FRANZ JOSEF BUCHHÖCKER
České Budějovice kolem roku 1953
Jako navrátilce z ČSR (v originále "aus der CSR heimgekehrt", výraz "Heimkehrer" přitom byl v hovorové němčině používán pro válečné zajatce a vězně, kteří se po válce propuštěni vraceli do Německa a Rakouska, viz Wikipedia - pozn. překl.) mne sdružení "Budweiser Gmoa" (rozuměj "Budweiser Gemeinde", tj. "Budějovická obec", rodácký spolek vyhnanců - pozn. překl.) požádalo o referát pro časopis "Hoam!" Nejprve malý přehled o bludných cestách, jimiž jsem během své vazby (v originále "während meiner Gefangenschaft" - pozn. překl.) prošel. Byl jsem v Českých Budějovicích (v originále a pak i nadále jen "Budweis" - pozn. překl.) odsouzen k 15 letům žaláře a v březnu roku 1946 jsem nastoupil v Plzni (Pilsen) do trestnice Bory. Tam jsem pracoval do srpna 1947 při nakládce uhlí ve Škodových závodech. Nato jsem byl činný na jednom velkostatku v Orlovicích u Klatov (v originále "Silberberg bei Klattau" - pozn. překl.) jako lesní dělník a v létě jako pomocník při zemědělských polních pracích. V listopadu roku 1948 nás náhle naložil "zelený anton" borské věznice a odvezl nás do hnědouhelných dolů v Libkovicích u Mostu (v originále "Libkowitz bei Brüx" - pozn. překl.). Tady jsem byl až doprostřed května 1953 z donucení horníkem 400 metrů pod zemí (v roce 1992 došlo k úplnému zániku Libkovic následkem těžby - pozn. překl.). Poněvadž rozhlasová stanice "Svobodná Evropa" neustále přinášela zprávy o špatných poměrech v libkovickém lágru, byl v té době tábor zrušen. Mladší vězňové byli převezeni do Jáchymova a my starší do Prahy na Pankrác. V tom hladovém kriminálu jsem směl využít své pracovní síly na jednom staveništi v Radlicích. Dne 23. října 1953 mě nečekaně odvezlo jedno auto z Borů s vysvětlením, že budu na základě amnestie propuštěn. Hned nazítří se to stalo skutečností, měl jsem však ještě povinně odpracovat jeden rok na šamotce ve Zlivi u Českých Budějovic. Odjel jsem tedy odpoledne v 17 hodin z Prahy a kolem půl deváté večer jsem dorazil na budějovické nádraží a vydal se rovnou naproti němu přenocovat ve zdejším "Grandhotelu". Poté, co si mě vrátný chvíli důkladně měřil pohledem, prohlásil, že mají obsazeno. Můj vzhled nebudil zřejmě přílišnou důvěru. Šel jsem tedy vedle do někdejšího hotelu "Imperial", dnes hotel "Malše", ale nevedlo se mi jinak, stejně i v hotelu "Slunce" a v hotelu "Zvon" na náměstí. Tak co teď? Pěkný počinek v čerstvém ráji (v originále "ganz netter Anfang im Paradies!" - pozn. překl.)! Tedy nazpátek na nádraží. Tam jsem vyprávěl o své smůle jednomu hlídači; ten mi ovšem pomoci taky nedokázal a navíc si ironicky přisadil, že tomu odmítnutí v hotelích docela rozumí. Zaplatil jsem tedy nádražnímu vrátnému 4 koruny a směl jsem přespat v čekárně. Následujícího dne jsem si hned koupil boty, prádlo, oblek (nezbytné bylo i oholení) a když jsem tak nabyl solidnějšího vzezření, mohl jsem zamířit na pracovní úřad, dále k ohlášení pobytu atd., a pak do Zlivi. Byl jsem tu svobodný a po práci jsem si mohl dělat, co chci. Každou neděli jsem si tedy někam vyjel, většinou přitom byly cílem mých návštěv Budějovice.
Nádraží je v pořádku a na nástupišti i v nádražní hale čekají cestující prodejní stánky s občerstvením všeho druhu. Před nádražím stojí trolejbusy směrem na Rudolfov, Rožnov, Čtyři Dvory a hřbitov (v originále "Richtung Rudolfstadt, Strodenitz, Vierhöf und Friedhof" - pozn. překl.). Pouliční doprava osobními automobily je jinak téměř úplně eliminována. Náměstí YMCA (v originále "Ymkaplatz", tj. prostor proti železničnímu nádraží, zabíraný dnes obchodním domem Mercury s autobusovým nádražím na střeše - pozn. překl.) zabírá velké autobusové nádraží s asi 10 linkami do Kaplice, Českého Krumlova, Větřní, Vodňan, Hluboké nad Vltavou, Purkarce, Týna nad Vltavou atd. (v originále "nach Kaplitz, Krummau, Wettern, Wodnian, Frauenberg, Burgholz, Moldautein usw." - pozn. překl.).
