RUDOLF BLAHUT

Gruß an die verlorene Heimat

Dort wo die Osser stolz das Haupt zum Himmel ragt,
Dort wo im Eichenhain man Hirsch und Rehe jagt,
Dort wo der Himmel scheint zu ruh'n auf Bergeshöh'n,
Dort wo durchs Waldtal rauscht die Angel aus dem See:

Dort stand die Wiege mein,
Dort ist die Heimat mein!
Dort stand die Wiege mein,
Dort ist die Heimat mein!

Dort wo zur Frühlingszeit im dunklen Waldesgrün,
Vergessend Sorg' und Leid erheitert sich der Sinn,
Dort wo im Sommer dann, wenn sich der Tag geneigt,
Trotz vieler Arbeit doch manch Lied zum Himmel steigt.

Dort stand die Wiege mein,
Dort ist die Heimat mein!
Dort stand die Wiege mein,
Dort ist die Heimat mein!

Dort wo die Menschen frei einand ins Auge schau'n,
Dort auf Manneswort ein jeder kann noch bau'n,
Dort wo Zufriedenheit in jedem Herzen weilt,
Dort wo noch Hass und Neid spurlos von dannen eilt!

Dort stand die Wiege mein,
Dort stand die Wiege mein,
Dort ist die Heimat mein!
Dort sollt mein Grab auch sein!

Pozdrav ztracenému domovu

Tam, kde k nebesům Ostrý zvedá hlavu svou,
tam, kde jelena, srnce stíháš dubinou,
tam, kde nebe zdá se kdes v hoře uléhat,
tam, kde od jezera Úhlava hledá spád:

Odtud jsem domovem,
má kolébka stála v něm!
Odtud jsem domovem,
má kolébka stála v něm!

Tam, kde zjara zelených lesů vlídný klín
dal blaze zapomenout všecek bol a splín,
tam, kde pak v létě, když se krajem stmívalo,
po práci se pod širým nebem zpívalo.

Odtud jsem domovem,
má kolébka stála v něm!
Odtud jsem domovem,
má kolébka stála v něm!

Tam, kde z očí lidí plane svoboda,
tam, kde slovo muže lži se nepoddá,
tam, kde spokojenost v každém srdci dlí,
tam, kde zášť a závist beze stop vymizí!

Odtud jsem domovem,
odtud jsem domovem,
má kolébka stála v něm!
Tu kéž mne i kryje zem!

Glaube und Heimat, 1960, s. 443

P.S. Za posledním veršem následuje řádek znějící "von Rudolf Blahut". Ať už to znamená opravdu jeho autorství či jen skutečnost, že text poslal redakci, stojí za ním svým plným jménem. A "má recht", jak říkával můj vlastibořský děd Jan Komárek, poněvadž ten veršovaný text v trochu jen odlišné podobě najdeme pod titulem "Die Heimat mein" (tj. "Domov můj") na straně 48 třetího čísla třetího ročníku proslulého českobudějovického měsíčníku "Waldheimat" z března 1926, provázený na konci jménem Rudolf Blahut, Deschenitz. Bylo mu tenkrát čtyřiatřicet let. Copak mohl tušit, jak tragického tónu nabude každé z jeho slov o dvacet jen roků později?

Když v nedožitých osmdesáti letech dne 27. února 1962 ve Furth im Wald skonal a byl tam i pochován, sešla se při čerstvém hrobě vedle pestrého průvodu členů katolického studentského spolku Saxo-Bavaria Praha-Vídeň, zástupců sdružení Ackermanngemeinde, Sudetoněmeckého krajanstva (Sudetendeutsche Landsmannschaft) a také místního mysliveckého (loveckou vášeň zesnulého připomínají i verše textové ukázky), pěveckého a hasičského spolku i řada kněží, mezi nimi někdejší broumovský opat Dr. Dominik Prokop, někdejší arciděkan z Horšovského Týna Dr. Josef Hüttl a mnozí další, aby připomněli zásluhy zesnulého o dílo výchovy německého duchovenského dorostu "Bischof-Neumann-Werk" i o časopis "Glaube und Heimat", který znovu spojil vyhnáním do všech stran světa rozeseté německé Šumavany budějovické diecéze k obnovenému duchovnímu společenství. Byl jedním z nich. Narodil se 26. října 1882 v Děpolticích (Depoldowitz) v tehdejším okrese Nýrsko (Neuern). Téhož roku, kdy spatřil světlo světa, založil jeho otec Josef Blahut v blízkých Dešenicích (Deschenitz) továrnu na výrobu peřin a zpracování peří, které firma i vykupovala a prodávala. Roku 1906 Rudolf Blahut čtyřiadvacetiletý otcův podnik převzal. Pobočky měl závod i v Nýrsku a také v Chomutově (Komotau). Po odsunu Blahut firmu roku 1948 obnovil právě ve Furth im Wald, 1951 vznikla pak i filiálka ve švábském Krumbachu. Jeho příkladný podnikatelský optimismus v nelehkých poválečných časech nalezl své pozdní ocenění nejen v titulu čestného občana města, který mu byl ve Furth im Wald udělen roku 1957, nýbrž už rok předtím v podobě papežské medaile "Pro Ecclesia et Pontifice" a také v přijetí do Německého řádu, celým jménem Řádu bratří a sester Německého domu Panny Marie v Jeruzalémě (rovněž 1957). Bylo mu tehdy už 75 let, kdy mu i první poválečný prezident spolkového Německa Theodor Heuss propůjčil Spolkový kříž za zásluhy se stuhou. I to poslední přání se mu nakonec splnilo: Brod v Lesích, kde ho kryje zem, je přece součástí jeho rodné Šumavy, Šumavy bez hranic, závisti a zášti, v husím prachovém peří od Blahuta!

- - - - -
* Děpoltice / Dešenice / Nýrsko / † † † Furth im Wald (BY)