MATTHÄUS DANNER
Pohanské obětní kameny v Horních Světlých Horách u Strážného
Je noc za úplňku před asi dvěma tisíci lety. Mraky se ženou v cárech po nebi jako obrovité koráby nad nekonečným mořem vrcholů, které pokrývá šumavské horské hřbety. V údolích kypí husté chuchvalce mlh, z nichž se tyčí jen jasně osvětlené hroty vrchů.
I dlouhý protáhlý hřbet Gaisbergu vystupuje tak z mlžného moře. Na jeho západním výběžku je jedna velká lesní holina. Bouře a sněhy tu nenechaly vyrůst nijakému stromoví. Srnčí rodinka se pokojně pase na okraji lesa. Náhle srnec nastraží slechy. Zlostně pak zadupe a vyrazí bystrými skoky pryč odtud. Zvětřil lišku, která, chtivá srnčího masa, pokusila se přikrást blíže. Ferina tentokrát musel pláchnout. Srnec se vrací zpátky, už se však nepase, nýbrž jen hlídá. Tu se ozve krátké tupé zamručení. Jako by ztrnula úlekem, zůstane srnčí rodinka okamžik stát, pak ale v děsivé hrůze prchá. Medvěd se prodral houštím a octne se na okraji lesní holiny. Mžouraje a frkaje zvedá hlavu a přehlíží holinu, než na ni vstoupí. I ten lesní obr však stane zaražen hrůzou. Z blízké skaliny se blýská plamen a zdaleka viditelný plápolá k noční obloze. Medvěd začne hněvivě mručet a obrací se k odchodu. Nejprve pomalu a pak stále rychleji zní ozvěna toho, jak se huňáč dere lesem, až i ten zvuk dohasne. Sotva zmizel medvěd, přežene se holinou smečka vlků a zmizí ve stínu hustého mlází.
Teď les jako by podivně ožil. Hned tu, hned tam se z něho vynořují muži, mávají hořícími loučemi, hlasitými výkřiky se navzájem ujišťují o cestě sem. Ti muži vyhlížejí hrozivě. Mají
dlouhé světle rusé kštice, které jim splývají na ramena, často zapleteny do uzlu. Horní část těla mají zahalenu ve zvířecích kožišinách, v pěsti třímají těžké kopí, za pasem mají mohutnou
kamennou palici, po boku krátký široký meč. Nohy jsou rovněž až po kolena obaleny kožišinou, upevněnou k lýtkům řemením. Kus kožišiny pokrývá i hlavu, mnohdy stažen z lebky medvědí, mnohdy jsou v pokrývce hlavy upevněny i tuří rohy. Na nezahalených ramenech svítí bronzové a někdy i zlaté spony. Kolem šíjí nosí každý šňůru s nalečenými medvědími či vlčími zuby a drápy. Tak sem přitáhly ty mohutné postavy jako by tíhly k jedinému bodu: k planoucímu ohni na západním výběžku horského hřbetu.
Stále větší je zástup mužů, když se mezi sebou zdraví hlasitými výkřiky při úpatí skaliska, které ční nad nimi jako oltář. Výš a výš plápolá oheň k nebi a kolem se rozhostí ticho. Šedivý
kněz, oděný lněným rouchem, začíná oběť. Neboť je to bohoslužba, která pohnula muže, aby se tu shromáždili. Má být poraženo krásné mladé dobytče. Krev je zadržena do jímky vyhloubené v kameni a přítomní jsou jí poté skropeni. Vyříznuté vnitřnosti oběti jsou uloženy v jiné ploché kamenné jímce a z tvaru či zavinutí střev bude hádána budoucnost. Část masa dobytčete je spálena na obětních kamenech, zbylý díl je opečen na jiném ohni a po bohoslužbě sněden jejími účastníky.
Kam jen oko sahá, je vidět na všech okolních horských vrcholech a kopcích planout menší či větší ohně, až do nejzazší dálky. Ženy a otroci, kteří zůstali doma, stojí nyní u takových ohňů ve dvorcích. S tvářemi obrácenými k obětnímu kameni, slaví zápalnou oběť spolu. Ženy byly ponechány doma vzhledem k obtížnosti a nebezpečím cesty, která trvala mnohým z účastníků i celé hodiny. Nevolníci a otroci nesmějí k obětišti putovat vůbec.
Po oběti se usadí muži kolem ohně při úpatí obětního skaliska. Tady se uzavírají dohody, tady se smlouvají sňatky, tady se dohadují i obchody. Tu probíhají i porady o válečných výpravách, projednávají a usnášejí se záležitosti kmene i celé župy, připravují soudní sněmy zvané starogermánsky thing. Nejedná se tu jen o držení dvorců či pozemků, ale i o vlastnictví otroků, dobytka a zbraní. Postupující čas tíhne k rozbřesku. S hlasitými výkřiky a stisky rukou se muži zvedají k rozchodu a spěchají domů. Brzy panuje pod korunami stromů opět klid a lesní zvěř tu všude kolem nabývá poznovu domovských práv.
