HERTHA CUNO
Ze vzpomínek na dny mého dětství a raného šumavského mládí
Na tři prvá léta mého života není v nijaké ze zásuvek mé paměti ničehožnic k nalezení. Dva až tři měsíce po mých třetích narozeninách však se už vynořuje jedna docela přesná vzpomínka na jeden určitý den. Sedím v nějaké místnosti, v níž kromě pohovky nestojí žádný kus nábytku. Divan je opatřen do zlatohněda se třpytícím přehozem, na němž jsou zobrazeni pávi různých velikostí. Mezi nimi se vinou mnohočetně se proplétající rostlinné výhonky. Na tuto pokrývku mne posadili. Stěny místnosti byly vymalovány sytou zelení, jež byla pozadím malých bílých listových útvarů (v originále "kleine weiße Blattgebilde" - pozn. překl.). Každý z nich tvořila šest až sedm centimetrů dlouhá lodyha zakončená třemi do špičky vybíhajícími listy.
Na podlaze podél stěn ležely rozházeny rozličné součásti zavazadel jako bedny, pytle, kufry, krabice. Každých pár minut vešel dovnitř můj strýc, vzal jedno ze zavazadel a zase zmizel. Když se opět na okamžik objevil, řekla jsem mu, že mám žízeň. Hned mi donesl sklenici vody, ale trochu velkou, poněvadž asi nenašel jinou. Vydatně jsem uhasila svou žízeň a držela teď tu velkou, pro mne příliš těžkou sklenici v rukou. Pravděpodobně právě pro její tíži jsem ji prostě postavila vedle sebe na divan. Pochopitelně se hned překotila a pokryla tu krásnou pokrývku i divan pod ní šířící se mokrou skvrnou. Musil se mne zmocnit ohromný děs, poněvadž od této chvíle opět mizí jakákoli stopa paměti. Tak ráda bych věděla, zda a jak jsem byla za tu potopu vyplísněna, nikdy jsem se to ale nedověděla. Tehdy jsem neměla ponětí ani o tom, proč jsem tam vlastně musila sedět. Až mnohem později se mi v tom stalo jasno: šlo o stěhování z Hluboké nad Vltavou (Frauenberg), kde jsem se narodila, do Jaronína (Jaronin). Mému otci tam byl v roce 1926 do péče a správy svěřen první jeho revír. Patřila k tomu všemu i krásná myslivna (do roku 2013 má být českobudějovickou firmou Gastrotender upravena i pomocí evropských peněz na pension Lesovna Jaronín - pozn. překl.). V následujících letech jsem měla dobře poznat jak ji samou, tak její okolí. Byl to vierkant (tj. čtyřboký uzavřený dvorec - pozn. překl.) půdorysem, jeho jižní trakt sestával z obytného domu se vchodovými dveřmi pro pěší a z dvojkřídlých dřevěných vrat, která se však otvírala jen tehdy, když chtěl do dvora vjet nějaký povoz, což se stávalo zřídka. V pravém úhlu k tomu se v západním traktu nacházely stáje, severní trakt sloužil pak k uložení sena a slámy. Na konci severního traktu měla své místo ledárna (v originále "der Eiskeller" - pozn. překl.), zařízení velmi praktické, poněvadž tehdy ještě neexistovaly nijaké ledničky či mrazáky. Východní trakt začínal psincem (v originále "mit einem Hundezwinger" - pozn. překl.), obehnaným vysokým drátěným plotem. V oplocení stála menší dřevěná bouda, obydlí našeho loveckého psa. Papá si přivezl ze strýčického jazykového ostrova malou psí slečnu z plemene malých münsterlandských ohařů. Byla to přirozeně dívka urozená a nosila jméno Frigga von Kemmetten.
Psí boudu používala však Frigga velmi vzácně, totiž jen když měla přísné domácí vězení, poněvadž ji papá nemohl potřebovat v lese, a jinak toliko, pokud měla malé. Všechna její štěňata přišla na svět v tom jejím malém dřevěném obydlí. Mláďata urozené Friggy byla přirozeně rovněž urozená. Psinec byl u kynologického sdružení (v originále "bei der Zuchtgemeinschaft" - pozn. překl.) ohlášen pod jménem "von der Hohen Liesl" ( tj. "od Vysoké Běty" - pozn. překl.). Vysoká Běta byla hora, při jejímž úpatí myslivna stála (vrchol a hřeben Vysoké Běty /803 m/ je ovšem o kus dál, zatímco myslivna stojí přímo pod vrchem Buglata /831 m/ s nedalekou přírodní rezervací Jaronínská bučina, vyhlášenou v roce 1973 - pozn. překl.).
Zbytek východního traktu sestával rovněž z dřevěných vrat, díky nimž se dala síci louka, ležící přímo vedle stavení, poněvadž pro strmý násep k jihu se dalo na louku vjet povozem právě toliko ze dvora. Na východní straně pak byla už jen zeď, končící na zadní straně myslivny. V koutě, který tam vznikl, nacházel se stojan na klepání koberců. To už dnes málokomu co říká, poněvadž dnešní kobercové podlahy se čistí vysavačem.
