WALTER DICK
Narodil jsem se v Německém Benešově jako syn tamního
městského a oblastního lékaře...
Narodil jsem se v Německém Benešově (v originále "Deutsch-Beneschau", dnes Benešov nad Černou - pozn. překl.) jako syn tamního městského a oblastního lékaře MUDr. Theodora Dicka, a to coby nejmladší z pěti svých sourozenců, dne 1. června 1899. Moji rodiče pocházeli z Krušných hor (Erzgebirge), přesněji z Vejprt (Weipert), resp. z jejich části zvané Weipert-Neugeschrei (dnes Nové Zvolání - pozn. překl.). Byla to někdejší důlní osada a můj otec byl rodem z chudé, ale dětmi hojně obdařené havířské rodiny. Dědeček z matčiny strany byl prýmkařem (v originále "Posamentenmacher", i v češtině ostatně existovalo pro výrobce prýmků označení "pasamentář" - pozn. překl.). Po mnohaletém působení v Rožmberku nad Vltavou (Rosenberg) přesídlil otec do Německého Benešova.
Tam jsem navštěvoval i šest tříd obecné školy, následně pak v Českých Budějovicích (Budweis) německou státní reálku (Deutsche Staatsrealschule), poněvadž jsem se chtěl stát lesníkem. V roce 1917 jsem z maturitní třídy dobrovolně narukoval ke 14. tyrolskému regimentu horského dělostřelectva (Tiroler Gebirgsartillerie Regiment), 1918 jsem se zdráv navrátil domů a vstoupil tam do řad "Südböhmische Heimwehr" (tj. "jihočeská domobrana" - pozn. překl.), formace vzniklé na obranu okresu (rozuměj před právě osamostatnělými Čechy - pozn. překl.). Poté, co Češi obsadili Kaplici (Kaplitz), odešel jsem, abych unikl zatčení, do Lince (Linz) a začal tam s přípravami na doplňovací gymnaziální maturitu. Svého plánu studovat lesnictví na renomované vídeňské Hochschule für Bodenkultur jsem se posléze vzdal, poněvadž po zestátnění velkostatků v Československu byly profesní vyhlídky německého lesního úředníka minimální. Po vyhlášení generální amnestie (rozuměj prezidentem Československé republiky Tomášem Garrigue Masarykem - pozn. překl.) jsem mohl roku 1919 v Praze složit maturitu a započít studia mediciny na pražské německé univerzitě (Deutsche Universität in Prag). Absolvoval jsem je v letech 1919-1924 a v roce 1925 jsem vůbec jako první v Československu promoval "sub summis auspiciis rei publicae" (také "sub summis auspiciis praesidentis", za starého mocnářství se to nejvyšší ohodnocení nazývalo "sub summis auspiciis Imperatoris" - pozn. překl.) na doktora všeobecného lékařství (v originále "Dr.Med.Univ.", v "české" verzi MUDr. - pozn. překl.). Po přípravných studiích na Histologickém a Patologicko-anatomickém ústavu pražské německé univerzity jsem nastoupil 1925 na německou chirurgickou univerzitní kliniku v Praze - jejím přednostou byl prof. Schloffer -, kde jsem pak působil až do roku 1940 jako externista, sekundář, šéflékař (v originále "Oberarzt" = "Assistenzarzt" - pozn. překl.) a "außerplanmäßiger" (tj. "mimořádný" - pozn. překl.) profesor. Do tohoto období spadá i delší studijní pobyt ve Švédsku na stockholmské klinice pro chirurgii mozku na základě státního (rozuměj československého - pozn. překl.) stipendia.
Po smrti prof. Schloffera a prof. Liebleina jsem byl jako zástupce vedoucího německé chirurgické univerzitní kliniky v Praze navržen profesorským kolegiem za jejího přednostu. Mezitím se ovšem pražská německá univerzita stala (rozuměj za okupace tzv. Protektorátu Čechy a Morava - pozn. překl.) univerzitou "říšskou" (Reichsuniversität), za ředitele kliniky byl dosazen prof. Strauß a já byl z ní vypuzen; musil jsem narukovat k wehrmachtu a poté mne určili primářem chirurgie na pražské městské (české) nemocnici Bulovka, kde mi bylo svěřeno i první ošetření a zákrok v případě atentátu na osobu říšského protektora Reinharda Heydricha, který byl smrtelně zraněn v blízkosti nemocniční budovy. Po obsazení Prahy Rusy následovala internace ve sběrném lágru, odkud jsem se dobrodružnou cestou dostal domů, kde jsem našel svou ženu a děti. Tam jsem vykonával po několik měsíců lékařskou praxi - v lesích jsem našel lékařské nástroje i medikamenty, které tu odhodila na ústupu sanitární jednotka německého wehrmachtu. Jižní Čechy byly v mnoha rozsáhlých oblastech zbaveny lékařů, když však bylo stále více zdejších Němců zatýkáno a odvlékáno někam do vnitrozemí Čechy, jejichž příliv rostl rovněž den ze dne, rozhodl jsem se opustit starý domov a usadit se v Rakousku, kam už ostatně mezitím odešla celá má osmičlenná rodina. Po měsících hladu a po přechodném lékařském působení v Badenu u Vídně jsem se stal primářem chirurgického oddělení zemské nemocnice v Klagenfurtu a působil tam pak po pět let. Bylo mi uděleno rakouské státní občanství a byl jsem jmenován i dvorním radou při korutanské zemské vládě.