Jízda autem či autobusem je ovšem mnohem dražší než na stejnou vzdálenost po železnici.
Vydal jsem se z nádraží do města pěšky. Výlohy obchodů jsou plné zboží, s výjimkou těch řeznických. Pouliční provoz už není jako dřív. Okraje chodníků při přechodech, resp. rohy ulic, jsou chráněny zeleně a červeně natřenými železnými zábradlími (v originále "Eisengeländer", ostatně i "česky" se jim běžně říkalo "klandr" - pozn. překl.). Obchody jako Brouk a Babka (nyní "Broukárna"), Mikeš (na náměstí) aj. už nepatří soukromníkům, nýbrž jsou znárodněny (v originále "sind nicht Privatbesitz, sondern Volkseigentum" - pozn. překl.), stejně tak hostince, řeznictví, řemeslnické živnosti jsou "majetkem lidu" a ti, co v nich pracují, jsou teď jen zaměstnanci s měsíční mzdou. Takový hostinský či řezník bere kolem 600 až 700 korun měsíčně, a to samozřejmě nejen v Budějovicích, ale v celém tom okolním ráji. "Deutsches Haus" (tj. "Německý dům", kde mj. bylo v roce 1884 založeno sdružení "Deutscher Böhmerwaldbund", hned po válce přejmenován na "Stalinův dům", později na "Dům armády", ještě později na "Městský dům kultury Slávie" - pozn. překl.) tu stojí úplně prázdný, stromy na zahradě kolem jsou všechny poraženy (dál na někdejší zahradě při Malši až k místům dávné dřevěné plovárny přes řeku naproti dnešní Jihočeské vědecké knihovně stromy zůstaly - pozn. překl.). Vedle Německého domu vede přes Malši nová ulice (s novým mostem právě z roku 1953 - pozn. překl.), ústící do ulice Linecké (v originále "in die Linzer Straße, nyní Lidické - pozn. překl.).
Životní potřeby jsou přes několikerá snížení cen stále ještě velmi drahé, maso, máslo, sádlo jsou takříkajíc nedostatkovým zbožím a před obchody na ně stojí dlouhé fronty. Plyne z toho velká nespokojenost, ale říká se i po německu: "Maul halten und weiter dienen" (tj. "Držet hubu a dál sloužit" - pozn. překl.).
Byl jsem také vícekrát v Krumlově. Žije tam ještě hodně Němců a němčinu je slyšet na ulicích a v hospodách velice často. Krumlov i Budějovice mají hodně Cikánů. Krumlovská Rybářská ulice (Fischergasse) stojí téměř úplně opuštěná, okna vylámána a dveře vyvráceny. Střechy se propadly a to i na jiných místech. Často je to cikánské dílo (v originále "dies ist Zigeunerarbeit", což lze dnes po letech považovat spíše opravdu za urážku Romů - pozn. překl.).
Když jsem opouštěl Zliv, litovalo mnoho dělníků (Čechů), že nemohou jít se mnou; mám prý tu vyřídit, že by byli raději dnes nežli zítra z téhle (rozuměj komunistické - pozn. překl.) nádhery osvobozeni, ačkoli přece mnozí z nich jsou komunisté.
Chtěl bych na tomto místě ještě jednou srdečně poděkovat "Budweiser Gmoa" za milé přivítání den po mém příjezdu. Byli to pánové Motz, Hospadarsky, Doppelmeier a Kramer.
Stejně srdečný dík tu vyslovuji poznovu za hojné dary, které mi byly předány.