Poněvadž nablízku nebydlily nijaké jako já staré děti, stala se Frigga časem partnerkou mých dětských her. V zimě jsme spolu chodívaly sáňkovat. Jezdily jsme společně dolů s kopce - nahoru ona zůstávala sedět a já směla nanejvýš tahat sáňky do vršku. Rozumělo se to samo sebou - já měla přece dobré zimní boty a Frigga by musela zdolávat zasněžený kopec jen tak naboso. Táhla jsem ji nahoru ráda, dělalo mi dobře, že ji mám u sebe.
V létě se něco změnilo. Dostala jsem kočárek na panenku, se kterým jsem moc ráda vyrážela "na špacír". Žádná panenka ale v kočárku neležela, zato se v něm vezly dvě naše kočky - totiž maminčina kočka Pinki a ta moje, řečená Schnurri (německé "schnurren" znamená "příst jako kočka" - pozn. překl.). Maminka se mě ptala, proč jsem si do kočárku nedala svoje panenky. Má odpověď údajně zněla: "Die rühren sich ja nicht." (tj. "Ty se přece nehýbou." - pozn. překl.) Jen tak mimochodem jsem v Mnichově (München) měla štěstí, že jsem po smrti své kartouzské kočky kříženečky (v originále "Karthäusermischlingskatze" - pozn. překl.) našla v jednom zvířecím útulku trojbarevnou pět a půl roku starou kočku, která se jakoby zázrakem jmenovala také Schnurri - znovuvtělení mé Schnurri z Jaronína. Žila u mě ještě dvanáct a půl roku a umřela osmnáctiletá v únoru 2011. Připadám si bez ní velmi opuštěná.
Vnější obvod našeho vierkantu měl ještě několik zvláštností. Při průčelí budovy stájí stála obrovitá lípa. Před jejím zasazením, jak se zdá, zřídil někdo z nasbíraných kamenů půlkruhovou zídku, vzniklou prázdnou jámu vysypal zemí a vsadil tam lípu. Tak vznikla kolem stromu rovná plocha, kterou bylo třeba stále udržovat, poněvadž šlo prostě o horský svah. V té z kamenů zbudované zídce musila být někde nějaká skulina, poněvadž se tam často zčistajasna plazívala užovka. Podle nás tam mezi kameny nacházela svůj úkryt. Před myslivnou se na jižní straně nacházela krásně udržovaná květinová zahrada. V obou jejích jižních rozích stálo po jednom keři a ačkoli oba kvetly na jaře, měl jeden z nich růžové a ten druhý bílé květy, obojí podobné konvalinkám. Plot byl prorostlý šípkovými růžemi. A pak už přišel zase příkrý násep, pod nímž vedla kolem myslivny prostá vozová cesta. Jedna odbočka vedla od ní k myslivně a poněvadž trochu příkře klesala, vznikala před už zmíněným vchodem pro pěší malá prohlubeň, kterou vyrovnávalo několik stupňů nahoru ke vchodu. Nebyly to nijaké zděné schody, nýbrž jen tři kamenné pláty. Nahoře při domovní zdi stála dřevěná lavička. Za vlahých večerů se tu dal dobře pozorovat západ slunce.
Pod těmi kamennými stupni se nacházela nejen dutina tušená jako u shora už vzpomenuté lípy, ale dutina jistojistá, obývaná ropuchou. Když člověk seděl na lavičce a choval se pokud možno tiše, vylezla ze svého úkrytu, usadila se na prostředním z kamenů a komicky na nás vyvalovala oči. Bylo mi přitom divně a vždycky jsem si představovala, co by se stalo, kdyby najednou rozpřáhla všechny čtyři nohy a skočila na nás. Neudělala to ovšem nikdy. Když se vyvalování kukadel navolila, zase zalezla pod kameny.
Měli jsme v samotné myslivně ještě jednu obzvláštní raritu, a to splachovací záchod. Nebyl samozřejmě instalován tak technicky moderně jako bývá dnes. Na zdi visela nádoba, která se musela vždy znovu naplnit vodou. Po straně měla šňůru, za kterou se zatáhlo, když bylo něco ke spláchnutí. Voda vyrazila do mušle dole a záchod byl zas čistý. Nebyli jsme snad na tehdejší dobu co do komfortu dost vepředu?
