého (v originále "unter dem Gipfel der kleineren Kuppe des Osser", což ovšem neodpovídá skutečnosti - pozn. překl.) poblíž tak řečených Zadních Chalup (Hinterhäuser), od nichž prudká bystřina spěchá širokým údolím k severu. Toto území bylo až do 17. století součástí královského hraničního hvozdu; počátkem onoho století dochází pak k první vlně osídlení při toku Chodské Úhlavy, které už vykazuje německý ráz. Město Domažlice (Taus), jež získalo roku 1585 hraniční les od císaře Rudolfa II. do zástavy, usilovalo z tohoto zástavního statku vyzískat co možná největší užitek a jak vyplývá ze všech tehdejších opatření, nebylo lesů nijak šetřeno a Chodové, když se nedostávalo dřeva ve vnitrozemí Čech, obchodovali čile výrobky ze dřeva jako šindely, chmelařskými tyčemi i uhlím se sousedními kraji. Daleko více však lesy utrpěly těžbou smoly, dolováním a zejména sklářstvím, které se v těchto odlehlých končinách rychle rozmohlo. Na vymýcených plochách vznikaly nové osady, jichž bylo při konfiskaci domažlického zboží v roce 1621 napočítáno už deset. Přesto se tehdy hraniční les ještě táhl souvisle na celé míle daleko, jak se konfiskující komisaři měli možnost osobně ujistit. Když bylo ovšem poté novému zástavnímu majiteli chodské půdy, svobodnému pánu Lammingerovi z Albenreuthu výslovně potvrzeno právo osidlování, zmizel zanedlouho hraniční les do té míry, že dnes nám zůstaly uchovány toliko poměrně nevýznamné zbytky této kdysi slavné přirozené ochranné záštity země.
Hlavní pramen Chodské Úhlavy leží v současnosti na území Bavorského království, její tok však brzy dosahuje hraniční čáry a tvoří až k samotě Dumsen říšskou hranici. U Huisenského mlýna (Huisenmühle) je už Chodská Úhlava z obou stran na území Čech a plyne odtud krásným údolím s početnými samotami královácké obce Svatá Kateřina (Sankt Katharina). Bujné lučiny, obilná pole a menší lesní parcely se střídají v pestrém půvabu a z okolních výšin spěchá svahem jeden potůček za druhým a sytí tok řeky. Nedaleko od jejího levého břehu svítí bílou omítkou kostelík sv. Kateřiny ve stejnojmenné obci, která kolem něho povstala.
Hlouběji v údolí leží v 17. století založená ves Radošín (Ratschin, osada připojená roku 1930 ke Svaté Kateřině - pozn. překl.) a naproti na malém návrší nedaleko řeky nám přátelsky kyne šedý a svým starobylým vzhledem poutající kostelík sv. Linharta. Na východ odtud se postupně zvedá úbočí hory Hraničář (Rantscher), kde dříve čile kvetla těžba železné rudy a kde ještě dnes je ve výstavbě důl Boží pomoci (Hilfegotteszeche).
Ves Suchý Kámen (Dörrstein) ve vysoké poloze pod vrcholem Hraničníku je zřejmě jedním z nejstarších zdejších sídel, poněvadž už v roce 1321 osvobozuje král Jan Lucemburský jeden zdejší dvorec, náležející domažlickému měšťanu Albrechtu Tureyerovi, ode všech dávek. Jméno vsi Uhliště (Kohlheim) upomíná na někdejší pálení dřevěného uhlí, blízká Skelná Huť (Glashütten) zase na výrobu skla, provozovanou s rozmachem v tomto horském koutě ještě počátkem devatenáctého století.
Pod už zmíněným kostelem sv. Linharta ústí do Chodské Úhlavy Flekovský potok (Geleitsbach). Protéká údolím, jehož přírodní půvaby by samy stály za návštěvu těchto končin. Poté, co projdeme osadami Zadní a Prostřední Fleky (Hinter- und Mittelflecken) a ponecháme po levé ruce posledně jmenovanou, staneme na kraji půvabné kotliny, v jejímž středu vyvstává před námi vysoká bílá věž kostela obce Červené Dřevo (Rothenbaum). Je jen málo míst, která působí tak dojemně na náš cit svou osamělou vážností, jako právě tady celé okolí Červeného Dřeva. Na západě se tyčí na zemské hranici obrys vrchu Stangenruck, na severu uzavírají také už zmíněný Lišák spolu s malebným obrysem vrchu zvaného Dachberg obzor i údolní kotlinu, v níž se přírodní rámec ve věnci vrchů jeví v dokonalé kráse. Nejsou tu sice věčným sněhem pokrytí velehorští giganti, údolím se z nich nevalí horská vodní spousta - a přece se dojem z tohoto odlehlého koutu vrývá hluboko do duše. Ze štíhlé a vysoké kostelní věže i z oken výstavné farní budovy se dají přehlédnout všecky ty krásné zelené lesy kolem dokola, v jejichž stínu vyvěrá bezpočet vodních pramenů; a kde se les ztrácí, prosvítají úrodná obilná pole - dokonce i lidé této končiny se nápadně odlišují od svých nejbližších sousedů.