Roku 1960 jsem byl povolán jako řádný profesor chirurgie na univerzitu v Kolíně nad Rýnem (Köln am Rhein), kde jsem pět let setrval. Kolín jsem opustil až po lákavé nabídce z univerzity v Tübingen (česky se v dřívějších dobách říkalo i "v Tubinkách" - pozn. překl.), která mohla nabídnout velkou, moderní kliniku, nezničenou válkou; od roku 1955 až k mému odchodu do penze v roce 1967 jsem tu pak byl opravdu dvanáct roků činný jako řádný profesor chirurgie a ředitel univerzitní kliniky a polikliniky.
Jsem členem Deutsche Akademie der Naturforscher "Leopoldina", čestným členem Deutsche Gesellschaft für Chirurgie, čestným členem Österreichische Gesellschaft für Chirurgie, čestným Mittelelrheinische Chirurgen Vereinigung, členem Sudetendeutsche Akademie der Wissenschaften und Künste.
Hlavními oblastmi mého odborného zájmu na pracovním poli byly hrudní a břišní chirurgie, jakož i výzkum trombózy.
Jsem od roku 1934 ženat s magistrou farmacie Rosalií Weilgunyovou, máme spolu 4 děti a 12 vnoučat; moje manželka je dcerou magistra farmacie Franze Weilgunyho, někdejšího lékárníka v Německém Benešově.
1980-2005 : 25 Jahre Patenschaft der Stadt Ellwangen für die Heimatvertriebenen aus dem Kreis Kaplitz, s. 381-383
Profesor Walter Dick, který tu kdysi pro nevydaný pak rodácký sborník sepsal vlastní životopis, zemřel 19. září 1990 v jihokorutanské obci Sankt Kanzian am Klopeiner See, kde trávil ve svém stáří léta odpočinku. Jeho choť Rosalia, roz. Weilgunyová, skonala 15 let poté roku 2005 tři dny před dovršením sta let věku v bavorském Řezně (Regensburg) v péči jedné ze svých tří dcer, u níž na sklonku života bydlila. Syn Dickových, prof.Dr. Walter Dick mladší pracuje a učí jako lékař ve švýcarské Basileji. A ještě pár řádek si neodpustíme od autora, který je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže jako další z tolika někdejších "Deutsch-Beneschauer", tj. "Německobenešovských". Všimněme si jen, jak v jeho podání byl chlapec, který se podle slov vlastních chtěl původně stát lesníkem, předurčen ke slavné lékařské kariéře už od časného mládí.
Vzpomínky na přítele
Jsem šťasten, že o něm vím tolik už od prvních let jeho dětství: vždyť jsme si tak blízcí i samotnými dny našeho narození - to jeho se přece uvádí 1. a to mé doslova pouhých pár týdnů nato 14. června roku 1899. Chodili jsme spolu i prvé tři roky do školy v rodném Německém Benešově k našemu dobrotivému panu řídícímu Hansi Tumlerovi. Nad některými epizodami z té doby se ještě dnes musím srdečně zasmát, poněvadž ukazují, že i osud si umí tropit žerty: jednou měl Walter Dick ze čtení dvojku, tak jako tak jen tu jedinou, zatímco já měl čistou jedničku; "vyšší čtení" zůstalo ovšem vyhrazeno jemu, jak přesvědčivě dokládá úroveň jeho univerzitních přednášek v pozdějších dobách. Walter absolvoval, samozřejmě s vyznamenáním, budějovickou reálku a já tamní státní gymnázium. Poněvadž chtěl studovat medicinu, musel dohánět latinu a ten důvod nás jednou během prázdnin svedl na dvě hodiny každodenního společného učení dohromady. K mému úžasu činil můj "žák" pokroky tak závratné, že za šest týdnů letem probral všechny římské klasiky a na konci byl v nich doma nejmíň jako já, jemuž byli přece po celých osm let každodenním chlebem. Už tenkrát jsem tušil, že to dotáhne daleko, a když jednou, vidím to živě před sebou, tak seděl v našem studentském kruhu na jedné z laviček německobenešovského náměstí s anatomickým atlasem rozloženým před sebou na kolenou a cílevědomě si vytyčil tenkrát i vlastními slovy vývojový žebřík své budoucí kariéry se špršlemi asistent - docent - profesor, bylo mi jasno, že to, co chce dosáhnout, také dosáhne.