Mezitím jsem se také seznámila s dcerkou sedláka, jehož dvorec ležel asi 150 metrů za myslivnou. Byla o šest let starší než já. Směla jsem s ní pást ovce, bylo jich tak pět až šest kusů. Nevím už, jestli měla každá své jméno. Byla však mezi nimi jedna, která na jedno jméno slyšela, ačkoli to vlastně žádné jméno nebylo. Ta ovce měla na hřbetě svého čumáku legrační červenohnědou skvrnu, něco jako velkou pihu. Když se malá děcka při jídle v obličejíčku pobryndají, mělo pro to tenkrát tamní nářečí výraz "roumad". Kathi, jak se jmenovala za sedlákova dcera, často té ovci s velkou pihou říkala: "Mei, bist du roumad!" (tj. "Božíčku muj, tys ale 'roumad'!" - pozn. překl.) nebo "Du bist ja a roumadi!" (vlastně totéž, mimochodem to "roumadi" zní dost podobně jako české oslovení "hromado!" - pozn. překl.) Poněvadž to ovce slýchala opravdu mnohokrát, někdy i s "i" na konci pěkně protaženým, takže to znělo jako "roumadiii", reagovala nakonec vždycky stejně: rozběhla se klusem jak o závod.
Jiným směrem, když se šlo ode vsi, bydlil hajný Seltsam. Ačkoli měl tak německé jméno, byl to Čech. Měl dvě dospělé dcery a jednoho syna, o pět let staršího než já. Ten neměl zrovna nějaký zájem si se mnou hrát, kromě hry "na obchodníka" (v originále "Kaufladen" - pozn. překl.). V zahradě stál prázdný včelín, vlastně z něho zůstalo jen prkno, které kdysi sloužilo přilétajícím včelám za přistávací plochu, takže podle nás prakticky hotový prodejní pult. Sbírali jsme tenkrát obyčejné, trochu masívní sklenice od krému na boty. které měly velké šroubovací víko a dobře se hodily pro uchovávání našeho krámského zboží. Vyžebrali jsme si rýži, hrách, čočku a všechno, co jen mělo povahu zrna, vedli jsme i mletou papriku vlastní výroby z drcených zbytků starých cihel. Člověk si přece musí umět poradit.
Kdybych měla to všechno vyprávět dnešním osmi- či devítiletým dětem, pravděpodobně by mne politovaly a pomyslily by si: Bože, ti byli ale chudí a primitivní. Je mi to jedno, já za sebe jsem ráda, že jsem směla prožít tak přirozené dětství, bez čau, mobilu, počítače a internetu.
Od našeho přestěhování sem (rozuměj do Jaronína - pozn. překl.) uplynuly tak dva roky a mně bylo teď pět let. Jednoho dne musel můj otec do nemocnice v Českém Krumlově (v originále "nach Krummau" - pozn. překl.). Žlučové kameny mu už způsobily hned několik prudkých záchvatů (říká se jim žlučová kolika - pozn. překl.) a operace měla pomoci. Myslila jsem, pokud si vzpomínám, že si v nemocnici poleží tak tři týdny a pak že ho čekají další tři na nějaké rehabilitační klinice. Když ohlásil svůj návrat, jeli jsme mu naproti autobusem k nádraží v Křemži (Krems). Už předem jsme poprosili řidiče, jestli by na zpáteční cestě nezajel až do Jaronína, poněvadž pěší cestu z Brloha (Berlau) až k nám by tatínek ještě nezvládl. Krátce po odjezdu z Křemže se obloha zatáhla černavými mračny a zvedl se silný vítr. Před Jaronínem se udělalo ještě hůř, rozběsnila se vichřice s krupobitím. Přes silnici ležely bouří ulámané větve a autobus musel dokonce jednou úplně zastavit a počkat, až se nečas trochu zklidní, poněvadž další jízda proti větru byla příliš nebezpečná. Přijeli jsme pak ke stavení, které nemělo střechu - ležela vedle něj na louce. I střechy několika dalších chalup doznaly velkých poškození. Tu cestu chovám ve vzpomínce sice velmi nepříjemné svým průběhem, končící však ve zdraví naším šťastným návratem na myslivnu.
Další místo v mé paměti zaujímá zima na rozhraní let 1928 a 1929. Přinesla spousty sněhu. Dědeček musel odhazovat závěje z pěšiny ke stáji a k ledárně. Sníh se postranách vršil tak, že vznikla bílá stěna, která se mi alespoň tenkrát zdála hrozivě vysoká. V každém případě poskytovala příležitost zahrát si s dědečkem na schovávanou a on tu zábavu včetně předstírání toho, že opravdu nejsem k nalezení, ochotně přijal.
Rodiče teď stále častěji hovořili o tom, že mi bude brzy šest a smím tedy už začít chodit do školy. Říkali vždycky, že "smím", ne že "musím". K šestým narozeninám jsem dostala školní brašnu. Byla vlastně až příliš velká na to, co se do ní mělo vejít. břidlicová tabulka, houbička na její utírání, hadřík na utírání do sucha, dvě zašpičatělá břidlicová pisátka a slabikář.
A pak tu byl najednou datum prvého září a s ním i první den školy. Vyučování však neprobíhalo tak jako v jiných normálních školách, ve kterých prvňáci zasednou pospolu do lavic v jedné třídě; nikoli, my jsme směli být vyučováni jednotlivě, každý žáček jednu půlhodinu a zbytek pak sestával z domácích úkolů.