Ves sama je vedle kostela a fary novějšího původu. Celá zdejší krajina měla být dříve pokryta jen lesem, užívaným obyvateli Fleků i k pastvě dobytka. Jeden zbožný pastýř prý vydlabal ve výši lidské postavy kmen mohutně se tyčícího stromu, natřel vzniklý výklenek podobný kapli uvnitř i na jeho okrajích červenou barvou a ukryl v něm ze dřeva vlastnoručně vyrytou sošku Panny Marie, před níž se pak o nedělích a svátcích modlíval. Friedrich Lamminger z Albenreuthu, salcburský a řezenský kanovník, který v koutských polesích holdoval lovu, objevil náhodou i strom s mariánskou dřevořezbou uvnitř a poté, co od svých průvodců zvěděl její idylický původ, dal tu zbudovat prostorný kostel, kolem něhož brzy vznikla i ves, na památku svého původu nazvaná právě Červené Dřevo. Mělo se tak údajně stát roku 1676. - U vsi Chudenín vlévá se Chodská Úhlava do šťavnatých niv a lučinatého kraje a pomalu se blíží své vysoko nahoře v Královském hvozdu pramenící sesterské řece, s níž se pak u Úborska (Auborsko) spojuje. Na silnici ze Všerub překračujeme ji na svém putování poblíž osamělého zbrojířského hamru, než vstoupíme posléze do městyse Nýrska, dělícího se ještě na části zvané Horní a Dolní Nýrsko (Ober- und Unterneuern).
Vždy znovu je nám dáno pocítit, jak málo chápeme svou zemi, nepřijmeme-li její dvojjazyčný původ, neobrátíme-li se ke všem jejím pramenům. Jak málo víme o svém vlastním původu a o svých rodových pramenech vlastních! O tom, kdo jsme, odkud a kam jdeme, můžeme uvažovat třeba nad životním osudem a dílem autora předchozích textů. Narodil se 22. srpna 1849 v rodině českého učitele Josefa Množislava Bačkory, významného pedagoga první české hlavní školy v Praze. Ačkoli po studiích na obchodní akademii profesně působil jako účetní cukrovaru nejprve na několika místech severočeského, jazykově ovšem německého pohraničí, od roku 1882 pak až do své smrti 2. ledna 1904 už v ryze českých polabských Plaňanech kus na západ od Kolína (ještě dál jihozápadněji leží "osudné" Lipany), jazykové znalosti mu umožnily rozsáhlý a pronikavý průhled do především regionálních a venkovských archivů, odkud načerpal materiál ke svým četným pracem z kulturní historie Čech, přesněji snad Čechů a Němců v Čechách, které pak česky i německy publikoval, od roku 1872 pod změněným příjmením Bernau. Předchůdcem monumentálního souboru Sedláčkova bylo jeho nedokončené dvojdílné Album der Burgen und Schlösser im Königreiche Böhmen (1878-1883) provázené ilustracemi Kutinovými. Z Přemysla Cyrila Bačkory se stal už natrvalo Friedrich (Bedřich) Bernau, pro naše šumavské téma autor jedné ze základních a nejrozsáhlejších prací o tom lese vůbec, o jejíž úrovni mimochodem svědčí ne tak dávný německý reprint ve Spolkové republice. Na rozdíl od červených a zlacených svazků edice Čechy, vzniklých ve "společné práci spisovatelů a umělců českých" a psaných česky, je šedý svazek Der Böhmerwald, formátem i ilustracemi na edici navazující, alespoň textově dílem toliko Bernauovým. Připravil pro tutéž edici česky sám i svazky České Středohoří (1892) a Krušné hory a Poohří (1896) a výrazem díku za jeho dílo je jistě i pamětní deska, která mu byla odhalena 1. května 1989 v roce 140. výročí jeho narození a 85. výročí úmrtí v Radonicích na Kadaňsku. Svou prací o Šumavě nám chce ještě po tolika letech říci, že patří do slova a do písmene nejen oběma zemským jazykům, nýbrž i všem sousedům při té zelené střeše a modrém rozvodí Evropy pod jediným nebem Božím.
- - - - -
* Praha / Všeruby / hrad Pajrek, Nýrsko / Bystřice nad Úhlavou / † Plaňany
