EMIL DOUŠA
Milí farníci!
V noci na Bílou sobotu narazila před lety (bylo to roku 1912 ze 14. na 15. dubna - pozn. překl.) pohádkově nádherná loď jménem Titanic při své první plavbě na ledovec a začala se potápět. Cestující se právě bavili tancem, když se tu náhle rozlehl výkřik hrůzy, že se blíží smrt. Děs a zoufalství se zmocnilo všech.
Tu však spustil lodní orchestr, až dosud hrající k tanci, vážný chorál: "Blíž k Tobě, Bože můj..." (blíže viz Wikipedia - pozn. překl.) a rozhostilo se ticho na potápějícím se korábu, neboť ti zoufalí lidé se ve smrtelné nouzi rozpomněli na dlouho už mnohými z nich zapomenutého Boha, přimkli se znovu k Němu a Jeho vzývajíce vydali se vstříc onomu životu, který jednoho každého očekával.
Také jednoho každého z nás! Což se nepodobá život a shon tak mnoha z nás těm zábavou povyraženým a přece tak smrti blízkým pasažérům Titaniku? Nejsou nám každoročně vyrváni tolikeří bližní v nejlepších letech života? Aby bylo toto riziko připomenuto všem, zazní vám, milí příslušníci farnosti Eisendorf (dnes pod českým místním jménem téměř zaniklá Železná - pozn. překl.) ve dnech 13. až 20. března to varovné zvolání: "Blíž k Tobě, Bože můj!" Zazní všem, kteří se jako my ve starostech o denní chléb, v zálibách každodennosti, ve vášních srdce stále více vzdalujeme Bohu,
všem je adresováno ono zvolání: "Blíž k Tobě, Bože můj!"
Nenamlouvej si nikdo, že jsi ještě mlád a zdráv, že překypuješ silami a máš ještě dost času, abys myslel na takové věci. I stavitelé Titaniku se pyšnili svou prací jako nezničitelným divem, který dokáže vzdorovat všem nepřízním a bouřím - a hle, stačil jeden ledovcový masív, aby obrátil tu loď v trosky a rozpoltil ji vedví! Ano, pro mnohé je ta nastávající svatá lidová misie tím posledním varovným zvoláním! Nenechte je proto nikdo kolem sebe projít nevyslyšeno a berte ho každý vážně, prahněte každý, pokud vám na tom sejde, o spásu své nesmrtelné duše! "Nenechte se od nikoho svést prázdnými slovy!" (Ef 5,6 - pozn. překl.) varoval nás teprve nedávno svatý apoštol (pravděpodobným autorem epištoly Efezským, pokládané za "klenot mezi novozákonními listy", je sv. Pavel - pozn. překl.).
Také vás, mužové a ženy, chlapci a děvčata, bude ďábel a jeho pomocníci odvracet od tohoto varování, bude chtít oklamat vás planými řečmi; projevte se však pevnými a nenásledujte je! Vy hospodáři a hospodyně (v originále "Ihr Hausväter und Hausmütter" - pozn. překl.), přidržte své dospívající syny a dcery slovem a příkladem k tomu, aby nechyběli při kázáních, dejte i svým služebným silám příležitost vyslechnout věčné pravdy, zejména však křesťanská naučení pro jednotlivé stavy, a přistoupit ke svatému přijímání.
Srdce všech má být naplněno jedním jediným přáním:
"Blíž k Tobě, Bože můj!"
Kronika farnosti Železná 1915-1938
Německy psaný leták, datovaný dnem 1. března roku 1932, je vlepen v rovněž německy vedené farní kronice dnes téměř zaniklé obce Železná, na jejímž titulním listě čteme jméno kronikářovo. Byl jím pozdější zdejší děkan a generální vikář Emil Douša, který už při svém ustanovení za zdejšího administrátora k 1. srpnu roku 1912 vypsal v několika řádcích své stručné curriculum vitae. Narodil se 21. srpna 1884 v Chlumčanech (Klumtschan) u Loun (Laun) v diecézi Litoměřice (Leitmeritz) otci Janu Doušovi a matce Marii, roz. Staré. Gymnázium a bohosloví vystudoval v Českých Budějovicích, kde byl také 28. července 1907, poněvadž biskupský úřad byl zrovna uprázdněn ("weil sedes episcopalis vacans war", píše Douša), vysvěcen na kněze světícím biskupem pražským Dr. Wenzelem Antonem Frindem (viz o něm blíže Wikipedia). Od 1. září 1907 působil pak po 5 let jako kaplan v Bělé nad Radbuzou (Weißensulz). Je přímo neuvěřitelné, s jakou důkladností popsal v eisendorfské farní kronice mladý kněz své zdejší aktivity. Hned na počátku se např. zmiňuje i o úmrtí patronátního pána zdejší farnosti Václava Koce z Dobrše (v kronice Wenzel Kotz von Dobrsch) 11. června 1912 a o jeho nástupci Jindřichu svobodném pánu Kocovi z Dobrše (v kronice Heinrich Freiherr Kotz von Dobrsch), který ovšem, jak víme odjinud, byl před rokem 1938 předákem křesťansko-sociální strany ve volebním kraji Plzeň, byl ženat s hraběnkou Gabrielle von und zu Trauttmansdorff-Weinsberg a jejich dcera Gabrielle (rodiče i dceru najdeme v kronice podepsány na záznamu o svěcení zvonu eisendorfského kostela sv. Barbory v roce 1922 "v pátém roce republiky") měla za manžela Adolfa von Harniera, monarchistu a Hitlerova odpůrce Adolfa von Harniera (zahynul v nacistické káznici v květnu roku 1945), rodina byla přesto obětí poválečného odsunu a jeden z posledních mužských potomků rodu Koců z Dobrše, v roce 1912 Doušou zmíněný "Kirchenpatron" Heinrich Kotz, zemřel 18. listopadu 1956 v hornobavorském Grafelfingu (po meči rod vymřel až roku 1979). Dalo by se říci, že celá ta farní kronika je rovnou námět pro román či film (její text doprovází i nezvykle bohatá fotodokumentace), a to ovšem včetně těch konců. Dne 12. května roku 1937 se konala v Šitboři (Schüttwa) generální vizitace a biřmování za účasti pražského světícího biskupa Johanna Remingera (českobudějovický biskup Šimon Bárta byl už "alt und gebrechlich", tj. starý a vetchý, jak je psáno v šitbořské farní kronice) a také děkana Douši. Na věži kostela, která se po druhé světové válce a vyhnání zdejších německých obyvatel zřítila a teprve v roce 2018 se na ni vrátila i měděná báň, vlála prý tehdy papežská a československá vlajka. Kolem půl páté hodiny odpolední biskup v autě odjel a Douša se vydal ke svému vozidlu a chtěl ho nastartovat. Ranila ho přitom ovšem mozková mrtvice, byl přenesen na zdejší faru, kde mu bylo uděleno poslední pomazání a kde v místní kaplance 14. května kolem 2 hodin odpoledne (tak uvedeno na parte, v šitbořské farní kronice je řeč o 3. hodině odpolední) i skonal. Jeho tělesné ostatky byly převezeny do Železné, kde byl 17. května dopoledne pochován. Hřbitov byl po válce zrušen a kostel sv. Barbory v roce 1965 srovnán se zemí, aby ustoupil dosti obludným kasárnám Pohraniční stráže. Děkan Douša zřejmě věděl, o čem mluví a píše. A co je psáno...
- - - - -
* Chlumčany / České Budějovice / Bělá nad Radbuzou / Železná / † Šitboř / † † Železná