Vybavuje se mi teď v paměti jen jedna učitelská síla, tmavovlasá paní, většinou v nějakém oblečení červené barvy. Dvé prvých školních let ve mně jinak nižádné vzpomínky nezanechalo. Až ze třetího školního roku bych zase něco věděla. Měli jsme jednoho trochu rebelského kantora, kterému se nelíbilo po dvě hodiny se jednotlivě zabývat stejně starými žáky, a bouřil se proti tomu. Jednoho dne stály ve třídě čtyři židle, vlastně pět jich bylo, přirozeně proti všem předpisům. Muselo tenkrát jít o výuku velké násobilky. Když pak v některém z dalších dnů došlo na vzájemné zkoušení, ptala jsem se sousedky: "Wie viel ist siebenmal dreizehn?" (tj. "Kolik je sedmkrát třináct?" - pozn. překl.) Trochu se zakoktala, buď že si nebyla příliš jistá, nebo že se lekla. Nato učitel vyjel: "Bis morgen schreibst du hundertmal 'siebenmal dreizehn ist einundneunzig'!" (tj. "Do zítřka napíšeš stokrát 'sedmkrát třináct je devadesát jedna'!" - pozn. překl.) Vyděsila jsem se tolik nad tak přehnaným trestem, že se mi zrovna tohle z celé násobilky vrylo opravdu dobře do hlavy. Kdybyste mě ve tři hodiny v noci probudili z hlubokého spánku, vystřelím ten výsledek jako z ruční palné zbraně (česky bychom místo rány z pistole použili spíše obratu "jako když bičem mrská" - pozn. překl.), a to po dobrých 80 letech. O několik dní později došlo s trestem na mě. Něco jsme si se sousedkou šuškaly. Pan učitel reagoval bez meškání slovy: "Du schreibst bis morgen hundertmal 'Ich soll in der Schule nicht schwätzen', und zwar schön geschrieben!" (tj. "Ty napíšeš do zítřka stokrát 'Nemám ve škole klábosit' - a pěkně krasopisně!" - pozn. překl.) Dneska nemá nikdo ani ponětí, co to znamená napsat kurentem podobnou větu, aby navíc působila krasopisně. Určitě jsem se s tím musela mořit až do pozdního večera. Poněvadž nás však ten učitel proti předpisům příliš hromadně odbýval, byl údajně tak jako tak později propuštěn.
Muselo to být někdy v létě roku 1931, kdy se přihodilo něco opravdu podivného. Z Německa, kde byla, jak se vyprávělo, veliká nezaměstnanost, pouštěli se do Čech chudí studenti, kteří prospěli u maturity a za odměnu si chtěli dopřát malou cestu, jen tak na kole samozřejmě, ke sdružení Deutscher Kulturverband se pak obraceli s prosbou o zajištění levného ubytování. I obyvatele Jaronína došla žádost, zda by nemohli přijmout k pobytu jednoho, pokud možno i dva takové studenty. Když se právě nevydávali na celodenní výlet, dostávali také oběd. Jednoho dne, když jsem se zdržovala ve dvoře, uslyšela jsem ze sklepa šramot. Jak jsem už byla děvče zvědavé, podívala jsem se ze dvora sklepním okénkem dovnitř a spatřila jsem jednoho z našich studentů, jak rozebírá svůj bicykl. Měl v rukou dvě nebo tři trubky, ze kterých vytahoval srolované papíry. Ve svých osmi letech jsem si nedovedla představit, jak se tam ty papíry mohly dostat. Až o mnoho let později jsem se na tu dobu rozpomněla a hledala vysvětlení dávné záhady. Mohlo to být tak, že chudoby studentů bylo prostě zneužito podporou jejich cestování, během něhož fungovali v roli propagandistických kurýrů (zřejmě nacistických - pozn. překl.). Vyprávěla jsem už tehdy otci o tom, co jsem oknem zpozorovala, nevím však, zda přiměl studenty k nějaké výpovědi. Teď ještě nazpět k mé základní školní docházce.
Před rozdělováním vysvědčení jsme musili každým rokem mašírovat do nejbližší veřejné německé školy do Brloha, kde jsme byli zkoušeni tamějším řídícím učitelem. Naši učitelé už měli známky napsány a brložský řídící pak vysvědčení naší Kulturverbandschule podepsal "für die Richtigkeit" (tj. "za správnost" - pozn. překl.). Dne 28. června nám pak byla vysvědčení předána.