Už sám začátek byl ojedinělý: roku 1925 promoval jako prvý vůbec německý lékař v Československu "sub auspiciis praesidentis" a nastoupil na chirurgickou kliniku pražské německé univerzity ke slavnému chirurgovi prof. Schlofferovi, jehož asistentem a tak řečenou pravou rukou se tu stal. Roku 1936 se habilitoval v oboru chirurgie a po smrti Schlofferově 1937 převzal zastupující vedení kliniky, načež byl profesorským kolegiem univerzity navržen za nástupce zesnulého a přednostu katedry chirurgie. Tomuto rozhodnutí, které padlo v čase převzetí pražské německé univerzity pod říšskou správu, nemohl ovšem vyhovět, poněvadž vedením kliniky byl pověřen partajní funkcionář prof. Strauß z Berlína (ten se ovšem následně neosvědčil a unikl soudnímu řízení pro obvinění z nepořádků na klinice sebevraždou). Dr. Dick musil kliniku opustit a byl hned nato odveden k několikaměsíční vojenské službě ve wehrmachtu.
Roku 1940 po jmenování mimořádným profesorem (apl. Professor) chirurgie působil Dick od listopadu toho roku až do května 1945 nepřetržitě jako přednosta chirurgického oddělení nemocnice města Prahy na Bulovce, od listopadu 1945 do ledna 1946 pak jako zástupce vedoucího chirurgického oddělení nemocnice v Badenu u Vídně a v letech 1946-1950 jako primář chirurgického oddělení zemské nemocnice v Klagenfurtu, kde byla jeho činnost oceněna propůjčením titulu dvorního rady. V roce 1950 povolala Dicka univerzita v Kolíně nad Rýnem na místo ordináře pro chirurgii a roku 1955 převzal ordinariát chirurgie na univerzitě v Tübingen, kde setrval až do svého penzionování (1967). V početných pracích, které publikoval, předložil výsledky svého lékařského výzkumu a prokázal se jako koryfej (tj. přední osobnost - pozn. překl.) lékařské vědy.
Svými žáky byl ceněn jako skvělý učitel a chirurgická hvězda, stejně tak ovšem proslul svým skromným, nenáročným vystupováním, námi všemi považovaným za výraz opravdu rodilého Šumavana. Zejména jeho pacienti ovšem, z nichž mnozí byli jeho domovskými krajany, obdivovali jeho znalosti i nekonečnou ochotu k účinné pomoci. Když se roku 1945 rozpadla v jeho rodných končinách veřejná správa a široko daleko nebyl náhle k dispozici jediný lékař, byl to prof. Dick, kdo v mezičase po své internaci v Praze a vyhnáním, které nás všechny čekalo, dokázal po měsíce zajišťovat medicinskou praxi v okruhu přibližně 20 kilometrů kolem Německého Benešova (v tanečním sále u Größingů či "Spinnwirta" a také u Hujerů), téměř bez všeho lékařského vybavení, odkázán jen na to, co zanechala v lese na Tomášském vrchu (Thomasberg) sanitní jednotka ustupující německé armády.
Je stejně potěšující jako samozřejmé, že požehnané působení našeho krajana došlo po válce uznání a důstojného ocenění i u státních a společenských organizací, takže se stal nejen nositelem Velkého záslužného kříže Spolkové republiky Německo (1966), členem Německé akademie přírodovědců (Leopoldina), čestným členem Rakouské společnosti pro chirurgii, čestným členem Středorýnského sdružení chirurgů či Mezinárodního proktologické společnosti (proktologie se zabývá onemocněními tlustého střeva a konečníku - pozn. překl.), nýbrž bylo mu dopřáno i vší hřejivé rodácké přízně a projevů krajanské hrdosti na jméno, které si v medicině získal. Kdyby domov i nadále náležel nám a naše rodné město by zůstalo oním starým dobrým Německým Benešovem, jistě by na jeho rodném domě hlásala pamětní deska zlatými literami, že se tu narodil velký lékař a přítel lidí (v originále "der große Arzt und Menschenfreund" - pozn. překl.) univerzitní profesor MUDr. Walter Dick.
Hoam!, 2006, č. 11, s. 13-14
P.S. Vzpomínku na spolužáka a věkového vrstevníka napsal Oskar Maschek pro rodácké setkání Německobenešovských v roce 1978 a roku 2006 ji znovu otiskl v květnovém čísle měsíčník Glaube und Heimat ještě před zveřejněním v Hoam!
- - - - -
* Benešov nad Černou / České Budějovice / † † † Sankt Kanzian am Klopeiner See (A)