Hoam!, 1955, č. 4, s. 24-25 a č. 5, s. 26
Nevím, jaké dary má autor německého originálu předchozího textu v jeho poslední větě na mysli, dar života byl mu však na světle Božím dopřán podle prachatické křestní matriky dne 9. srpna roku 1886 narozením ve Fefrech (Pfefferschlag, dnes Libínské Sedlo) čp. 36 a ještě téhož dne i křtem v prachatickém chrámu sv. Jakuba Většího z rukou kaplana Jakoba Sponara na jméno Franz Josef Buchhöcker. Novorozencův otec Franz Buchhöcker byl ve Fefrech učitelem, děd z otcovy strany téhož jména Franz Buchhöcker jako syn i vnuk provozoval jako doktor mediciny svou praxi v Horní Stropnici (Strobnitz), kde žil se svou paní Annou, roz. Löfflerovou odtud z Horní Stropnice. Matka novorozencova Milada byla dcerou Stefana Schustera, ševce v šumavské Kvildě (Aussergefild), a jeho ženy Sofie, roz. Schmidové rovněž odtud z Kvildy. Franz Josef Buchhöcker, abychom jej odlišili jeho křestními jmény, vychodil v letech 1892-1897 obecnou školu na Kvildě, následně 4 roky německého gymnázia v Prachaticích a 4 roky německého učitelského ústavu ve Stříbře (Mies), po jehož ukončení v roce 1905 vystřídal jako učitel dvě štace na šumavských venkovských školách ve Svérazi (Tweras) a Šenavě (Schönau, dnes Pěkná), aby pak zastával už ředitelská místa na obecných školách ve Vitěšovicích (Kriebaum) a Ondřejově (Andreasberg), tj. dvou osadách dnes zcela zaniklých, posléze od roku 1936 až do konce války řídil německou školu v Rožnově (Strodenitz), dnešní části města České Budějovice. Tady lze odkázat na stránky německy psané a v třeboňském archivu digitalizované školní kroniky (viz Digitální archiv SOA v Třeboni), kde lze podrobně sledovat proměny doby právě v letech před zánikem republiky, osudová léta válečná (stačí ovšem, vadí-li nám tu slovní příklon k nacismu a Vůdci, prohlédnout si kroniku zdejší české měšťanky, abychom pochopili, k jaké servilitě učitelstva národní socialismus vedl, na druhé straně pak, že i mezi Němci se našli lidé jako byl inspektor Franz Oppelt, zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže, kdo varovali před českými udavači s tím, že po válce poví jejich jména - viz snímek 57 zmíněné české kroniky) až k prodlouženým zimním prázdninám na přelomu posledních válečných let 1944 a 1945 a definitivnímu konci školy. Věru truchlivý a přesvědčivý doklad loajality až do hořkého konce (v téže budově na náměstí za války zvaném Schulplatz /před válkou Hodžova náves, návrh obecního zastupitelstva z dubna roku 1939 přejmenovat prostor na Hermann-Göring-Platz protektorátní ministerstvo vnitra kupodivu nepřijalo, po válce pak došlo na Stalinovo náměstí a od roku 1963 na náměstí Zdeňka Nejedlého, to až do 1. ledna 1991, odkdy je to náměstí bratří Čapků/ chodíval svého času do už ovšemže české školy první československý kosmonaut a později i europoslanec za Komunistickou stranu Čech a Moravy Vladimír Remek, po němž byla "jeho škola" za normalizace přechodně i pojmenována - pozn. překl.). Po skončení války byl ředitel Buchhöcker, jak už sám referuje v krajanském časopise, zatčen a odsouzen. Strávil řadu let na nucených pracích a v roce 1953 se dočkal sedmašedesátiletý amnestie. Devětašedesátitý se pak v roce 1955 "vrátil" do Spolkové republiky Německo. Postihly ho dvě kruté rány v podobě předčasného úmrtí dětí, dcera Helene zemřela jako dvacetiletá v Českém Krumlově 17. srpna 1929 a ještě v posledním roce života se v únoru 1973 dozvěděl o úmrtí jejího bratra a dvojčete (jmenoval se také Franz Buchhöcker, byl lékařem a skonal náhle na mozkovou mrtvici). Po této zlé novině utrpěl srdeční záchvat a byl v nemocniční péči. 8. srpna ho upoutaného na nemocniční lůžko už zastihla zpráva o úmrtí manželčině (nekrolog synův zmiňuje rodiče, tj. i Elfriede Buchhöckerovou, jako "echte Böhmerwäldler", tj. pravé Šumavany) a 15. září 1973 podlehl nerovnému zápasu také on sám. Prý se předtím někdy i v poblouznění skrýval pod nemocniční pokrývkou před fiktivními ranami českých vězeňských dozorců či v jasných chvílích vzpomínal: "Die schönsten Jahre meines Lebens verbrachte ich in Andreasberg. Gerne denke ich an diese Zeit zurück!" (tj. "Nejkrásnější léta svého života jsem strávil v Ondřejově. Rád se tam v myšlenkách vracím!"). Nebožtíka přežila jen dcera Elfriede. Ondřejov a Vitěšovice ani to smutné štěstí neměly.
- - - - -
* Libínské Sedlo / Kvilda / Prachatice / Stříbro / Svéraz / Pěkná / Vitěšovice / Ondřejov / Rožnov, České Budějovice / České Budějovice / Orlovice / † † † Mnichov (BY)