V té době potkalo mého otce nové přeložení, tentokráte na větší revír, tedy vzestup. Naším bydlištěm se stala Želnava (Salnau), přesněji řečeno myslivna v blízkosti želnavského nádraží (dnes železniční stanice Nová Pec - pozn. překl.). I v tomto ohledu to bylo zlepšení, poněvadž odpadly daleké pěší pochody a jízdy autobusem (rozuměj k nejbližšímu nádraží v Křemži - pozn. překl.). Přestěhování proběhlo dobře. Pro mě znamenala změna bydliště velké štěstí, poněvadž po několika dnech pobytu v Želnavě zmizel můj černý kašel, jako by ho vítr odfoukl. Ne nadarmo se říká, že změna vzduchu je na černý kašel ta nejlepší medicína.
Teď jsem se tedy měla přihlásit do zdejší obecné školy. Želnavská myslivna patřila školou k Nové Peci (Neuofen) a tak jsme tatínek a já putovali jednoho dne za tamním panem řídícím Moserem. Chybějící vysvědčení ze třetí třídy nečinilo při ohlášení nijaké potíže, poněvadž, jak pan řídící pravil, dítě je tak jako tak školou povinné a přijato být musí. Přesto jsem měla před prvním dnem školy velký strach, poněvadž jsem se po třech letech individuální výuky obávala, že novému pořádku nebudu stačit. Dopadlo to však velice dobře. Učitelé na soukromé škole Kulturverbandu museli být zřejmě na slušné úrovni. Cesta do školy byla ovšem o něco delší než v Jaroníně, tak tři až čtyři kilometry, podle toho, kde se při želnavském nádraží (Salnau-Bahnhof) bydlelo. Vyučování jsme měli jen pět dní v týdnu. Ve čtvrtek bylo volno, zato v ostatních dnech se učilo i odpoledne. Přes tu nezvykle dlouhou cestu do školy se mi tam velice líbilo. Rychle jsem si také našla kamarádku. Byla to dcerka rodiny Fleischmannovy, bydlila v blízkosti naší myslivny a scházeli jsme se denně ve tři čtvrtě na sedm, abychom pak spolu rázovali do Nové Pece. Její tatínek hlídal v noci velké skladiště dřeva mezi Vltavou a železniční tratí. Když se odpoledne až probouzíval ze spaní, pomáhal mému otci či dědečkovi na zahradě. Mitzi Fleischmannová byla mou nejlepší želnavskou kamarádkou. Když jsme se po vyhnání zase našly, zůstaly jsme už natrvalo ve spojení. Jednou jsme u ní dokonce s mou dcerou strávily krásnou dovolenou. Spojení nebylo nikdy přerušeno, až jejím skonem počátkem srpna roku 2011.
Škola v Nové Peci mi nepřipravila nijaké potíže. Zlobilo mě jen, že jsem zrovna z ručních prací dostala dvojku, poněvadž jsem nedopletla včas jednu ponožku. To byla v mém vysvědčení vada na kráse.
Na konci páté třídy mne čekaly přijímací zkoušky na gymnázium v Českém Krumlově. Měla jsem před nimi skutečně panický strach, což nebylo zrovna nutné. Jeden ze zkoušejících kladl nepříjemné a záludné otázky, přímo "chytáky", které jsem jako děvče z venkova nedokázala prokouknout tak jako mí spoluzkoušení z města. Zkoušky jsem nakonec přestála a byla přijata. Jeden tatínkův kolega přijel k přijímačkám rovněž se svým synem, který obstál jako já a tak se naši otcové následně i s námi vydali do cukrárny Lepschy a my si směli vybrat. Rozhodli jsme se pro "Liebesknochen" - dnes se tomu říká Dinger Éclair (česky "banánky z odpalovaného těsta" s vanilkovou, čokoládovou či kávovou náplní - pozn. překl.).
Mí rodiče už mi v Krumlově našli privát u dvou starých dam. Kvůli dost vysoké ceně za pobyt a některé drobné rozmíšky jsem po čase hledala nějakou jinou možnost a také jsem ji našla. Měla jsem u té rodiny místnost, sdílenou sice s jejich dcerou, nebyla jsem ale každou chvíli vystěhovávána, cena byla o padesát korun nižší a cesta do školy podstatně kratší. Začal školní rok 1936/1937. Bydlela jsem právě tři měsíce u zmíněné rodiny, když mi umřela maminka. Věděla jsem o její nevyléčitelné nemoci i o tom, že se asi nedožije nijak vysokého věku. Přesto to byl ovšem hluboký zásah do mého dalšího života.
Příští těžká rána měla mne potkat v říjnu roku 1937. Právě jsem si docela zvykla na novém privátě a ještě jsem se nevyrovnala s maminčinou smrtí, když mi můj otec představil svou budoucí druhou ženu, mou nastávající macechu. Svatba se konala v lednu 1938 - nebyla jsem na ni pozvána. - Teď zase zpátky ke škole. První dvě třídy jsem zvládala snadno. V primě jsem měla ještě víc jedniček než dvojek, ve druhé už tomu bylo obráceně. Když jsem přišla s vysvědčením domů a maminka, která dosud žila, i když byla už opravdu velice slabá, známky uviděla, projevila názor, že tatínkovi ta dvojka z matematiky radost neudělá. Napadla ji malá lest.