* * *
Jak to vyhlíží dnes na obětním místě našich dávných předků? Na západním konci dlouhého horského hřbetu Gaisbergu, který se táhne téměř přesně od východu k západu, zvedá se jako
hradební zeď skalní stěna, spadající kolmo dolů na severní straně. Skalisko ve tvaru kamenného oltáře je asi 16 metrů dlouhé a 6 metrů vysoké. Na východě vede skalní pěšina až na vrcholovou plošinu skaliska, k níž se přimyká od jihu široká kamenná plošina v téměř stejné výši, která však strmě opadá směrem k západu. Skalní pěšina vede až ke středu nahoře ploché vyvýšené skalní stěny. Vyvýšená plocha má tvar stolu a sloužila zřejmě jako oltář nebo obětní kámen. Na něm spočívají dva obrovité klínovité balvany, asi 2 metry vysoké, necelý metr našíř a 2 metry nadél. Ty balvany byly od sebe navzájem, jak je dosud patrno, dříve asi jeden a půl metru vzdáleny a byly obráceny přesně od jihu k severu, dokonce natolik přesně, že 21. června v poledne slunce stálo přesně mezi nimi. Oba balvany jsou dodnes zvány místními obyvateli "die Heidensteine", tj. pohanskými kameny nebo také Heidenmicheln, pohanskými obry (Michel značí ve staré němčině velký, viz Mecklenburg = Obří hrad). Při úpatí obětní skály, na její severní straně, lze dodnes spatřit krevní jímku, do níž byla zachycována krev obětovaných zvířat, kterou byli při bohoslužbě skrápěni její účastníci. Jímka je okrouhlá prohlubeň, vytesaná ve skalním balvanu. Velká kamenná deska s plochou prohlubní na způsob koryta byla bohužel před časem rozlomena ke kamenickým účelům a zpracována na ohradní pilíř a vstupní dlažbu domu. Druhá krevní jímka, o níž pamětníci, kteří ji mohli spatřit, dosud vyprávějí, je natolik zarostlá mechem, že ji už nelze určit.
Mnozí návštěvníci místa se domnívají, že sama skalní stěna mohla být zbudována lidskou rukou. To ovšem nepřipadá v úvahu. Stěna je podle všeho výtvorem vodní eroze už z doby ledové. Ledovec se tu opíral do skal, vyčnívajících jako ostrov z moře kolem jako kra, kolem níž voda stále klesala a opadala, až ji vyhladila jako stěnu, a to na volné, k otevřenému moři obrácené severní straně. Oba klínovité balvany mohly však být do dnešní polohy přivedeny pouze lidskou rukou, navzdory veškeré své velikosti a váze.
Před asi dvaceti lety byl východní z obou kamenů bohužel povalen svévolnými výrostky. Předloni učinili turneři z Kuschwardy (německé jméno dnešní obce Strážný - pozn.překl.: turneři byli pak členové německého tělocvičného spolku, podobného našim sokolům) pokus povalený kámen znovu postavit do původní polohy. Chyběl jim však spolehlivý nástroj k jeho uzvednutí a pokus tak ztroskotal.
Kdo dnes navštíví to místo, užasne nad nevídaně dalekým rozhledem, jaký se odtud zraku naskýtá a pochopí také, proč se právě ono jako žádné druhé nabízí k tomu, sloužit za posvátné obětiště, ze všech stran zdaleka viditelné. Pouhým okem je odtud za příhodných dnů vidět třeba Sonntagskogel, Staufen a přilehlé vrcholy Berchtesgadenských Alp. Jen směrem k východu je dnes výhled trochu omezen vysoko vzrostlými smrky. Na západ, jih i sever má zato zrak před sebou horu za horou až do mlhavé dálky.
Pohanské obětní kameny mohly být zasvěceny nejen dávnověkým bohoslužbám, ale mohly za starých časů sloužit i jako hraniční kameny (označované německým slovem Mark). Ohňová znamení, která byla předávána z určených horských vrcholů, a to Horním Bavorskem, přes Švýcarsko a ze severní Francie dál až na britské ostrovy, sloužila dorozumívání o směnném obchodě. Obyvatelé Čech a přilehlých zemí evropského Východu nabízeli zlato, perly, drahokamy i kožešiny výměnou za sůl a zbraně, které přinášeli Západoevropané. Dá se předpokládat, že už dlouho před Germány byly obětní kameny známy v Čechách usazeným keltským kmenům. K následující germánské době pak poukazují početné nálezy kančích zubů, které byly u obětních kamenů stále znovu zaznamenávány.
