HANS CAROSSA
|
Ja, Ja, wir sind Widerhall ewigen Halls. Was man das Nichts nennt, ist Wurzel des Alls. Aber das wollen wir mutig vergessen, Wollen die Kreise des Da-Seins durchmessen! Was hier nicht gebunden wird, ist nirgends gebannt. Wie weit eine Liebe sich spannt In die Zeit, in die Tat, in das Glück ihrer Erde, So tief wird sie zeugen im ewigen Werde. |
Ano, Ano, jsme echem hlasu mimo čas. Co nic se nazývá, je hluboko i v nás. Pokoušíme se na to zapomenout, když chcem jen sobě žít a být jen sobě cenou. Co čím se neváže, ničím se zaklíná. Zato oč dál a dál se láska rozpíná do času, do činu, do štěstí i mé země, o to víc dosvědčím, co věčnosti je ve mně. |
|
Rauhes Land ... Verspätet reift am Hang die Vogelbeere, Wachholderschatten fällt auf Urgestein, Der Sperling rüttelt an der magern Ähre, Die Bergschlucht atmet Wolken aus und ein. Hier schrumpfen alle Dome zu Kapellen, Verziert mit Gnadenbildern feurig bunt, Und draußen im Geröll entspringen Quellen, Die gehen zum schwarzen See im Fichtengrund. O bald sind alle Steige schneeverweht, Ungangbar auch der Weg zum fernen Grabe, Wir tröstet uns: in jedem Hause steht Ein guter Sarg bei andrer lieben Habe... Noch sind wir stark. Die Luft blinkt von Kristallen, Und Hoffnung lebt im Greis wie einst im Kinde, - Land ohne Wein und ohne Nachtigallen, - Dass er in dir den Stein der Weise finde. |
Drsná země ... Pozdě tu v stráni jeřabiny zrají, stín jalovců padá na kámen skal, vrabci hubené klásky vytřásají, mrak z horské rokle zase vystoupal. Na kaple se tu scvrkly katedrály, obrázky svatých planou do šera, pramínek kamením se dere stálý pod smrky někam v černá jezera. Zavěje brzy všechny stezky sníh, jak daleko je k blízkým na hřbitově! Naštěstí však spát můžem vedle svých, dobrá rakev schystána stojí v krově... Jsme ještě silni. Vzduch krystaly blyští a v každém tady žije naděje, - zemi bez slavíků i vína -- pro dny příští že kámen mudrců snad právě v tobě je. |
|
K. Stankiewitz, Poeten-Pfade in Bayern - Literarische Wanderungen zwischen Alpen, Spessart und Böhmerwald, s. 99 |
|
|
Der Bote Gestirne steigen Da wird noch klarer Dein stiller Auftrag Noch wunderbarer Es raunen Quellen Unirdisch leise Tief will ich schlafen Auch Rast ist Reise |
Posel Stoupají hvězdy, co o divech ví, jasněji praví tiché poselství. Prameny znají zhloubi nezmlknout do mého spánku. I ten sen je pouť. |
|
Passauer Neue Presse 24. 9.1999, s. 33 P.S. Snad by tu ty verše ani nezazněly, kdyby nebyly z básníkova hrobu v bavorském Heiningu. |
|
|
Der alte Brunnen Lösch aus dein Licht und schlaf! Das immer wache Geplätscher nur vom alten Brunnen tönt. Wer aber Gast war unter meiner Dache, hat sich stets bald an diesen Ton gewöhnt. Zwar kann es einmal sein, wenn du schon mitten im Traume bist, dass Unruh geht ums Haus, der Kies beim Brunnen knirscht von harten Tritten, das helle Plätschern setzt auf einmal aus, und du erwachst, - dann musst du nicht erschrecken! Die Sterne stehn vollzählig überm Land, und nur ein Wand'rer trat ans Marmorbecken, der schöpft vom Brunnenmit der hohlen Hand. Es geht gleich weiter. Und es rauscht wie immer. O freue dich, du bleibst nicht einsam hier. Viel Wand'rer gehen fern im Sternenschimmer, und mancher noch ist auf dem Weg zu dir. |
Stará studna Světlo zhas a jdi spát! Jen věčně bdící zvuk šplounání ze staré studny uniká. Kdo ale host jsi pod mou střechou spící, těm tónům brzy ve snu přivykáš. Může se jednou stát, že prostřed noci v hluboké tmě obchází kdosi dům, štěrk u studny zavrže v těžkých krocích, je načas konec vodním šepotům, ty procitneš - nemusíš se však lekat: obloha září, plno hvězd je na ní, to jenom poutníka kdykoli studna čeká, aby si nabral vody pouhou dlaní. Jde pak zas dál. Víme, že nejsme sami, když studna nocí tiše šumí dál. Je mnoho těch na cestách pod hvězdami a mnohý cestu sotva započal. |
|
Dreisesselberg Heiliger Berg, du verwitterst Leise zu Sand. Auf das Moos der Granite Leg ich noch einmal die Hand. Umweht von Frühlingswinden Fühl ich im pochenden Blut, Wie mein schnelles Hinschwinden In deinem langsamer ruht. |
Třístoličník Posvátná horo, tak tiše zvětráváš v prach. Mech tvé žulové říše ještě mám na rukách. Cítím tep v krvi bušit, jít jaro za jarem - svůj časný zánik tuším v tvém míjení prastarém. |
Narodil se 15. prosince 1878 v Bad Tölz v Horním Bavorsku, syn lékařův a sám také později lékař. Roku 1954, u nás toho času vyšla Seifertova Maminka, stanul Hans Carossa v pořadí oblíbenosti německých lyriků hned za Bertoltem Brechtem, autorem rovněž bavorského původu (na bavorské straně Šumavy ve Zwieslerwaldhausu kousek na jih od Železné Rudy je i pomníček na paměť zdejšího Brechtova pobytu), před Erichem Kästnerem i Hugo von Hofmannsthalem. Dva roky nato, obviňován mnohými, že se za války nedokázal vyhnout nacistickým poctám, zemřel Hans Carossa 12. září 1956 v bavorském Rittsteigu, dnes části Pasova. Týž Pasov ho roku 1948 jmenoval svým čestným občanem především za zásluhu o uchování města jeho vydáním bez boje Američanům na konci strašlivé světové války. Je pochován v nedalekém Heiningu, položeném ještě blíž než Rittsteig při dunajském břehu. Podle vlastního vyjádření podnikal až do posledních let života "obvyklý každoroční výlet na Třístoličník" a v pozdní básni z r.1947 vyznal Šumavě lásku slovy, která člověk říká jen jednou ve svém životě. Rok předtím vydal Carossa sbírku básní Stern über der Lichtung (Hvězda nad mýtinou) - snad aby právě ona svítila na cestu těm, kteří mnohdy už do smrti mohli hledět do Čech právě jen z té bájné hory, jíž měl autor na mysli básní, otištěnou později i v knize Der Dreiländerberg (Trojmezná hora) z roku 1968 a nazvanou až dodatečně bez svolení autorova Třístoličník pro potřeby této šumavské antologie...
- - - - -
* Bad Tölz (BY) / † Rittsteig (BY) / † † Heining (BY)