Řekla mi, abych přinesla z černého psacího stolu desky, ve kterých byla uložena otcova vysvědčení. Vyhledala taínkovo vysvědčení ze druhé třídy a podívejte se, měl z matematiky za tři. Když se o něco později objevil z kanceláře v bytě a ona mu ten papír podala, velice se nad tou trojkou rozčilil, aniž by si všiml jména, na něž byl školní dokument kdysi vystaven. Maminka a já jsme se ovšem smály, takže se podíval blíž. Teprve potom mu maminka ukázala to moje vysvědčení a byl teď s mou chvalitebnou docela smířen. - Vysvědčení z dalších tříd raději nepřipomínám, poněvadž tam by se musely jedničky a dvojky hledat lupou. Třetí třída gymnasia představovala onen proslulý "Stolperstein" (doslova "kámen, o který se zakopává", zde ve významu "zkušební kámen" - pozn. překl.). Říkalo se: kdo udělá tercii, udělá i maturitu. Přibyla totiž latina a v matematice Pythagorova věta. Ve třech předmětech jsem si však byla jedničkou jistá vždycky. V náboženství to nebylo tak těžké ji získat, zpěv, to byla moje vášeň - ještě před několika lety mi to šlo docela dobře, teď už opravdu ne. Nu a čeština mi připadala taky docela lehká, vyrostla jsem přece na české Hluboké ve dvojjazyčném prostředí. Tercii se lidově říkalo i oslí můstek (v originále "Eselsbrücke", významem jde buď o mnemotechnickou pomůcku nebo v konverzaci o navázání či propojení na další téma, které se od současného liší - pozn. překl.).
A pak přišel třetí úder. Když jsem si v srpnu roku 1939 chtěla balit kufr do Krumlova (tehdy už byl "Krummau an der Moldau" součástí "říšské župy Oberdonau" - pozn. překl.), vysvětlil mi můj otec, že mne z krumlovského gymnasia odhlásil a přihlásil mě v dívčím penzionátě Gmunden-Ort. Tedy zase vypovězení. Nikdy jsem se nedověděla, proč k té změně došlo.
Rozchod s mými spolužáky jsem nesla velice těžce, neboť jsem s nimi celých pět dlouhých let sdílela školní lavice, a to samo už je nějaké pouto. To všechno bylo teď zpřetrháno. Neměla jsem ani nijakou příležitost se s nimi nějak rozloučit. Bylo to pro mne opravdu zlé, poněvadž poslední školní rok v Krumlově byl i z vnějších politických důvodů velmi bouřlivý a zanechal opravdu nadmíru výjimečné společné vzpomínky a dojmy. Pokud mi to zdraví dovolí, jednou o nich něco povím zvlášť.
Teď bych musela začít teprve zase jako od začátku. Nová škola, noví učitelé a noví spolužáci, přesněji řečeno toliko spolužačky. Byla to pro mne situace jaksi nezvyklá, poněvadž jsem až dosud navštěvovala jen školy smíšené (říkalo se i koedukované - pozn. překl.). Dívčí penzionáty jsem znala jen z vyprávění. Papá měl asi docela jiné představy o životě v takovém zařízení, než které jsem si já mohla ověřit z vlastní zkušenosti. Byl by se asi divil, já zpočátku také z údivu ani nevycházela. Rychle jsem se však naučila od těch déle už tu pobývajících, jak si vytvořit jistý volný prostor.
Raději se však ještě vrátím k raným dětským vzpomínkám: měla jsem tři panenky. Ta nejnovější se mi nijak zvlášť nelíbila, těžko se oblékala a byla značně neohrabaná. Ta druhá se mi zase nelíbila ve svém oblečku, která se nedal měnit. Mým miláčkem byla Irenka. Měla sice české jméno, děvče to ale bylo německé. Irenka jsem jí říkala proto, že se tak jmenovala nejmilejší kamarádka mých dětských her a jiné než české děti při nich zprvu vlastně nebyly. Hlavičku měla ta panna kovovou, ruce a nohy byly z nějaké bílé hmoty, na povrchu trochu drsné. Tělo bylo šité z kůže a vycpáno nějakou vatou. Dala se převlékat, byla pohyblivá v kolenou i v loktech, prostě všecičko jako nějaký člověk. Měla jen jednu chybu: umělé vlasy měla docela oškubané a nebylo téměř co česat. Maminka měla pořád na talíři, že bych chtěla pořídit Irence pravé vlasy. Jednou maminka nevydržela to naléhání a řekla: "Wir schreiben dem Christkind jetzt einen Brief und legen ihn mit der Irenka gemeinsam zwischen die Doppelfenster, und dann warten wir, was geschieht." (tj. "Napíšeme teď Ježíškovi dopis, položíme ho i s Irenkou do dvojitého okna a budeme čekat, co se stane." - pozn. překl.) Jak jsme řekly, tak jsme i udělaly. A ejhle, následujícího dne byly obě ty věci pryč. Byla jsem pevně přesvědčena o tom, že Ježíšek k nám poslal nějakého anděla. Nastal poté týden čekání, než konečně nadešel Štědrý večer. Plna očekávání jsem vstoupila do místnosti. Pod vánočním stromkem seděla moje Irenka s překrásnými dlouhými a "pravými" vlasy. Dostala jsem i jiné dárky, ale tím nejkrásnějším byly pro mě Irenčiny vlasy. Mohla jsem je česat, splétat z nich copy, jeden či dva, a dělat z nich "Gretlfrisuren" (účes z copů k dívčímu kroji, řečenému "dirndl" - pozn. překl.). Byla jsem prostě přešťastná.