Velké půdní prohlubně na severní straně skalního útvaru jsou naplněny žlutým pískem, který tu nikde jinde není k vidění. Geologové to považují za důkaz skutečnosti, že kamenný val Gaisbergu se kdysi netyčil jen z dávného pravěkého moře, ale že stál i na okraji daleké bezlesé pláně, přes níž sem větry navály písek zaplňující prohlubně, v nichž je uložen až dodnes.
V okolí Rýna učinila turistická reklama známými četné obětní oltáře starých Germánů. Žádný z těch vychvalovaných obětních kamenů nelze však velikostí a krásou, nehledě ani k velkoleposti zdejšího okolí, srovnávat s pohanskými obětními kameny v Horních Světlých Horách. Přesto právě ony zůstaly neznámé - ačkoli leží nejen pár set kroků od užívané cesty, ale především v naší vlasti. Nevíme stále nic o tom, co je v ní krásného, nevážíme si toho, čemu bychom nenašli rovného na celé zeměkouli.
Waldheimat, 1925, č. 6, s. 86-88
Tabak-Peter, legenda šumavských podloudníků
Už od nepaměti byly české lesy útočištěm pytláků, lapků a pašeráků všeho druhu. Také proto jistě umístil právě do nich Schiller děj svých slavných Loupežníků, hry, která jako by jen završila řadu pověstí i skutečných příběhů o jejich nezapomenutelných činech.
I mezi těmi, kdo jimi prosluli, bylo však jistou vzácností, když se stali legendou už za svého života, když vlastně žili uprostřed mýtu o vlastním působení, jako tomu bylo právě v případě Tabákového Petra. S jeho skonem jako by odešel a zmizel kus neodmyslitelné romantiky šumavských lesů a neměl se už nikdy navrátit (autor příspěvku jistě netušil, co se bude dít zrovna v těchto končinách v půli dvacátého století před a po spuštění tzv."železné opony" - pozn. překl.).
Jeho skutečné jméno vlastně nikdo neznal. Nikdo mu jinak neřekl než právě Tabak-Peter, při čemž Petr bylo zřejmě opravdu jeho křestní jméno a Šumavanům byl znám hlavně jako dodavatel jemného šňupavého tabáku, pašovaného z Bavor pod jménem "Brasil" a zdejšími lidmi v té době velice žádaného.
Byl prý spíše malé postavy, silný však a podsaditý. Jeho ostře řezaný, temně snědý obličej byl rámován hustým bílým plnovousem. Měl pronikavé hnědé oči, stíněné mohutným obrvím. Přes čelo a dál přes celé temeno lebky se mu táhla půlkruhovitým obloukem veliká jizva. Vládl neobyčejnou tělesnou silou, byl i nezvykle duchapřítomný a odvážný, dítěti by přitom nezkřivil vlásku na hlavě. Lihovin spotřeboval veliké množství, aniž by se zdálo, že na něho snad mají nějaký vliv. Co vydělal svým nekalým řemeslem, dokázal prohrát v kartách během několika okamžiků. Jeho vášní byly rovnou měrou ženy a karty, zejména pak známá hra zvaná "jednadvacet". Často se stalo, že v ní prohrál doslova celé jmění, tři sta až čtyři sta, jednou prý dokonce i sedm set zlatých. K vyrovnání dlužné částky - pokud už se peněz nedostávalo - stáhl z nohou své nové boty, odešel jen tak v dřevácích a za osm dní se objevil ve stejné hospodě nanovo a s naditou peněženkou.
Jeho nejčastějším působištěm bylo údolí řeky Otavy až k Sušici. Financové ho už znali a báli se ho. Nosil při sobě neustále těžkou pistoli, pašované zboží však jen pořídku a když tak přece jen učinil, vždycky to bylo po malých množstvích. Přesto byl jako málokdo jiný podloudník ve velkém. Měl své povozníky a přenašeče, kteří jeho zboží dostali na určené místo děj se co děj. On byl jen vpředu, aby vyčíhal tu vhodnou příležitost. Jeho protřelost, drzost a záludnost byly skutečně neuvěřitelné. Daly by se napsat celé knihy o tom, jakých kousků se dopustil. Sám byl na slovo skoupý a dal se přimět k vyprávění jen potom, co sotva unikl finanční stráži a samým furiantstvím se rozpovídal v nejbližší hospodě o tom, jak mu štěstí zase přálo.