Hoam!, 2011, č. 2, s. 3-10
Až v slzách štěstí končí ta rozsáhlá cesta devadesátileté téměř ženy zpátky do dětství v prostém kouzle "panenkovských" Vánoc a "Markétčiných copů", ale nechce jít z raného mládí a konce štěstí dál přes hranici roku 1940: tenkrát jsem se narodil do války a všeho toho po ní já. Můžeme nevidět a neslyšet, nedokážeme zapomenout. Z nepodepsaného nekrologu jejího otce Dipl.Ing. Johanna Stareka, zesnulého v bádensko-württemberském Künzelsau dne 30. dubna roku 1965, jsem se dověděl leccos, co dcera neuvádí. Otec se narodil 22. července 1890 v krušnohorském Jáchymově (Sankt Joachimsthal) a po skončení studií na vídeňské Hochschule für Bodenkultur byl k 1. září 1914 přijat do schwarzenberských služeb jako lesní asistent v revíru Zátoň (Schattawa). Od roku 1915 do podzimu 1918 i jeho pohltila první světová válka. Po návratu z ní byl v roce 1920 povýšen na lesního správce (Forstverwalter) a přidělen schwarzenberské lesní zařizovací kanceláři v Hluboké nad Vltavou. Tam na Hluboké se dva roky nato 1922 také oženil s Julií, roz. Bradatschovou z Vimperka (Winterberg), s níž měli dvě děti. Od 1. července 1926 až do 30. června 1932 působil v Jaroníně na jazykové hranici. K 1. červenci 1932 byl totiž znovu povýšen na vrchního lesního správce (Oberforstverwalter) a pověřen vedením revíru Želnava, podléhajícího lesnímu ředitelství v Horní Plané. Tam v Želnavě mu v roce 1936 smrt vzala jeho milovanou první ženu. Poté, co byl ke dni 1. října 1937 přeložen na revír Svatý Tomáš (Sankt Thoma) o rozloze 3069 hektarů, oženil se roku 1938 podruhé. K 1. červenci 1940 byl jako vrchní lesní revident povolán na schwarzenberskou ústřední správu statků (Zentralgüterverwaltung) do Českých Budějovic, kde byl k 1. dubnu roku 1942 povýšen na lesmistra a přeložen k lesní kontrole na ředitelství v Horní Plané. Už 11. června 1945 tam byl zatčen a dopraven nejprve k okresnímu soudu v Českém Krumlově a pak ke krajskému soudu v Českých Budějovicích. V půli ledna roku 1946 se na tamním Lineckém předměstí dostal do proslulého koncentračního tábora pro Němce, vedeného tak řečeným "budějovickým katem" Václavem Hrnečkem. Po čtrnáctiměsíční vazbě se 6. září 1946 konečně sešel v lágru pro přípravu k odsunu (Aussiedlungslager) ve Vyšném (Weichseln) u Českého Krumlova se ženou a sedmi svými dětmi. Následovala cesta vlakem přes České Budějovice a Furth im Wald transportem odsunu do uprchlického tábora Kislau u Mingolsheimu (v letech 1933-1939 nacistický koncentrační tabor, za války vězení na někdejším loveckém zámku), pak přemístění do uprchlického tábora v Künzelsau, kde zemřel pro nedostatečnou lékařskou péči na záškrt dvacetiměsíční Starekův syn Walter. Po několikaměsíčním pobytu s ještě pěti rodinami ve školní třídě v Niedernhall získala Starekova rodina posléze 11. listopadu 1947 bydlení na zámku Dörzbach, kde byl dva roky nato Dipl.Ing. Johann Starek přijat do bádensko-württemberské státní lesní služby a pověřen tu v Dörzbachu vedením lesního úřadu. Už roku 1951 byl však postižen trombózou v pravé noze a když se přidružila cukrovka a projevy ochrnutí jako opožděné následky věznění a vyhnání, nemohl dale zaměstnání vykonávat. Roku 1958, tedy už dva roky po svatbě své nejstarší dcery Herthy, získal koncem listopadu v Künzelsau byt, což pomohlo alespoň mladším dětem lépe zvládnout vstup do života. K už zmíněným zdravotním nesnázím ovšem přibyl nález rakoviny střev a po devítitýdenním pobytu v nemocnici zmíněný už skon v dubnu roku 1965. To už měla jeho nejstarší dcera pětiletou dívčí ratolest. Možná ještě víc o tom dosud zamlčeném pochopí každý ze stručného curriculum vitae, jak ho k pětaosmdesátinám "milé Herthy" napsala do budějovické rubriky krajanského měsíčníku rodácká pověřenkyně. To ona se po úmrtí "paní Herthy" v Mnichově dne 10. srpna roku 2014 a pohřbu 10 dnů nato na mnichovském Severním hřbitově (Nordfriedhof) stala i autorkou nekrologu, který otiskujeme v obrazové příloze.
K půlkulatým narozeninám paní Herthy Cuno
Narodila se dne 16. dubna roku 1923 v Hluboké nad Vltavou jako dcera lesmistra Hanse Stareka. Její otec stál ve službách knížete Schwarzenberga, což přinášelo pro četná jeho přeložení i naší jubilantce už v dětství změny ne vždy snadno zvládnutelné. Těžkou ránu utrpěla on a její bratr následkem předčasné smrti matčiny v roce 1936. Z druhého otcova manželství vzešlo jim ještě pět nevlastních sourozenců. Obecnou školu navštěvovala Hertha Stareková v Jaroníně (tam šlo o soukromou Kulturverbandschule) a v Nové Peci (zde už veřejnou /státní/ obecnou školu s německým jazykem vyučovacím), gymnázium pak v Českém Krumlově, rakouském Gmundenu a v Budějovicích (tom válečném protektorátním městě, jemuž roku 1942 bylo dosavadní jméno výnosem protektorátního ministra vnitra z 18. července zbaveno s platností od 1. října téhož roku přívlastku "České", který mu byl pak navrácen po ani ne třech letech výnosem ministerstva vnitra obnovené Československé republiky z 18. května roku 1945 - pozn. překl.), kde na jaře 1943 obdržela "Abgangszeugnis mit Reifevermerk " (tj. "vysvědčení na odchodnou s dovětkem zralosti" - pozn. překl.). Následoval povolávací rozkaz k "říšské pracovní službě" (Reichsarbeitsdienst /RAD/), půl roku nato pak třítýdenní přeškolení na školní pomocnou sílu a nasazení jako učitelky obecné školy v Brně a v Želešicích (Schöllschitz) u Brna až do konce května roku 1944, načež působila v Budějovicích jako písařka až téměř do samého konce války, jemuž unikla dobrodružnou cestou ke své rodině do Horní Plané (Oberplan). Její otec byl 11. července 1945 zatčen, byt vyrabován a zbytek rodiny, včetně pěti malých dětí, přemístěn do jednoho z uprázdněných domů. Když se otec poté, co byl nelidsky týrán a podroben nucené práci, v srpnu 1946 vrátil k rodině, byli příkazem přepraveni do sběrného tábora v Krumlově a odtud transportem "odsunuti" do Bádenska (v originále "ins Badische" - pozn. překl.). Tam pracovala Hertha v různých provozech a podnicích, než se v roce 1956 provdala za pana Karla Cuno, který byl Američany vydán Čechům a po internaci v Budějovicích a v Plzni odsouzen k nucené práci v pověstných uranových dolech v Jáchymově, odkud vyšel na svobodu teprve iniciativou kancléře Adenauera roku 1955. Oba manželé, nehledě na tragedii vyhnání, zažili každý i jiné hrůzy osobní povahy: Herthin snoubenec padl ve válce a manželka pana Cuno byla po skončení války v květnu 1945 spolu se třemi malými dětmi zastřelena ve svém českobudějovickém bytě. Tak se setkali osudem těžce zkoušení lidé, kteří našli v Mnichově bydlení i práci a jimž přineslo v roce 1960 nové štěstí narození dcerky Margarethe. Před dvanácti lety (tedy roku 1996 - pozn. překl.) Karl Cuno zemřel. Paní Hertha žije dále ve svém mnichovském bytě a bere významný podíl na životě své dcery, svého zetě a svého vnuka, jakož se co věrná členka účastní pravidelně akcí Böhmerwaldbundu (ten právě v Mnichově 70 let poté, co byl v Českých Budějovicích 1884 založen, 1954 obnovil svou činnost - pozn. překl.) i sezení "budějovického štamtiše" (Budweiser Stammtisch, tj. "budějovická stolní společnost" se schází v radničním sklípku na Mariánském náměstí v Mnichově už léta - pozn. překl.). Heimatkreis Budweis Ti, milá Hertho, přeje stejně jako všem dalším vzácným jubilantům ještě mnoho šťastných let při uspokojivém zdraví
Hoam!, 2008, č.4, s. 81-82
- - - - -
* Hluboká nad Vltavou / Jaronín / Želnava / Nová Pec / Český Krumlov / České Budějovice / Horní Planá / † † † Mnichov (BY)