Velký ohlas mělo zdánlivě smrtelné zranění, které utrpěl roku 1888 v Dlouhé Vsi (Langendorf). Časně ráno ho tam našli ležet v bezvědomí při cestě, s proraženou lebkou a s viditelně obnaženou krajinou mozkovou. Všichni ho měli za mrtvého, včetně pisatele těchto řádek. K poledni se dostavila soudní komise ze Sušice, která konstatovala, že ten člověk dosud žije. Za šest týdnů byl zase na nohou a jen už zmíněná dlouhá jizva na hlavě svědčila o strašlivém poranění. Soudní šetření skončilo bezvýsledně. Brzy nato se ten více než padesátiletý muž vydal do Vídně a když tam neuspěl při hledání obživy, rozhodl se hledat štěstí v Americe. Odtud si pak dopřál toho vyražení a napsal dlouhý dopis rakouským úřadům, ve kterém jim sdělil jména všech jemu známých pašeráků, označil cesty, které tito užívali, jakož i jejich útočiště a skrýše. Následkem jeho udání, která se všechna ukázala být pravdivá, bylo zadrženo a usvědčeno mnoho hledaných zločinců.
Nedlouho potom se Tabak-Peter zapletl vinou nějaké ženy v Americe znovu do nekalých obchodů. Aby nebyl dopaden, vrátil se dobrovolně nazpátek domů a pokračoval brzy ve své dřívější působnosti. Nebojácně vzdoroval úřadům i pomstě těch, které jim před časem udal. Poblíž Rejštejna (Unterreichenstein) je na řece Otavě malý ostrov s nepatrnou chatkou. Tam ten smělec nyní zakotvil. Nedokázal ovšem už přivést kdysi tak kvetoucí živnost k někdejšímu lesku. "Brasil" pohoršil co do kvality, milovníků šňupání ubývalo a ani bavorská cigára, onehdy tak ceněná a hledaná, nenacházela už zákazníka jako dřív. Měla sice lákavý vnější vzhled, ale vnitřek nestál za mnoho a tak všem pověstný a všemi obávaný muž vedl strastné živobytí, než vyčerpán skonal na srdeční mrtvici někde na nehostinné silnici.
Byl to génius svého druhu, pozůstatek časů dávno minulých. Kdyby si měl někdo zasloužit titul
krále pašeráků a podloudníků, byl by to právě on, Tabak-Peter.
Böhmerwäldler Jahrbuch 1997, s. 60-62
P.S. Původně byla Dannerova vzpomínka na "krále Šumavy" otištěna roku 1933 v českobudějovickém měsíčníku Waldheimat.
Podle sdělení paní Rosy Tahedlové byl Matthäus Danner, autor těchto příspěvků v českobudějovickém měsíčníku Waldheimat, z nichž ten prvý je provázen i jednoduchou autorovou kresbou podivného skalního útvaru, o kterém text pojednává, v letech první světové války a po ní řídícím učitelem v Horních Světlých Horách (Oberlichtbuchet) nedaleko Strážného (Kuschwarda). Pocházel z hornorakouského Eferdingu, kde se narodil 6. května roku 1867 a na Šumavě a v jižních Čechách působil jako učitel postupně v letech 1890-1892 na Novém Světě (Neugebäu), 1892-1896 v Horní Sněžné (Oberschneedorf), 1896-1899 v Krásné Hoře (Schönberg) u Českých Žlebů (Böhmisch-Röhren), 1899-1904 v Dolních Chrášťanech (Untergroschum) a posléze 1904-1926 právě v Horních Světlých Horách. Dr. Raimund Paleczek mi tato data sdělil dopisem z listopadu 2017, kdy by Dannerovi bylo přes 150 let. Byl podle Raimunda dvakrát ženat: 4. listopadu 1890 si v Kašperských Horách (Bergreichenstein) vzal za ženu Albine Geigerovou, která mu zemřela 14. června 1892 v Novém Světě, už 11. listopadu téhož roku se pak oženil znovu se sestrou zesnulé Theresií Geigerovou (*27. ledna 1874 ve Vranově /Braunau, také Branau, česky i Branov/, dnes zaniklé osadě v katastru obce Dlouhá Ves /Langendorf/). V Horních Světlých Horách, kde učiteloval 22 let a věnoval se tu botanice, školní zahradě i včelařině, se stal zakladatelem nejen hasičské jednoty, nýbrž i místní organizace sociálně demokratické strany. Od odchodu na penzi žil v Litoměřicích, kde také 22. března roku 1935 zemřel.
- - - - -
* Eferding (A) / Kašperské Hory / Nový Svět / Horní Sněžná / Krásná Hora, České Žleby / Dolní Chrášťany / Horní Světlé Hory / † † † Litoměřice
